Jak už to tak bývá, nejvíce toužíme po tom, co nemůžeme mít. A jinak tomu není ani u Julie, zoufale prahnoucí po miminku. Jak ji však zrazuje její vlastní tělo i životní partner, představa o roztomilé malé Anežce, blonďaté modrooké panence s culíčky se rozplývá jako nedosažitelný vzdušný zámek. Biologické hodiny tikají, Julie nedokáže donosit dítě a úřední cestou by jí žádného drobečka téměř jistě nesvěřili, rozhodne se obejít zákon a přes počáteční nejistotu si osvojuje nechtěnou romskou holčičku. Konečně má svoje děťátko. Dokáže se ale odpoutat od silně zakořeněných předsudků svého okolí, ale také svých vlastních? Nebo se snad pokusí děvčátko přetvořit k obrazu svému, přelstít její genetickou výbavu a dokázat, že tím, co modeluje osobnost je z větší části výchova?
Jakkoli je Julie relativně úspěšná v jiných aspektech života, z jejího vztahu už se dávno vytratila vášeň a její touha se smrskla na jediné – stát se matkou. Otázkou, kterou si snad i sama obává položit je, zda se chce stát rodičkou z těch správných důvodů, nebo si jen a pouze potřebuje chladně odškrtnout další položku ze seznamu o dokonalém životě. Je bytostně přesvědčená o tom, že je připravená porodit dítě, ale její stárnoucí tělo se vzpouzí. Poté, co si projde očistcem, díky kterému cosi umře v každé ženě, jež si ho prožije, definitivně se rozhodne vzít osud do vlastních rukou. Je odhodlaná udělat cokoli, aby dostala do péče alespoň sotva narozenou romskou holčičku Agnes. Vymyslí si báchorku pro své okolí a konečně se dostává do role, o níž je přesvědčena, že jí byla souzena. S prvními problémy však začíná propadat zoufalství. Mateřství není takové, jak si jej vysnila. Aby nemusela připustit, že selhala, přikládá přílišný význam tomu, že holčička nepochází z její krve, ba dokonce ani ze stejné kultury, že je nějak pokažená, předurčená svému osudu. Julie se ze svého údělu neraduje. Ona s ním bojuje.
Viktorie Hanišová se ve své prvotině pustila do tématu adopce a vlivu genetiky na formování osobnosti člověka. V poslední době se podobně laděné příběhy v beletrii začínají objevovat čím dál tím více, jde však o problematiku, kterou jen tak snadno nelze vyčerpat a každý autor ji pojme navíc tak trochu po svém. Hanišová pro svou knihu zvolila variantu osvojení romské holčičky ženou, která bytostně touží po dítěti, ne však za každou cenu, jak se později ukáže.
Anežka je psána syrovým a neveselým, zkratkovitým stylem, bez zbytečných oklik a kudrlinek. Neznamená to, že by autorka šetřila někdy až přehnaně grafickými detaily. Hanišová nic nikterak nepřikrášluje. Julie je protivná, panovačná, nespravedlivá, mrzutá žena, které od jistého bodu v životě přestaly věci vycházet podle jejích představ. Je uvězněná ve své hlavě plné předsudků a ve snaze se vyvarovat odsouzení okolí se vlastní vinou žene do temnoty. Sama sobě se snaží namluvit, že je její přístup v pořádku, že chce pro svou rodinu jen to nejlepší, že když se bude dostatečně dlouho dívat stranou, z Agnes se stane Anežka. A přitom ona sama dělá z perfektně normální Anežky nezvladatelnou cikánku Agnes. Juliiny neurózy a strachy ničí už tak nerušené vztahy a její pomýlená představa o dokonalé dceři naprosto ruinuje osobnost, která sama od sebe ničím v negativním smyslu nevybočuje.
Hanišové nejde o umělecké vyjádření, nýbrž o předestření jedné z možností. Situace popisuje takové, jaké jsou, nedělá z nikoho perfektního člověka, naopak Julii vykresluje jako člověka s mnoha problémy, který je také někdy bez nálady, trpělivosti či pochopení. Rozzlobená ledová královna Julie je jasnou antihrdinkou. A v jejím přístupu okleštěném od emocí je pro čtenáře hrozně snadné ji nenávidět. A protože nenávist a zášť provází celou knihu, je tato emoce tak nějak správná.
Anežka možná má poslední stranu, ale její příběh ne. Ten ve vás bude rezonovat ještě mnoho dní po dočtení. Pokud zde čekáte odpověď na otázku, zda se dítě stává osobností už v momentě početí, nebo zda jeho fungování ve společnosti zapříčiňuje výchova, budete hledat marně. Hanišová se nesnaží čtenáře nasměrovat k jedné nebo druhé variantě. Jen ukazuje, jak hluboký žal může člověk zažít, pokud se uzamkne ve své vlastní hlavě, se svými pomýlenými pravdami a odmítne připustit byť jen na chvilku, že nelze všechny šmahem odsoudit hodit do jednoho pytle jen na základě jejich původu či genetické výbavy. Stejně tak není řešením se na danostech snažit cokoli změnit. Protože ani jeden z těchto přístupů nemůže dobře skončit.
Jakkoli je Julie relativně úspěšná v jiných aspektech života, z jejího vztahu už se dávno vytratila vášeň a její touha se smrskla na jediné – stát se matkou. Otázkou, kterou si snad i sama obává položit je, zda se chce stát rodičkou z těch správných důvodů, nebo si jen a pouze potřebuje chladně odškrtnout další položku ze seznamu o dokonalém životě. Je bytostně přesvědčená o tom, že je připravená porodit dítě, ale její stárnoucí tělo se vzpouzí. Poté, co si projde očistcem, díky kterému cosi umře v každé ženě, jež si ho prožije, definitivně se rozhodne vzít osud do vlastních rukou. Je odhodlaná udělat cokoli, aby dostala do péče alespoň sotva narozenou romskou holčičku Agnes. Vymyslí si báchorku pro své okolí a konečně se dostává do role, o níž je přesvědčena, že jí byla souzena. S prvními problémy však začíná propadat zoufalství. Mateřství není takové, jak si jej vysnila. Aby nemusela připustit, že selhala, přikládá přílišný význam tomu, že holčička nepochází z její krve, ba dokonce ani ze stejné kultury, že je nějak pokažená, předurčená svému osudu. Julie se ze svého údělu neraduje. Ona s ním bojuje.
Viktorie Hanišová se ve své prvotině pustila do tématu adopce a vlivu genetiky na formování osobnosti člověka. V poslední době se podobně laděné příběhy v beletrii začínají objevovat čím dál tím více, jde však o problematiku, kterou jen tak snadno nelze vyčerpat a každý autor ji pojme navíc tak trochu po svém. Hanišová pro svou knihu zvolila variantu osvojení romské holčičky ženou, která bytostně touží po dítěti, ne však za každou cenu, jak se později ukáže.
Anežka je psána syrovým a neveselým, zkratkovitým stylem, bez zbytečných oklik a kudrlinek. Neznamená to, že by autorka šetřila někdy až přehnaně grafickými detaily. Hanišová nic nikterak nepřikrášluje. Julie je protivná, panovačná, nespravedlivá, mrzutá žena, které od jistého bodu v životě přestaly věci vycházet podle jejích představ. Je uvězněná ve své hlavě plné předsudků a ve snaze se vyvarovat odsouzení okolí se vlastní vinou žene do temnoty. Sama sobě se snaží namluvit, že je její přístup v pořádku, že chce pro svou rodinu jen to nejlepší, že když se bude dostatečně dlouho dívat stranou, z Agnes se stane Anežka. A přitom ona sama dělá z perfektně normální Anežky nezvladatelnou cikánku Agnes. Juliiny neurózy a strachy ničí už tak nerušené vztahy a její pomýlená představa o dokonalé dceři naprosto ruinuje osobnost, která sama od sebe ničím v negativním smyslu nevybočuje.
Hanišové nejde o umělecké vyjádření, nýbrž o předestření jedné z možností. Situace popisuje takové, jaké jsou, nedělá z nikoho perfektního člověka, naopak Julii vykresluje jako člověka s mnoha problémy, který je také někdy bez nálady, trpělivosti či pochopení. Rozzlobená ledová královna Julie je jasnou antihrdinkou. A v jejím přístupu okleštěném od emocí je pro čtenáře hrozně snadné ji nenávidět. A protože nenávist a zášť provází celou knihu, je tato emoce tak nějak správná.
Anežka možná má poslední stranu, ale její příběh ne. Ten ve vás bude rezonovat ještě mnoho dní po dočtení. Pokud zde čekáte odpověď na otázku, zda se dítě stává osobností už v momentě početí, nebo zda jeho fungování ve společnosti zapříčiňuje výchova, budete hledat marně. Hanišová se nesnaží čtenáře nasměrovat k jedné nebo druhé variantě. Jen ukazuje, jak hluboký žal může člověk zažít, pokud se uzamkne ve své vlastní hlavě, se svými pomýlenými pravdami a odmítne připustit byť jen na chvilku, že nelze všechny šmahem odsoudit hodit do jednoho pytle jen na základě jejich původu či genetické výbavy. Stejně tak není řešením se na danostech snažit cokoli změnit. Protože ani jeden z těchto přístupů nemůže dobře skončit.
90 %
E-shopu palmknihy.cz také děkuji za poskytnutí recenzního e-booku.