Někdo blízký - Cara Hunter (DI Adam Fawley #1)

Daisy Masonová byla unesena přímo z vlastní narozeninové oslavy, která se konala na zahradě jejich rodinného domu. Jak je detektivu Inspektoru Adamu Fawleymu známo, v naprosté většině případů je v takovéto situaci za zmizení dítěte zodpovědný někdo z nejbližších příbuzných. Rodina Masonových je podezřelá každým coulem. Matka, která se za každou cenu snaží udržet tvář a paradoxně působí, jako by jí na dceři ani nezáleželo, chladný a nepřístupný otec naopak až s nezdravým vztahem k malé Daisy si také příliš příznivců nezískal a jejich mladší syn Leo, se kterým na první pohled není cosi v pořádku a to i navzdory matčině hereckému výkonu ohledně normálnosti jejich rodiny.

Daisy Masonová je roztomilá malá holčička, chytrá a zapamatovatelná. Její zmizení tedy hluboce zapůsobí na širokou veřejnost. Adam Fawley je zkušený detektiv a tohle není jeho první případ únosu malého dítěte. Po letech praxe si dokáže vytvořit úvodní představu ohledně vyšetřování během deseti vteřin na místě činu a rádoby luxusní rezidence Masonových není výjimkou. Stejně jako je něco špatně s jejich chabou napodobeninou viktoriánského domku, samotná rodina nepůsobí o nic lépe v médiích, ani při osobním kontaktu. Vypadá to, že se snaží urputně něco skrývat. A zmizení jejich jediné dcery možná není jejich největším problémem.

Mediálně nejsledovanější únosy bývají ty, kde hrají hlavní roli děti. V takových případech je najednou vždy internet plný samozvaných odborníků a každý má z pohodlí a anonymity domova vlastní názor na jistého viníka a jediný správný postup vyšetřování. Diskuzní fóra se hemží výkřiky soustrasti, zoufalým voláním o pomoc, modlitbami, ale hlavně nechutnými obviněními a přepíráním neověřené špíny. Schovaní za klávesnicí a vlastní zvolenou identitou, schovaní za nenápadné přezdívky na twitteru je najednou každý hrdinou, nedostižným a nepostižitelným.

Cara Hunter ve svém detektivně laděném příběhu mistrně využívá fenoménu sociálních sítí a internetových diskuzí, kde se lidi beze studu a jakéhokoli sociálního filtru rádi vyjadřují ke všemu, co se kde šustne, od nepovedené plastické operace oblíbené celebrity, přes narození královského potomka, trapasy politiků či fotbalovým výsledkům, až po hrůzy skutečných zločinů. Standardně vyprávěný průběh vyšetřování se rozhodla proložit internetovými články a výňatky z twitterových diskuzí pod nimi. Z příspěvků se vám bude otevírat kudla v kapse, protože je opravdu neskutečné, co lidi dokáží vypustit na internet pod rouškou anonymity. Jaké odpornosti dokáží myslet naprosto vážně, když jim o nic nejde. Jak neporazitelní si připadají. A bohužel si uvědomíte, že skutečné diskuze, na které narážíte na internetu, jsou až děsivě podobné. S tímto aspektem příběhu si autorka vyhrála skvěle a bohužel ani nebylo nutné zapojit její zajisté výkonnou fantazii. Stačí pozorovat co se opravdu na sítích často děje.

Dobrá detektivka musí mít buď sympatické vyšetřovatele s duší a dostatečně zajímavou minulostí, nápaditý případ, spád, zběsilé tempo, řadu odboček a vodítek, zajímavý a čtivý styl či kombinaci všeho. Cara Hunter bohatě využila skoro všech potřebných aspektů. Zmizení dítěte se jako ústřední motiv přímo nabízí a již není ničím novým, naopak, zdá se na první pohled trochu okoukaný, a proto je potřeba, aby s ním autor dokázal pracovat. A Caře Hunter to problém rozhodně nečinilo. Přivedla na svět detektiva správňáka, který nemusí mít za každých okolností neprostupnou slupku tvrďáka, ale naopak má i svou jemnou stránku, kterou se nebojí ukázat a tím se trochu blíží skutečným lidem a uniká superhrdinskému detektivnímu stereotypu. Celá řada zavádějících vodítek nutí čtenáře neustále přehodnocovat své podezření téměř souběžně s detektivem a příjemný formát střídajících se twitterových příspěvků, článků a klasického vyprávění maximalizuje čtenářský zážitek a zrychluje oči rozlétající se po řádcích téměř nadlidskou rychlostí.

Někdo blízký je senzačním prvním dílem série, který vás tak akorát naladí na pokračování a ponechává prostor i čtenářově představivosti. Autorka není důsledná ve zodpovězení všech otázek, které se nabízejí, ale o to je závěr snad ještě zajímavější. Ačkoli kniha není v pravém slova smyslu originální, má velmi slušně našlápnuto mezi série, jejichž pokračování budou řady čtenářů nedočkavě vyhlížet ve všech budoucích edičních plánech nakladatelství Host.

80 %

Ráda bych tímto poděkovala knihkupectví Knihcentrum.cz, které mi věnovalo knihu Někdo blízký na recenzi a kde si svůj výtisk můžete také pořídit.

Číst dále

Bertík a čmuchadlo - Petra Soukupová (audiokniha)

Bertík s maminkou a jejím novým přítelem Richardem odjíždí na prázdniny na vesnici. Bertíkovi rodiče se nedávno rozvedli a Bertík nemá radost, že maminka teď žije s Richardem, který má povolenou kůži, vůbec není jako jeho tatínek a i když se ze všech sil se snaží, aby ho Bertík měl rád. Ten mu na oplátku dělá samé naschvály.

Bertík je vzpurný, vzpupný, vzdorovitý a zpovykaný kluk, který se obtížně vyrovnává se svou novou rodinnou situací. Pořád má v hlavě samé klukoviny a i když nemá rád, když je jeho maminka smutná z jeho rošťáren, nemůže si pomoct. Přece není vůbec fér, že už máma nechce být s tátou, ale přivedla si domů nějakého Richarda. Richard navíc chce, aby ho Bertík oslovoval Ríšo, ale to Bertík naschvál nedělá a sám pro sebe mu nehezky říká Rypouš.

Bertík a čmuchadlo se nese v pohádkovém duchu, ale zároveň mezi řádky pro děti dovedně skrývá jakéhosi průvodce zmateným a nepříjemným obdobím rozvodu rodičů. Děti tak při čtení či poslechu mimoděk načerpají jistou útěchu, pokud se třeba nacházejí v podobné situaci jako Bertík. Rodiče se rozvádějí a jeden z nich si třeba dokonce našel nového životního partnera, který minimálně z počátku nemá u dítěte šanci uspět a dítě pak nemá ponětí, proč se už všechno netočí kolem něj a jak je možné, že se už rodiče nemají tak rádi. Zapomeňte však, že by Bertík a čmuchadlo stačilo jako vysvětlení těžce individuálního průběhu rozvodů. Může být však jistou návodnou lucerničkou v tom nejšílenějším období.

Cit Petry Soukupové pro dětskou duši by měl být pověstný. Její neuvěřitelně vyvinutá empatie je pro psaní dětských knih požehnání a bolestně trefné komentáře vždy dokáží zdůraznit aktuální a podstatná témata tím správným způsobem a s právě tou správnou intenzitou. Senzační pozorovací talent a dechberoucí vyjadřovací schopnosti, to jsou dva aspekty vystihující spisovatelský talent Petry Soukupové.

Bertík není z podstaty zlý, ale je zlomyslný a zatím nedokáže, nebo nechce domýšlet důsledky svých činů. V pravou chvíli proto potkává Čmuchadlo. Tvora, který se mu stává jakýmsi morálním kompasem, kamarádem a zároveň rádcem, jehož rady jsou sice rodičovského charakteru, ale nepůsobí tak a proto se jim Bertík je ochoten přizpůsobit. Jakmile totiž nevycházejí z úst matky, která se pro jednou nepřizpůsobuje každému jeho vrtochu, či otce, který je příliš daleko, nebo snad dokonce Rypouše Richarda, dávají Bertíkovi najednou smysl.

Audioknihu pod svou hlavičkou vydalo nakladatelství OneHotBook a jak jsme již dávno zvyklí, opět odvedlo fantastickou práci. O senzační převedení Bertíkova vyprávění z papíru do sluchátek se postaral Matouš Ruml, který se na vzdorovitého, ale vnímavého chlapce schopného změny skvěle hodí, podobně jako Jan Cina v později vydané knize Petry Soukupové Nejlepší pro všechny. O hlas moudrého čmuchadla se pak postarala Veronika Kubařová, která i díky lehké dramatizaci přednesu dodala knize na naléhavosti a nevtíravé poučnosti.

S audioknížkou Bertík a čmuchadlo příjemně strávíte dvě a čtvrt hodinky, které vám utečou, ani nebudete vědět jak. Nenáročný, úsporný a jaksi povědomý jazyk Petry Soukupové se dobře poslouchá a věřím, že i hercům šel dobře od pusy. V tomto případě je perfektní poslech umocněn i skvěle vybranými interprety, jak již bylo zmíněno. Plačtivý, ufňukaný, či rozhořčený hlásek vzteklého dítěte, či shovívavý a trpělivý přednes když je třeba, to herci zvládli na jedničku. Nenápadné, instrumentální mezihry nejsou ničím zvláštní, ale bez nich by to zkrátka nebylo ono.

Bertík a čmuchadlo se sebevědomě zařazuje po bok ostatních knih Petry Soukupové, s vysoce aktuálním a přesným zachycením rodinné dynamiky v mezních situacích. Knížka je vhodná jak pro děti, tak pro dospělé, přičemž každá věková skupina si z ní odnese něco jiného a obě cílovky si ji dokáží užít po svém.

100 %

Audioknihu Bertík a čmuchadlo vydanou nakladatestvím OneHotBook si můžete poslechnout na portálu Audiolibrix.

Portálu Audiolibrix bych také tímto ráda poděkovala za poskytnutí audioknihy k recenzi. 

Ukázku si můžete poslechnout přímo zde.

Číst dále

My proti vám - Fredrik Backman (Medvědín #2)

Medvědínem v zimě otřásla událost, která obyvatele rozdělila na dva tábory. A protože Medvědín žije jen pro hokej, jeden z táborů byl výrazně větší a hlasitější. Něco podstatného se změnilo pro všechny, ale nejvíc byly zasaženy dvě rodiny. A ty se teď snaží prostě přežít.Kromě sporů uvnitř městečka se vyostřuje i řevnivost mezi Medvědínem a Hedem a do nadcházejícího hokejové utkání vkládá mnoho obyvatel snad až příliš velké naděje, že všechno bude zase jako dřív. Na ledovou plochu přichází nová trenérka Zacki, kterou nezajímají předsudky, ani minulost hráčů. Ona chce prostě jen dobrý tým, který bude hrát hokej.

S obyvateli Medvědína se čtenáři měli možnost setkat už zhruba před rokem, kdy bylo dílo Medvědín přeloženo do češtiny. Děj se opět točí kolem Peterovy snahy být dobrým sportovním ředitelem. Když je však bývalá hvězda NHL postavena před dvě možnosti, přičemž ani jedna z nich není příliš lákavá, Peter pomalu ale jistě ztrácí to, co tak pracně v Medvědíně budoval. Navíc má ještě mnohem důležitější starosti v rodině. To, co se stalo mezi Mayou a Kevinem je totiž ještě pořád až příliš čerstvé. Politika a hokej jsou dvě neslučitelné věci, přesto bez sebe nemohou existovat. Alespoň ne v tomhle ospalém městečku, kudy lidi jen projíždějí a všechny důležité cesty vedou okolo něj.

Kompletní znění recenze si můžete přečíst na webu Knicentrum Revue.

Volné pokračování Medvědína s názvem My proti vám seženete na knihcentrum.cz ve všech myslitelných formátech.

Recenze byla napsána pro Knihcentrum Revue, ve spolupráci s knihkupectvím Knihcentrum.cz a já tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Číst dále

Chlapec na mostě - M.R. Carey (Všemi dary obdarovaná #2)

Svět je po Kolapsu opravdu nehostinným místem k životu. Patogen Cordycepsu zachvátil obrovská území a z většiny populace se stali nemyslící zombíci nazývaní hladovci. Z Majáku proto vyráží vědecko-vojenská expedice, aby se vydala po stopách předchozí výpravy, která měla na své cestě do Skotska zanechat kapsule se vzorky plísňových kultur a zajistit tak naději na objevení léku proti patogenní houbě, která v každém člověku zahubí to, co z něj dělá osobnost. Má však lidstvo ve světě, jemuž vládne Cordyceps ještě naději na záchranu a návrat k životu, jak ho známe?

Rosalinda Franklinová, pojízdná laboratoř, obrněný obytný karavan a tank v jednom, se má na několik měsíců stát domovem dvanáctičlenné posádky. Šest vědců a šest vojáků se vydává na dlouho a pečlivě plánovanou výpravu, která má přinést odpovědi a hlavně recept na řešení světové krize. Epidemioložka Samrina Chanová si prosadila, že se k expedici připojí i Stephen Greaves, zádumčivý a pravděpodobně geniální chlapec, možná také trpící poruchou autistického spektra, kterého Rina kdysi zachránila po smrti jeho rodičů. Zda její rozhodnutí bylo správné, to ukáže až čas strávený ve stísněných podmínkách Rosie.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Host.

Číst dále

Houbařka - Viktorie Hanišová

Sára již sedm let žije na Šumavě a každý den vyráží na túru po své ověřené trase, kde sbírá houby. Ty potom za pár šupů prodává do místní hospody, což tvoří kromě invalidního důchodu její jediný finanční příjem. Žije skromně, spíš paběrkuje, živoří. Nemá přátele a rodina se jí odcizila už dávno. Střecha nad hlavou se jí rozpadá a nechybí mnoho, aby naprosto rezignovala. Smrt matky ji nezasáhne tak, jak by jeden čekal, ale má k tomu svoje důvody. Její vnitřní svět je pro ni už celá léta mnohem více, než to co se děje kolem a ačkoli jednou za čas jezdí za svou psychiatričkou, aby jí pověděla, že je na tom psychicky dobře, ve skutečnosti má potíže se spánkem, obtěžují jí nikdy nekončící noční můry i hroziví démoni z minulosti.
Sára toho k životu mnoho nepotřebuje. Je skromná a jako by se snažila být téměř neviditelná. Stačí jí povědomá tíha košíku v ruce, ostrý lesklý nožík v kapse, čistá utěrka, prošlapané pohorky a vzpomínka na to, jak se vše, co o houbách ví, kdysi naučila od svého tatínka, kterého odmalička bezmezně obdivovala. Atlas hub už dávno nepotřebuje, vše má v hlavě, stejně jako svou již tradiční a neměnnou trasu pro sběr. Má jasno v tom, kde a kdy rostou žampiony, kdy se může těšit na kačenky a které holubinky má cenu sbírat. Je ve svém oboru nejlepší a nedokáže si představit, že by měla dělat něco jiného. Vlastně nic jiného ani neumí a oficiálně by pracovat neměla. Proto ji trochu děsí, že houbová restaurace Muchomůrka se hlavně mimo sezónu sotva drží v černých číslech.

Houbařka je druhou knihou české spisovatelky, překladatelky a lektorky cizích jazyků Viktorie Hanišové. Po Anežce zabývající se problematikou adopce romského dítěte českou matkou, zabrousila do další nelehké tematiky. Hanišové věříte všechno, co napíše a její slova ve vás budou rezonovat ještě dlouho po dočtení. Ke svým příběhům se staví skutečně zodpovědně a nedělá nic napůl. Její jazyk je působivý a témata těžká, ale důležitá. O náročných situacích mluví odosobněně, přesně tak, jak se někdy pravděpodobně cítí člověk, jež si prožil to, co Sára. Jako by v určitých situacích vystoupil ze svého těla a sledoval sám sebe zvenčí. A právě ve zvládnutí zprostředkování tohoto obranného mechanismu tkví síla a naléhavost Houbařky.

Hlavní téma knihy se v podstatě nabízí, ale v této recenzi se nic bližšího nedozvíte. Musí vám stačit, že při čtení přímo ucítíte vůni navlhlého jehličí i podhoubí, z něhož se nesměle klube klobouček čerstvé houby a představujete si atmosféru vznášejícího se vznešeného mlžného oparu nad měkoučkým mechem a zelenajícím se kapradím. Při čtení dostanete chuť popadnout tátův švýcarák a vyrazit na houby, i když vás to jako mladší nikdy nebavilo. V nose vás bude štípat pach zatuchlé půdy staré chalupy a najednou se vám bydlení na samotě nebude zdát jako nejhorší nápad na světě. Jedno vám ale v této recenzi prozradím. Tady nejde jen o houby. Tady jde o život a o to, proč se Sára rozhodla žít v izolaci. Houby jsou zde metaforou i doslovnou záležitostí, jejichž všudypřítomnost vás ohromí. Stejně jako budete ohromeni, kolik druhů jedlých, hub u nás roste, tak vás překvapí, kolik z nich je takových, které z luxusní smaženice dokáží udělat smrtící past. A tak je to i s rodinnými vztahy.

Hanišová dokáže zřetelně odlišit, kdy je důležité zabývat se detaily, kdy jejich výčet jen umocní naléhavost situace a kdy jsou naopak nadbytečné. Stejně tak umí odhadnout, kdy je hutné téma nutno odlehčit humorem, či oživit samotářský Sářin život přidáním postavy. Ojedinělí další protagonisté vnesou do příběhu svěží vítr přesně v momentě, kdy je to třeba a přitom nenápadně podtrhnou autorčin záměr zdůraznit Sářino poustevnictví jako alfu a omegu jejího příběhu. Autorka si dovedně hraje s kontrasty, půvabem přírody a na druhou stranu i její nelítostností, pokud na jejím milosrdenství záleží doslova lidské přežití. Hanišová je ve svém vyprávění velice přímočará, přesto nechává prostor i čtenáři si některé věci do důsledku domyslet samostatně a nebojí se ani nejednoznačnosti závěru.

Houbařka je velice sugestivním ponurým čtením, které se musí nějak dotknout každého a svým způsobem překonává Anežku, pokud by se vůbec tyto dvě diametrálně odlišné knihy daly srovnat. Minimalismus prostupující Houbařku ve všech smyslech slova vás uhrane a donutí vás si toto hořké dílo vychutnat až do konce během velice krátkého časového úseku. Houbařka možná neskrývá své tajemství nejrafinovanějším možným způsobem. Ale její dopad má devastující účinek. A vy si ho paradoxně nesmírně užijete a to přesto, že vás bude skutečně fyzicky bolet.

90 %

Číst dále

Její život v očích panenky - Ingrid Desjours

Barbara se stará o svou nevidomou matku, která jí její péči oplácí pouze urážkami, nadávkami a shazovačnými poznámkami. Barbara má v životě pramálo radostí, ale tu největší jí dělá nový diplom kosmetičky a její sbírka panenek. Už se nemůže dočkat, až si domů donese krásnou Sweet Doriane, po které už nějaký ten čas kouká ve výloze obchodu. Marc Percolés byl teprve nedávno účastníkem autonehody, při které zemřela jeho manželka, přesto se vrhá do práce. Vzhledem k tomu, že rozhodně není čistý jako padlý sníh, je jeho přidělení k mravnostní policii poměrně paradoxní. Je to svérázný chlap se silně zakořeněnou nenávistí k ženám, který si s korektností hlavu neláme a empatie je pro něj cizí slovo. Setkání s Barbarou na něj však silně zapůsobí. A má vice než jeden zájem o to se s ní shledat znovu.

Barbara působí křehce a nevinně. Zdaleka však nemá na růžích ustláno. Nemá přátele, většina lidí se k ní nechová právě pěkně a její práce jí pomalu utíká mezi prsty. Není proto divu, že se tak pevně upíná na svou sbírku panenek. Marc je cynik, mizogyn a pro vulgaritu nejde nikdy daleko. Jen tak něco ho nedojme a na každém na kom může, si rád zchladí žáhu a užívá si svého nadřazeného postavení. Po tragické nehodě už není jako dřív, ani tělesně, ani duševně, ale vše dokáže využít ve svůj prospěch. Na mravnostním spokojený není a snad tam ani nepatří. Ale když už je na stopě psychopatovi, který své oběti znetvořuje k nepoznání, hodlá ze své situace vytěžit maximum.

Ingrid Desjoursová napsala psychothriller tak zrůdný, že skoro působí jako parodie na všechny ty knihy s laciným zájmem šokovat. Na necelé třístovce stránek rozehrála hru tak zvrácenou, zhustila do nich tolik šílenství a vymyslela osoby tak vyšinuté, že se vám z toho bude mírně zvedat žaludek. Povahy postav ostatně nejsou to jediné, co vám neudělá dobře. Nechutné scény nejsou nic ojedinělého i jazyk je přizpůsoben celkovému vyznění děje. Nikdo tu není hrdinskou postavou, všichni jsou tu totálně perverzní, narušení a úchylní.

Jak je již zřejmé, autorka se s ničím nemaže. Její život v očích panenky rozhodně není knihou pro choulostivé povahy. Nevybíravý jazyk a postavy, které si neberou servítky, jsou jen špičkou ledovce šílenství odehrávajícího se v přímém přenosu na každém řádku této nevinně se tvářící knihy. Zdvořilost by zde působila nepatřičně, bok po boku s psychopatickými scénami, děsivě explicitně popsanými vraždami a celkově s životem hlavních postav. Sledujeme osud člověka, který má vše v hlavě seriózně špatně, přesto se svobodně pohybuje mezi lidmi. A z toho jednoho mrazí.

Plíživou atmosféru umocňuje i vyprávění ve třetí osobě, ze kterého chlad a neosobní přístup někoho bez emocí přímo čiší. Je s podivem, že byla její kniha tak dobře přijata v její domovině, ale i u nás. Protože Její život v očích panenky rozhodně není četbou pro každého.

Její život v očích panenky je psychothriller na slovo vzatý. Je těžce originální (ne stoprocentně, ale aspoň nepapouškuje několik úspěšných scénářů, které z poslední roky fungovaly) a i když překračuje všechny hranice a vy se budete možná trochu stydět, že vás tak ohromil, je to prostě pecka, která skoro nemá obdoby. Autorce určitě nešlo o to, abyste uvěřili, že se někde někdy mohlo stát všechno najednou. Nicméně její profese psycholožky soustředící se na sexuální kriminalitu napovídá, že jednotlivé střípky zřejmě mohou mít reálný základ. A to vás vyděsí k smrti.

80 %

Číst dále

Běžkyně - Peter May (Čínské thrillery #5)

Čas olympijských her v Pekingu je pomalu na spadnutí a Čínou se šíří vzrušení očekávání takového množství medailí, o kterém se jim už dlouho nesnilo. Sportovci jsou ve vrcholné formě a Čína má mezi nimi hned několik černých koní. Naděje však pohasíná v momentě, kdy je v bazénu nalezen oběšený favorizovaný plavec. Okolnosti jeho smrti jsou matoucí. Zapřisáhlý abstinent zemřel s nadměrnou hladinou alkoholu v krvi a navíc se zdá se na poslední chvíli před smrtí zbavil svého ikonického účesu. Dalším hřebíčkem do rakve olympijského vítězství je pak úmrtí nadějného vzpěrače za politicky kontroverzních okolností, jež pokud by prosákly na veřejnost, tak by vyvolaly skandál, který momentálně Čína nemůže potřebovat. Policejní oddělení jedna se tedy podrobnosti o případu pokouší ututlat a pouští se do vyšetřování smrtí, ze kterých se nakonec vyklubou vraždy, které spolu souvisí, i když nikdo zatím nemá ponětí jak.

Série Čínských thrillerů si Běžkyní připisuje již páté pokračování a není tedy překvapením, že se i tentokrát čtenáři shledávají s oblíbeným detektivem Li Jenem, snad trochu chladným a odtažitým, ale disciplinovaným a milujícím mužem odhodlaným pro svůj vysněný život obětovat vše, na čem mu záleží nejvíc. Jeho soužití s americkou soudní lékařkou Margaret Campbellovou je trnem v oku jeho nadřízeným i těm nejvýše postaveným v zemi. V Číně je nepřípustné, aby policista měl vztah podobný tomu jeho. A všichni to Li Jenovi dávají okatě najevo.

Tato recenze byla napsána pro KNIHCENTRUM Revue.

Celé její znění si můžete přečíst zde.

Číst dále

Pod sněhem - Petra Soukupová

Tři sestry jednoho sobotního zimního rána nasedají do auta, aby odjely k rodičům a všichni společně oslavili  otcovy narozeniny. Vyrážejí i s dětmi, psem, ale také se svými problémy, nedořešenými křivdami a frustracemi. Jsou jedna rodina, ale už po pár minutách ve stísněném prostoru vozu atmosféra houstne, děti se nudí a zlobí, sestry se štěkají a na povrch vyplouvají potlačované důvody k hádkám, rozdílné světonázory i celková nespokojenost a nesouhlas se životem ostatních. Jako by toho rodinného dramatu bylo málo, i po příjezdu na holky čekají další překvapení, která rozhodně nikdo nechtěl řešit během toho, co mělo být slavnostním víkendem, kdy jsou opět všichni konečně pohromadě, což je v posledních letech naprostá vzácnost.

Nejstarší Olina byla už od malička cílevědomá a vše se vždycky snažila zvládnout sama a bez pomoci. Nyní je svobodnou matkou a náročnou kariéru se zuby nehty snaží skloubit s výchovou roztomilého a chytrého, ale náročného pětiletého Olivera. O Blance všichni odjakživa věděli, že je rodinný typ. Teď má tři vymodlené děti, manžela, dva psy a pohodlný život v satelitním domku. Někdy se jí však zdá, jako by jí k dokonalosti něco stále chybělo. Občas je prostě všeho moc a ona už nemá čas řešit, že její spodní prádlo by zasloužilo vyměnit, nebo že by bylo na čase, zkusit shodit kila po porodu. A úplně nejvíc alergická je na to, když někdo upozorňuje na to, co nejlíp ví sama, jen s tím nedokáže nic udělat. Nejmladší Kristýna byla vždy tatínkovým mazánkem. Veškeré ambice rodičů padly na starší sestry a Kristýna si tak mohla už od útlého věku vybrat, jestli něco chce, nebo nechce zkusit dotáhnout do konce. Teď dělá fotografku, hledá pravou lásku a nechce si připustit, že ta na ni zřejmě nečeká v náručí ženatého muže.

Nejrůznějšími oceněními ověnčená a neskutečně skromná spisovatelka a dramaturgyně Petra Soukupová je jednou z nejúspěšnějších současných českých autorek naprostým právem. Její styl byste rozeznali kdekoli. Absence uvozovek v přímé řeči a předlouhá souvětí táhnoucí se klidně přes půl stránky a někdy zvláštní slovosled přetváří text do nepřerušovaného toku myšlenek a vy se tak snadno ocitáte přímo v hlavách hlavních postav a dokonale nedokonalém zmatku jejich spletitých úvah a okamžitých nápadů. Soukupová má dokonalý pozorovací talent a buď příslušné situace někdy zažila, nebo zkrátka dokáže reálně promítnout vypjatou rodinnou dynamiku, která se samovolně rozjede, jakmile geneticky spřízněné lidi umístíte do hraniční situace či intenzivní atmosféry omezené prostorem i časem.

Knihy Petry Soukupové stojí a padají na rodinných a milostných vztazích, každodenních situacích a propracované psychologii postav, ve kterých se každý vždy aspoň trochu najde. Soukupová se nesnaží rozjet přehnaně dramatickou, na efekt líbivou podívanou. Ona zkrátka popisuje obyčejnost rodinného života a myšlenky, které má občas každý. Myšlenky, za které se někdy možná trochu stydíme, zpětně jich litujeme, získáváme díky nim neférovou převahu či se přetvařujeme, či chceme naprosto cíleně ublížit a tít do živého. Petra Soukupová vás vždy donutí tak trochu ve skrytu duše souhlasit s postavou, která má zrovna v ruce vypravěčské kormidlo, abyste v tu ránu, stejně jako hrdinové mohli obrátit, myslet si naprostý opak, ale ve skrytu duše vědět, že byste to nahlas nikdy neřekli.

V knize Pod sněhem nemůžete čekat žádný velký a šokující zvrat nebo snad dokonce senzaci hodnou jakéhosi bulvárního pojetí. O tom tento žánr není a něco podobného po něm chtít by bylo bláhové. Co, je však naprostou jistotou, je její antikoncepční efekt. Děti očima Petry Soukupové jsou rozmazlení, zpovykaní spratkové s vlastními vrtochy a náladami, bez špetky kázně. Jsou nezvladatelní, věčně znudění, vyžadující plnou péči a pozornost, zároveň toužící po naprosté svobodě a nulové zodpovědnosti. Autorka stále balancuje na hranici, kdy si neustále říkáte, vždyť jsou to jenom děti, ale dokážete si představit, že by ve vašich rukou dostali tihle malí nevychovanci pár facek. Role rodičů se tak smrskává na neustále vynervované, přepracované a unavené nástroje plnění přání svých ratolestí a na výchovu či upřímný zájem nezbývá čas. Postavy se navzájem šmahem odsuzují pro odlišné vidění způsobu života, vztahu k dětem i postoji k povinnostem.

Z vnějšího pohledu do duší hlavních hrdinek, protože právě ženy zde hrají významnou roli, muži jsou spíš do počtu, jakoby stále nepřítomní, nevyhovující, neuspokojiví, to vypadá, že se většina lidských myšlenek točí kolem strachu o to, jak o nás smýšlejí ostatní a kolem přísně kritického pohledu na ostatní, zejména ty nejbližší. Petra Soukupová skvěle vystihuje, jak moc a zbytečně nás často naši milovaní frustrují, jak pokrytecky se často chováme a jak se snadno uchylujeme k dětinskosti a nesmyslným sporům jen proto, abychom zakryli vlastní nejistoty a úzkosti.

Pod sněhem je zkrátka geniálním náhledem do situací, které skutečně napsal sám život. Nehraje na city, předkládá věci tak, jak jsou, nepřikrášlené a nezmírněné, ve své syrové a někdy surové podobě. Bolestně povědomě popisuje momenty možná i z vašeho rodinného alba a možná proto jsou knihy Petry Soukupové tak populární. Použitý jazyk a spletitost a složitost vztahů jsou hlavními tahouny příběhu, který se vám díky dovednosti spisovatelky odehrává přímo před očima jako na filmovém plátně, ve své groteskní, ale nepřehnané podobě. Postavy jsou obyčejnými lidmi, kteří vás štvou i vám připomínají sami sebe a nutí vás sáhnout si do svědomí, jestli je někdy opravdu nutné vyvolávat konflikty, zbytečně upozorňovat na chyby ostatních či se míchat do věcí, do kterých vám nic není, jakkoli dobře to s dotyčným myslíte. Pod sněhem se vám snadno dostane pod kůži a může se ve své nekomplikovanosti a opravdovosti jednoduše vyšplhat až na vrchol vašeho pomyslného žebříčku nejlepších přečtených knih. Pod sněhem si musíte přečíst, pokud stále zatracujete české autory a bez důkazů nevěříte, že i oni dokáží vytvořit něco, co vás drapne do spárů a nepustí.

100 %

Číst dále

Víkend v Londýně - Jan Folný

Tři bývalí spolužáci ze střední se chystají na víkend do Londýna, aby oslavili své čtyřicáté narozeniny, které mají totiž příhodně pár dní po sobě. Nikdo z nich sice nemá pocit, že by tento milník chtěl slavit, protože jej vnímají jako vstup do druhé, horší poloviny života a přitom bilancují, jak uboze tu první prožili. Společný víkend však vnímají jako poslední příležitost ke změně, nebo aspoň k opravdu divoké pařbě se vším všudy. Čeká je spousta alkoholu, experimentování se sexem a drogami, fotbal a nevázaný pokec o všem a o ničem zároveň.

Petr žije už sedmnáct let v manželství, ze kterého se takřka vytratila vášeň i intimita a byly nahrazeny stereotypem a zapšklou setrvačností. Své děti miluje a manželku má pořád rád. Ale něco mu ke štěstí přece jen chybí. Marek je rozvedený alkoholik se srdcem bohéma a plánuje sebevraždu. Bývalá manželka mu zakazuje kontakt s jedinou osobou, na které mu záleží a on už nemá pro co žít. Adam našel své štěstí v Londýně. Už deset let žije s partnerem Richardem. Jejich seznámení bylo dramatické, ale jak drama ze vztahu postupně ustoupilo, přestali se také posouvat dál. Adam chce svatbu, možná i děti, ale Richard odmítá přijmout paradigma obvyklé pro heterosexuální vztahy, gayové podle něj zkrátka žijí jinak. Nyní je na Adamovi, jestli mu bude stačit život ve dvoučlenné rodině.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Host.

Číst dále

Kdo zabil Snížka - Petra Soukupová

Martina si moc přála psa, který by byl jen její. Když si domů donese bílé štěně, ani ji nenapadne, že by s ním mohly být potíže. I když se později ukáže, že Snížek je nezvladatelný a většina lidí se ho bojí, Martina se přesto pořád snaží mu domluvit, i když je jasné, že s ním nic nezmůže, nikdo ho nemá ve skutečnosti rád a je to vzájemné. Když jednoho dne Snížek za záhadných okolností zemře, Martina se rozhodne, že to jen tak nenechá. Vzhledem k tomu, jaký Sníh byl, totiž podle ní určitě neumřel náhodou. Martina začne jeho smrt ve vší vážnosti vyšetřovat a vezme si na pomoc svoje kamarády Faňu, Káju a nakonec i Viktora, kluka co se k nim na vesnici přestěhoval z Prahy. Nikdo z nich zpočátku nemohl tušit, kam až je jejich pátrání zavede, ale pak už nikdy nic nebude jako dřív.

Petra Soukupová se se samozřejmou bravurou, která její vlastní, ujímá pohledu očima dětského vypravěče. Neomylně vystihuje dětské uvažování i mluvu, typické neučesané chrlení informací, aniž by někdy měly hlavu a patu. Věta může začínat a končit v diametrálně odlišném významu a vyprávění zkrátka plyne tak, jak malou Martinu napadne. Nesoustředěně, rozlítaně, s důležitostí kladenou úplně na jiné věci, než které by vypíchl dospělý vypravěč.

Kniha Kdo zabil Snížka krásně ukazuje, že život a čas na vesnici plyne úplně jinak než městským dětem. Všichni mají jiné tempo, jiné starosti a jiné priority. To, jak Soukupová čtenáři zprostředkovává Martinino vnímání má v sobě určité kouzlo. Čtenář totiž díky ní vidí víc, než si sama pozorovatelka uvědomuje. Dospělí čtenáři dokáží číst mezi řádky a děti budou mít ze čtení naprosto odlišný zážitek, než rodiče, pokud se rozhodnou knihu číst společně.

Dětské lumpárny a důležitost pátrání jsou autentické a atmosféra příběhu v tomto ohledu lehce připomíná detektivky Enid Blytonové. Petra Soukupová do knížky vložila něco malého pro všechny. Ukazuje, že za stěnami domů se mohou skrývat naprosto jiní lidé, než jsou ti na jejich dvorcích. Že i na vsi, kde si lidé vidí, až do talíře mohou existovat tajemství a kostlivci ve starožitných skříních. Že některé bolestné a smutné osudy nemusí znát ani ty největší drbny a hlavně, že není dobré někoho soudit na první pohled.

Kdo zabil Snížka má závažnější poselství, než jaké je vidět navenek. Co si z knížky kdo vezme, to už záleží na mnoha faktorech. Jedno je ale jisté. Krásně vyobrazena je například čirost a čistota dětského přátelství. Co se jednou zdá, jako zásadní je vzápětí zapomenuto a hlavní je úmysl, nikoli samotný čin. Vyšetřování samotné není to hlavní, co se v knize odehrává. Respektive může být, to už záleží na samotném čtenáři. A v tom právě tkví unikátnost této knihy.

Kdo zabil Snížka je kniha pro každého a pro každého také může být něčím jiným. Tváří se sice jako dětská, ale stejnou měrou potěší dospělé oko, troufám si tvrdit, že je spíše právě pro ty, kteří občanku už v peněžence nosí nějaký ten pátek. Ilustrace návodně doplňují atmosféru a zaujmou naprosto každého bez rozdílu. Knihu lze číst jako samostatnou, či jako předkapitolu dospělého románu Nejlepší pro všechny. Příběhy se vzájemně doplňují a doporučené pořadí je nejprve dětská a poté dospělá. Ale toho se musíte držet pouze pro případ, že je pro vás prioritní záhada Snížkovy smrti. Pokud si pouze hodláte užít nezaměnitelný styl Petry Soukupové a Nejlepší pro všechny jste už četli, protože přece nebudete jako dospěláci číst knihy pro děti, nezoufejte. Snížek na vás trpělivě čeká, pořád vám má co nabídnout a dokonce vám odpustí, že jste jej podceňovali.

80 %

Číst dále

Anežka – Viktorie Hanišová

Jak už to tak bývá, nejvíce toužíme po tom, co nemůžeme mít. A jinak tomu není ani u Julie, zoufale prahnoucí po miminku. Jak ji však zrazuje její vlastní tělo i životní partner, představa o roztomilé malé Anežce, blonďaté modrooké panence s culíčky se rozplývá jako nedosažitelný vzdušný zámek. Biologické hodiny tikají, Julie nedokáže donosit dítě a úřední cestou by jí žádného drobečka téměř jistě nesvěřili, rozhodne se obejít zákon a přes počáteční nejistotu si osvojuje nechtěnou romskou holčičku. Konečně má svoje děťátko. Dokáže se ale odpoutat od silně zakořeněných předsudků svého okolí, ale také svých vlastních? Nebo se snad pokusí děvčátko přetvořit k obrazu svému, přelstít její genetickou výbavu a dokázat, že tím, co modeluje osobnost je z větší části výchova?

Jakkoli je Julie relativně úspěšná v jiných aspektech života, z jejího vztahu už se dávno vytratila vášeň a její touha se smrskla na jediné – stát se matkou. Otázkou, kterou si snad i sama obává položit je, zda se chce stát rodičkou z těch správných důvodů, nebo si jen a pouze potřebuje chladně odškrtnout další položku ze seznamu o dokonalém životě. Je bytostně přesvědčená o tom, že je připravená porodit dítě, ale její stárnoucí tělo se vzpouzí. Poté, co si projde očistcem, díky kterému cosi umře v každé ženě, jež si ho prožije, definitivně se rozhodne vzít osud do vlastních rukou. Je odhodlaná udělat cokoli, aby dostala do péče alespoň sotva narozenou romskou holčičku Agnes. Vymyslí si báchorku pro své okolí a konečně se dostává do role, o níž je přesvědčena, že jí byla souzena. S prvními problémy však začíná propadat zoufalství. Mateřství není takové, jak si jej vysnila. Aby nemusela připustit, že selhala, přikládá přílišný význam tomu, že holčička nepochází z její krve, ba dokonce ani ze stejné kultury, že je nějak pokažená, předurčená svému osudu. Julie se ze svého údělu neraduje. Ona s ním bojuje.

Viktorie Hanišová se ve své prvotině pustila do tématu adopce a vlivu genetiky na formování osobnosti člověka. V poslední době se podobně laděné příběhy v beletrii začínají objevovat čím dál tím více, jde však o problematiku, kterou jen tak snadno nelze vyčerpat a každý autor ji pojme navíc tak trochu po svém. Hanišová pro svou knihu zvolila variantu osvojení romské holčičky ženou, která bytostně touží po dítěti, ne však za každou cenu, jak se později ukáže.

Anežka je psána syrovým a neveselým, zkratkovitým stylem, bez zbytečných oklik a kudrlinek. Neznamená to, že by autorka šetřila někdy až přehnaně grafickými detaily. Hanišová nic nikterak nepřikrášluje. Julie je protivná, panovačná, nespravedlivá, mrzutá žena, které od jistého bodu v životě přestaly věci vycházet podle jejích představ. Je uvězněná ve své hlavě plné předsudků a ve snaze se vyvarovat odsouzení okolí se vlastní vinou žene do temnoty. Sama sobě se snaží namluvit, že je její přístup v pořádku, že chce pro svou rodinu jen to nejlepší, že když se bude dostatečně dlouho dívat stranou, z Agnes se stane Anežka. A přitom ona sama dělá z perfektně normální Anežky nezvladatelnou cikánku Agnes. Juliiny neurózy a strachy ničí už tak nerušené vztahy a její pomýlená představa o dokonalé dceři naprosto ruinuje osobnost, která sama od sebe ničím v negativním smyslu nevybočuje.

Hanišové nejde o umělecké vyjádření, nýbrž o předestření jedné z možností. Situace popisuje takové, jaké jsou, nedělá z nikoho perfektního člověka, naopak Julii vykresluje jako člověka s mnoha problémy, který je také někdy bez nálady, trpělivosti či pochopení. Rozzlobená ledová královna Julie je jasnou antihrdinkou. A v jejím přístupu okleštěném od emocí je pro čtenáře hrozně snadné ji nenávidět. A protože nenávist a zášť provází celou knihu, je tato emoce tak nějak správná.

Anežka možná má poslední stranu, ale její příběh ne. Ten ve vás bude rezonovat ještě mnoho dní po dočtení. Pokud zde čekáte odpověď na otázku, zda se dítě stává osobností už v momentě početí, nebo zda jeho fungování ve společnosti zapříčiňuje výchova, budete hledat marně. Hanišová se nesnaží čtenáře nasměrovat k jedné nebo druhé variantě. Jen ukazuje, jak hluboký žal může člověk zažít, pokud se uzamkne ve své vlastní hlavě, se svými pomýlenými pravdami a odmítne připustit byť jen na chvilku, že nelze všechny šmahem odsoudit hodit do jednoho pytle jen na základě jejich původu či genetické výbavy. Stejně tak není řešením se na danostech snažit cokoli změnit. Protože ani jeden z těchto přístupů nemůže dobře skončit.

90 %

E-knihu Anežka pořídíte na e-shopech palmknihy.cz a ereading.cz.

E-shopu palmknihy.cz také děkuji za poskytnutí recenzního e-booku.

Číst dále

Malinka – Dita Táborská

Jednoho zimního dne se drogově závislé matce bez dokladů narodila holčička. Přesto, že přišla na svět v porodnici, stala se úředně nalezencem bez jména a s poloprázdným rodným listem. U soudu děvčátko dostalo jméno Milena a ujali se jí Ina s Jaromírem, pár, který již měl dva vlastní syny, ale přesto se rozhodl adoptovat. Z Mileny se stala Malinka a oni se o ni starali jako o vlastní. Malka se však jako vlastní nikdy necítila a dávala to rodičům pěkně sežrat. Nyní, o více než dvacet let později se Malinka sama ocitá v hraniční životní situaci a hledá poslední dílek skládačky své vlastní identity, než bude sama matkou proti své vůli. V jiné části Prahy žijí Alice s Romanem, kteří bytostně touží po dítěti, ale nedaří se jim počít. Rozhodují se pro adopci, ale během zdlouhavého procesu se vše komplikuje.

Malinka měla drsný start do života. Dítě cítí, že je nechtěné, tím spíš, že se k němu matka ani nepřizná, natož aby jej vychovala. Malky se však ujala milující rodina. Ina s Jaromírem si dali záležet, aby nedělali rozdíly mezi vlastními dětmi a adoptovaným děvčátkem, nicméně se tomu samozřejmě nevyhnuli, i když v opačném smyslu, než by člověk čekal. Malinka byla náročná. Potřebovala více péče a pozornosti. Malce vždycky všechno prošlo. Dělala problémy, nedošla ani k maturitě, nikdy se rodičům neodvděčila za to, co pro ni udělali. Je to sobec a nedokáže lásku přijímat ani opětovat. Přelétá od jednoho plytkého vztahu k druhému a muže v podstatě využívá jen na jedinou věc. Má vztek na svět i sama na sebe. Je sama a vždycky bude uzavřená ve své utkvělé představě. Její rodiče to špatně snáší. Obzvláště Ina, která Malce dala všechno.

Malinka je velmi vydařenou a působivou prvotinou Dity Táborské. Je to příběh o mateřství ve všech jeho podobách, o hledání identity, o vztazích rodinných i milostných, o problematice adopce, o nevěře i o oddanosti. První co vás upoutá je neskutečně půvabný a líbezný jazyk. Dita Táborská si v každé větě hraje se slovy, doslova se s textem mazlí a jakoby mimochodem vzdává hold kráse češtiny. S naprostou otevřeností píše o tématech, o nichž se v beletrii málo mluví, ale s plíživou samozřejmostí se nás dotýkají. Malinka se současně čte velmi lehce, díky vydařenému a úplně odlišnému spisovatelskému stylu a zároveň vás zaráží svou hloubkou a bolestné pasáže vás brzdí v rozletu, nutí k zamyšlení a rmoutí vás svou bezprostřední syrovou opravdovostí.

Dita Táborská se zabývá vztahy a podobně jako většina českých autorů si neodpouští zejména to co je s nimi špatně. Nešetří nevěrou, své ženské postavy nutí k potlačení přirozenosti, kterou naopak u mužů dostává do popředí. Ženy se perou se ztrátou důstojnosti, zatímco muži bez skrupulí hází výčitky svědomí za hlavu. Mnohokrát si o hrdinech pomyslíte, že jsou pitomci, ale záhy se na vás z druhé strany vyřítí argument, který vás zpraží, a vy se cítíte, jako by vás někdo přistihl při něčem nemístném. Autorčin hlas se ocitá přímo ve vaší hlavě a vy uvažujete, jak je možné, že někdo tak dopodrobna a výstižně dokáže pokrýt tak širokou škálu témat. Ústřední problematikou není ani tak adopce samotná, jak by se zpočátku mohlo jevit, ale spíše jakési zamyšlení nad tím, na kolik je za povahu člověka zodpovědná genetika a co lze ovlivnit výchovou.

Dita Táborská je dalším důkazem toho, že současná česká literatura nijak nestagnuje, naopak, má smysl jí věnovat zvýšenou pozornost a v záplavě lákavých zahraničních jmen, která dennodenně zahlcují knižní trh ji nezatracovat. Jediná věc, kterou lze z mého pohledu knize vytknout je jakýsi všudypřítomný Boží aspekt, který se k příběhu nehodil. Dá se brát jako bytostná součást Malky, jistý kontrast k její povaze, nicméně tato linka působí lehce nedotaženě.

Autorka na každé straně ukazuje, jak nejvíce ubližujeme těm, které nejvíce milujeme a že ne vždy účel světí prostředky. Povedeně jsou vykreslené i postavy obou Malčiných bratrů, ke kterým si najdete cestu rovněž, i když ke každému z jiného důvodu. Pokud vás příběh jako celek nedojme, slzička možná ukápne u některého ze tří epilogů, které jsou nabité možná nejsilnějšími momenty celé knihy. Malinka je plná pasáží, které si založíte a budete se k nim rádi vracet. Je naplněná myšlenkami, které vás donutí přehodnocovat názory, ponoukne vás k tomu, abyste si víc zjišťovali, bude vás pronásledovat ještě pěkných pár dní a nedá vám spát, dokud problematiku neprodiskutujete s dalším čtenářem. Malinku bych doporučila dospělým čtenářům, kteří hledají knihy, jež nejsou povrchní. Těm, kteří rádi dávají šanci prvotinám. Všem, kdo se rádi nechají překvapit. Každému, kdo se rád u čtení zamýšlí. A především tomu, kdo má pochopení.

80 %

Číst dále

Hadohlavec - Peter May (Čínské thrillery #4)

Patoložka Margaret Campbellová je zpět doma v Americe. Učí na univerzitě a zastává místo vrchního soudního lékaře ve třetím největším okrese a čtvrtém největším městě Spojených států, což je na ženu jejího věku úctyhodné. Jako by toho neměla na programu dost, v poli její působnosti je nalezen chladicí vůz, ve kterém se udusila skoro stovka nelegálních čínských imigrantů.

K případu je přiděleno více oddělení, mimo jiné i pekingský detektiv Li Jen. Margaret nyní musí čelit ohromné záhadě s hordou obětí, ale i vlastní minulosti. Společně s Li Jenem se pouští do pátrání po kořenech nelegální imigrace a čelí výzvám, které daleko přesahují jejich nejdivočejší noční můry.

Margaret se po návratu z Číny pořád vzpamatovává z intenzivního vztahu, který ona a Li při práci na tamních případech udržovali. I když od jejich posledního setkání uplynula drahná řádka měsíců, bolest je stále reálná a všudypřítomná. Z opětovného shledání s mužem, který by mohl být láskou jejího života, má Margaret smíšené pocity, ale zaujímá čistě profesionální postoj, upozaďuje emoce a zkrátka se stává sama sebou. Tvrdou, nepřístupnou, úsečnou a nesmiřitelně tvrdohlavou ženou se smyslem pro nalezení spravedlnosti. Plně se soustřeďuje na případ, který se rychle proměňuje v něco zcela bezprecedentního.

Hadohlavec je čtvrtým dílem série Čínských thrillerů v hlavní roli s patoložkou Margaret Campbellovou a detektivem Li Jenem. Tentokrát se dějiště přesouvá do Spojených států a lehce se tak vytrácí exotická atmosféra Číny. Ta je však bohatě vynahrazena problematikou nelegální imigrace a biologických zbraní, které nemají obdoby. Napětí dosahuje neúnosných hranic a čtenář může jen bezmocně přihlížet panice a zoufalství, které plíživě prostupují celou knihou.

May s grácií sobě vlastní vplouvá do problematiky, buduje mrazivou atmosféru skryté hrozby, kterou je téměř nemožné odvrátit a jen tak mimochodem pomáhá čtenářům pochopit základní principy genetiky tak, že by mu každý profesor mohl závidět, protože on nenudí. I když se v těchto thrillerech najdou i scény naplněné krví, charakteristická je pro ně spíš právě atmosféra a vývoj života hlavních hrdinů.

Ačkoli se téma biologické hrozby a nelegálního pašování lidí může zdát jako až šílené science fiction blábolení vyšinutého paranoidního konspiračního teoretika, představa, že může základ vycházet z reality, činí knihu o sto procent mrazivější a úzkostné pocity vás budou přepadat na každém řádku. Houpačkový vztah hlavních hrdinů ani nelze komentovat, přesto jistě věrné čtenáře, kteří s nimi prožili už ledacos, zřejmě potěší, že na sebe jeho další bouřlivý vývoj nenechá čekat.

May ani jinak, než napínavě psát neumí. Jeho schopnost čtenáře zaujmout od první stránky činí jeho knihy tak neskutečně přitažlivými a nápady na zápletky sype z rukávu na počkání. Skvěle zvolený styl vyprávění dodává knize na čtivosti a průměrného čtenáře thrillerů zaháčkuje a nepustí. Dobře si rozmyslete, kdy se do Hadohlavce pustíte, protože budete mít chuť zrušit veškeré plány a číst a číst, dokud se nedozvíte, jak to všechno dopadne. Samozřejmě můžete čekat otevřený konec, který vás tak akorát navnadí na další díl.

Hadohlavec se bude stoprocentně líbit všem fanouškům série Čínských thrillerů, ale má potenciál zaujmout i ty, kteří se s Margaret a Li Jenem ještě nesetkali. Samozřejmě nemůžete čekat, že si nevyzradíte některé detaily z předchozích knih, ale případ se jede od úplného začátku a z tohoto hlediska si Hadohlavce vychutnáte i jako jednotlivý příběh bez souvislostí.

Ačkoli se děj přesouvá z Asie do USA, a to, co na sérii bylo zajímavé, se tak lehce vytrácí, nezoufejte. Dostanete totiž slušnou dávku vynahrazujících prvků. Někdy je kniha lehce předvídatelná, možná snad až přitažená za vlasy, přesto zabaví a nenechá vás se jen tak odtrhnout. Gangy, bioterorismus a problematika imigrace, vše možná lehce přestřelené, ale jako téma napínavé knihy naprosto v pořádku. Hadohlavec vás zkrátka pohltí a nedovolí vám přestat číst, dokud neotočíte poslední stránku. Tomuhle se, dámy a pánové, říká thriller.

90 %

Recenze byla napsána pro web zeedee.com

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Číst dále

Doupě - Jakuba Katalpa

Po manželově smrti se Květa již necítí užitečná. Poté, co byla pro Jiřího po druhé mrtvici v jeho posledních měsících naprosto nepostradatelná, je pro ni náhlá samota ubíjející. Nyní je rozhodnutá někomu odvyprávět svůj životní příběh a její dny jsou opět zaplněny aktivitou. Buduje ve svém sklepě skromně zařízené doupě, kam hodlá uchvátit jednoho velice konkrétního člověka a učinit z něj svého nedobrovolného posluchače. Květa vůbec netuší, že na její dům denně z druhé strany ulice kouká Hoang Thi Anhová, která vysedává před krámkem své dcery, žvýká nakládaný zázvor a vzpomíná na mládí ve Vietnamu, kde bude vždy doma, nehledě na to, jak dlouho tam už nežije. Nedokáže se smířit se snadnou integrací svých dětí a nostalgicky vzpomíná na hliněnou podlahu a ohnivou pícku v jejich bývalé kuchyni. Nyní má však tajemství ohledně domu naproti obchůdku a ženy, která v něm bydlí. Mezitím na druhé straně zeměkoule umírá Akiko Ikedadová. Její tělo je postupně stravováno rakovinou a její vztah s manželem prochází zatěžkávací zkouškou. Hideki přestává věřit v její uzdravení a nezvládá pohled na svou ženu tolik proměněnou těžkou nemocí. Utíká před osudem i sám před sebou.

Doupě je čtvrtou knihou autorky vystupující pod pozornost budícím pseudonymem Jakuba Katalpa. Může se pyšnit několika nominacemi i vítězstvími prestižních literárních cen a ne nadarmo. Jakmile se do její knihy ponoříte, zjistíte, že pro autorku je obratná práce s jazykem druhou přirozeností. Její strohý styl, kterým v Doupěti představuje postavy klidně pouhou jednou větou je velice působivý a spolupráce se čtenářovou fantazií je díky tomu velmi účinná. Pár slovy dokáže vyjádřit tolik, na co jiná potřebují složitá souvětí. Atmosféru dovede vybudovat během pár okamžiků. Stáváte se snadno účastníkem příběhu a noříte se hlouběji do spletitých a v případě Doupěte pekelně depresivních osudů nešťastných lidí, kteří svůj život žijí pouze napůl. V knize se prolínají šílené životní osudy, jeden smutnější než druhý. Postavy mají na první pohled odsouzeníhodné chování, ale ve skrytu duše pro ně máte pochopení. Životní rozhodnutí v podání autorky nikdy nejsou černobílá, což knihu posouvá do realistického světla.

Pokračujte ve čtení zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Host.

Číst dále

Co by můj syn měl vědět o světě - Fredrik Backman

Ve své sbírce sloupků Fredrik Backman píše o tom, jaké to je být rodičem. O snaze být tím nejlepším, ale i o selháních, která ho na té jedinečné a neopakovatelné cestě nevyhnutelně potkala. Zapomeňte na všechny knihy typu „Co čekat, když jste v očekávání“ a další těhotenské žvásty a ponořte se do Backmana, který v tom má jasno. Můžete očekávat obrovskou spoustu lásky, která vás ochromí tak, jako nic jiného. A na některé věci se zkrátka připravit nedá. Budete googlit. A hodně. A taky improvizovat. Ale jedno je jisté. Jestli budete svou rodinu milovat tolik, jako Fredrik, tak bude všechno v pořádku.

Fredrik Backman už českým čtenářům ve svých předchozích třech knihách dokázal, že jeho smysl pro humor je nevyčerpatelnou studnicí, která nikdy nevyschne a zároveň dokáže uhodit na tu správnou emocionální strunu, když to situace vyžaduje. Jeho stručná sbírka rad a postřehů s názvem Co by můj syn měl vědět o světě je plná vtipu, nadhledu, ale i dojemných poselství, osobních, dobře míněných postřehů a epizodních útržků ze života. Backman tak trochu blábolí, jak je pro něj typické, nicméně všechno dohromady to dává krásnou a dojímavou směsici příhod a zážitků, jež vám polechtají bránici, receptů, ze kterých vás chytne žlučníkový záchvat jen při jeho čtení a autentických a snadno ztotožnitelných situací, ze kterých se vám rozbuší srdce.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství HOST.

Číst dále

Posvátné lži Minnow Blyové - Stephanie Oakes

Když bylo Minnow pět let, její otec rozhodl, že bude celá rodina následovat Proroka Kevina, jehož oslovil sám Bůh. Keviniáni založili Komunitu uprostřed lesů, jsou zcela odtrženi od civilizace, udržují mnohoženství a jakákoli neposlušnost se trestá neslýchanou krutostí. Keviniáni bezmezně věří v Prorokovo učení, ale jak Minnow dospívá, začíná v náboženství vidět mezery, které nedokáže déle ignorovat. Ve dvanácti letech potká Judea, chlapce žijícího na samotě v lesích se svým otcem. Jude jí poskytuje jiný pohled na svět, ale hlavně útěchu, porozumění a později i lásku, cit, který mezi Keviniány není nijak běžný.

V sedmnácti letech se Minnow konečně vzepře všemu, čemu věřila, ale Prorok ji za to připraví o ruce. Nakonec se dívka vlivem okolností ocitá ve vězení, kde poznává nesvobodu v jiném pojetí. Ačkoli je za mřížemi, její momentální situace je mnohem méně svazující, než byl život v Komunitě. Učí se číst i nadávat, ale hlavně získává přátele a také naději. Se sektou je konec, Komunita byla od základů spálena na uhel. Policista FBI, který byl k jejímu případu přidělen se snaží zjistit, jak to vlastně u Keviniánů chodilo a co vedlo k tomu, že Minnow skončila v nápravném zařízení. Minnow však mlčí, i když je jasné, že cosi tají.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Host.

Číst dále

Sucho - Jane Harper

Neuvěřitelné sucho hubící úrodu i dobytek sužuje australské městečko Kiewarra už dlouhé dva roky. Farmáři jsou nešťastní a ani živobytí ostatních obyvatel se ve vyprahlém prostředí netěší právě zlatým časům. Z ničeho nic jsou na jedné z farem nalezena těla matky se synem a o kus dál leží v autě mrtvola jejich manžela a otce. Zjevně jasný případ dvojnásobné vraždy Karen a Billyho a následné Lukovy sebevraždy je uzavřen a na zbytek rodiny údajného pachatele padá prokletí.
Na pohřeb do města přijíždí Lukův dávný přítel z dětství, federální policista zabývající se případy praní špinavých peněz a finančními podvody. Dříve si byl s Lukovou rodinou bližší než s tou vlastní, a proto ho Lukovi nešťastní rodiče požádají o laskavost. Falk společně s místním policistou, který tak nějak tuší, že tu něco smrdí, případ znovu neoficiálně otevírá. Zpočátku se Falk zabývá možností Lukovy finanční motivace k ohavnému činu, jakým je zavraždění celé rodiny, ale následně naráží na nejrůznější maličkosti zpochybňující původní teorii o tom, jak to všechno bylo. Falk vlastně netuší, proč se rozhodl do nenáviděného rodného města vydat, ale nyní se zmítá mezi touhou po zadostiučinění za staré křivdy a očištěním jména dávného přítele.

Aaron Falk na městečko Kiewarra vzpomíná se směsicí hořkosti a nostalgie. Prožil zde celé dětství, než tragická událost převrátila jeho život vzhůru nohama a navždy přetrhala pouta mezi ním a jeho otcem. Oba byli nuceni zvednout kotvy a odstěhovat se do Melbourne. Falk si tam vybudoval solidní kariéru u federální policie, ale s otcem už nikdy nenašli společnou řeč. Nyní, o dvacet let později, se Falk do své rodné hroudy vrací s nadějí, že vše dokázal hodit za hlavu. Je však něco takového možné, obzvlášť v momentě, kdy se vrací za okolností další zbytečné smrti?

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Host.

Číst dále

Muž jménem Ove - Fredrik Backman

Když vám někdo nabourá do poštovní schránky, nemusí to být vždycky úplná katastrofa. Samozřejmě, že to značí, že nejmenovaný mameluk, který neumí couvat s vozíkem je nekňuba a neměl by mít právo volit, nicméně to může být také počátek úplně nové etapy života. Od té historické chvíle, kdy se poprvé jeho schránka vychýlila z rovnováhy, se mezi Oveho a jeho pečlivě plánovanou sebevraždu neustále staví hora překážek, ale pro obyvatele jeho čtvrti je to požehnání. Jedna nabouraná schránka totiž roztočí kolotoč nečekaných, dojemných, veselých, ale i vážných událostí, které změní mnoho životů.

Ove je devětapadesátiletý samozvaný strážce pořádku ve své čtvrti. Každé ráno dělá inspekční kolečka a kontroluje, zda všichni dodržují pravidla. Nikdo po něm nechce, aby hlídal, zda všichni řádně třídí odpad či dodržují povolenou dobu parkování, ale když už jednou někde visí cedule, je třeba dodržovat, co je na nich napsáno. To přece ví každý slušný člověk.
Ove je starý bručoun, ale má k tomu legitimní důvod. Před půl rokem ztratil svou milovanou ženu a rozhodl se skoncovat se životem. Jenže to mu neustále někdo kazí. 

Číst dále

Všemi dary obdarovaná - M. R. Carey

Život desetileté Melanie a další zhruba dvacítky dětí se sestává v podstatě pouze z vyučování a dnů strávených v cele vojenské základny izolované od okolního světa. Melanie je geniální, miluje staré řecké báje a její nejoblíbenější učitelkou je slečna Justineauová, která dětem ráda vypráví příběhy. Život na zemi se v posledních dvou dekádách značně proměnil. Většinu území osidlují hladovci, zombíci, jejichž chování je determinováno houbou, jež zcela stravuje lidský mozek a vyvolává neovladatelný hlad po lidském mase, a vetešáci, lidé žijící na divoko, rabující lovci hladovců a žoldáci bez svědomí. Jednoho dne je vojenská základna napadena a několika lidem se podaří uniknout. Nesourodá skupinka složená ze dvou vojáků, učitelky, lékařky a pokusného subjektu číslo jedna jménem Melanie se rozhodne putovat do Majáku, posledního místa v Británii uchráněného od nákazy. Podaří se jim projít zpustošenou krajinou plnou hladovců bez úhony?

Melanie vypadá jako každá jiná desetiletá holčička. Její dětství však sotva může být podivnější. Žije v malinkaté cele, bez jediného rozptýlení a když se má vydat na vyučování, dva cvičení vojáci ji připoutají ke kolečkovému křeslu, aby se nemohla ani hnout. Jednou za čas absolvuje pálivou desinfekční sprchu a její jídelníček je složen z občasné misky plné červů. Melanie je testovací subjekt ve studii zabývající se odlišností těchto dětí od ostatní populace. Holčičku občas napadlo, proč nemá rodiče, jako většina dětí v příbězích slečny Justineauové, ale nikdy nepřemýšlela o tom, kým vlastně je. Až do chvíle, kdy instinkty přemohly vše, na co byla do té chvíle zvyklá.

Číst dále