Osamělost prvočísel – Paolo Giordano

Alice se přes vysoké ambice svého otce a úmornou spoustu absolvovaných tréninků, vloženého úsilí a žaludečních neuróz nikdy nechtěla stát profesionální lyžařkou. Mattia se zas přes lásku ke své handicapované sestře nehodlal vystavit únavně přetrvávajícímu posměchu a vyčlenění z kolektivu, tak se rozhodl Michelu nevzít na jedinou oslavu narozenin na kterou kdy byla obě dvojčata pozvána. Alice i Mattia učinili rozhodnutí, která zásadním způsobem ovlivnila a nasměrovala jejich další životy. A ani jednomu nedá těžké stigma z minulosti spát. Nemine den, kdy by na osudný moment své životní poutě nepomysleli a dodnes cítí tíhu okamžiku, který znamenal vše.

Alice se potýká s celou řadou duševních záležitostí, ale za svou dávnou chvilku vzpurnosti pyká i tělesně. Nikdy nedokázala zapadnout do kolektivu, přitom jediné, po čem kdy doopravdy toužila bylo právě normální dospívání s aspoň jednou opravdovou kamarádkou. V Mattiovi se toho dne něco zlomilo, což však nemělo vliv na jeho genialitu. Ve všem, na co sáhnul vždy exceloval. Až na mezilidské vztahy. Nikdy už však on, ani jeho rodina nebyli jako dřív.

Paolo Giordano se ve své prvotině zabývá neuvěřitelně smutnými, depresivními až tragickými osudy dvou lidé, kteří jsou odlišní jako den a noc, a přesto jako přes kopírák. Jejich životy jsou spjaty stejně pevně, jako pravidelně se střídající denní doby, a právě proto jaksi nemohou vzájemně koexistovat a zároveň ani být jeden bez druhého. Girodano je trefně přirovnává k prvočíselným dvojčatům. Matematika je klíčovým tématem příběhu, ať už jako nedílná součást Mattiovy minulosti i budoucnosti, či právě jako výstižná paralela životů našich hrdinů. Na hodnocení samotného příběhu je však matematika krátká.

Kniha je dost těžko uchopitelná a na její rozbor nelze aplikovat žádný univerzální návod. Autorův úsporný a minimalistický styl je stejně elegantní jako řešení kvadratické rovnice pomocí diskriminantu, a přesto uchvacující s důrazem na dopad pro čtenářovu psychiku. Giordano se mimo jiné zabývá nelehkými tématy jako je homosexualita, rakovina, sebepoškozování, citová prázdnota, poruchy příjmu potravy bez toho, aby spadnul do použití stereotypů a osvědčených klišé a každá z těchto věcí má mnohovrstevný význam pro různé životní fáze postav.

Příběh není zasazen místně, ale o to důrazněji se zaměřuje na vnitřní svět hrdinů. Ze závěru lze vyvodit mnohé a zároveň nic. Je zkrátka jaksi správný. Celá kniha hovoří o důležitosti nevysloveného a o tom, že někdy by stačila dvě slova, aby bylo vše jinak. To se ale nikdy nedozvíme, přesto, že život je smyčka, nebo spirála, která se stále vrací do určitého bodu zlomu. Důležitost jednotlivostí a sotva znatelně podstatných okamžiků, které následně mají vliv na běh života autor popisuje tajnosnubně, přesto každý, kdo jeho tvorbě propadne pochopí, co tím chtěl říci.

Giordano hodně dbá na symboliku a dokázal bravurně zachytit propojení osudů, cenu života a utrpení, které si lidé způsobují sami, protože se rozhodnou uvrhnout se do vězení vlastní mysli. Jsou pouze prázdnými schránkami kráčejícími životem, které si myslí, že si nic lepšího nezaslouží. Proto rezignují a vědomě se rozhodnou nebojovat, protože nedokáží překročit určitou hranici. O problémech nemluví a nikoho do své ulity nepustí, ani kdyby na tom závisel jejich život.

Osamělost prvočísel rozhodně není kniha, která se zavděčí každému. Také to není příběh, který vám zvedne náladu, nebo vás vytáhne z deprese. Naopak vás uvrhne do stavu zoufalství a podivna, ze kterého nějakou dobu nebudete moci najít cestu ven. Nutí vás přemýšlet o hrdinech, o sobě i o světě, kde každé rozhodnutí má unikátní dopad na život, jehož směřování můžeme ovlivnit nejen my sami, ale také lidé, které během let potkáme. Ale stejně jako osud Mattia a Alice je i ten váš stav po dočtení ve značně znepokojivém smyslu správný. Protože pokud po dočtení Osamělosti prvočísel nebudete alespoň trochu citově rozhození a váš život půjde jednoduše dál, možná jste ji nečetli dobře.

100 %

Číst dále

Když slova nestačí...

Když slova nestačí a emoce vás zavalí jako nepovědomá změť podnětů a vzruchů a vy se najednou cítíte jako v cizí zemi, kde toho máte spoustu na srdci, ale nevíte, kde začít a hlavně jste se ještě nenaučili jazyk, kterému by ostatní rozuměli.
Když vám nepolapitelné myšlenky víří hlavou, vy přesně víte, jak se cítíte, jen tento fakt nejste schopni rozumně interpretovat.
Když máte hlavu plnou nápadů, ale ten správný způsob, jak je přivést na svět ne a ne přijít na mysl.
Když nejste schopni zpracovat a sesumírovat své postřehy a dojmy.
Když ani po třech týdnech nedáte dohromady kloudnou větu a ty emoce vás zevnitř neúnavně sžírají a a vy víte, že vás nakonec naprosto převálcují.
Když nad recenzí strávíte tolik hodin, že jste je přestali počítat a přesto na vás z monitoru smutně bliká jen kurzor myši a ubohá hromádka bezvýznamných a prázdných slov.
Když vaše múza zjevně žije v odtoku v koupelně a vy s prvním náznakem celistvé myšlenky vyběhnete ze sprchy s jednou nohou neoholenou.
Když se aktualizace windowsů spustí v tu nejvíc nevhodnou chvíli a vy, než se vám zapne editor, půlku svého velkolepého objevu stihnete zapomenout.
Když máte vztek, že jste přece jen nevzali do ruky tužku a papír a nenapsali si pár poznámek.
Když možná chápete, jak se někdo cítil, ačkoli ho vůbec neznáte.
Když vlastně nevíte, kdo je větší chudák a jestli lze bolest vůbec kvantifikovat.
Když se dokonale neorientujete v reáliích a bojíte se napsat něco specifičtějšího ze strachu, že vás někdo chytne za slovo.
Když tápete ve tmě a nemůže vás vysvobodit nic a nikdo jiný, než další tápající.
Když konečně vylezete ze své slupky, opustíte komfortní zónu a pustíte se do literatury, která pro vás ještě před rokem byla naprosto nemyslitelná.
Když vás jedna kniha dostane tak, jako žádná jiná.
Když si nedovedete vysvětlit co vlastně na vás tak zapůsobilo a víte jen, že se vás příběh dotknul přesně na tom správném místě, o kterém jste ani nevěděli, že ho ve svém srdci a ve své hlavě máte.
Když jsou emoce napsané tak opravdově, že je pro vás nemožné plynule číst dál, ale stejně nemyslitelné je přestat.
Když už nelze hovořit o zvědavosti, ale o prosté fyzické potřebě jít dál a vypít ten hořký pohár až do samého dna.

Když se při čtení rozpadnete na tisíc střepů a bolí vás jen pomyšlení, že je jednou budete muset slepit. A co hůř, budete muset dát ostatním, kteří se na vaše doporučení dostanou do stejné šlamastiky návod, jak se s tím vším taky vyrovnat. 

Když ve finále pláčete, že jste to přece jen nedokázali.

Když váš mozek pracuje rychleji, než prsty na klávesnici a vy se pomalu topíte.
Když už nerozlišujete mezi popisem pocitů vyvolaných knihou a frustrací při jejím recenzování.
Když vám záchranné lano může hodit jen někdo, kdo taky četl Vše, co jsme si nikdy neřekli.

Číst dále