17. 6. 2018

Pod sněhem - Petra Soukupová

Tři sestry jednoho sobotního zimního rána nasedají do auta, aby odjely k rodičům a všichni společně oslavili  otcovy narozeniny. Vyrážejí i s dětmi, psem, ale také se svými problémy, nedořešenými křivdami a frustracemi. Jsou jedna rodina, ale už po pár minutách ve stísněném prostoru vozu atmosféra houstne, děti se nudí a zlobí, sestry se štěkají a na povrch vyplouvají potlačované důvody k hádkám, rozdílné světonázory i celková nespokojenost a nesouhlas se životem ostatních. Jako by toho rodinného dramatu bylo málo, i po příjezdu na holky čekají další překvapení, která rozhodně nikdo nechtěl řešit během toho, co mělo být slavnostním víkendem, kdy jsou opět všichni konečně pohromadě, což je v posledních letech naprostá vzácnost.

Nejstarší Olina byla už od malička cílevědomá a vše se vždycky snažila zvládnout sama a bez pomoci. Nyní je svobodnou matkou a náročnou kariéru se zuby nehty snaží skloubit s výchovou roztomilého a chytrého, ale náročného pětiletého Olivera. O Blance všichni odjakživa věděli, že je rodinný typ. Teď má tři vymodlené děti, manžela, dva psy a pohodlný život v satelitním domku. Někdy se jí však zdá, jako by jí k dokonalosti něco stále chybělo. Občas je prostě všeho moc a ona už nemá čas řešit, že její spodní prádlo by zasloužilo vyměnit, nebo že by bylo na čase, zkusit shodit kila po porodu. A úplně nejvíc alergická je na to, když někdo upozorňuje na to, co nejlíp ví sama, jen s tím nedokáže nic udělat. Nejmladší Kristýna byla vždy tatínkovým mazánkem. Veškeré ambice rodičů padly na starší sestry a Kristýna si tak mohla už od útlého věku vybrat, jestli něco chce, nebo nechce zkusit dotáhnout do konce. Teď dělá fotografku, hledá pravou lásku a nechce si připustit, že ta na ni zřejmě nečeká v náručí ženatého muže.

Nejrůznějšími oceněními ověnčená a neskutečně skromná spisovatelka a dramaturgyně Petra Soukupová je jednou z nejúspěšnějších současných českých autorek naprostým právem. Její styl byste rozeznali kdekoli. Absence uvozovek v přímé řeči a předlouhá souvětí táhnoucí se klidně přes půl stránky a někdy zvláštní slovosled přetváří text do nepřerušovaného toku myšlenek a vy se tak snadno ocitáte přímo v hlavách hlavních postav a dokonale nedokonalém zmatku jejich spletitých úvah a okamžitých nápadů. Soukupová má dokonalý pozorovací talent a buď příslušné situace někdy zažila, nebo zkrátka dokáže reálně promítnout vypjatou rodinnou dynamiku, která se samovolně rozjede, jakmile geneticky spřízněné lidi umístíte do hraniční situace či intenzivní atmosféry omezené prostorem i časem.

Knihy Petry Soukupové stojí a padají na rodinných a milostných vztazích, každodenních situacích a propracované psychologii postav, ve kterých se každý vždy aspoň trochu najde. Soukupová se nesnaží rozjet přehnaně dramatickou, na efekt líbivou podívanou. Ona zkrátka popisuje obyčejnost rodinného života a myšlenky, které má občas každý. Myšlenky, za které se někdy možná trochu stydíme, zpětně jich litujeme, získáváme díky nim neférovou převahu či se přetvařujeme, či chceme naprosto cíleně ublížit a tít do živého. Petra Soukupová vás vždy donutí tak trochu ve skrytu duše souhlasit s postavou, která má zrovna v ruce vypravěčské kormidlo, abyste v tu ránu, stejně jako hrdinové mohli obrátit, myslet si naprostý opak, ale ve skrytu duše vědět, že byste to nahlas nikdy neřekli.

V knize Pod sněhem nemůžete čekat žádný velký a šokující zvrat nebo snad dokonce senzaci hodnou jakéhosi bulvárního pojetí. O tom tento žánr není a něco podobného po něm chtít by bylo bláhové. Co, je však naprostou jistotou, je její antikoncepční efekt. Děti očima Petry Soukupové jsou rozmazlení, zpovykaní spratkové s vlastními vrtochy a náladami, bez špetky kázně. Jsou nezvladatelní, věčně znudění, vyžadující plnou péči a pozornost, zároveň toužící po naprosté svobodě a nulové zodpovědnosti. Autorka stále balancuje na hranici, kdy si neustále říkáte, vždyť jsou to jenom děti, ale dokážete si představit, že by ve vašich rukou dostali tihle malí nevychovanci pár facek. Role rodičů se tak smrskává na neustále vynervované, přepracované a unavené nástroje plnění přání svých ratolestí a na výchovu či upřímný zájem nezbývá čas. Postavy se navzájem šmahem odsuzují pro odlišné vidění způsobu života, vztahu k dětem i postoji k povinnostem.

Z vnějšího pohledu do duší hlavních hrdinek, protože právě ženy zde hrají významnou roli, muži jsou spíš do počtu, jakoby stále nepřítomní, nevyhovující, neuspokojiví, to vypadá, že se většina lidských myšlenek točí kolem strachu o to, jak o nás smýšlejí ostatní a kolem přísně kritického pohledu na ostatní, zejména ty nejbližší. Petra Soukupová skvěle vystihuje, jak moc a zbytečně nás často naši milovaní frustrují, jak pokrytecky se často chováme a jak se snadno uchylujeme k dětinskosti a nesmyslným sporům jen proto, abychom zakryli vlastní nejistoty a úzkosti.

Pod sněhem je zkrátka geniálním náhledem do situací, které skutečně napsal sám život. Nehraje na city, předkládá věci tak, jak jsou, nepřikrášlené a nezmírněné, ve své syrové a někdy surové podobě. Bolestně povědomě popisuje momenty možná i z vašeho rodinného alba a možná proto jsou knihy Petry Soukupové tak populární. Použitý jazyk a spletitost a složitost vztahů jsou hlavními tahouny příběhu, který se vám díky dovednosti spisovatelky odehrává přímo před očima jako na filmovém plátně, ve své groteskní, ale nepřehnané podobě. Postavy jsou obyčejnými lidmi, kteří vás štvou i vám připomínají sami sebe a nutí vás sáhnout si do svědomí, jestli je někdy opravdu nutné vyvolávat konflikty, zbytečně upozorňovat na chyby ostatních či se míchat do věcí, do kterých vám nic není, jakkoli dobře to s dotyčným myslíte. Pod sněhem se vám snadno dostane pod kůži a může se ve své nekomplikovanosti a opravdovosti jednoduše vyšplhat až na vrchol vašeho pomyslného žebříčku nejlepších přečtených knih. Pod sněhem si musíte přečíst, pokud stále zatracujete české autory a bez důkazů nevěříte, že i oni dokáží vytvořit něco, co vás drapne do spárů a nepustí.


100 %
Share:

13. 6. 2018

Papíroví duchové - Julia Heaberlin

Grace ve dvanácti přišla o svou starší sestru, která zmizela neznámo kam a jejíž tělo se nikdy nenašlo. Od té doby je posedlá pátráním po viníkovi jejího únosu a snad i vraždy. Jako nejpravděpodobnější pachatel se jeví Carl Louis Feldman, toho času rezident pečovatelského domu pro pacienty s demencí, kteří mají pochroumanou reputaci. Carl byl totiž kdysi obviněn z vraždy mladé dívky, ale obžaloby byl nakonec zproštěn. Grace však nepřestává věřit, že je vinen nejen ze zločinu, který ho dostal před soud, ale má co do činění i se zmizením její tehdy devatenáctileté sestry Rachel. Vymýšlí proto plán. Bude se vydávat za Feldmanovou dceru a vyveze jej na výlet po místech, která mají osvěžit jeho demencí stiženou paměť a on se nakonec přizná k vraždě Rachel, i dalších dívek, jejichž případy také nebyly nikdy dořešeny.

Grace nikdy nevzdala pátrání po své obdivuhodné starší sestře a nyní má pocit, že je k vyřešení záhady blíže, než si kdy představovala ve svých nejdivočejších fantaziích. Vydává se na nebezpečnou výpravu po vytipovaných místech, s obviněným, ale nikdy neodsouzeným vrahem po boku. Carl Feldman byl kdysi slavný fotograf, tvořící neskutečné snímky s atmosférou, o které by si jiní umělci mohli nechat zdát. Nyní však skončil v ústavu pro lidi s demencí a už není tak docela sám sebou. Vidí duchy a záchvaty agrese nejsou zcela vyloučeny. Přesto Grace neváhá a vydává se s ním do texaské divočiny. Co když Carl ale není tak docela mimo a demenci jen předstírá? Nebo si snad Grace do auta posadila nevinného muže, jehož fotografie se jen čirou náhodou ocitla ve špatnou chvíli na nesprávném místě?

Julie Heaberlin na české čtenáře zapůsobila knihou Černooké Zuzany, která se zaslouženě stala bestsellerem, a bylo o ní poměrně hodně slyšet. Papíroví duchové byli proto netrpělivě vyhlíženi davem nadšených čtenářů a ti se konečně dočkali. Jenže když se jedna z vašich knih setká s takovým úspěchem, je těžké titul téměř dokonalého autora obhájit. A to se právě s Papírovými duchy bohužel tak docela nepovedlo.

Poutavá obálka a atmosférické fotografie uvnitř působí na čtenáře jako droga a každý příznivec první česky vydané knihy této autorky knihu automaticky koupí už jen proto, že se mu líbily Černooké Zuzany a ani nemusí příliš podrobně studovat anotaci novinky. Papíroví duchové však Černookým Zuzanám nesahají ani po kotníky nápadem, atmosférou, hlavním padouchem ani rozuzlením.

Podobně jako v předchozí knize, i nyní autorka pracuje s motivem, kdy není zcela jisté, že podezřelý svůj zločin skutečně spáchal. Zatímco v Černookých Zuzanách byl domnělý vrah bezpečně zavřený za mřížemi, tady se pohybuje volně na svobodě a navíc mu Grace dává prostor klást si lehce strašidelné podmínky jejich společně strávené dovolené. Protože i vrahovo přiznání pod nátlakem má zřejmě svá pravidla. Grace tak na cestě žije v neustálém strachu, ale ze všeho nejvíc jí děsí podivné pouto, které mezi ní a Carlem vzniká a také to, že by nakonec po letech opět skončila na startovní čáře svého pátrání.

Klasické kapitoly jsou proloženy černobílými fotografiemi i s poznámkami samotného fotografa a také útržky s Graceina dětského deníčku. Fotografie mají skrytý význam a souvisí jak s Carlovou minulostí, tak se současností nesourodé dvojice. Grace je hazardérka a na tento výlet se připravovala prakticky poslední dekádu. Na životě jí přestalo záležet v momentě, kdy z něj zmizela Rachel. I proto se pustila do plánu, který by jí nikdo neschválil.

Julia Heaberlin popadla za pačesy klasický koncept, ve kterém si pozůstalá hodlá na vlastní pěst vyřídit účty s někým, o kom je přesvědčená, že převrátil její život podělaným navrch. Autorka umístila své postavy do prostředí, kde byli nuceni k neustálé interakci a rozjela se s nimi na roadtrip, jež mohl dopadnout všelijak. Bohužel v tomto případě hrdinové zůstali pouze na papíře a nedokázala je proměnit v živé lidi a jejich problémy v něčí skutečný osud. Příběh působí nedotaženě, jako by se odehrával zbytečně zrychleně. Papíroví duchové jsou přinejlepším šedým průměrem v oblasti thrillerů a zapadnou mezi desítkami jiných, naprosto nezapamatovatelných příběhů. Pokud chcete získat představu, jak má vypadat dobrý thriller, přečtěte si raději Černooké Zuzany.

50 %

Za poskytnutí recenzního výtisku bych ráda podekovala nakladatelství OMEGA. 
Knihu Papíroví duchové seženete na webu Knihy Omega, nebo na e-shopu Knihy Dobrovský.
Share:

11. 6. 2018

Je nevědomost důvodem ke zbavení se zodpovědnosti? - Oni nevědí, co činí – Jussi Valtonen (audiokniha)

Americký neurovědec Joe Chayefski toho za svůj život stihnul prožít hodně. Stal se úspěšným vědcem, nějakou dobu žil ve Finsku, kam se přiženil, následně od své ženy i malého syna odešel a založil si ve Spojených státech novou rodinu. Nyní se zabývá kontroverzním výzkumem a aktivisté za ochranu práv zvířat mu to dávají parádně sežrat. Zašlo to dokonce tak daleko, že začali ohrožovat nejen jeho vědecký projekt, ale hlavně bezpečí jeho rodiny. Starší dcera se navíc zdá se zaprodala marketingovému oddělení jisté bezskrupulózní firmy, která loví potenciální influencery ve školách a nabízí dětem poslední výkřiky technologií i neotestovaná psychofarmaka, která by měla zlepšit společenský status, sebevědomí a podpořit myšlení.

Ačkoli to v audioknižní podobě nevynikne, neboť se Bookmedia rozhodla do role interpreta obsadit jen jednoho vypravěče, kniha se věnuje pohledu tří postav. Těmi jsou Joe Chayefski, který působí tak trochu jako morous, jeho bývalá finská manželka Alina, jejíž pohled na věc vám bude buď naprosto cizí, nebo se s ní ztotožníte ze všech postav nejvíc a později dospělý syn Samuel, jež se po letech s otcem setkává za naprosto odlišných okolností, než by mohl kdokoli předvídat. Ačkoli by knize Oni nevědí, co činí beze sporu svědčily tři hlasy, nakonec se o ten jediný postaral vynikající Filip Švarc, jehož interpretace sedí zejména na chladného vědce Joea. Tvář Filipa Švarce možná není až tak známá, ale jeho hlas jistě znáte z jeho působení v oblasti dabingu. Práce s hlasem je pro něj proto naprostou přirozeností a knize jeho obsazení udělalo obrovskou službu. Opravdu kraťounké, ale příjemné hudební vložky mezi kapitolami jsou už jen třešničkou na dortu.

Oni nevědí, co činí je skutečně hutným příběhem, který začíná a končí skoro jako by se jednalo o dvě odlišné knihy. Autor má opravdu široký záběr a klobouk dolů před jistě obrovským objemem zrešeršovaného materiálu, kterým bylo potřeba se prokousat pro napsání takto rozsáhlé studie všeho možného od peripetií ve vědě, problému s integrací v cizí zemi, soužití s člověkem jiné národnosti, technologií, sociálních sítí a závislosti na nich, nekalých praktik firem zneužívajících nicnetušící teenagery či taktik aktivistů, kteří neznají hranice, když jdou za svým přesvědčením.

Anotace absolutně nedokáže postihnout, o čem kniha pojednává. Rozsah informací je tak nepředstavitelný, že byste neuvěřili, že se mohou zakomponovat do jednoho homogenního příběhu, dokud si neposlechnete nebo nepřečtete tuto knihu. Valtonen skvěle vyobrazuje bytostnou touhu být pořád online a neschopnost dnešní generace věnovat se přítomnému okamžiku. Obrázek dvou lidí, kteří si vyrazili spolu na večeři, a každý zírá do displeje svého telefonu už dávno není perverzní neuctivou urážkou, ale každodenní realitou. Dnes už nedovedeme být teď a tady, vystačit si se svými myšlenkami, potřebujeme podněty zvenčí, neustálý multitasking, nikdo jen nevaří nebo nesedí v autobuse, musí si k tomu pustit video, nebo sjíždět sociální sítě. Valtonen sice tuto skutečnost vyhnal do extrémů, ale skutečně jsme tak daleko od toho napojit si na hlavu elektrody a nechat si tu kulometnou palbu informací a podnětů vysílat rovnou na sítnici, dobrovolně se zahlcovat kvanty nepodstatných zpráv?

Všudypřítomný nátlak, aby váš online život předčil všechny ostatní a aby vypadal dokonale je neskutečně vyčerpávající a vzpomínky, které nevyvěsíme na sociální sítě, jako bychom neprožili. Není to šílenství? Co dětem připadá normální, dospělé děsí, obrovsky rychlý rozvoj technologií je nevyhnutelný. Chceme se však dobrovolně uvrhnout do sociální izolace? Uzavřít se do online bubliny, která z nás vysaje veškerou osobitost?

Autor mimo jiné perfektně vyobrazuje neochotu teenagerů naslouchat rodičům či neschopnost navázat sociální vazby jinak, než online. Zabývá se problematikou pokusů na zvířatech i tím, jaký je rozdíl mezi vědeckými týmy ve Spojených státech a individualisty ve Finsku. Píše o tom, jak je těžké se pro cizince ve Finsku prosadit. Píše o xenofobii, o cikádách a celé další řadě zdánlivě nesouvisejících témat a tvoří spletitou mozaiku, která se při každém dalším poslechu může klidně jevit naprosto odlišně, než poprvé.

Kniha je poměrně náročná pro udržení pozornosti. Je velice dlouhá (více než 24 hodin) a neuvěřitelně komplexní. Skoky mezi časovými a dějovými rovinami na přehlednosti také nepřidávají. Text je navíc prošpikován anglickými frázemi a to ne tak, že je sem tam nějaké slovíčko, které s přimhouřenýma očima lze přehlédnout. Celé cizojazyčné věty mají pro děj zásadní význam a ne vždy se s neznalostí angličtiny dá pochopit, co tím chtěl autor říci. V naprosté většině se jedná o hovorové fráze, jejichž jemné nuance pochopí jen ti, kdo jsou v angličtině alespoň trochu zběhlí.

Pokud jazykem nevládnete, může být tento aspekt knihy opravdu zásadní pihou na kráse. Ti, pro které je angličtina druhou přirozeností se však mohou těšit na to, že pro ně anglické fráze dodají textu na intenzitě, protože jim jistě není cizí, že čas od času i oni přemýšlejí v cizím jazyce a mají pocit, že jedině angličtina dokáže přesně vyjádřit, co potřebují vyslovit. Pozitivem je, že interpretova výslovnost neruší a je opravdu zdařilá. Ačkoli Filip Švarc čte poměrně svižně a nijak přehnaně se neloudá, čtenáři vzhledem k délce knihy jistě ocení, že je nejlépe poslouchatelná v tempu 1,25 x zrychleném, kdy ještě hlas nepřeskakuje a není až příliš překotný.

Valtonen ve své knize klade celou řadu otázek a ne zas až tak mnoho odpovědí. Nechává čtenáře dumat a zároveň do něj hustí další a další podněty k zamyšlení. Tou hlavní otázkou však po celou dobu zůstává, zda to, že někdo neví, co činí, dělá z jeho činů něco omluvitelného. Ať už se jedná o nevinné banality, nebo skutečné zločiny ve jménu dobra. Tohle není nějaký svižný thriller, který nebudete moci přestat poslouchat. Přesto je na něm něco magického, co vás bude nutit se k němu vracet tak často, jak to jen půjde. Někdy možná budete mít chuť se o kousek vrátit, protože budete mít pocit, že vám něco ušlo. Každopádně však nebudete litovat jediné minuty z těch čtyřiadvaceti hodin, které s knihou strávíte. Není to kniha pro každého, to rozhodně ne. Pokud si k ní však najdete cestu, právě pro vás je určená. Vytrvejte a poslechněte si ji až do konce. Budete-li s ní mít trpělivost, bohatě se vám odmění.
80 %

Za poskytnutí audioknihy k recenzi bych tímto ráda poděkovala webu audioteka.cz
Share:

10. 6. 2018

Přítelkyně - Michelle Frances

Laura vede navenek bezchybný život. Má krásný dům, bohatého manžela a bezvadného dospělého syna Daniela, kterého si vypiplala a má s ním dodnes skvělý vztah. Jednoho dne Daniel potkává Cherry, okouzlující dívku z realitní agentury, která mu okamžitě učaruje. Laura by si moc přála s Danielovou přítelkyní dobře vycházet, ale Cherry na její přátelské signály reaguje poměrně chladně. Ba co víc, zdá se, jako by se snažila Daniela od matky odloudit nadobro. Laura pojímá podezření, zda jsou Cherryiny úmysly čisté. Jak se vlastně tahle tajemná dívka bez zázemí tak náhle objevila v životě budoucího lékaře z bohaté rodiny? Kým je, odkud pochází a hlavně, co má za lubem?

Lauřin manžel a Danielův otec je zaneprázdněný muž. Laura syna vychovala prakticky sama a po dlouhou dobu, s výjimkou jejího profesního působení v seriálovém odvětví, byl tento zázračný chlapec středobodem jejího vesmíru. Těžko proto snáší, že Daniel zběsile utíká do náručí jiné ženy a zničehonic plánuje svou budoucnost, která ochranářskou matku zahrnuje čím dál tím méně. Cherry je dívka z obyčejných poměrů, dosavadním stylem života na hony vzdálených od privilegovaného prostředí, ve kterém vyrůstal Daniel. Cherry je přesvědčená, že si zaslouží něco lepšího a ze všech sil se snaží vymanit ze svého ubohého stylu života. Za svou matku, která celá léta hrdě pracuje v supermarketu, a vrcholem vkusu jsou pro ni věci z kuponové nabídky jejího chlebodárce, se stydí a sama sobě slíbila, že nikdy nedopadne jako ona. A má plán, jak toho dosáhnout.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství XYZ.
Share:

6. 6. 2018

V pasti lží - B. A. Paris

Cass se poslední den školního roku po oslavě s kolegy vrací domů. Kvůli nepřízni počasí se rozhodne místo dálnice zvolit kratší trasu po neosvětlené lesní cestě. Na temném odpočívadle za jízdy skrz ohromný liják zahlédne auto se zhasnutými světly, ve kterém bezmocně sedí jakási žena. Rachel se po krátkém rozjímání, zda pasažérka nepotřebuje pomoc, zbaběle rozhodne zvednout kotvy. Strašidelný les, bouřka a únava po celém dni si vybírá svou daň a paranoia si zahrává s jejím zdravým rozumem. To však ještě netuší, jaká zpráva druhý den obrátí její život vzhůru nohama a jak moc si bude přát, aby bývala byla jela delší a bezpečnější cestou, nebo se rozhodla vystoupit z auta a neznámé ženě nabídnout pomocnou ruku. Má si své hrozivé tajemství nechat pro sebe, nebo se má někomu svěřit?

Cass se po delší době konečně cítí šťastná. Po nedávné smrti milované matky, jejíž život příliš brzy postihla nevyléčitelná nemoc, se vše konečně začalo obracet k lepšímu. Je šťastně vdaná, má po boku svou nejlepší kamarádku, se kterou prakticky vyrostla a konečně sbírá úspěchy i v práci, která ji neskutečně naplňuje. Nyní je z ní však jen uzlíček nervů. Zapomíná, co kdy dělala, s kým se setkala, co si domluvila nebo třeba kde nechala zaparkované auto. Bude snad zanedlouho kráčet v matčiných šlépějích? Postihla ji také předčasná demence?

B.A. Paris si mnoho čtenářů omotala kolem prstu svým debutem Za zavřenými dveřmi v němž se věnovala domácímu násilí. V pasti lží, kde se autorka, aniž by si to uvědomovala, svezla na lákavém kultu nespolehlivé vypravěčky s psychickými problémy, se proto pro mnohé stalo jednou z nejočekávanějších knih roku a ještě před vydáním byla na titul naložena skoro nenaplnitelná očekávání. S druhou knihou to mají autoři složité. Pokud nedostojí kvality debutu, hodně čtenářů bude váhat, zda dát spisovateli ještě vůbec příště šanci, nebo nad ním definitivně zlomit hůl. Stejně jako v Za zavřenými dveřmi rozehrává talentovaná autorka sugestivní podívanou, okořeněnou manipulací, lhaním. Velice rychle přijdete na to, že někdy nemůžete věřit nikomu a ve chvíli, kdy si nejste jisti, že můžete věřit vlastní hlavě, a jak nesmírně je těžké vymanit se ze zašmodrchané pasti nejistoty a pocitů ztracenosti.

Autorka si tentokrát vzala na paškál předčasnou demenci, její dědičnost a důsledky pochybností o vlastní příčetnosti. Vypichuje důležitost možnosti své trápení s někým probrat, bez zábran, že vás bez skrupulí odsoudí jako někoho, komu začíná šplouchat na maják.

B.A. Paris od své první knihy spisovatelsky vyspěla. Její styl je vytříbenější a čte se tak jednoduše, jak je to jen u knihy tohoto žánru možné. Jakmile začnete číst, už se neodtrhnete. Kamenem úrazu je přílišná průhlednost zápletky, která se s trochou fištrónu dá uhodnout velice záhy, protože alespoň pravidelní čtenáři knih tohoto žánru se s něčím podobným v bledě modrém již setkali tisíckrát. Přesto si i nadšení čtenáři psychologických thrillerů dokáží nad očekávání čtivý příběh s lehce nesnesitelnou hlavní hrdinkou v nezáviděníhodné bezvýchodné situaci užít. Na stylu B.A. Paris je cosi magického, co vám nedá a budete chtít zjistit, zda-li za tím vším přece jen není něco víc.

V pasti lží rozhodně nadchne čtenáře, kteří nemají psychologické thrillery na denním pořádku. Záměr i zápletka samotná jsou dobré, a ačkoli více tajemna a rozšíření portfolia postav by knize prospělo, žádný zásadní prohřešek proti běžné stavbě thrilleru se nekonal. Některé motivy v knize sice snad až příliš opakují, čímž zřejmě měla být umocněna atmosféra úzkosti z kolabující paměti, průměrně zvědavý čtenář, který v knihách hledá zejména odpočinek a odpoutání se od reality shledá V pasti lží jako velice příhodného společníka sotva na jeden večer. O B.A Paris rozhodně neslyšíme naposledy a to, že dobrými nápady jen hýří je více než zřejmé. Zbývá už jen trochu lépe rozpracovat vedlejší postavy, zavést pár slepých vodítek a zneprůhlednit původní záměr a máme tady další autorku, na kterou je třeba dávat dobrý pozor.
70 %
Share:

4. 6. 2018

Víkend v Londýně - Jan Folný

Tři bývalí spolužáci ze střední se chystají na víkend do Londýna, aby oslavili své čtyřicáté narozeniny, které mají totiž příhodně pár dní po sobě. Nikdo z nich sice nemá pocit, že by tento milník chtěl slavit, protože jej vnímají jako vstup do druhé, horší poloviny života a přitom bilancují, jak uboze tu první prožili. Společný víkend však vnímají jako poslední příležitost ke změně, nebo aspoň k opravdu divoké pařbě se vším všudy. Čeká je spousta alkoholu, experimentování se sexem a drogami, fotbal a nevázaný pokec o všem a o ničem zároveň.

Petr žije už sedmnáct let v manželství, ze kterého se takřka vytratila vášeň i intimita a byly nahrazeny stereotypem a zapšklou setrvačností. Své děti miluje a manželku má pořád rád. Ale něco mu ke štěstí přece jen chybí. Marek je rozvedený alkoholik se srdcem bohéma a plánuje sebevraždu. Bývalá manželka mu zakazuje kontakt s jedinou osobou, na které mu záleží a on už nemá pro co žít. Adam našel své štěstí v Londýně. Už deset let žije s partnerem Richardem. Jejich seznámení bylo dramatické, ale jak drama ze vztahu postupně ustoupilo, přestali se také posouvat dál. Adam chce svatbu, možná i děti, ale Richard odmítá přijmout paradigma obvyklé pro heterosexuální vztahy, gayové podle něj zkrátka žijí jinak. Nyní je na Adamovi, jestli mu bude stačit život ve dvoučlenné rodině.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Host.
Share:

3. 6. 2018

Někdo cizí v domě - Shari Lapena

Karen a Tom Kruppovi jsou stále ještě šťastnými novomanželi. Koupili si krásný dům na předměstí a nemůžou se nabažit jeden druhého. Když však jednou přijde Tom domů z práce a o chvíli později s hrůzou zjistí, že Karen ve spěchu někam zmizela, začíná to pravé peklo. Ukáže se, že Karen měla těžkou autonehodu, utrpěla úraz hlavy a z událostí dne bouračky si nic nepamatuje. Když se z nemocnice vrátí domů, má neustále pocit, že je něco špatně. Že někdo byl v jejím domě a strkal nos, kam neměl. Jsou její paranoidní představy důsledkem nehody, nebo se v děje něco nekalého?

Jméno Shari Lapena bylo skloňováno ve všech pádech už v momentě, kdy byla vydána její prvotina Manželé odvedle a nakladatelství si samozřejmě nemohlo nechat ujít příležitost vydat další pecku od autorky, kterou vynesla do nebes ohromná spousta pozitivních a nadšených recenzí milovníků dobrých thrillerů. Někdo cizí v domě se opět veze na vlně populárních nespolehlivých vypravěček. Příběh je čtenáři zprostředkováván skrz Karen, jež po autonehodě přišla o vzpomínky na celý den, během kterého, jak se později ukáže, se stalo mnohem víc, než záhadný útěk z domova od milujícího manžela a zázračné přežití šílené bouračky.

Kniha Někdo cizí v domě pojednává o manželských rozkolech. Autorka se zamyslela nad hrůzou, která postihne někoho, kdo najednou nepoznává člověka, žijícího pod jeho vlastní střechou. Celá problematika i řešení záhadného případu je však popisováno jako z rychlíku. Jiní autoři by byli schopni stejný děj rozpracovat na dvojnásobný počet stran a této knize zestručnění nijak zvlášť nesvědčí. Autorka sotva klouže po povrchu všech použitých motivů, ničemu se nevěnuje pořádně a veškeré napětí a zvědavost se jaksi vytrácí.

Vše, co se v příběhu stane, působí zrecyklovaně a povědomě, jako byste stejnou knihu v několika obměnách četli už několikrát. Čtenáře sečtělejší v daném žánru od začátku do konce prakticky nečeká jediné překvapení. Motivy jsou okoukané, neoriginální a průhledné. Třetí osoba, ve které je kniha psána a která po pár stránkách začala v Manželích odvedle dobře fungovat, tady nijak neumocňuje bídně vybudovanou atmosféru a jen mezi čtenářem a příběhem buduje další zbytečnou bariéru. Nedá se říci, že by se kniha nečetla dobře. Je to pořád záležitost na jeden večer, ale jde o takovou tu knihu, sejde z očí, sejde z mysli. Druhý den po zaklapnutí poslední stránky vašeho výtisku si už sotva vzpomenete na jména hrdinů a další týden už ani nebudete tušit, že jste knihu četli. Je naprosto nezapamatovatelná a v době, kdy vychází rekordní množství thrillerů a člověk musí vybírat jen to nejlepší, neuděláte chybu, když ji vynecháte.

Ve srovnání s autorčinou prvotinou je Někdo cizí v domě slabým odvarem. Svátečnější čtenáři, nebo alespoň ti, kteří k thrilleru za poslední dva roky prakticky nepřičichli, budou z knihy nadšeni. Příběh má skutečný potenciál zaujmout a zmást každého, kdo nekonzumuje každý druhý thriller na trhu, protože je všech osvědčených motivů využito tak nějak správně a autorka z nich dokázala vytěžit mnohé. Jde o velmi úsporný příběh, ve kterém není prostor pro zbytečnou omáčku. Pořád se něco děje a čtenář tak nedostane chvíli na vydechnutí. Thriller možná není tak strhující, jak by si žádal, ale to vlastně nemusí vadit. Problém nastane jedině v případě, že po pár stránkách odhadnete, o co jde, nebo nedokážete přistoupit na osobitý styl vyprávění, kterého autorka využívá. V případě, že si však s tónem příběhu padnete do noty, můžete si užít parádní jízdu vašich snů. Záleží to jen na tom, co jste za uplynulý rok přečetli a zda jste ochotni odpustit poněkud zběsilé tempo, kdy se všechno děje tak nějak napůl. Pokud v thrillerech nehledáte právě nejhlubší analýzu každé situace a každého kroku vpřed a upřednostňujete přímou linii příběhu bez zbytečných odboček a cavyků, může být nová Lapena to pravé pro vás.

50 %
Share:

2. 6. 2018

Útěk - C.L. Taylor

Měl to být obyčejný den. Joanna Blackmorová se po práci chystala vyzvednout svou dvouletou dceru ze školky, když v tom ji zastavila neznámá žena a požádala o svezení. Joanna ji v životě neviděla, zdá se však, že žena jménem Paula Joannu zná. Co hůř, má s ní zřejmě nevyřízené účty. Ví, jak se jmenuje, i když se Jo určitě nepředstavila, zná jejího manžela i jméno jejich dcerky Elisy. Dokonce má u sebe Elisinu malou rukavici. Tu s jasně mířenou výhružkou předává Joanně a mizí stejně rychle, jako se objevila. Joanna propadá panice a její život se proměňuje v noční můru. Celý svět se spiknul proti ní, i vlastní manžel se k hysterické Jo obrací zády a kvůli několika závažným přešlapům začne svou ženu považovat za špatnou matku a podává žádost o převzetí Elisy do své výhradní péče. Když se do Joannina života začne míchat policie a sociálka, Jo nemá na vybranou a utíká i s malou Elisou, co nejdál od všeho a od všech.

Joanna Blackmorová není psychicky v pořádku. V její diagnóze nechybí úzkosti, panické záchvaty, agorafobie ani poporodní deprese. Narozením dcerky se mělo všechno změnit, ale ona je nyní ještě úzkostlivější, bojí se vlastního stínu i jakékoli konfrontace. Manžel Max pro ni dle svého názoru měl po celé jejich manželství naprosté pochopení a dělal vše pro to, aby svou ženu viděl šťastnou a v mezích normálu. V momentě, kdy však její psychický stav podle něj začíná ohrožovat bezpečí milované malé Elisy, se však karty obrací a jeho potlačovaná přirozenost se dere na povrch. Investigativní žurnalista Max je odhodlán získat dcerku do péče stůj co stůj a zahajuje nelítostný hon na svou vlastní ženu.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Domino.
Share:

30. 5. 2018

Kdo zabil Snížka - Petra Soukupová

Martina si moc přála psa, který by byl jen její. Když si domů donese bílé štěně, ani ji nenapadne, že by s ním mohly být potíže. I když se později ukáže, že Snížek je nezvladatelný a většina lidí se ho bojí, Martina se přesto pořád snaží mu domluvit, i když je jasné, že s ním nic nezmůže, nikdo ho nemá ve skutečnosti rád a je to vzájemné. Když jednoho dne Snížek za záhadných okolností zemře, Martina se rozhodne, že to jen tak nenechá. Vzhledem k tomu, jaký Sníh byl, totiž podle ní určitě neumřel náhodou. Martina začne jeho smrt ve vší vážnosti vyšetřovat a vezme si na pomoc svoje kamarády Faňu, Káju a nakonec i Viktora, kluka co se k nim na vesnici přestěhoval z Prahy. Nikdo z nich zpočátku nemohl tušit, kam až je jejich pátrání zavede, ale pak už nikdy nic nebude jako dřív.

Petra Soukupová se se samozřejmou bravurou, která její vlastní, ujímá pohledu očima dětského vypravěče. Neomylně vystihuje dětské uvažování i mluvu, typické neučesané chrlení informací, aniž by někdy měly hlavu a patu. Věta může začínat a končit v diametrálně odlišném významu a vyprávění zkrátka plyne tak, jak malou Martinu napadne. Nesoustředěně, rozlítaně, s důležitostí kladenou úplně na jiné věci, než které by vypíchl dospělý vypravěč.

Kniha Kdo zabil Snížka krásně ukazuje, že život a čas na vesnici plyne úplně jinak než městským dětem. Všichni mají jiné tempo, jiné starosti a jiné priority. To, jak Soukupová čtenáři zprostředkovává Martinino vnímání má v sobě určité kouzlo. Čtenář totiž díky ní vidí víc, než si sama pozorovatelka uvědomuje. Dospělí čtenáři dokáží číst mezi řádky a děti budou mít ze čtení naprosto odlišný zážitek, než rodiče, pokud se rozhodnou knihu číst společně.

Dětské lumpárny a důležitost pátrání jsou autentické a atmosféra příběhu v tomto ohledu lehce připomíná detektivky Enid Blytonové. Petra Soukupová do knížky vložila něco malého pro všechny. Ukazuje, že za stěnami domů se mohou skrývat naprosto jiní lidé, než jsou ti na jejich dvorcích. Že i na vsi, kde si lidé vidí, až do talíře mohou existovat tajemství a kostlivci ve starožitných skříních. Že některé bolestné a smutné osudy nemusí znát ani ty největší drbny a hlavně, že není dobré někoho soudit na první pohled.

Kdo zabil Snížka má závažnější poselství, než jaké je vidět navenek. Co si z knížky kdo vezme, to už záleží na mnoha faktorech. Jedno je ale jisté. Krásně vyobrazena je například čirost a čistota dětského přátelství. Co se jednou zdá, jako zásadní je vzápětí zapomenuto a hlavní je úmysl, nikoli samotný čin. Vyšetřování samotné není to hlavní, co se v knize odehrává. Respektive může být, to už záleží na samotném čtenáři. A v tom právě tkví unikátnost této knihy.

Kdo zabil Snížka je kniha pro každého a pro každého také může být něčím jiným. Tváří se sice jako dětská, ale stejnou měrou potěší dospělé oko, troufám si tvrdit, že je spíše právě pro ty, kteří občanku už v peněžence nosí nějaký ten pátek. Ilustrace návodně doplňují atmosféru a zaujmou naprosto každého bez rozdílu. Knihu lze číst jako samostatnou, či jako předkapitolu dospělého románu Nejlepší pro všechny. Příběhy se vzájemně doplňují a doporučené pořadí je nejprve dětská a poté dospělá. Ale toho se musíte držet pouze pro případ, že je pro vás prioritní záhada Snížkovy smrti. Pokud si pouze hodláte užít nezaměnitelný styl Petry Soukupové a Nejlepší pro všechny jste už četli, protože přece nebudete jako dospěláci číst knihy pro děti, nezoufejte. Snížek na vás trpělivě čeká, pořád vám má co nabídnout a dokonce vám odpustí, že jste jej podceňovali.

80 %
Share:

27. 5. 2018

Nebe je naše - Luke Allnutt

Rob Coates si vzal svou školní lásku, má krásného malého synka a konečně se mu začíná dařit v jeho IT kariéře. Má všechno, co si od života kdy přál. Bohužel se vše hroutí v momentě, kdy lékaři vysloví diagnózu, které se k smrti děsí každý rodič. Od té chvíle jde vše od desíti k pěti, pevné vztahy se hroutí, i maličkosti vedou k hádkám a svět se smrskává na hledání pomoci za každou cenu a upínání se na nejnepatrnější záblesky naděje. Rob nakonec nachází útěchu pouze v alkoholu a ve fotografování míst, která s malým Jackem kdysi navštívili. Dokáže ještě někdy zacelit tu neuvěřitelnou propast, která vznikla v jeho srdci?

U některých situací si zkrátka nikdo nedovede představit, že by se měly týkat jeho rodiny. Jsou jen temnými strašáky někde v alternativním vesmíru, kde čekají na lidi, kteří v životě udělali špatné věci. Realita je ale samozřejmě jiná. Hrozivá diagnóza si nevybírá jen padouchy a nikdo si ji rozhodně nezaslouží, ani za ni nemůže. Přesto je tu. Všudypřítomná, smrtící a nelítostná. A jakmile vám někdo v bílém plášti řekne, abyste si vytvořili vzpomínky a pokusili se užít společný čas, který vám zbývá, víte, že je zle. Můžete bojovat, můžete doufat, ale někdy zkrátka zbývá už jen usnadnit poslední okamžiky, jak to jen jde.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Plus.
Share:

26. 5. 2018

Vegetariánka – Han Kang

Jonghje se z ničeho nic začnou zdát děsivě noční můry, díky kterým si uvědomí, že nesmí dál jíst maso. Co víc, maso nesmí zůstat ani v její domácnosti a jakmile ucítí pach masa ze svého muže, začne se jí hnusit. Až do toho dne byla Jonghje dokonalým vzorem manželky v patriarchální společnosti konzervativní a staromódně tradiční Jižní Korey. Postavení žen je zde žalostné. Jsou zde od toho, aby bez otázek, námitek a stížností plnily veškerá přání svého muže, staraly se o domácnost, byly poslušné, podřízené a v neposlední řadě i povolné.

Přesto, že Jonghje trpící halucinačními nočními můrami je hlavní hrdinkou knihy, sama za sebe se ke slovu nedostává. Tři části jsou vyprávěny třemi různými vypravěči, dvěma muži a jednou ženou. Příběh se však neustále točí okolo Jonghje a jejího nového pobuřujícího životního stylu. Alespoň zpočátku. Jonghje v očích svého muže i celé své rodiny kvůli své neochotě pozřít maso přichází o rozum a je zralá na léčení. V knize je výrazně nastíněno, jak rozdílná mentalita lidí panuje v Korey a v Evropě. Prim zde hraje odevzdanost, rezignace a podřízenost žen, nadvláda mužů přecházející v životě ženy z otce plynule na manžela.

Styl Han Kang vám dává prostor vstřebat každý nejmenší detail výjevu, který vám popisuje. Je pozvolný a přitom neupadá do tempa, které by vás nudilo. Pouze dává pocit, že se vše odehrává zpomaleně. Obrazy, které autorka do knihy vložila, jsou vesměs velice bizarní a umělecká vyjádření tu zápasí s obyčejnou zvířeckou perverzí, chtíčem a touhou a zároveň se mísí s neobyčejně silnými, někdy nechutnými a často znepokojivými scénami. Je to kniha o vegetariánce, ale očima ostatních, jak vegetariánství jiné osoby ovlivnilo jejich život. Nečekejte hlubokou sondu do duše člověka, který radikálně změní svou existenci tím, že přestal jíst maso a nehledejte zde ani příliš racionálních vysvětlení. Han Kang v první části rozjela slibnou, nadupanou a šílenou zápletku, ze které však v dalších částech udělala nepochopitelnou výhybku. Její záměr šokovat zřejmě převážil původní záměr, který s příběhem měla a který tam tak nějak instinktivně očekáváte a trochu to přehnala s množstvím motivů, které se rozhodla ve svém díle zužitkovat.

Otázkou zůstává, co svým dílem vlastně chtěla autorka říct? Chtěla zdůraznit zkostnatělost partiarchátu, neustále vládnoucího v Jižní Korey? Tak proč od tohoto úmyslu tak rychle ustoupila, když měla slibně našlápnuto? Snažila se nabídnout další pohled, jak lze vnímat vegetariánství? Tak z jakého důvodu zapletla do této problematiky naprosto nesouvisející diagnózu? Šlo jí o to, že nejíst maso je chyba nebo že je to naopak jediný správný způsob života? Snažila se upozornit na to, že se všechny korejské ženy podřizují mužům, protože jsou na to z domova zvyklé a že je to zkrátka z jejich pohledu normální? Chtěla poukázat na to, že model tradiční korejské rodiny je překonaný nebo na to, že to, že se musíš vždy a za každou cenu starat o někoho jiného než o sebe je vždy prvořadé? Vypichuje, jak zvláštně v Korey funguje systém zdravotní péče?
Za polovinou knihy začnete mít pocit, že se Kang snad až příliš urputně snažila upozornit na pseudo problémy, které neexistují, proklouzávají jí naprosto zásadní věci. Naléhavost první čísti se pomalu vytrácí a příběh absolutně nereflektuje korejskou společnost, tak jak by si po absurdní, ale skvělé první části knihy čtenář přál.

Někdy máme pocit, že náhodná, klidně velice banální událost udává směr událostem následujícím a spouští nezvratnou řetězovou reakci a k této představě se upínáme. Je tomu však opravdu tak, nebo je to jen omluva pro nedostatek síly něco udělat a změnit to, co nás ničí? Han Kang dala základ velice slibnému příběhu, který však s přibývajícími stránkami ztratil jiskru. Kniha je nedotažená, nejde dostatečně do hloubky a některé části by zasloužily rozpracovat, další naopak proškrtat. Její snaha o jinakost byla citelná, ale konečné vyznění neviní přímo patriarchát a jeho zhoubnost na lidské vztahy. Kang bezpochyby umí psát, ale chybí jí schopnost rozhodnout se, kam svůj příběh hodlá směřovat. Jakmile si ucelí myšlenky ještě před rozepsáním knížky, bude téměř dokonalá.

65 %
Share:

21. 5. 2018

Co zbylo z mojí sestry - Nuala Ellwood

Kate je válečná zpravodajka se schopnostmi, kterých si její šéfredaktor vysoce cení. Teď se ale po patnácti letech strávených ve válečné zóně vrací do rodného města, z něhož kdysi utekla. Nečeká tam na ni však žádná nostalgie, nebo snad teplo rodinného krbu. Kate pochází z problematické rodiny a na celém světě jí zbývá jediná příbuzná, a tou je mladší sestra, se kterou nikdy zrovna dobře nevycházela. Když se teď Kate kvůli Sallyině opožděné zprávě nestihla dostavit na pohřeb jejich vlastní matky, byla to pro jejich vztah poslední kapka. Ze Sally se po zmizení její dospívající dcery stala troska utápějící svůj žal v alkoholu, a tak se pro Kate jedinou přátelskou tváří v jinak nehostinném Herne Bay stává Sallyin manžel Paul, který se jí snaží ze všech sil pomáhat. Kate se však v domě, kde se jejich násilnický otec vyžíval v bití a psychickém teroru a kde se rozhodla zůstat po dobu, než se dořeší matčina pozůstalost, vrací všechny děsivé vzpomínky. Kromě hrůz z války a zoufalství ze zkaženého dětství se jí teď v Herne Bay zjevují věci, které by neměly existovat. Na sousední zahradě vídá maličkého, k smrti vyděšeného chlapečka, ale sousedka se dušuje, že žádné dítě nemá. Kate navíc vzhledem ke své zálibě v lécích a alkoholu není příliš důvěryhodným svědkem a když se o své poznatky snaží podělit s policií, dopadne to úplně jinak, než by čekala.

Co zbylo z mojí sestry je prvotinou britské autorky vyrůstající v rodině uznávaných novinářů. Právě jejich práce ve válečné zóně inspirovala její debut a hlavní hrdinku Kate, která se díky posttraumatické stresové poruše a závislosti na silných lécích připojuje k suitě nespolehlivých ženských vypravěček, jež jsou v současné době v žánru thriller tak populární. Nuala svým podmanivým thrillerem atakuje žebříčky prodejnosti a svou prací a pílí zaujímá místo vedle i mnohem protřelejších autorů, než je ona sama.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Domino.
Share:

8. 5. 2018

Cop – Leatetia Colombani


Tři ženy z těch nejodlišnějších možných zázemí ve třech vzdálených koutech světa, se potýkají každá s vlastními problémy. A ač se to nezdá a i při nesrovnatelné životní úrovni, mají podobný osud. Musejí se poprat s tím, do čeho se narodily, co si nevybraly a co jim do vínku bylo naděleno dřív, než přišly na svět. A kromě toho, to možná ještě netuší, ale svazuje je pevné pouto, které bude prvním krokem k lepšímu životu. Možná se nikdy nesetkají, přesto jsou pro sebe vzájemně nepostradatelné. Jsou silné, ochotné se postavit všem překážkám a odhodlané změnit to, co se zdá příliš těžké. Parafrází Marka Twaina „Nevěděly, že je to nemožné, a tak to udělaly.“

Kniha Cop sleduje tři osudy. Dalitskou ženu Smitu, která náleží do nejnižší možné kasty a ve vesnici Badlapur v Indii každý den vyráží s proutěným košem, sbírat exkrementy k příbytkům výše postavených. Giuliu z Palerma, která má po otci převzít rodinný podnik na výrobu příčesků a paruk z lidských vlasů. Jaké je její překvapení, když jistí, že je firma na pokraji krachu. Aby toho nebylo málo, Giulia se zamilovává do muže odlišného vyznání a barvy pleti, což je něco neslýchaného. A nakonec úspěšná montrealská právnička Sarah, silná žena, která se hodně nadřela ve žraločím prostředí, náležejícím hlavně mužům a do toho se zvládá starat o rodinu. Postihne ji však diagnóza, která je naprosto mimo její kontrolu. V souladu se svou povahou se s překážkou rozhodne poprat po svém. Zabojuje. Jinak to ani neumí.  

Francouzská režisérka, herečka a scénáristka Laetitia Colomabani ve svém debutu dovedně splétá tři nezaměnitelné osudy tří výjimečných žen, které se rozhodly postavit tomu, co jim bylo předurčeno, navzdory odrazování okolí a nízké pravděpodobnosti úspěchu. Muži jsou zde upozaděni, ale nedá se říct, že by se jednalo o feministické dílo. Autorka se sice soustředí na silné ženy, které mají v jejím příběhu dominantní roli, nicméně její záměr je trochu jinde.

Colombani skvěle pracuje se všemi třemi dějovými linkami, které dobře fungují samostatně, ale autorčino šikovně užité propojení jim dodává další rozměr. Na symbolech je zde ukázán nezadržitelný koloběh života i nesmlouvavé plynutí času. Každá z hrdinek řeší trochu jiný problém, ale v důsledku se z pohledu společnosti proviňují stejnou měrou. Mají svá tajemství, rebelují proti tradicím, vzpírají se konvencím, a ačkoli jsou obětmi, je na ně kvůli jejich jednání nahlíženo skrz prsty. Smita, Giulia i Sarah musely učinit složitá rozhodnutí a poprat se nejen s jejich důsledky, ale i dalšími nebezpečími, mimo jiné odsouzením okolí, ohrožením rodiny či zatajením důležitých rizik. 

Cop nenásilnou formou přibližuje život třech žen na třech různých kontinentech, a ač se to zdá neuvěřitelné, ve stejném období. Colombani citlivě líčí odvážné sny jednotlivých hrdinek a strastiplnou cestu k jejích postupnému naplňování, přes veškerou nepřízeň osudu. Kniha poskytuje pouze krátký exkurz do jejich životů, nijak je neohraničuje, stejně jako si ženy žily před vyprávěním, mají budoucnost bez ohledu na to, že o ní již kniha není napsána. Možná i proto příběhy tak samozřejmě působí, že se skutečně v různých obměnách mohou každý den dít lidem kolem nás

Cop budete chtít vychutnávat, ale zároveň se od něj nedokážete odtrhnout. Budete jej mít přečtený za chviličku, a myslet na něj budete ještě dlouho. Dokonce si dokážete představit, že si ho přečtete znovu a víte, že v knize zase uvidíte něco jiného, než napoprvé. Cop je taková ta kniha, ve které je navzdory její útlosti a v podstatě jednoduchosti stále co objevovat. Některé myšlenky si budete chtít zvýraznit, zatrhnout a zapamatovat. A jiné vám utkví v hlavě samy od sebe. Cop zkrátka stojí za to. Bude bavit lidi bez rozdílu věku, pohlaví i životního zázemí. Pro každého je v něm něco. A to je na něm krásné.


90 %
Share:

30. 4. 2018

Anežka – Viktorie Hanišová

Jak už to tak bývá, nejvíce toužíme po tom, co nemůžeme mít. A jinak tomu není ani u Julie, zoufale prahnoucí po miminku. Jak ji však zrazuje její vlastní tělo i životní partner, představa o roztomilé malé Anežce, blonďaté modrooké panence s culíčky se rozplývá jako nedosažitelný vzdušný zámek. Biologické hodiny tikají, Julie nedokáže donosit dítě a úřední cestou by jí žádného drobečka téměř jistě nesvěřili, rozhodne se obejít zákon a přes počáteční nejistotu si osvojuje nechtěnou romskou holčičku. Konečně má svoje děťátko. Dokáže se ale odpoutat od silně zakořeněných předsudků svého okolí, ale také svých vlastních? Nebo se snad pokusí děvčátko přetvořit k obrazu svému, přelstít její genetickou výbavu a dokázat, že tím, co modeluje osobnost je z větší části výchova?

Jakkoli je Julie relativně úspěšná v jiných aspektech života, z jejího vztahu už se dávno vytratila vášeň a její touha se smrskla na jediné – stát se matkou. Otázkou, kterou si snad i sama obává položit je, zda se chce stát rodičkou z těch správných důvodů, nebo si jen a pouze potřebuje chladně odškrtnout další položku ze seznamu o dokonalém životě. Je bytostně přesvědčená o tom, že je připravená porodit dítě, ale její stárnoucí tělo se vzpouzí. Poté, co si projde očistcem, díky kterému cosi umře v každé ženě, jež si ho prožije, definitivně se rozhodne vzít osud do vlastních rukou. Je odhodlaná udělat cokoli, aby dostala do péče alespoň sotva narozenou romskou holčičku Agnes. Vymyslí si báchorku pro své okolí a konečně se dostává do role, o níž je přesvědčena, že jí byla souzena. S prvními problémy však začíná propadat zoufalství. Mateřství není takové, jak si jej vysnila. Aby nemusela připustit, že selhala, přikládá přílišný význam tomu, že holčička nepochází z její krve, ba dokonce ani ze stejné kultury, že je nějak pokažená, předurčená svému osudu. Julie se ze svého údělu neraduje. Ona s ním bojuje.

Viktorie Hanišová se ve své prvotině pustila do tématu adopce a vlivu genetiky na formování osobnosti člověka. V poslední době se podobně laděné příběhy v beletrii začínají objevovat čím dál tím více, jde však o problematiku, kterou jen tak snadno nelze vyčerpat a každý autor ji pojme navíc tak trochu po svém. Hanišová pro svou knihu zvolila variantu osvojení romské holčičky ženou, která bytostně touží po dítěti, ne však za každou cenu, jak se později ukáže.

Anežka je psána syrovým a neveselým, zkratkovitým stylem, bez zbytečných oklik a kudrlinek. Neznamená to, že by autorka šetřila někdy až přehnaně grafickými detaily. Hanišová nic nikterak nepřikrášluje. Julie je protivná, panovačná, nespravedlivá, mrzutá žena, které od jistého bodu v životě přestaly věci vycházet podle jejích představ. Je uvězněná ve své hlavě plné předsudků a ve snaze se vyvarovat odsouzení okolí se vlastní vinou žene do temnoty. Sama sobě se snaží namluvit, že je její přístup v pořádku, že chce pro svou rodinu jen to nejlepší, že když se bude dostatečně dlouho dívat stranou, z Agnes se stane Anežka. A přitom ona sama dělá z perfektně normální Anežky nezvladatelnou cikánku Agnes. Juliiny neurózy a strachy ničí už tak nerušené vztahy a její pomýlená představa o dokonalé dceři naprosto ruinuje osobnost, která sama od sebe ničím v negativním smyslu nevybočuje.

Hanišové nejde o umělecké vyjádření, nýbrž o předestření jedné z možností. Situace popisuje takové, jaké jsou, nedělá z nikoho perfektního člověka, naopak Julii vykresluje jako člověka s mnoha problémy, který je také někdy bez nálady, trpělivosti či pochopení. Rozzlobená ledová královna Julie je jasnou antihrdinkou. A v jejím přístupu okleštěném od emocí je pro čtenáře hrozně snadné ji nenávidět. A protože nenávist a zášť provází celou knihu, je tato emoce tak nějak správná.

Anežka možná má poslední stranu, ale její příběh ne. Ten ve vás bude rezonovat ještě mnoho dní po dočtení. Pokud zde čekáte odpověď na otázku, zda se dítě stává osobností už v momentě početí, nebo zda jeho fungování ve společnosti zapříčiňuje výchova, budete hledat marně. Hanišová se nesnaží čtenáře nasměrovat k jedné nebo druhé variantě. Jen ukazuje, jak hluboký žal může člověk zažít, pokud se uzamkne ve své vlastní hlavě, se svými pomýlenými pravdami a odmítne připustit byť jen na chvilku, že nelze všechny šmahem odsoudit hodit do jednoho pytle jen na základě jejich původu či genetické výbavy. Stejně tak není řešením se na danostech snažit cokoli změnit. Protože ani jeden z těchto přístupů nemůže dobře skončit.

90 %

E-knihu Anežka pořídíte na e-shopech palmknihy.cz a ereading.cz.
E-shopu palmknihy.cz také děkuji za poskytnutí recenzního e-booku.
Share:

29. 4. 2018

Tři hodiny v zoo - Gin Phillips

Joan se se svým čtyřletým synkem Lincolnem vydala do zoo, kde plánovali strávit idylické odpoledne. S blížící se zavírací dobou už spěchají k východu, když se začnou ozývat výstřely. Joan jedná instinktivně, kdy jediné na co myslí je, že musí za každou cenu ochránit své dítě a prchá do hlubin zoo, aby našla co nejbezpečnější místo. V dané situaci si však nikde nepřipadá skutečně schovaná. Žádný úkryt se v dané situaci nezdá dostatečný. Joan je však odhodlána podniknout cokoli, aby Lincoln nedošel k úhoně. Mateřský instinkt je silnější než cokoli, co kdy v životě cítila a ona se nehodlá zastavit absolutně před ničím.

Od chvíle, kdy se Lincoln narodil, se Joanin svět smrskl prakticky pouze na něj. Je to její malý chlapeček, smysl její existence. To, že je matka, ji definuje víc, než cokoli jiného. City, které chová, ke svému maličkému se nedají srovnat s ničím, co kdy v životě poznala. Ostatně tak to má nejspíš většina matek. A právě ta nekonečná láska by mohla být tím hnacím motorem, který jim oběma ve vypjaté situaci zachrání krk.

Gin Phillipsová se pokusila napsat thriller zasazený do úsporných kulis zoologické zahrady. Jako hlavní hrdinku zvolila matku, vyděšenou k smrti představou, že se něco stane tomu, kdo je jí v životě nejdražší a o sebe se bojí jen proto, že si nedovede představit, co by si čtyřletý capart počal sám uprostřed neznáma, kde lítají kulky a blázniví střelci si zdánlivě náhodně vybírají své další oběti. Námět zní nadějně, ale příběh, který autorka dala dohromady, nefunguje tak, jak by thriller fungovat měl. Nespíná ta správná tlačítka v mozku čtenáře, nepřivodí vám zástavu dechu, nedostane vás do kolen svou důmyslností. Tři hodiny v zoo jsou však znamenitým psychologickým exkurzem do smýšlení matky vystavené vypjatým podmínkám, kdy v momentě, kdy nezodpovídá pouze za sebe, musí pracovat úplně jinak a veškeré jednání uzpůsobit svým momentálním možnostem se čtyřletým špuntem kolem krku.

Kniha se více než incidentem, který aktéry na stránky knihy vůbec dostal, tedy střelbou v nejnevinnějším možném prostředí, zabývá spíše vnitřním světem hrdinů. Občas zabrousí i do minulosti či rodinného pozadí, které by mělo vysvětlovat, proč jsou z nich nyní lidé, jakými se stali, přesto postavy zůstávají zoufale ploché a jejich charakteristika působí jaksi mdle a neopravdově. Celá kniha je hodně popisná. Autorka se donekonečna zabývá nepodstatnými detaily, které by mohly být zajímavé například v případě, že by se jednalo o tu vaši zoo. O místo, které znáte jako své boty. A ačkoli je prostředí poměrně univerzální a vlastně si Joan, malého Lincolna a další můžete představit v libovolné zoologické, podrobné vysvětlující pasáže ohledně geografie a celkového rozložení zahrady se vám brzy omrzí.

Kniha se tváří jako by měla spadat do žánru plného napětí, přitom toho je tam minimum a vy tak čekáte něco, co nakonec nepřijde, z čehož pochopitelně plyne hluboké zklamání. Ke Třem hodinám v zoo je nutné přistupovat bez očekávání thrilleru. Užijí si jej zejména milovníci hloubkových analýz lidského chování a motivace. Komu naopak Tři hodiny v zoo způsobí noční můry, jsou pravděpodobně matky, které si naprosto reálný Joanin strach prožijí málem na vlastní kůži.

Autorka se dotýká palčivých témat aktuálních skoro v každé době, nyní obzvlášť. Nepovedlo se jí však vykouzlit hrdiny, na jejichž osudu by vám záleželo, vryli se vám do paměti, nebo byste jim snad nějak zvlášť fandili. Dojem vzrušující zápletky nedokáže navodit ani originální a po setmění snad i trochu strašidelné prostředí a kupodivu ani hrozící nebezpečí zastřelení. Tři hodiny v zoo jsou při nejlepším knihou zavánějící šedým průměrem, a ačkoli jejího čtení nebudete možná litovat, v době, kdy vychází tolik knih a je třeba třídit a vybírat, se bez ní možná obejdete. Své čtenáře si určitě najde, jen to nesmějí být milovníci napětí a originálních zápletek. Protože to jsou atributy, které této knize chybí. Pokud však hledáte pomalu, ale jistě plynoucí drama odehrávající se v hlavách postav, Tři hodiny v zoo mohou být tou pravou knihou pro vás.
40 %

Knihu pořídíte na webu knihkupectví knihcentrum.cz, kterému také děkuji za poskytnutí recenzního výtisku. 

Share:

Už nikdy pěšky po Armenii a Gruzii - Ladislav Zibura

Ladislav Zibura alias princ Ládík se opět vydává sám vstříc cizí zemi, která, aby toho nebylo málo, používá svou vlastní abecedu. Když se mu do cesty postaví zdravotní problémy znemožňující chůzi, rezignuje na své rozhodnutí přesouvat se pouze pěšky. Okusí tedy krásy Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu ze sedla bicyklu a již se nebrání ani cestování stopem. Ladislav se při svém putování setkává s lidmi, poslouchá jejich příběhy, popíjí litry místní pálenky a vše si pečlivě zapisuje, aby život na Kavkaze zprostředkoval zejména těm, kteří cestovat nemůžou.

Cestovatel, propagátor cestování pořádající přednášky o vlastních výpravách, facebooková osobnost a člověk, jež nosí infantilní trička s hrdostí a grácií, kterou by mu mohla závidět i královská rodina. To vše a mnohem víc je pětadvacetiletý Ladislav Zibura. Se svým ohromujícím tempem kniha za rok přináší již třetí svazek o vzrušujícím dobrodružství, jež zažil během dvou měsíců na cestách, tentokrát po krásách Kavkazu. Zatímco čtenáři těžce nestíhají držet krok, Ladislav během roku zvládne být dva měsíce pryč, sbírat inspiraci i příběhy lidové slovesnosti, poté slušně prokrastinovat a nakonec v nadlidském tempu výrazně osekat své poznámky z cest a vydat hotovou knihu.

Tato recenze byla napsána pro KNIHCENTRUM Revue.
Celé její znění si můžete přečíst zde.
Share:

27. 4. 2018

Génius: Hra - Leopoldo Gout

Osmnáctiletý vizionář Kiran Boswas pozval dvě stovky mladých nadaných géniů, aby hráli jeho Hru. Ta má vítězi nabídnout odměnu, která se neodmítá. Výherce si bude moci kdekoli na světě zřídit laboratoř se vším, o čem by se mladému vědci jinak ani nesnilo. Na Hru se do Bostonu sjíždějí mozky ze všech koutů světa, včetně nejchudších géniú samouků. Ve Hře dostane šanci každý, kdo si ji zaslouží díky svým schopnostem, nikoli společenskému postavení. Ale je všechno tak docela košer?

Jedním z pozvaných účastníků je Tunde, čtrnáctiletý technologický génius z Nigérie, schopný ze šrotu postavit téměř jakýkoli fungující stroj nebo přístroj. Bohužel na sebe svými schopnosti upozornil nejen pořadatele Hry, ale také diktátorského generála. Ten se rozhodl Tundeho talent využít ke svému neetickému cíli a vydírá jej ohrožením rodné vesnice a nejbližší rodiny. Dále je tu Rex, šestnáctiletý geniální programátor a hacker z rodiny ilegálních přistěhovalců, jež má svůj soukromý cíl. Více než cokoli jiného si přeje nalézt svého pohřešovaného bratra a účast ve Hře by mu v tom mohla pomoci. A v neposlední řadě Barevná vlčice, čínská aktivistka a bloggerka, která úspěšně odhaluje korupci a podezřelé praktiky politiků a podnikatelů, čili je trnem v oku nejednoho vysoce postaveného člověka. Barevná vlčice zpočátku nemá v plánu se Hry účastnit, ale okolnosti se v průběhu rozhodování mění a víc, než na její anonymitě jí nyní záleží na pomoci nejbližším přátelům.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Fragment.
Share:

23. 4. 2018

Citlivé místo – James Patterson (Alex Cross #22)

Alexi Crossovi už se toho v životě pokazilo hodně, ale to co mu nachystal Thierry Mulch předčí všechny jeho nejhorší noční můry. Tento psychopatický šílenec mu totiž unesl celou rodinu, jeho krásnou ženu Bree, babičku Nanu, která je mu celoživotní oporou a vzorem a tři děti, Damona, Jannie a Aliho. Když se pak krátce po sobě najde tělo strašlivě znetvořené ženy s Breeinou postavou, oblečením a šperky a chlapce v Damonově věku, Alex propadá zoufalství, ale je odhodlán zachránit alespoň zbytek své násilně rozbité rodiny. Jakmile je suspendován ze své funkce, přirozeně se vrhá do akce na vlastní pěst. Protože pomoc vždy přichází ze stran, ze kterých bychom to nejméně čekali, překvapivě výkonnou parťačku Alex nachází v Avě. Dívce ulice, která nějakou dobu žila v jeho domě po boku Alexových dětí a v jejíž nápravu zejména Bree bezmezně věřila, ačkoli Ava často překročila hranice víc, než bylo zdrávo.

Je mnoho věcí, na kterých Alexovi na světě záleží, ale těmi nejdůležitějšími jsou rozhodně jeho nejbližší a také správné morální zásady. Proto se dostává do slepé uličky, když mu Mulch nabídne výměnný obchod. Alex dostane příkaz natočit na kameru, jak někoho zabíjí, výměnou za bezpečí jeho rodiny. Je Alex již natolik zoufalý, že hodí za hlavu celoživotní filosofii, nebo bude riskovat život svých milovaných, aby se z Mulchovy absolutní moci pokusil vyvlíknout?

Tam kde skončil Přímý zásah, Citlivé místo navazuje. Alex stále ve skrytu duše doufá, že situace, ve které se ocitl, je jen špatným vtipem, ale pokaždé, když se do své noční můry probírá, sráží jej zvířecí zoufalství na kolena zas a znova. Proč si Mulch vybral zrovna Alexovu rodinu? Na koho je vlastně tento zvrácený plán navlečen? Komu a proč se Mulch mstí či co svou nechutnou hrou sleduje?

James Patterson si i po více než dvaceti dílech dává pekelně záležet na každé zápletce, které svého oblíbeného policistu vystaví. Jak už je u autora zvykem, ani tady zbytečně neplýtvá slovy a přímočaře čtenáře vede příběhem a hází na něj jeden šok za druhým. Kontrast pohledů dobra a zla, tedy vyprávěcí linie sledující Alexe v porovnání s pohledem sledujícím kroky vraha je už standardním mustrem, kterým se Patterson víceméně pravidelně řídí. Pro čtenáře je tento přístup požehnáním stejnou měrou jako prokletím. Nezbývá mu totiž než bezmocně sledovat, jak těsně a náhodou psychopat uniká spravedlnosti a kolik smůly se lepí na paty jednomu z nejmorálnějších mužů Pattersonova portfolia.

Citlivé místo v ničem nezaostává za zbytkem série, v napětí a nervydrásajících scénách přípravný předchozí díl dokonce předčí. Jakkoli marketingově vypočítavý byl vznik Přímého zásahu a Citlivého místa jako samostatných dílů, rozdělení jednoho příběhu do dvou knih ději prospělo. Autor nebyl nucen zbytečně proškrtávat a dal tak dost prostoru všem detailům. Roční čekání bylo sice k nevydržení, ale v konečném důsledku stálo za to. Patterson se jako obvykle neostýchá přijít s naprosto zvrácenými zločinci a z jeho nápadů se vám budou ježit chloupky vzadu na krku.

Citlivé místo je opět velice povedeným pokračováním série o Alexi Crossovi, která se s každou další epizodou čtenářům více a více vrývá pod kůži. Jednoduše máte pocit, že se s rodinkou Crossových znáte již natolik dobře, že stejně jako Alex sám nedokážete přenést přes srdce, že by se ji mělo něco zlého stát. Dýchání se při čtení najednou stane zbytečným luxusem a vy se zmůžete jen na zběsilý čtecí úprk přes jednotlivé kapitoly, jen abyste si konečně byli jisti tím, kdo tentokrát zvítězí. James Patterson přes množství knih, které má na kontě, nebo právě kvůli němu, stále dokáže překvapit a pořád srší skvělými nápady. Jedině štěstí je, že jeho knihy vychází doslova jako na běžícím pásu, jinak by se to čekání na další snad ani nedalo vydržet.
80 %

Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Alpress. 

Ráda bych nakladatelství Alpress touto cestou poděkovala za poskytnutí recenzního výtisku.
Share:

15. 4. 2018

Už jsem normální?!? – Holly Bourne

Evie nastupuje na střední školu s čistým štítem a sama sobě slibuje, že tentokrát to bude jiné. Tady o ní nikdo nic neví, nikdo ze zlých posměváčků si ji zde nepamatuje jako tu holku, co se zbláznila. Pro jednou chce být normální puberťačka, mít praštěné kámošky, pařit na večírcích a chodit s klukem. Jenže s kluky v tomhle věku to není tak jednoduché, když máte navíc na krku duševní poruchu, terapii a pocit, že se se svými největšími trápeními nemůžete svěřit ani nejlepším kámoškám.

Evie je šestnáctiletá holka, která by ráda byla jako všichni ostatní, ale není. Zoufale touží po tom být normální. Má však za sebou pobyt na psychiatrii, hodiny a hodiny terapie, na denním pořádku spoustu prášků na hlavu, nutkavé neurózy a záchvaty úzkosti. Tvrdě však pracuje na tom, aby na nové škole zapadla a nikdo nepoznal, že je s ní něco jinak. Poslušně plní úkoly od své terapeutky Sarah, chodí na sezení a maličkatými krůčky pokračuje ke snížení dávek léků, které sice tlumí příznaky její choroby, ale také se starají o to, že se Evie cítí otupělá a paradoxně ne zcela sama sebou. Na nové škole se setkává s novými lidmi, navazuje přátelství a začíná randit. Znamená to, že je konečně normální?

Holly Bourne je autorkou několika knih pro mládež a mimo to vede úspěšný blog o feminismu. Už jsem normální, je prvním titul, jež se dostává do rukou českým čtenářům a určitě ne posledním. Zahajovací díl série Klub odložených holek prolamuje ledy témat, o nichž se málo mluví, případně jsou probírána příliš povrchně či neautenticky a čtenářům všech věkových kategorií otevírá oči, co se týče feminismu a stigmatizace duševního zdraví. Nenásilnou formou ukazuje neskutečný zmatek, jež se může odehrávat v hlavě někomu s diagnostikovanou OCD a opravdovost bolesti, jež zasahuje nemocné v případě, že jsou tyto vážné příznaky zlehčovány či brány na přetřes jako volání o pozornost či dokonce módní výstřelek.

Autorka s neuvěřitelnou lehkostí a opravdovostí přenáší na papír zásadní myšlenky pojící se duševním zdravím. Ignorantům, jež se často uchylují ke zlehčování závažnosti a důležitosti duševního zdraví, či těm, kdo o těchto tématech málo přemýšlejí, nebo nikdy neměli možnost plně pochopit a vcítit se do kůže nemocného člověka dává podnět k přemýšlení a donutí vás se dokonce zastydět, protože kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Po přečtení si dokážete představit i to, že kniha může někomu zásadně změnit život a pomoci začít řešit věci, se kterými si do té doby nevěděl rady. Holly Bourne zkrátka dokáže uhodit hřebíček na hlavičku a některé její myšlenky budete mít chuť si podtrhnout a někam vystavit.

Kniha řeší problémy teenagerů s příslušnou vážností, jakou si různá úroveň jejich závažnosti zaslouží. Autorka se netváří, že je sex u šestnáctiletých tabu a její hlášky nemají chybu. Autorka skrz Evie zdůrazňuje, že to, že jste nějakým způsobem znevýhodnění, ještě rozhodně neznamená, že jste svatí a nemáte právo být na ostatní naštvaní, pokrytečtí, nebo mít iracionální myšlenky. Všichni jsme jen lidi, máme své nálady a to, kam se ubírají ty nejtemnější úvahy, zkrátka nemůžete ovlivnit, obzvláště v případě, kdy je chemie vašeho mozku jiná, než standardní.

Už jsem normální je mnohem vážnější knihou, než se může zdát. Je trefná, smutná, důležitá, vtipná a hodí se i pro jiné věkové kategorie, než napovídá obálka nebo možná lehce zavádějící anotace. Ano, je to o puberťácích, prvních láskách, prvních zklamáních, večírcích a dětech experimentujících s alkoholem a drogami, ale především je to o duševních chorobách, jež jsou v dnešní době čím dál tím aktuálnější, ale stále tabuizované, stigmatizované a často jsou brané na lehkou váhu. Tím, že před problémy zavřete oči a mávnete nad nimi rukou, rozhodně nezmizí.

Kromě toho, že kniha úplně volá po svém vlastním playlistu, jež by se k ní dobře poslouchal, je nesmírně poutavě a čtivě napsaná a bude vám připadat, jako byste seděli s kamarádkou, nebo mladší sestrou na kafi a nezávazně si povídaly. Čtení vám uteče, zasmějete se, budete šokováni a zděšeni, chvíli se budete bát a jindy si budete rvát vlasy frustrací z nejrůznějších důvodů. Mimoto ve vás příběh podnítí otázky a chuť to všechno s někým sdílet, probrat a prodiskutovat. Dostanete chuť vykřičet do světa, že vy to chápete a už nikdy nebudete zlehčovat OCD, agorafobii či posttraumatickou stresovou poruchu. Už nikdy nenabudete dojmu, že obyčejné „nebuď hysterická“ je to pravé řešení, jak někomu pomoci. Tahle kniha vám otevře oči a někam vás posune. Jakkoli tahle oddechově tvářící knížka může vypadat na první pohled banálně, těžko byste hledali opravdičtější beletristicky ztvárněnou zpověď. Přečtěte si to a dáte mi za pravdu.

95 %

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Slovart a jejich značce Booklab.
Share:

7. 4. 2018

Devět dní – Zuzana Strachotová

Ve světě, který ovládá Citadela, největší autoritou je víra v Boha a kněží, jež tento styl života propagují, příroda se proměnila v nepřátelskou divočinu a jediné bezpečí poskytují velká města, se sváří ctihodní věřící obyvatelé a Povstalci. Druzí zmiňovaní žijí nebo spíše přežívají v samostatných osadách, mimo hranice zákonů, zato nebezpečně blízko protolesa a brojí proti elitářství a slepému následování vize, kterou lze dle jejich názoru až příliš snadno vyvrátit. Největším nepřítelem Sabrie je kromě bezvěrců Růžová bouře, kterou ještě nikdo nedokázal přežít. Zájmy věřících hájí armáda a hlavně elitní jednotka Jestřábů. Pouze oni se odvažují vydat se lovit Povstalce do odlehlých končin mimo města, do oblasti možného působení Růžové bouře. Povstalci dělají, co mohou, aby přežili. Rabují, kradou léky a ukrývají se před nespravedlivým hněvem kněžích a sbírají síly. Jsou bezprostřední, nebojí se milovat své bližní či projevovat emoce a o Boží nedotknutelnosti pochybují. Kněží naopak vyznávají askezi, čistotu a neposkvrněnost. Brání se citům, rozptýlení, zábavě či hudbě a dotyk či milostný akt jsou považovány za špinavý zločin.

Povstalkyně Sera Trantorová je na útěku, neboť po ní pasou vykonavatelé boží vůle a hodlají ji násilím odvést do Citadely. Úkolu dovést ke spravedlnosti Seru živou se zhošťuje Lee Parker, jeden z nejmladších a nejtalentovanějších Jestřábů, jakého kdy Citadela vycvičila. Sera prchá do divočiny, kde umí přežít se stejnou jistou, jako trénovaní Jestřábi. Sera však netuší, že vede sebe i svého pronásledovatele do smrtící pasti. Lee a Sera jsou nucení uzavřít dočasné příměří, aby se pokusili stát prvními živoucími bytostmi, kteří budou moci vyprávět o skutečně podstatě Růžové bouře. Co se stane poté, co společně stráví devět dní v nelidských podmínkách, vystaveni neustálému psychickému nátlaku, pořád ve střehu a neochvějně přesvědčeni o své pravdě?

Debut Zuzany Strachotové s názvem Devět dní je velice slibným a podařeným prvním dílem budoucí několikadílné série. Jeho děj autorka zasadila do postapokalyptického světa se zplundrovanou přírodou a v podstatě totalitní diktaturou, jak už to tak bývá. Nadvládu zde drží náboženští fanatici a hrstka odvážných se připravuje na to, že se jim postaví a svrhne z jejich piedestalu. Pokud vám základní schéma příběhu zní povědomě, nenechte se zmást a odradit, protože opravdovou chuťovkou je to, jak je vše dovedně zpracováno, dobře vygradováno a perfektně promyšleno od začátku do konce.

Hlavními hrdiny nejsou žádní teenageři, ale skoro třicátníci, což je osvěžující změnou, oproti většině tematicky podobných knih, kde sotva odrostlé děti zvládají levou zadní naprosto nerealistické věci. Díky svému věku Sera a Lee už řeší trochu jiné problémy a v ději je tak prostor pro důležitější zápletky, než jsou pubertální výstřelky. Zaškatulkovat tuto knihu do jednoho žánru by bylo troufalé. Kromě propracovaného postapo fantasy světa nesmí chybět ani srdcervoucí romantická linka, které však díky absenci patetických scén a prvoplánově ubulených momentů budete fandit. Hrdinové jsou prostě sympaťáci, každý v nějakém ohledu, jsou dobře vycvičení a hlavně jsou to pořád jen lidi. Sera není žádná superžena, kterou nic nezastaví a Lee, ač je mu odmalička vymýván mozek, dokáže obdivuhodně kriticky přemýšlet.

Zuzana Strachotová mimo samotného příběhu věnovala velkou pozornost i důkladné propracovanosti a popisu světa a jeho fungování (jehož představení věnovala i kompletní webové stránky). První díl se tedy samozřejmě nese v duchu pronikání do speciální terminologie a základnímu představení geografie a zákonitostí. Jev Růžové bouře je originálním prvkem, který ještě příběhem zřejmě dokáže pěkně zacvičit i v budoucnu, protože ačkoli získáme základní představu, co zhruba umí, v rukávu spisovatelka jistě skrývá další překvapení, která se moudře http://www.devetdni.cz.

Devět dní je neuvěřitelně zdařilou prvotinou, jednou z těch knih, u kterých si musíte pohledem na obálku několikrát ověřit, že skutečně vzešla z českého pera. Kniha potěší milovníky detailně popsaných bojových scén, protože těch na stránkách opravdu není málo a jsou vymazlené do posledního úderu. Kromě toho autorka nechala svým postavám prostor se rozvinout a ideologicky se posunout, což v jistém smyslu přenáší fantasy příběh na reálnou úroveň.

Začátky kapitol jsou doplněny útržky jakýchsi deníkových záznamů nebo snad novinových sloupků, u kterých si ze začátku nemůžete být přesně jistí, kdo je má na svědomí a co zvěstují, nicméně v průběhu příběhu začnou dávat událostem další rozměr a rozplétají klubko záhad zase z trochu jiného konce.

Autorka čtenáře neochudila o dechberoucí romantiku, nervydrásající drama ani mučivě podrobné popisy masakrů a zranění. Na své si přijdou jak začátečníci v rámci žánru, tak ti, kdo stále v českých vodách nenacházejí dostatečně uspokojivý postapo nářez. Jak naznačuje celá kniha, ale zejména konec, máme se ještě na co těšit, protože Zuzana Strachotová zdaleka ještě nevyčerpala svůj potenciál. Na to bych vsadila kalhoty a půl království. Bez zaváhání.


90 %

Ráda bych touto cestou poděkovala autorce Zuzaně Strachotové a serveru palmknihy.cz za posyktnutí recenzního e-booku.
Knihu si můžete pořídit jednoduše na stránkách e-shopu palmknihy.cz nebo ereading.cz
Důkladně prostudovat svět Devíti dní můžete na webu www.devetdni.cz
Share:

Právě čtu

Právě čtu

Opozdilec
tagged: currently-reading

goodreads.com

Followers

Hledání

Instagram

Spolupracuji s

CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online

O autorce

Moje fotka
Obyčejná pětadvacetiletá holka z Prahy, nadšená uživatelka instagramu, zbrklá, ale organizovaná, nekonečně zamilovaná do Odeonek. Hlavní čtenářské zaměření - krimi a thrillery. Poznámka k obsahu blogu: Použité obrázky obálek knih pocházejí ze serveru goodreads.com, cbdb.cz nebo databazeknih.cz a pokud u fotek není uveden zdroj, pak jsou mou vlastní tvorbou. Úryvky z knih jsou v recenzích vždy označené kurzívou, jsou přímou citací knih a nevyhrazuji si na ně žádná práva. Ta podle zákona náleží autorům knih. Pokud byste mě rádi kontaktovali v jakékoli záležitosti, napište mi na e-mail: MelindaMyaddictions@gmail.com

Populární články

Čtenářský klub - kniha měsíce

Knihy měsíce

Pusťte se do společného čtení knihy měsíce a prodiskutujte ji s námi na fóru!


Kniha měsíce

Blogové narozeniny

Místo pro vaše připomínky

Název

E-mail *

Vzkaz *

Seznam knižních blogerů

Knižní blogeři