Daisy Masonová je roztomilá malá holčička, chytrá a zapamatovatelná. Její zmizení tedy hluboce zapůsobí na širokou veřejnost. Adam Fawley je zkušený detektiv a tohle není jeho první případ únosu malého dítěte. Po letech praxe si dokáže vytvořit úvodní představu ohledně vyšetřování během deseti vteřin na místě činu a rádoby luxusní rezidence Masonových není výjimkou. Stejně jako je něco špatně s jejich chabou napodobeninou viktoriánského domku, samotná rodina nepůsobí o nic lépe v médiích, ani při osobním kontaktu. Vypadá to, že se snaží urputně něco skrývat. A zmizení jejich jediné dcery možná není jejich největším problémem.
Mediálně nejsledovanější únosy bývají ty, kde hrají hlavní roli děti. V takových případech je najednou vždy internet plný samozvaných odborníků a každý má z pohodlí a anonymity domova vlastní názor na jistého viníka a jediný správný postup vyšetřování. Diskuzní fóra se hemží výkřiky soustrasti, zoufalým voláním o pomoc, modlitbami, ale hlavně nechutnými obviněními a přepíráním neověřené špíny. Schovaní za klávesnicí a vlastní zvolenou identitou, schovaní za nenápadné přezdívky na twitteru je najednou každý hrdinou, nedostižným a nepostižitelným.
Cara Hunter ve svém detektivně laděném příběhu mistrně využívá fenoménu sociálních sítí a internetových diskuzí, kde se lidi beze studu a jakéhokoli sociálního filtru rádi vyjadřují ke všemu, co se kde šustne, od nepovedené plastické operace oblíbené celebrity, přes narození královského potomka, trapasy politiků či fotbalovým výsledkům, až po hrůzy skutečných zločinů. Standardně vyprávěný průběh vyšetřování se rozhodla proložit internetovými články a výňatky z twitterových diskuzí pod nimi. Z příspěvků se vám bude otevírat kudla v kapse, protože je opravdu neskutečné, co lidi dokáží vypustit na internet pod rouškou anonymity. Jaké odpornosti dokáží myslet naprosto vážně, když jim o nic nejde. Jak neporazitelní si připadají. A bohužel si uvědomíte, že skutečné diskuze, na které narážíte na internetu, jsou až děsivě podobné. S tímto aspektem příběhu si autorka vyhrála skvěle a bohužel ani nebylo nutné zapojit její zajisté výkonnou fantazii. Stačí pozorovat co se opravdu na sítích často děje.
Dobrá detektivka musí mít buď sympatické vyšetřovatele s duší a dostatečně zajímavou minulostí, nápaditý případ, spád, zběsilé tempo, řadu odboček a vodítek, zajímavý a čtivý styl či kombinaci všeho. Cara Hunter bohatě využila skoro všech potřebných aspektů. Zmizení dítěte se jako ústřední motiv přímo nabízí a již není ničím novým, naopak, zdá se na první pohled trochu okoukaný, a proto je potřeba, aby s ním autor dokázal pracovat. A Caře Hunter to problém rozhodně nečinilo. Přivedla na svět detektiva správňáka, který nemusí mít za každých okolností neprostupnou slupku tvrďáka, ale naopak má i svou jemnou stránku, kterou se nebojí ukázat a tím se trochu blíží skutečným lidem a uniká superhrdinskému detektivnímu stereotypu. Celá řada zavádějících vodítek nutí čtenáře neustále přehodnocovat své podezření téměř souběžně s detektivem a příjemný formát střídajících se twitterových příspěvků, článků a klasického vyprávění maximalizuje čtenářský zážitek a zrychluje oči rozlétající se po řádcích téměř nadlidskou rychlostí.
Někdo blízký je senzačním prvním dílem série, který vás tak akorát naladí na pokračování a ponechává prostor i čtenářově představivosti. Autorka není důsledná ve zodpovězení všech otázek, které se nabízejí, ale o to je závěr snad ještě zajímavější. Ačkoli kniha není v pravém slova smyslu originální, má velmi slušně našlápnuto mezi série, jejichž pokračování budou řady čtenářů nedočkavě vyhlížet ve všech budoucích edičních plánech nakladatelství Host.
80 %
Ráda bych tímto poděkovala knihkupectví Knihcentrum.cz, které mi věnovalo knihu Někdo blízký na recenzi a kde si svůj výtisk můžete také pořídit.
Nee, to se mi líbí! Skvěle jsi to napsala. Série. Teri, ty nemůžeš číst další série :D
OdpovědětVymazat