Houbařka - Viktorie Hanišová

Sára již sedm let žije na Šumavě a každý den vyráží na túru po své ověřené trase, kde sbírá houby. Ty potom za pár šupů prodává do místní hospody, což tvoří kromě invalidního důchodu její jediný finanční příjem. Žije skromně, spíš paběrkuje, živoří. Nemá přátele a rodina se jí odcizila už dávno. Střecha nad hlavou se jí rozpadá a nechybí mnoho, aby naprosto rezignovala. Smrt matky ji nezasáhne tak, jak by jeden čekal, ale má k tomu svoje důvody. Její vnitřní svět je pro ni už celá léta mnohem více, než to co se děje kolem a ačkoli jednou za čas jezdí za svou psychiatričkou, aby jí pověděla, že je na tom psychicky dobře, ve skutečnosti má potíže se spánkem, obtěžují jí nikdy nekončící noční můry i hroziví démoni z minulosti.
Sára toho k životu mnoho nepotřebuje. Je skromná a jako by se snažila být téměř neviditelná. Stačí jí povědomá tíha košíku v ruce, ostrý lesklý nožík v kapse, čistá utěrka, prošlapané pohorky a vzpomínka na to, jak se vše, co o houbách ví, kdysi naučila od svého tatínka, kterého odmalička bezmezně obdivovala. Atlas hub už dávno nepotřebuje, vše má v hlavě, stejně jako svou již tradiční a neměnnou trasu pro sběr. Má jasno v tom, kde a kdy rostou žampiony, kdy se může těšit na kačenky a které holubinky má cenu sbírat. Je ve svém oboru nejlepší a nedokáže si představit, že by měla dělat něco jiného. Vlastně nic jiného ani neumí a oficiálně by pracovat neměla. Proto ji trochu děsí, že houbová restaurace Muchomůrka se hlavně mimo sezónu sotva drží v černých číslech.

Houbařka je druhou knihou české spisovatelky, překladatelky a lektorky cizích jazyků Viktorie Hanišové. Po Anežce zabývající se problematikou adopce romského dítěte českou matkou, zabrousila do další nelehké tematiky. Hanišové věříte všechno, co napíše a její slova ve vás budou rezonovat ještě dlouho po dočtení. Ke svým příběhům se staví skutečně zodpovědně a nedělá nic napůl. Její jazyk je působivý a témata těžká, ale důležitá. O náročných situacích mluví odosobněně, přesně tak, jak se někdy pravděpodobně cítí člověk, jež si prožil to, co Sára. Jako by v určitých situacích vystoupil ze svého těla a sledoval sám sebe zvenčí. A právě ve zvládnutí zprostředkování tohoto obranného mechanismu tkví síla a naléhavost Houbařky.

Hlavní téma knihy se v podstatě nabízí, ale v této recenzi se nic bližšího nedozvíte. Musí vám stačit, že při čtení přímo ucítíte vůni navlhlého jehličí i podhoubí, z něhož se nesměle klube klobouček čerstvé houby a představujete si atmosféru vznášejícího se vznešeného mlžného oparu nad měkoučkým mechem a zelenajícím se kapradím. Při čtení dostanete chuť popadnout tátův švýcarák a vyrazit na houby, i když vás to jako mladší nikdy nebavilo. V nose vás bude štípat pach zatuchlé půdy staré chalupy a najednou se vám bydlení na samotě nebude zdát jako nejhorší nápad na světě. Jedno vám ale v této recenzi prozradím. Tady nejde jen o houby. Tady jde o život a o to, proč se Sára rozhodla žít v izolaci. Houby jsou zde metaforou i doslovnou záležitostí, jejichž všudypřítomnost vás ohromí. Stejně jako budete ohromeni, kolik druhů jedlých, hub u nás roste, tak vás překvapí, kolik z nich je takových, které z luxusní smaženice dokáží udělat smrtící past. A tak je to i s rodinnými vztahy.

Hanišová dokáže zřetelně odlišit, kdy je důležité zabývat se detaily, kdy jejich výčet jen umocní naléhavost situace a kdy jsou naopak nadbytečné. Stejně tak umí odhadnout, kdy je hutné téma nutno odlehčit humorem, či oživit samotářský Sářin život přidáním postavy. Ojedinělí další protagonisté vnesou do příběhu svěží vítr přesně v momentě, kdy je to třeba a přitom nenápadně podtrhnou autorčin záměr zdůraznit Sářino poustevnictví jako alfu a omegu jejího příběhu. Autorka si dovedně hraje s kontrasty, půvabem přírody a na druhou stranu i její nelítostností, pokud na jejím milosrdenství záleží doslova lidské přežití. Hanišová je ve svém vyprávění velice přímočará, přesto nechává prostor i čtenáři si některé věci do důsledku domyslet samostatně a nebojí se ani nejednoznačnosti závěru.

Houbařka je velice sugestivním ponurým čtením, které se musí nějak dotknout každého a svým způsobem překonává Anežku, pokud by se vůbec tyto dvě diametrálně odlišné knihy daly srovnat. Minimalismus prostupující Houbařku ve všech smyslech slova vás uhrane a donutí vás si toto hořké dílo vychutnat až do konce během velice krátkého časového úseku. Houbařka možná neskrývá své tajemství nejrafinovanějším možným způsobem. Ale její dopad má devastující účinek. A vy si ho paradoxně nesmírně užijete a to přesto, že vás bude skutečně fyzicky bolet.

90 %