Exit West - Mohsin Hamid

Saíd a Nadja žijí ve městě, kde pomalu, nenápadně, ale jistě vypuká válka mezi vládou a militantními skupinami. Z domova se stává nehostinné místo k životu, lidé se zásobují potravinami, zabarikádovávají okna a dveře a bojí se o sebe i své blízké. Jednou z obětí ozbrojeného konfliktu stává i Saídova matka. Mladí milenci hledají východisko, až se dozvědí o existenci magických dveří, které člověku, který do nich vstoupí, otevírají vstup na jiný kontinent, je rozhodnuto. Za nemalý obnos procházejí záhadnými dveřmi pryč od výbuchů a střelby a stávají se uprchlíky.

Saíd je jedním z nejmladších zaměstnanců reklamní agentury, která vlastní hromadu billboardů ve městě. Je ve své práci poměrně úspěšný, má dobré vzdělání a dobře vychází se svými rodiči, u kterých také stále bydlí. Nadja je volnomyšlenkářská samostatná žena, halící se do černého hábitu a jezdící na motorce. Saíd se s modlitbami obrací k bohu, Najda je realistka, v boha nevěří a nemodlí se. Přesto je k sobě cosi táhne a pomalu ale jistě se od sebe zamilovávají.

Exit West za pomoci magického realismu a velmi chytře použité symboliky kouzelných dveří nastiňuje problematiku migrantů. Popisuje cestu za lepším životem, jejíž cíl je nejistý a za kterou rodina zprostředkovateli platí jmění. Ukazuje uprchlíky věrně, ve většině jako lidi, kteří prchají ze své země proto, že jinak by zde čekali na jistou smrt. Nejsou to zloději pracovních příležitostí, ani teroristi. Jsou to obyčejní lidé, které žene jedna z nejzákladnějších emocí. Mají strach.

Saíd i Nadja nepředpokládali, že jakmile projdou dveřmi, bude vše jako zázrakem lepší. Co ale nečekali, byly podmínky života v táboře uprchlíků. Neustálá zima, hlad, nedostatečné hygienické podmínky, odsouzení místních. Na druhou stranu Mohsin Hamid vypráví i o vstřícnosti a hluboce zakořeněné dobrotě lidí, kteří nemyslí jen na sebe.

Příběh o migraci, těžkém rozhodnutí, zda opustit domov a vydat se do neznáma, jde ruku v ruce s příběhem o lásce a porozumění, závislosti a o tom, že domov nemusí být místo, ale může to být člověk. Mobilní telefony se stávají stejně bazální nutností, jako voda, jídlo a přístřeší, jelikož jsou jediným pojítkem s rodnou zemí, příbuzenstvem ponechaným za sebou i informacemi o aktuální situaci doma i v zemi, kde se zrovna na své uprchlické trase nacházejí či kam se chystají. Uprchlíci jednou pro vždy podepisují smlouvu s ďáblem. Od chvíle, kdy opouštějí rodnou zemi, přicházejí o zázemí, jistoty a příležitosti. O domov. O pocit, že jsou vítáni tam, kde právě žijí.

Saíd a Nadja jsou vzdělaní lidé, kteří se dorozumí dobře anglicky. Mají oproti jiným nesporné výhody. Ale ani to nestačí. Exit West čtenáře dojme na těch nejnečekanějších místech. Je to nesmírně silný a procítěný příběh jedné dvojice, která by snadno mohla reprezentovat tisíce anonymních lidí. Saíd a Nadja prožívají to, co skuteční lidé na celém světě znají jako své boty. Alespoň nyní je to pro mnohé bohužel každodenní realitou. Tohle není jenom příběh. Je to zpověď. Je to promluva do duše. Je to vyprávění. Je to život. A to je největší devízou této hluboce pochmurné knihy.

90 %

Číst dále

Odloučení - Katie Kitamura

Chistopher odjíždí do Řecka hledat inspiraci k napsání své nejnovější knihy. Teprve když se mu matka nemůže dovolat, požádá jeho manželku, zda by se ho nevydala hledat. Isabella netuší, že její snacha už se synem nežije, že se jejich manželství rozpadlo. Nevěděl to nikdo, kromě nich, rozhodli se nechat si to pro sebe. Vydává se tedy na cestu do Řecka, najít svého manžela, aby uchlácholila jeho matku. Christopher však není k nalezení na hotelu, ani nikde v okolí. V mezičase se tedy snaží užít si příjemný klid hotelu, kde již skončila sezóna a utřídit si myšlenky.

Pro bezejmennou vypravěčku by cesta do Řecka měla být symbolickou tečkou za společným soužitím. Přijela sem s jediným záměrem, který se od Isabellina zásadně lišil. Přijela Christophera požádat o rozvod. Nemohla tušit, jak definitivní bude jejich odloučení, alespoň do okamžiku, kdy je Christopher nalezen mrtvý v příkopu u opuštěné cesty.

K Odloučení nesmíte po přečtení zavádějící anotace přistupovat s očekáváními příběhu s detektivním nádechem. Tato kniha nemá být pátráním po příčinách, ani hledání řešení. Neohromí každého, musíte se ji naučit vnímat takovou, jaká je a tak ji přijmout a pak v ní uvidíte to, co autorka ukryla mezi řádky. Odloučení je o tom, že manželství může jen tak vyšumět a jeho konec nemusí být nutně indikován nevěrou, nějakým konkrétním okamžikem, slovem nebo událostí. A naopak nevěra může být pevnou součástí manželství, jakkoli se to může zdát podivné. Lidé mají tendenci si neustále něco nalhávat, jen aby život učinili snesitelnějším. Jen aby se všechno zdálo být ve správných kolejích, ať už při pohledu zvenčí, nebo zevnitř. Někdy zkrátka chcete, aby vše bylo takové, jako je ve vaší vylhané realitě.

Neosobní způsob vyprávění vás nutí pochybovat, zda manželství vůbec někdy existovalo, zda bylo období soužití skutečné. Hrdinka se babrá v tom, jaký byl on, ne jací byli oni dva spolu. Nezdá se, že by vůbec měla nějaké emoce. Že by na své manželství vzpomínala s nostalgií, vztekem, nebo že by na poslední roky vůbec měla nějaký názor. Její vyprávění je pozvolné, neosobní, přesto jaksi palčivé a naléhavé. Zásadní otázky, které jsou v textu nastoleny i které vytanou v hlavě čtenářům, zůstanou nezodpovězeny. Připravte se na frustrující nedostatek zdánlivého uzavření.

Celý příběh se víceméně odehrává v hlavě hlavní hrdinky, v jejím vnitřním světě, který je jednoduše pochopitelný pouze pro ni. Časem se stává lehce repetitivním, nicméně množství paralel, přirovnání a přiblížení vyrovnává nedostatek emoční investice vypravěčky, o které víme jen to, že je překladatelkou. Možná právě její povolání a také to, že od autorky nedostala jméno, je tím, co ji definuje. Má být pouze zprostředkovatelem. Někým, kdo má v podstatě zůstat neviditelným, pokud svou práci odvede dobře.

Věcné a syrové vyprávění postrádající děj, zabývající se všední situací tematicky zapadá do osobité Světové knihovny Odeon, která přináší kousky, které nezalichotí každému. Román vyžaduje spolupráci čtenáře s textem a jeho schopnost nahlédnout pod povrch vnitřního monologu hrdinky. Čtenář nemůže jen pasivně vstřebávat postřehy vypravěčky, musí sám analyzovat a seskládat jednotlivé dílky dohromady tak, jak patří. Tísnivá atmosféra řeckého městečka, proměněného k nepoznání nedávnými požáry a zmrtvělého poté, co přišlo o turisty, dodává pochmurnému románu něco navíc. Neschopnost, nemožnost nebo neochota se vymanit ze vztahu, který dávno nefunguje, je popsána osobitě a neotřele. Stejně tak naťuknutá témata nejsou právě obvyklá, na rozdíl od hlavní problematiky – rozpadu manželství, která je naopak propírána v každé druhé knize. Do četby Odloučení se musíte pustit bez očekávání. Musíte na sebe příběh nechat působit tak, jak plyne. Pozvolně a beze spěchu. Pak jej možná doceníte.

70 %

Číst dále

Betonová zahrada - Ian McEwan

Co se stane, když se čtyři sourozenci ze dne na den stanou sirotky a rozhodnou se se svou situací poprat po svém? Julie, Jack, Sue a Tom po smrti své matky zůstávají úplně sami v domě na vybydleném předměstí. Své trochu morbidně nabyté svobody se nehodlají jen tak snadno vzdát a nastavují si vlastní pravidla, nebo spíš ignorují problémy tak dlouho, dokud jim nepřerostou přes hlavu. Bezstarostné období s trochou smutku, ale bez peskování a povinností prožívají každý jinak, ale všichni, kromě malého Toma by si nejradši svorně hráli na hlavu rodiny.

Sourozencům možná v žilách koluje stejná krev, přesto jsou každý úplně jiný. Na první pohled ledová královna Julie, mistryně v běhu, nedostupná a děsivě krásná je přirozenou autoritou pro mladší sourozence. Jack, v rozpuku puberty, kdy si začíná uvědomovat svou sexualitu, která jej trápí, nedokáže překousnout fakt, že by se měl starší Julii podřídit, zadumaná Sue, věčně ležící v knihách nebo zavřená ve svém pokoji, nekonfliktní a laskavá ke všem svým sourozencům a malý Tom, který ztrátou matky (ne tak otce) trpí ze všech nejvíc.

Ian McEwan je po právu přezdíván jako básník perverze. Většinou svých děl šokuje zakázanými tabu a Betonová zahrada, s tématem incestu není výjimkou. Celá kniha se veze na neuvěřitelně bizarní vlně podivna a dusivě ponuré atmosféry. Prožitek z autorových knih se v nejmenším nedá srovnat se čtením beletrie. Po konzumaci příběhů z McEwanovy hlavy se budete cítit jaksi špinavě a nepatřičně, ale rozhodně si z nich odnesete citelný pocit údivu a vaše šedá kůra se bude hemžit myšlenkami k prostudování a touhou ten bizár s někým stejně ujetým sdílet.

Betonovou zahradu si může každý vyložit po svém a to je na ní to úžasné. Stejně jako autorovi hrdinové, i čtenáři mají své vlastní hranice posunuté na nejrůznější úroveň a zatímco část populace knihu po pár stránkách zhnuseně zavře, jiní se neubrání zvědavosti, popřípadě se nechají zlákat nepopiratelnou literární úrovní díla, McEwanovým jazykem a jistou uklidňující melodičností stylu.

Betonová zahrada je šokující, divná, zajímavá, znepokojivá, zvláštní, proměnlivá, neuvěřitelná, temná, ale přesto přitažlivá. Vyvolá ve vás tísnivý pocit a celou škálu dalších emocí, z nichž nebude mnoho v pravém slova smyslu pozitivních, nebo snad radostných. Ale zapamatujete si je a to je hlavní. Betonová zahrada vám bude ležet v hlavě ještě nějaký ten pátek po dočtení a jednou, až přečtete ostatní McEwanovy knihy, se k ní rádi vrátíte a s chutí zreflektujete podobnost všech jeho děl. Máte-li rádi nekonformní díla plná vyslovených tabu a porušených konvencí, je pro vás Betonová zahrada tou pravou volbou. Pokud vydýcháte trochu incestu, hodně masturbace a spousta zakázaných fantazií, knihou proletíte jako nic. V případě, že se popasujte s temnými tématy, která jsou však součástí života, můžete se pokusit Betonovou zahradu pokořit. Budete pak na ni myslet, ještě hodně dlouho, na to vemte jed. Je to taková ta kniha, která má v sobě něco nejpojmenovatelného. Něco, co vás buď zaujme, nebo naprosto nepochopíte, co na tom lidi vidí. Není to zrovna čtení pro každého, ale ty, kdo se naladí na autorovu vlnu, čeká pořádná jízda.

80 %

Číst dále

Vegetariánka – Han Kang

Jonghje se z ničeho nic začnou zdát děsivě noční můry, díky kterým si uvědomí, že nesmí dál jíst maso. Co víc, maso nesmí zůstat ani v její domácnosti a jakmile ucítí pach masa ze svého muže, začne se jí hnusit. Až do toho dne byla Jonghje dokonalým vzorem manželky v patriarchální společnosti konzervativní a staromódně tradiční Jižní Korey. Postavení žen je zde žalostné. Jsou zde od toho, aby bez otázek, námitek a stížností plnily veškerá přání svého muže, staraly se o domácnost, byly poslušné, podřízené a v neposlední řadě i povolné.

Přesto, že Jonghje trpící halucinačními nočními můrami je hlavní hrdinkou knihy, sama za sebe se ke slovu nedostává. Tři části jsou vyprávěny třemi různými vypravěči, dvěma muži a jednou ženou. Příběh se však neustále točí okolo Jonghje a jejího nového pobuřujícího životního stylu. Alespoň zpočátku. Jonghje v očích svého muže i celé své rodiny kvůli své neochotě pozřít maso přichází o rozum a je zralá na léčení. V knize je výrazně nastíněno, jak rozdílná mentalita lidí panuje v Korey a v Evropě. Prim zde hraje odevzdanost, rezignace a podřízenost žen, nadvláda mužů přecházející v životě ženy z otce plynule na manžela.

Styl Han Kang vám dává prostor vstřebat každý nejmenší detail výjevu, který vám popisuje. Je pozvolný a přitom neupadá do tempa, které by vás nudilo. Pouze dává pocit, že se vše odehrává zpomaleně. Obrazy, které autorka do knihy vložila, jsou vesměs velice bizarní a umělecká vyjádření tu zápasí s obyčejnou zvířeckou perverzí, chtíčem a touhou a zároveň se mísí s neobyčejně silnými, někdy nechutnými a často znepokojivými scénami. Je to kniha o vegetariánce, ale očima ostatních, jak vegetariánství jiné osoby ovlivnilo jejich život. Nečekejte hlubokou sondu do duše člověka, který radikálně změní svou existenci tím, že přestal jíst maso a nehledejte zde ani příliš racionálních vysvětlení. Han Kang v první části rozjela slibnou, nadupanou a šílenou zápletku, ze které však v dalších částech udělala nepochopitelnou výhybku. Její záměr šokovat zřejmě převážil původní záměr, který s příběhem měla a který tam tak nějak instinktivně očekáváte a trochu to přehnala s množstvím motivů, které se rozhodla ve svém díle zužitkovat.

Otázkou zůstává, co svým dílem vlastně chtěla autorka říct? Chtěla zdůraznit zkostnatělost partiarchátu, neustále vládnoucího v Jižní Korey? Tak proč od tohoto úmyslu tak rychle ustoupila, když měla slibně našlápnuto? Snažila se nabídnout další pohled, jak lze vnímat vegetariánství? Tak z jakého důvodu zapletla do této problematiky naprosto nesouvisející diagnózu? Šlo jí o to, že nejíst maso je chyba nebo že je to naopak jediný správný způsob života? Snažila se upozornit na to, že se všechny korejské ženy podřizují mužům, protože jsou na to z domova zvyklé a že je to zkrátka z jejich pohledu normální? Chtěla poukázat na to, že model tradiční korejské rodiny je překonaný nebo na to, že to, že se musíš vždy a za každou cenu starat o někoho jiného než o sebe je vždy prvořadé? Vypichuje, jak zvláštně v Korey funguje systém zdravotní péče?
Za polovinou knihy začnete mít pocit, že se Kang snad až příliš urputně snažila upozornit na pseudo problémy, které neexistují, proklouzávají jí naprosto zásadní věci. Naléhavost první čísti se pomalu vytrácí a příběh absolutně nereflektuje korejskou společnost, tak jak by si po absurdní, ale skvělé první části knihy čtenář přál.

Někdy máme pocit, že náhodná, klidně velice banální událost udává směr událostem následujícím a spouští nezvratnou řetězovou reakci a k této představě se upínáme. Je tomu však opravdu tak, nebo je to jen omluva pro nedostatek síly něco udělat a změnit to, co nás ničí? Han Kang dala základ velice slibnému příběhu, který však s přibývajícími stránkami ztratil jiskru. Kniha je nedotažená, nejde dostatečně do hloubky a některé části by zasloužily rozpracovat, další naopak proškrtat. Její snaha o jinakost byla citelná, ale konečné vyznění neviní přímo patriarchát a jeho zhoubnost na lidské vztahy. Kang bezpochyby umí psát, ale chybí jí schopnost rozhodnout se, kam svůj příběh hodlá směřovat. Jakmile si ucelí myšlenky ještě před rozepsáním knížky, bude téměř dokonalá.

65 %

Číst dále

Cop – Leatetia Colombani

Tři ženy z těch nejodlišnějších možných zázemí ve třech vzdálených koutech světa, se potýkají každá s vlastními problémy. A ač se to nezdá a i při nesrovnatelné životní úrovni, mají podobný osud. Musejí se poprat s tím, do čeho se narodily, co si nevybraly a co jim do vínku bylo naděleno dřív, než přišly na svět. A kromě toho, to možná ještě netuší, ale svazuje je pevné pouto, které bude prvním krokem k lepšímu životu. Možná se nikdy nesetkají, přesto jsou pro sebe vzájemně nepostradatelné. Jsou silné, ochotné se postavit všem překážkám a odhodlané změnit to, co se zdá příliš těžké. Parafrází Marka Twaina „Nevěděly, že je to nemožné, a tak to udělaly.“

Kniha Cop sleduje tři osudy. Dalitskou ženu Smitu, která náleží do nejnižší možné kasty a ve vesnici Badlapur v Indii každý den vyráží s proutěným košem, sbírat exkrementy k příbytkům výše postavených. Giuliu z Palerma, která má po otci převzít rodinný podnik na výrobu příčesků a paruk z lidských vlasů. Jaké je její překvapení, když jistí, že je firma na pokraji krachu. Aby toho nebylo málo, Giulia se zamilovává do muže odlišného vyznání a barvy pleti, což je něco neslýchaného. A nakonec úspěšná montrealská právnička Sarah, silná žena, která se hodně nadřela ve žraločím prostředí, náležejícím hlavně mužům a do toho se zvládá starat o rodinu. Postihne ji však diagnóza, která je naprosto mimo její kontrolu. V souladu se svou povahou se s překážkou rozhodne poprat po svém. Zabojuje. Jinak to ani neumí.  

Francouzská režisérka, herečka a scénáristka Laetitia Colomabani ve svém debutu dovedně splétá tři nezaměnitelné osudy tří výjimečných žen, které se rozhodly postavit tomu, co jim bylo předurčeno, navzdory odrazování okolí a nízké pravděpodobnosti úspěchu. Muži jsou zde upozaděni, ale nedá se říct, že by se jednalo o feministické dílo. Autorka se sice soustředí na silné ženy, které mají v jejím příběhu dominantní roli, nicméně její záměr je trochu jinde.

Colombani skvěle pracuje se všemi třemi dějovými linkami, které dobře fungují samostatně, ale autorčino šikovně užité propojení jim dodává další rozměr. Na symbolech je zde ukázán nezadržitelný koloběh života i nesmlouvavé plynutí času. Každá z hrdinek řeší trochu jiný problém, ale v důsledku se z pohledu společnosti proviňují stejnou měrou. Mají svá tajemství, rebelují proti tradicím, vzpírají se konvencím, a ačkoli jsou obětmi, je na ně kvůli jejich jednání nahlíženo skrz prsty. Smita, Giulia i Sarah musely učinit složitá rozhodnutí a poprat se nejen s jejich důsledky, ale i dalšími nebezpečími, mimo jiné odsouzením okolí, ohrožením rodiny či zatajením důležitých rizik. 

Cop nenásilnou formou přibližuje život třech žen na třech různých kontinentech, a ač se to zdá neuvěřitelné, ve stejném období. Colombani citlivě líčí odvážné sny jednotlivých hrdinek a strastiplnou cestu k jejích postupnému naplňování, přes veškerou nepřízeň osudu. Kniha poskytuje pouze krátký exkurz do jejich životů, nijak je neohraničuje, stejně jako si ženy žily před vyprávěním, mají budoucnost bez ohledu na to, že o ní již kniha není napsána. Možná i proto příběhy tak samozřejmě působí, že se skutečně v různých obměnách mohou každý den dít lidem kolem nás. 

Cop budete chtít vychutnávat, ale zároveň se od něj nedokážete odtrhnout. Budete jej mít přečtený za chviličku, a myslet na něj budete ještě dlouho. Dokonce si dokážete představit, že si ho přečtete znovu a víte, že v knize zase uvidíte něco jiného, než napoprvé. Cop je taková ta kniha, ve které je navzdory její útlosti a v podstatě jednoduchosti stále co objevovat. Některé myšlenky si budete chtít zvýraznit, zatrhnout a zapamatovat. A jiné vám utkví v hlavě samy od sebe. Cop zkrátka stojí za to. Bude bavit lidi bez rozdílu věku, pohlaví i životního zázemí. Pro každého je v něm něco. A to je na něm krásné.

90 %

Číst dále

Ohníčky všude kolem - Celeste Ng

Rodina Richardsonových žije v Shaker Hights, Clevelandské čtvrti, kde se každý snaží žít dokonalý maloměšťácký život. Domy se tu podobají jako vejce vejci a trávníky na zahradách před nimi jsou zastřižené na přesně stejnou délku. Paní Richardsonová kromě obrovského domu, kde žije s celou rodinou vlastní ještě malý dvojdomek, který v rámci svých dobročinných aktivit pronajímá. Tentokrát její volba nájemníků padne na nekonformní chudou umělkyni Miu s dcerou Pearl. Obě rodiny, tak odlišné, jak jen to jde, se začnou postupně sbližovat a jejich osudy se nevyhnutelně prolnou. Kdo by však byl čekal, že to všechno dospěje až tak daleko, když bohémka, která se za svůj dospělý život nikdy neusadila na jednom místě a respektování pravidel nikdy nebylo nic pro ni, vtrhne na předměstí, kde je vše jasně nalinkované a odmítá ustoupit ze svého stylu života.

Mia žije jen pro své umění a pro svou dceru Pearl. Funguje od projektu k projektu a jakmile jí dojde inspirace, sbalí všechno co na celém světě vlastní, nacpe to do svého prastarého auta a jede dál, hledat nové místo k životu, novou múzu. Pearl bez otázek a protestů vždy opouští bydlení, školu i přátele a bere vše v tichosti tak, jak to přichází. V Shaker Hights však má být všechno jinak. Mia slibuje, že tentokrát se usadí nadobro a Pearl se díky tomu neostýchá budovat hlubší vztahy s místními vrstevníky. Obvlášť si padne do noty s dětmi Richardsonovými. S Moodym, Tripem a Lexie tráví veškerý volný čas v obrovském domě sourozenců. Nejmladší Izzie, podivínka a černá ovce rodiny Richardsonových si naopak oblíbí Miu a pomáhá jí v její tvůrčí činnosti. Ať se to komukoli, kdo sbližování přihlížejí líbí, nebo ne, obě rodiny se prolínají, kontrasty se stírají a vše nezadržitelně spěje k nutně dramatickému konci.

Jakmile se do Ohníčků všude kolem začtete, máte dojem, že to bude příběh o Izzy, její rodině a o požáru. Celeste Ng podobně jako v knize Vše, co jsme si nikdy neřekli začíná od konce. Od začátku tedy víte, co se stalo a kdo to udělal. Nevíte však, jaký sled událostí tomu předcházel a co aktéra donutilo takto radikálně jednat. Oheň, ať už metaforický, nebo ten skutečný, prostupuje celou knihou a na poměrně skromném rozsahu se toho stihne stát neskutečně mnoho. Na stránkách plynou celé životy, roky utíkají, ale zároveň máte pocit, jako by se před vámi vše odehrávalo v reálném čase

Celeste Ng má unikátní styl, který musí nutně uchvátit úplně každého, kdo v knížkách rád kouká pod povrch a vyhledává příběhy, které se noří do hloubky. Autorka hledá kořeny následků daleko v minulosti, osobitě pracuje s během času a těžká témata podává velmi citlivě. Pocity promítá tak, jako by situace sama prožila, protože zkrátka některé věci nelze posoudit bez osobní zkušenosti.

Drobnosti, kterých si autorka všímá vás každou chvíli zasáhnou jako blesk z čistého nebe tak silně, že budete muset na chvíli zavřít oči a vstřebávat pocity které ve vás dokázala vyvolat pouhou jednou větou. Její pozorovací talent je obdivuhodný a zkrátka zná lidi. Má prokouknuté nejrůznější typy povah, autenticky tvoří uvěřitelné postavy a zasazuje je do reálných situací. Kniha sleduje mnoho dějových linek, které spolu nesouvisí, přesto jsou spolu životy všech aktérů od začátku jaksi pevně spjaty.

V knize se promítají životy všech Richardsonových a malé rodinky, kterou tvoří Mia s Pearl. Je to o kontrastu mezi rodinou úplnou a rozbitou. Rodinná dynamika zde hraje prim, spolu s mateřstvím, rasovými a morálními principy, křivdami, zásadními životními otázkami a morálními dilematy. Autorka nepředkládá své názory jako hotovou věc a nabízí oba náhledy jako sobě rovné. Nejdůležitější otázky klade, ale nechává je otevřené a každého čtenáře nechává, aby se s nimi vyrovnal po svém.

Investigativní přístup Celeste Ng dodává knize na výjimečnosti. Kdo četli i Vše, co jsme si nikdy neřekli, samozřejmě se neubrání srovnávání a určitá podobnost a paralela mezi příběhy je jasně patrná, což však není na škodu, protože obě knihy jsou více, než zdařilé. Jsou napínavé, opravdové, bolestné, živoucí, smutné. Ohníčky jsou o tom jak snadné je někomu zničit život, i v případě, že něco děláte pro jeho dobro. Celeste poukazuje na to, že každá mince má dvě strany, dost možná i více.

Ohníčky všude kolem pokrývají i téma střetu zájmů, zranitelnosti, ošemetnosti míchání se do cizích záležitostí, kočovného života, vrtochů umělců a bohémů, základů fotografie a toho, jak snadno může dojít k tragickým nedorozuměním. Je to příběh o důležitosti toho, jít si za svými sny, protloukat se jak se dá, o schopnosti přežít a štěstí v tom, když máte po boku toho správného člověka. Je to kniha o závislosti a vlivu na život ostatních a o tom, jak je snadné žít v bublině dokonalosti, když se narodíte do perfektních poměrů a děláte to, co se od vás očekává. Autorka mi zkrátka opět dokázala bez větší námahy vyrazit dech a zanechat mě rozbitou, lítostivou a zamyšlenou. Ohníčky všude kolem ve vás budou rezonovat ještě po neskutečně dlouhou dobu a probíraná témata vám už nedají spát nikdy. Tohle je jedna z těch knih, ke kterým má smysl se vracet, opakovaně vstřebávat překrásné myšlenky i bolestné životní příběhy. Vždy tu naleznete něco nového a úchvatného. Ohníčky se rozhodně zařazují na první příčku nejlepších knih letošního roku a možná mezi nejlepší knihy vůbec. Protože na zážitek ze čtení tohoto příběhu jen tak nezapomenete.

100 %

Číst dále

Osamělost prvočísel – Paolo Giordano

Alice se přes vysoké ambice svého otce a úmornou spoustu absolvovaných tréninků, vloženého úsilí a žaludečních neuróz nikdy nechtěla stát profesionální lyžařkou. Mattia se zas přes lásku ke své handicapované sestře nehodlal vystavit únavně přetrvávajícímu posměchu a vyčlenění z kolektivu, tak se rozhodl Michelu nevzít na jedinou oslavu narozenin na kterou kdy byla obě dvojčata pozvána. Alice i Mattia učinili rozhodnutí, která zásadním způsobem ovlivnila a nasměrovala jejich další životy. A ani jednomu nedá těžké stigma z minulosti spát. Nemine den, kdy by na osudný moment své životní poutě nepomysleli a dodnes cítí tíhu okamžiku, který znamenal vše.

Alice se potýká s celou řadou duševních záležitostí, ale za svou dávnou chvilku vzpurnosti pyká i tělesně. Nikdy nedokázala zapadnout do kolektivu, přitom jediné, po čem kdy doopravdy toužila bylo právě normální dospívání s aspoň jednou opravdovou kamarádkou. V Mattiovi se toho dne něco zlomilo, což však nemělo vliv na jeho genialitu. Ve všem, na co sáhnul vždy exceloval. Až na mezilidské vztahy. Nikdy už však on, ani jeho rodina nebyli jako dřív.

Paolo Giordano se ve své prvotině zabývá neuvěřitelně smutnými, depresivními až tragickými osudy dvou lidé, kteří jsou odlišní jako den a noc, a přesto jako přes kopírák. Jejich životy jsou spjaty stejně pevně, jako pravidelně se střídající denní doby, a právě proto jaksi nemohou vzájemně koexistovat a zároveň ani být jeden bez druhého. Girodano je trefně přirovnává k prvočíselným dvojčatům. Matematika je klíčovým tématem příběhu, ať už jako nedílná součást Mattiovy minulosti i budoucnosti, či právě jako výstižná paralela životů našich hrdinů. Na hodnocení samotného příběhu je však matematika krátká.

Kniha je dost těžko uchopitelná a na její rozbor nelze aplikovat žádný univerzální návod. Autorův úsporný a minimalistický styl je stejně elegantní jako řešení kvadratické rovnice pomocí diskriminantu, a přesto uchvacující s důrazem na dopad pro čtenářovu psychiku. Giordano se mimo jiné zabývá nelehkými tématy jako je homosexualita, rakovina, sebepoškozování, citová prázdnota, poruchy příjmu potravy bez toho, aby spadnul do použití stereotypů a osvědčených klišé a každá z těchto věcí má mnohovrstevný význam pro různé životní fáze postav.

Příběh není zasazen místně, ale o to důrazněji se zaměřuje na vnitřní svět hrdinů. Ze závěru lze vyvodit mnohé a zároveň nic. Je zkrátka jaksi správný. Celá kniha hovoří o důležitosti nevysloveného a o tom, že někdy by stačila dvě slova, aby bylo vše jinak. To se ale nikdy nedozvíme, přesto, že život je smyčka, nebo spirála, která se stále vrací do určitého bodu zlomu. Důležitost jednotlivostí a sotva znatelně podstatných okamžiků, které následně mají vliv na běh života autor popisuje tajnosnubně, přesto každý, kdo jeho tvorbě propadne pochopí, co tím chtěl říci.

Giordano hodně dbá na symboliku a dokázal bravurně zachytit propojení osudů, cenu života a utrpení, které si lidé způsobují sami, protože se rozhodnou uvrhnout se do vězení vlastní mysli. Jsou pouze prázdnými schránkami kráčejícími životem, které si myslí, že si nic lepšího nezaslouží. Proto rezignují a vědomě se rozhodnou nebojovat, protože nedokáží překročit určitou hranici. O problémech nemluví a nikoho do své ulity nepustí, ani kdyby na tom závisel jejich život.

Osamělost prvočísel rozhodně není kniha, která se zavděčí každému. Také to není příběh, který vám zvedne náladu, nebo vás vytáhne z deprese. Naopak vás uvrhne do stavu zoufalství a podivna, ze kterého nějakou dobu nebudete moci najít cestu ven. Nutí vás přemýšlet o hrdinech, o sobě i o světě, kde každé rozhodnutí má unikátní dopad na život, jehož směřování můžeme ovlivnit nejen my sami, ale také lidé, které během let potkáme. Ale stejně jako osud Mattia a Alice je i ten váš stav po dočtení ve značně znepokojivém smyslu správný. Protože pokud po dočtení Osamělosti prvočísel nebudete alespoň trochu citově rozhození a váš život půjde jednoduše dál, možná jste ji nečetli dobře.

100 %

Číst dále

Chtělo by to nový jména – NoViolet Bulawayo

Román Chtělo by to nový jména vypráví o každodenní realitě desetileté dívky jménem Miláček a celé její party. Děti pocházejí ze Zimbabwe, povětšinou žijí v nuzných podmínkách, jejich otcové odešli do jiných zemí a matky sotva přežívají. Dary od charity pohrdají a zároveň berou jako povinnost charitativních organizací jim je poskytovat. Na pozadí chudoby a bídy kontrastují dny plné umění si hrát a pořádat dobrodružné loupežné výpravy dětí za kvajávami do bohaté čtvrti nedaleko Ráje, jak je ironicky pojmenována jejich domovská osada. Děti si představují, jak jednou budou žít v zemi zemí. Idealizují si Ameriku a doufají v lepší zítřky. Když se ale některým z nich díky známým podaří emigrovat, realita je jiná. Aby si však před příbuznými a přáteli, které s bolestí srdci zanechali za sebou zachovali tvář, nadále při stále méně častém kontaktu pějí na vysněnou Ameriku smyšlené ódy.

Miláček během celé knihy dospívá, roste, ale stále jde o brutálně upřímnou vypravěčku, která realitu nijak nepřikrášluje, pouze popisuje, jak ji vidí svýma, zprvu naivníma očima, jež zatím nedokáží dešifrovat význam a závažnost některých situací. Život bere zkrátka tak, jak přichází a spolu s partou si žije ve svém malém a vlastně šťastném mikrokosmu uprostřed chudoby, nemocí, náboženského fanatismu a útlaku. Její pojetí světa je pro Evropana naprosto unikátní a během čtení mimo stovky jiných emocí cítíte pokoru, bolest a vděk za to, jak si žijete a za to, že i ti, kdo se narodili v jiných částech světa a nikdy nepoznali luxus nebo dokonce nikdy neměli jistotu základního zabezpečení si umí svůj život udělat hezčí, protože je pro ně založen na úplně odlišných hodnotách.

Kniha je velmi silná a ač je prakticky prostá akce, nutí vás číst stále dál, a přitom se zamýšlet nad tunou věcí. Skrývá se v ní hrozně moc pravdy schované za naivitou, a i když možná lehce podsouvá názory jako hotovou věc, je moc dobře uspořádaná. Při čtení se budete často stydět, bude vám úzko nebo se rozesmutníte či znechutíte. Kniha je nesmírně aktuální a nadčasová. Popisuje emoce první generace emigrantů a kontrast s povahou jejich potomků, kteří se již narodili mimo rodnou zemi. Vypráví o lidech, kteří již ke svému původu nemají žádný vztah a o konfliktech mezi rodiči a dětmi s příměsí hořkosti. Pocity vykořeněnosti a neschopnosti někam zapadnout, někam patřit vykládá autorka s takovou citlivostí, až vás to dojímá.

Americký sen se v očích emigrantů hroutí jako domeček z karet a ti kdo jej již žijí ho dávno vidí radikálně odlišně. Lidé, kteří opustili svůj domov kvůli podřadné práci proti své vůli a najednou nejsou nikde doma. Pro Američany jsou uprchlíky a pro domorodce zrádci. Jsou neustále zmítáni steskem po domově, a přitom se nemohou vrátit. V Americe, nebo kdekoli jinde vlastně žít nechtějí, ale v zemi zmítané reformami, válkou nebo dalšími problémy, být nemohou. Ač žijí ve svobodné zemi, vlastně nemají na výběr, a nakonec rezignují na své sny, na svou rodinu doma v Africe i na radost ze života.

Autorka do příběhu dokázala zakomponovat mnohé. Například jména dětí mají skrytý význam. Dívka jménem Miláček, která mateřskou lásku v podstatě nepoznala, nebo i samotný Ráj, který má k ideálnímu domovu daleko. A také to, že nejen děti přikládají jménům zvláštní význam. Za kouzelnou naivitou je vždy skrytá pravda a příběh působí opravdově a velice autenticky. Není zasazen do konkrétní doby a vlastně ani místa a věci zde nedostávají konkrétní jména, což umocňuje jejich zlověstnost. Jak je totiž popsáno v doslovu „co zůstává nepojmenováno, setrvává v temnotě a uchovává si nad člověkem moc“.

Chtělo by to nový jména se nepyšní nominací na Man Booker Prize pro nic za nic. Je to silná kniha. Je to příběh opravdový, jako lidstvo samo. Na modelovém příběhu popisuje každodenní život reálných lidí a nadčasově přibližuje situaci emigrantů, jejich pocity a nespravedlnost s jakou je s nimi nakládáno. Ukazuje nepřikrášlenou skutečnost a poměrně objektivně hodnotí co se děje a nemělo by. Autorka, která sama Americký sen prožila dokázala citlivě sepsat knihu plnou kontrastů a podnětů k zamyšlení, a přitom zachovala dostatečně poutavou beletristickou formu. Tuhle knihu si chcete přečíst. To mi věřte.

90 %

Číst dále

Myslete na děti! - Ian McEwan

Soudkyně Fiona řeší komplikovaný soudní spor. Sedmnáctiletý Adam umírá na leukemii a jediné, co mu může zachránit život je krevní transfuze v kombinaci s několika léky. Vzhledem k náboženskému přesvědčení však transfuzi odmítá. On i jeho rodina totiž patří ke Svědkům Jehovovým a nemocnice se rozhodne právo podat transfuzi pacientovi bez jeho souhlasu vymáhat soudně. Nyní je na Fioně vynést rozsudek, který rozhodne o chlapcově životě či smrti. Musí se rozhodnout, co je v chlapcově nejlepším zájmu a nenechat se ovlivnit city.

Fioně táhne na šedesát a je uznávanou soudkyní Vrchního soudu. Má na kontě nespočet důležitých případů a rozhodnutí, která některým lidem změnila život. A nyní stojí před dalším téměř neřešitelným případem. Aby toho nebylo málo, mimo pracovního vytížení se jí do života přimotává manželská krize. Její životní láska se rozhodne si ještě v životě naposledy užít a věčně unavená a do práce ponořená Fiona do jeho scénáře již bohužel nezapadá.

Myslete na děti je útlá knížečka, která však skrývá ohromné poselství a nespočet námětů k zamyšlení. Podání je lehce suchopárné. Není divu, však jde o příběh ze soudního a právnického prostředí, kde je všechno nalinkováno, kde se vše do puntíku dodržuje, kde jde o formulace, o slova, o skulinky a hračičkování se slovy. Sama Fiona je lehce upjatá dáma, která se díky své profesi musela obrnit před nevídanou krutostí, násilím, psychickým týráním, zanedbáváním, náboženskými rozepřemi, trpícími dětmi, ale i přehnané empatii či snad dokonce zalíbení v některých klientech.

McEwanův styl je strohý, ale zároveň plný malebných popisů, ze kterých úplně cítíte všechny ty detaily, vůně i pocity. Akce se tu nedočkáte, zato o momenty, kdy vám zatrne a nebude vám plně lehko u srdce tu není nouze. Téma je bezpochyby těžké, takže kdo si přečte anotaci, samozřejmě nepůjde do knihy s tím, že se pročte sluníčkovým světem až k samozřejmému happy-endu. Přesto však v některých chvílích budete lapat po dechu nad chladem, necitelností a profesionalitou hlavní hrdinky, ale zároveň budete stoprocentně přesvědčení o tom, že se chová líp, než byste to kdy dokázali vy. Možná to zní zvláštně, ale ona je zároveň velmi empatická a citově založená, ale dovede dobře oddělit pracovní a osobní život. Dvě roviny, které se k sobě nyní tak nenadále přiblížily.

Autorův pohled na náboženství je naprosto unikátní. Naivita, kterou dal do vínku Adamovi vypovídá o mnohém a vysílá signál společnosti důrazněji, než by se zprvu mohlo zdát. Z dnešního pohledu je zajímavé i to, která náboženství bere v úvahu a polemice se kterými se vyhýbá. Náboženství, morálka, soudnictví, právo a vztahy, to jsou ústřední témata knihy s titulem, který se v překladu samotnému autorovi nelíbí a dle jeho názoru při zpětném převodu do angličtiny "zní strašně".

Myslete na děti není kniha k odpočinku. Je trochu těžší na mentální zpracování, což však neznamená, že by se nečetla dobře. Obsahuje hodně důležitých myšlenek a má přesně takovou hloubku, jakou se v ní rozhodnete vidět. Neapeluje, nedojímá, nedramatizuje, nebagatelizuje, ani nepodsouvá názory. Kniha tak nějak prostě plyne a je na vás, co si z ní vezmete. 

70%

Číst dále

Norma - Sofi Oksanen

Norma Ross má tajemství tak velké, že ho za celý její život neznal nikdo jiný, než její matka. Ta však před nedávnem spáchala sebevraždu skokem pod metro a Norma je nyní na své starosti sama. Po pohřbu Normu kontaktuje neznámý muž, který si s ní chce si s ní promluvit a má pocit, že je to i v jejím zájmu. Ona váhá, ale zvědavost zjistit pravdu o matčině smrti, která možná nakonec přece jen nebyla tak úplně sebevraždou, je silnější.

Norma, obyvatelka bohémské čtvrti v Helsinkách, dívka, které nadměrně rychle rostou vlasy a která je více, než osamělá, se pouští do pátrání po skutečné příčině, která dohnala její matku pod kola rozjetého vlaku. Jak lze odvodit už z mimořádných růstových vlastností její kštice, nejde jen tak o obyčejné vlasy. Ty vlasy totiž propůjčují Normě neobyčejnou schopnost odhalovat zdravotní stav a emoce lidí v jejím okolí, mají dokonalé vlastnosti pro paruky a mimo jiné se dají kouřit a mají halucinogenní a až magicky léčivé účinky.

Norma je kniha o mafiánské rodině podnikající v kadeřnickém oboru, kde obchodují s fenomenálními lidskými vlasy. Jejich působnost navíc sahá i do překupnického kšeftování s dělohami, resp. náhradními matkami.
Kadeřnictví pyšnící se pověstí o nejlepších vlasech samozřejmě pase po speciálním zboží, kterým je zásoboval Anita, shodou okolností právě zemřelá zaměstnankyně kadeřnictví a Normina matka v jedné osobě. Neznámý muž, toho času již identifikovaný jménem Max Lambert, majitel Čarovlásky a jeho dvě děti, jsou odhodláni se Normě dostat na kobylku a vymámit z ní kontakt na dodavatele dokonalých "ukrajinských vlasů."
Norma navíc po matčině pohřbu objeví něco, co ji pomůže pochopit, kým vlastně je a co všechno před ní matka celý život tajila.

Zdá se vám Norma, kniha o mafiánském kadeřnictví jménem Čarovláska, obchodování s lidmi a o vlasech co se dají kouřit jako největší slátanina, o které jste kdy v životě slyšeli? Nebudete daleko od pravdy. Norma je přesně tak "nenormální" jak se na první pohled zdá. Každá z linek by mohla klidně fungovat jako samostatný příběh, ale tenhle guláš všeho od pohádky, přes gangsterský thriller po román plný magického realismu zkrátka nefunguje. Je to výsměch všem knihám o mafii je tak absurdní, že přesahuje všechny hranice té snesitelné "zvláštnosti" v záplavě obyčejných knih a absolutně nedává smysl na začátku, uprostřed, ani v závěru.

Nápad s mrtvou schránkou a jakýmsi Anitiným hlasem ze záhrobí, který má být určen pouze Normě je fantastický. Celá historie Norminy rodiny je nesmírně zajímavá a mohla by být dobrým základem pro skvělou knihu. Jenže tam se to autorce právě vymklo z rukou. Kniha jako celek je neuvěřitelně nepřehledná, matoucí, divná, a pokud si podobně jako hrdinka sem tam nešlehnete něco na nakopnutí, nejspíš pro vás bude, stejně jako pro mě, naprosto neuchopitelná, nepochopitelná a zkrátka mimo.

Normu mohu s čistým svědomím doporučit jen těm, kdo ujíždějí na krabicovém víně, skopolaminových náplastech nebo vytvářejí sbírku kuriozit a do kategorie "nejnesmyslnější zápletka roku" případně "nejnepovedenější mix žánrů" ještě nic nemají. Abyste knihu ve zdraví přežili, musíte do jejího čtení jít s opravdu otevřenou myslí, mít pro autorku slabost, případně frčet na halucinogenních látkách. Světovou knihovnu od Odeonu mám opravdu ráda, ale tohle tedy bylo šlápnutí vedle. Prakticky nikdy nehodnotím tak nízko, ale tohle byla zkrátka nejpodivnější četba roku. A tím jsem si jistá už v takhle brzy.

30%

Číst dále

Když slova nestačí...

Když slova nestačí a emoce vás zavalí jako nepovědomá změť podnětů a vzruchů a vy se najednou cítíte jako v cizí zemi, kde toho máte spoustu na srdci, ale nevíte, kde začít a hlavně jste se ještě nenaučili jazyk, kterému by ostatní rozuměli.
Když vám nepolapitelné myšlenky víří hlavou, vy přesně víte, jak se cítíte, jen tento fakt nejste schopni rozumně interpretovat.
Když máte hlavu plnou nápadů, ale ten správný způsob, jak je přivést na svět ne a ne přijít na mysl.
Když nejste schopni zpracovat a sesumírovat své postřehy a dojmy.
Když ani po třech týdnech nedáte dohromady kloudnou větu a ty emoce vás zevnitř neúnavně sžírají a a vy víte, že vás nakonec naprosto převálcují.
Když nad recenzí strávíte tolik hodin, že jste je přestali počítat a přesto na vás z monitoru smutně bliká jen kurzor myši a ubohá hromádka bezvýznamných a prázdných slov.
Když vaše múza zjevně žije v odtoku v koupelně a vy s prvním náznakem celistvé myšlenky vyběhnete ze sprchy s jednou nohou neoholenou.
Když se aktualizace windowsů spustí v tu nejvíc nevhodnou chvíli a vy, než se vám zapne editor, půlku svého velkolepého objevu stihnete zapomenout.
Když máte vztek, že jste přece jen nevzali do ruky tužku a papír a nenapsali si pár poznámek.
Když možná chápete, jak se někdo cítil, ačkoli ho vůbec neznáte.
Když vlastně nevíte, kdo je větší chudák a jestli lze bolest vůbec kvantifikovat.
Když se dokonale neorientujete v reáliích a bojíte se napsat něco specifičtějšího ze strachu, že vás někdo chytne za slovo.
Když tápete ve tmě a nemůže vás vysvobodit nic a nikdo jiný, než další tápající.
Když konečně vylezete ze své slupky, opustíte komfortní zónu a pustíte se do literatury, která pro vás ještě před rokem byla naprosto nemyslitelná.
Když vás jedna kniha dostane tak, jako žádná jiná.
Když si nedovedete vysvětlit co vlastně na vás tak zapůsobilo a víte jen, že se vás příběh dotknul přesně na tom správném místě, o kterém jste ani nevěděli, že ho ve svém srdci a ve své hlavě máte.
Když jsou emoce napsané tak opravdově, že je pro vás nemožné plynule číst dál, ale stejně nemyslitelné je přestat.
Když už nelze hovořit o zvědavosti, ale o prosté fyzické potřebě jít dál a vypít ten hořký pohár až do samého dna.

Když se při čtení rozpadnete na tisíc střepů a bolí vás jen pomyšlení, že je jednou budete muset slepit. A co hůř, budete muset dát ostatním, kteří se na vaše doporučení dostanou do stejné šlamastiky návod, jak se s tím vším taky vyrovnat. 

Když ve finále pláčete, že jste to přece jen nedokázali.

Když váš mozek pracuje rychleji, než prsty na klávesnici a vy se pomalu topíte.
Když už nerozlišujete mezi popisem pocitů vyvolaných knihou a frustrací při jejím recenzování.
Když vám záchranné lano může hodit jen někdo, kdo taky četl Vše, co jsme si nikdy neřekli.

Číst dále