Horké mléko - Deborah Levy

Sofie, co si pamatuje, usiluje o uznání. Žije obyčejný, neuspokojivý život a jako by toho nebylo málo, její vlastní matka ji dennodenně shazuje a zadupává do země i poslední zbytky její sebeúcty a sebedůvěry. Přesto se Sofie už spoustu let snaží přijít na kloub nevysvětlitelnému onemocnění, jež její nevděčnou a krutou matku postihlo. Jejich malá dvoučlenná rodinka se tedy zásadním způsobem zadluží a rozhodne se veškeré své naděje vložit do rukou doktora Gómeze, jehož předchází pověst génia, ale i šarlatána. Sofie a její matka Rose spoléhají na to, že Gómezovy nekonvenční metody by mohly na rozdíl od klasické medicíny Rose prokázat konečně tu správnou službu. Vydávají se na vyprahlé pobřeží Španělska a očekávají zázraky. Na tomto výletě, který se zdá být jejich poslední šancí, se vyostřují už tak napjaté vztahy a Sofie se konečně odhodlává ke krokům, které by pozorovatel zvenčí čekal u jejich vztahu už dávno.

Pětadvacetiletá Sofie Papastergiadisová je antropoložka, ale prozatím pracuje jako číšnice v kavárně. V životě kromě titulu mnoha věcí nedosáhla a právě to je jejím citlivým místem. Život v područí diktátorské matky, psychického teroru a ponižování udělal svoje, ale Sofie, přesto, že to nenávidí, si tím může snadno ospravedlňovat své neúspěchy a selhání. Přesto, že je pro ni těžké neustále plnit každý matčin vrtoch, za stejně náročné považuje vzdát se aspoň zdánlivé kontroly, kterou má v rukou v případech, kdy nohy její matky opět přestávají spolupracovat. Sofie se přizpůsobuje své matce a svým způsobem je také částečně díky vlastní volbě invalidní, ať už se pod tímto významným slovem skrývá cokoli.

Horké mléko není žádnou odpočinkovou četbou a rozhodně to není univerzální kniha, které sedne každému typu čtenáře. Sofie a Rose jsou na sobě vzájemně závislé a i když je jejich soužití je totálně toxické pro obě dvě, nedokáží se od sebe odpoutat. Jejich vztah částečně zvláštně kompenzuje jejich nespokojenost v jiných aspektech života. Kniha má jistě svou hlubší myšlenku, ale tu bohužel nenalezne jen tak někdo. Poněkud vágní a pomalé tempo ubíjí představivost i toho nejtrpělivějšího čtenáře schopného číst mezi řádky. Zde je genialita zřejmě skryta tak hluboko, že není snadné se k ní propracovat. Přes svou sugestivnost příběh něco brzdí a není snadné se prokousat množstvím snad až příliš melancholických, metaforických a hloubavých pasáží plných hořkosti, nepochopení a hlavně nelogických rozhodnutí.

Jak už je naznačeno výše, ústředním tématem knihy jsou vztahy a jejich metaforický význam. Vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi dcerou a matkou, milencem a milenkou, mezi pacientem, lékařem, příbuzným pacienta i náhodným kolemjdoucím spatřujícím střípky cizího života svým omezeným tunelovým způsobem vidění.

Knihy Deborah Levy mají sklony být velice snové a přitažlivé pro určitou sortu čtenářů. Je v nich mnoho, co se tváří být nepostradatelnou jedinečností, která je má odlišovat od většinové knižní produkce. A opravdu, je to právě podivná a přesto jaksi přitažlivá jinakost, díky které autorčina díla skutečně vynikají v kontrastu se současnými komerčními tituly. Přesto jde o rys, který je poněkud těžké ocenit a ne každý autor by se o něco podobného měl pokoušet. Zvládnutí tohoto výjimečného umění a neuchýlení se k prvoplánové zbytečnosti je tanec na opravdu tenkém ledě.

Horké mléko je knihou, která vypovídá o důležitosti udělat krok. Vymanit se ze stereotypu, opravdu se zamyslet, co ve skutečnosti od života očekáváme, když odhlédneme od toho, že se chceme neustále někomu zavděčit. A možná je také o něčem úplně jiném. V tom je kouzlo knih této autorky. Můžete si z jejích slov vyvodit prakticky cokoli. Tady vám nikdo nedá vodítko, co mají její myšlenky symbolizovat. Anotace knihy je pro její vlastní dobro snad až příliš rozsáhlá a konkrétní a navnadí čtenáře na pocity, které se pak při samotném čtení kamsi vytratí, případně vůbec nedostaví. K této knize je třeba přistupovat jako ke studii, kterou většinový čtenář nemůže plně docenit pouze po jednom přečtení. Kterou plně nepochopíte možná nikdy. A která toho skrývá možná příliš a možná příliš dobře. Možná jde jen o prázdné plkání, jež nebylo dostatečně rozpracováno a je šito horkou jehlou. Kdo ví, co tím chtěla Deborah Levy říci. Jisté je jen jedno. Každá kniha si najde svého čtenáře ani Horké mléko nebude výjimkou.

50 %

Kniha Horké mléko vyšla pod záštitou nakladatelství Slovart.

Tímto bych ráda poděkovala za zaslání recenzního výtisku.

Číst dále

Papíroví duchové - Julia Heaberlin

Grace ve dvanácti přišla o svou starší sestru, která zmizela neznámo kam a jejíž tělo se nikdy nenašlo. Od té doby je posedlá pátráním po viníkovi jejího únosu a snad i vraždy. Jako nejpravděpodobnější pachatel se jeví Carl Louis Feldman, toho času rezident pečovatelského domu pro pacienty s demencí, kteří mají pochroumanou reputaci. Carl byl totiž kdysi obviněn z vraždy mladé dívky, ale obžaloby byl nakonec zproštěn. Grace však nepřestává věřit, že je vinen nejen ze zločinu, který ho dostal před soud, ale má co do činění i se zmizením její tehdy devatenáctileté sestry Rachel. Vymýšlí proto plán. Bude se vydávat za Feldmanovou dceru a vyveze jej na výlet po místech, která mají osvěžit jeho demencí stiženou paměť a on se nakonec přizná k vraždě Rachel, i dalších dívek, jejichž případy také nebyly nikdy dořešeny.

Grace nikdy nevzdala pátrání po své obdivuhodné starší sestře a nyní má pocit, že je k vyřešení záhady blíže, než si kdy představovala ve svých nejdivočejších fantaziích. Vydává se na nebezpečnou výpravu po vytipovaných místech, s obviněným, ale nikdy neodsouzeným vrahem po boku. Carl Feldman byl kdysi slavný fotograf, tvořící neskutečné snímky s atmosférou, o které by si jiní umělci mohli nechat zdát. Nyní však skončil v ústavu pro lidi s demencí a už není tak docela sám sebou. Vidí duchy a záchvaty agrese nejsou zcela vyloučeny. Přesto Grace neváhá a vydává se s ním do texaské divočiny. Co když Carl ale není tak docela mimo a demenci jen předstírá? Nebo si snad Grace do auta posadila nevinného muže, jehož fotografie se jen čirou náhodou ocitla ve špatnou chvíli na nesprávném místě?

Julie Heaberlin na české čtenáře zapůsobila knihou Černooké Zuzany, která se zaslouženě stala bestsellerem, a bylo o ní poměrně hodně slyšet. Papíroví duchové byli proto netrpělivě vyhlíženi davem nadšených čtenářů a ti se konečně dočkali. Jenže když se jedna z vašich knih setká s takovým úspěchem, je těžké titul téměř dokonalého autora obhájit. A to se právě s Papírovými duchy bohužel tak docela nepovedlo.

Poutavá obálka a atmosférické fotografie uvnitř působí na čtenáře jako droga a každý příznivec první česky vydané knihy této autorky knihu automaticky koupí už jen proto, že se mu líbily Černooké Zuzany a ani nemusí příliš podrobně studovat anotaci novinky. Papíroví duchové však Černookým Zuzanám nesahají ani po kotníky nápadem, atmosférou, hlavním padouchem ani rozuzlením.

Podobně jako v předchozí knize, i nyní autorka pracuje s motivem, kdy není zcela jisté, že podezřelý svůj zločin skutečně spáchal. Zatímco v Černookých Zuzanách byl domnělý vrah bezpečně zavřený za mřížemi, tady se pohybuje volně na svobodě a navíc mu Grace dává prostor klást si lehce strašidelné podmínky jejich společně strávené dovolené. Protože i vrahovo přiznání pod nátlakem má zřejmě svá pravidla. Grace tak na cestě žije v neustálém strachu, ale ze všeho nejvíc jí děsí podivné pouto, které mezi ní a Carlem vzniká a také to, že by nakonec po letech opět skončila na startovní čáře svého pátrání.

Klasické kapitoly jsou proloženy černobílými fotografiemi i s poznámkami samotného fotografa a také útržky s Graceina dětského deníčku. Fotografie mají skrytý význam a souvisí jak s Carlovou minulostí, tak se současností nesourodé dvojice. Grace je hazardérka a na tento výlet se připravovala prakticky poslední dekádu. Na životě jí přestalo záležet v momentě, kdy z něj zmizela Rachel. I proto se pustila do plánu, který by jí nikdo neschválil.

Julia Heaberlin popadla za pačesy klasický koncept, ve kterém si pozůstalá hodlá na vlastní pěst vyřídit účty s někým, o kom je přesvědčená, že převrátil její život podělaným navrch. Autorka umístila své postavy do prostředí, kde byli nuceni k neustálé interakci a rozjela se s nimi na roadtrip, jež mohl dopadnout všelijak. Bohužel v tomto případě hrdinové zůstali pouze na papíře a nedokázala je proměnit v živé lidi a jejich problémy v něčí skutečný osud. Příběh působí nedotaženě, jako by se odehrával zbytečně zrychleně. Papíroví duchové jsou přinejlepším šedým průměrem v oblasti thrillerů a zapadnou mezi desítkami jiných, naprosto nezapamatovatelných příběhů. Pokud chcete získat představu, jak má vypadat dobrý thriller, přečtěte si raději Černooké Zuzany.

50 %

Za poskytnutí recenzního výtisku bych ráda podekovala nakladatelství OMEGA. 

Knihu Papíroví duchové seženete na webu Knihy Omega, nebo na e-shopu Knihy Dobrovský.

Číst dále

Někdo cizí v domě - Shari Lapena

Karen a Tom Kruppovi jsou stále ještě šťastnými novomanželi. Koupili si krásný dům na předměstí a nemůžou se nabažit jeden druhého. Když však jednou přijde Tom domů z práce a o chvíli později s hrůzou zjistí, že Karen ve spěchu někam zmizela, začíná to pravé peklo. Ukáže se, že Karen měla těžkou autonehodu, utrpěla úraz hlavy a z událostí dne bouračky si nic nepamatuje. Když se z nemocnice vrátí domů, má neustále pocit, že je něco špatně. Že někdo byl v jejím domě a strkal nos, kam neměl. Jsou její paranoidní představy důsledkem nehody, nebo se v děje něco nekalého?

Jméno Shari Lapena bylo skloňováno ve všech pádech už v momentě, kdy byla vydána její prvotina Manželé odvedle a nakladatelství si samozřejmě nemohlo nechat ujít příležitost vydat další pecku od autorky, kterou vynesla do nebes ohromná spousta pozitivních a nadšených recenzí milovníků dobrých thrillerů. Někdo cizí v domě se opět veze na vlně populárních nespolehlivých vypravěček. Příběh je čtenáři zprostředkováván skrz Karen, jež po autonehodě přišla o vzpomínky na celý den, během kterého, jak se později ukáže, se stalo mnohem víc, než záhadný útěk z domova od milujícího manžela a zázračné přežití šílené bouračky.

Kniha Někdo cizí v domě pojednává o manželských rozkolech. Autorka se zamyslela nad hrůzou, která postihne někoho, kdo najednou nepoznává člověka, žijícího pod jeho vlastní střechou. Celá problematika i řešení záhadného případu je však popisováno jako z rychlíku. Jiní autoři by byli schopni stejný děj rozpracovat na dvojnásobný počet stran a této knize zestručnění nijak zvlášť nesvědčí. Autorka sotva klouže po povrchu všech použitých motivů, ničemu se nevěnuje pořádně a veškeré napětí a zvědavost se jaksi vytrácí.

Vše, co se v příběhu stane, působí zrecyklovaně a povědomě, jako byste stejnou knihu v několika obměnách četli už několikrát. Čtenáře sečtělejší v daném žánru od začátku do konce prakticky nečeká jediné překvapení. Motivy jsou okoukané, neoriginální a průhledné. Třetí osoba, ve které je kniha psána a která po pár stránkách začala v Manželích odvedle dobře fungovat, tady nijak neumocňuje bídně vybudovanou atmosféru a jen mezi čtenářem a příběhem buduje další zbytečnou bariéru. Nedá se říci, že by se kniha nečetla dobře. Je to pořád záležitost na jeden večer, ale jde o takovou tu knihu, sejde z očí, sejde z mysli. Druhý den po zaklapnutí poslední stránky vašeho výtisku si už sotva vzpomenete na jména hrdinů a další týden už ani nebudete tušit, že jste knihu četli. Je naprosto nezapamatovatelná a v době, kdy vychází rekordní množství thrillerů a člověk musí vybírat jen to nejlepší, neuděláte chybu, když ji vynecháte.

Ve srovnání s autorčinou prvotinou je Někdo cizí v domě slabým odvarem. Svátečnější čtenáři, nebo alespoň ti, kteří k thrilleru za poslední dva roky prakticky nepřičichli, budou z knihy nadšeni. Příběh má skutečný potenciál zaujmout a zmást každého, kdo nekonzumuje každý druhý thriller na trhu, protože je všech osvědčených motivů využito tak nějak správně a autorka z nich dokázala vytěžit mnohé. Jde o velmi úsporný příběh, ve kterém není prostor pro zbytečnou omáčku. Pořád se něco děje a čtenář tak nedostane chvíli na vydechnutí. Thriller možná není tak strhující, jak by si žádal, ale to vlastně nemusí vadit. Problém nastane jedině v případě, že po pár stránkách odhadnete, o co jde, nebo nedokážete přistoupit na osobitý styl vyprávění, kterého autorka využívá. V případě, že si však s tónem příběhu padnete do noty, můžete si užít parádní jízdu vašich snů. Záleží to jen na tom, co jste za uplynulý rok přečetli a zda jste ochotni odpustit poněkud zběsilé tempo, kdy se všechno děje tak nějak napůl. Pokud v thrillerech nehledáte právě nejhlubší analýzu každé situace a každého kroku vpřed a upřednostňujete přímou linii příběhu bez zbytečných odboček a cavyků, může být nová Lapena to pravé pro vás.

50 %

Číst dále

Řez - Vicki Pettersson

Kristine Rushová a její snoubenec Daniel se vydávají na cestu skrz rozpálenou Mohavskou poušť, z Las Vegas do Lake Arrowhead, aby ve snobském sídle Danielovy rodiny oslavili 4. července. Na jediné zastávce, kterou během jízdy udělají, aby se Kristine převlékla do něčeho, co její puntičkářská tchýně bude považovat za dostatečně vhodné, však Daniel beze stopy zmizí z prázdného odpočívadla. Kristine je napadena neznámým mužem a následně dostává pokyny k záchraně lásky svého života. Musí se vydat na strastiplnou pouť nehostinnou pouští a následovat cestu, kterou vydláždil psychopat, který se postaral o Danielovo zmizení. Pokud však Kristine svůj úkol nezvládne do čtyřiadvaceti hodin, přijde o Daniela navždy. Kristine má na vybranou. Může se sebrat a nechat Daniela na pospas osudu, nebo se postavit jednomu ze svých největších strachů.

Kristine nikdy, co si pamatuje, neměla na růžích ustláno. Kopance, který jí její mizerný životní osud uštědřil, ji připravily o schopnost plakat a je jen málo věcí, na kterých jí záleží. Jednou z nich je její sen stát se lékařkou. Co ji ale drží na nohou za všech okolností je její devítiletá dcerka Abby a teď Daniel, který je snad až příliš dokonalý. Senzační chirurg, pozorný milenec a dobrý náhradní otec pro její malou Abby. Teď je ale Daniel pryč a Kristine se musí rozhodnout, co je pro ni v životě opravdu důležité. Dokáže potlačit instinkt a příšerně živé vzpomínky na minulost a popere se s další smrtící výzvou, nebo zbaběle uteče z boje? A je vůbec možné najít z této situace uspokojivé východisko?

Řez vypráví příběh, který se odehrává během necelých čtyřiadvaceti hodin. Dramaticky návodné názvy kapitol, rozžhavené prostředí Mohavské pouště a smůlou pronásledovaná hlavní hrdinka, která navzdory všemu a všem začala budovat nový a lepší život pro sebe a svou dceru, dávají slibný základ pro nervydrásající thriller, na který se nezapomíná. Skutečnost je však jinde. Houževnatá Kristine, která nedovede plakat má svou minulost, která je pro čtenáře od začátku naprostou záhadou. Kniha se čte jako by byla navazujícím dílem a vy máte neustále pocit, že vám uteklo něco, co už se nedá dohnat. Snadno a brzy se přestáváte orientovat, tápete a ztrácíte zájem.

Hlavní myšlenka a směřování příběhu jsou perfektní. Co však pokulhává, je zpracování. Textu schází náboj a jeho absenci nevyváží ani obrovská spousta nechutností, naturalisticky vyvedených scén, ani pátrání, které se proměňuje v noční můru. Hlavní psychopat, který si pro Kristine připravil odpornou honbu za pokladem má však svůj originální cíl, což knihu posouvá alespoň lehce do pásma „sakra, zajímá mě, kdo za tím vším stojí“. Chcete vědět, co potkalo Daniela, proč si pošramocený psychopat vybral za terč zrovna Kristine a co se jí to kdysi stalo, že ji to tak kdysi poznamenalo. Dohání ji snad přízraky z minulosti? Přece nemůže mít jedna žena tolik smůly.

Kristine svůj osud a únos svého milence přijímá s obdivuhodným klidem a samozřejmostí. Čtenář je do příběhu vhozen jako do děje počítačové hry, kde se automaticky počítá s tím, že se něco špatného stane a překvapivost Danielova zmizení tak nepůsobí příliš důvěryhodně. Jedno se však knize nedá upřít. I když se budete snažit, nejspíš nepřijdete na to, kam všechno to násilí, mučení a šílenství spěje. Řez je nanejvýš průměrnou knihou, která příliš nenadchne, ale ani vysloveně neurazí. Na stylu psaní je cosi zvláštního, co čtenáře trochu brzdí v rozletu a znemožňuje si naplno vychutnat děj. Ani zpětně nedokážete ukázat prstem na přesnou příčinu, něco však rozhodně skřípalo a tuhle knihu už byste si podruhé určitě nepřečetli.

50 %

Za poskytnutí recenzního výtisku tímto děkuji nakladatelství Grada a Cosmopolis.

Knihu snadno zakoupíte zde.

Číst dále

Dneska bude všechno jinak - Maria Semple

Eleanor se potácí na pokraji zhroucení. Nežije, ale přežívá. Přesto, že má dnes veškeré předpoklady ke štěstí, nedovolí si jej plně prožít. Stigmata z minulosti si pohrávají s její příčetností a její mozek se účinně brání realitě. Eleanor si ale dala předsevzetí. Dneska bude všechno jinak. Dneska vstane z postele a místo, aby zalezla zpátky a celý den prospala, bude duchem přítomná. Oblékne si opravdové oblečení místo legín na jógu. Bude se věnovat svému synovi. Bude poslouchat příhody svých přátel. Dokonce se odhodlá i k manželským povinnostem, protože jí je Joe vždy oporou a ona jej dostatečně nedoceňuje. Zkrátka změní svůj život, ze dne na den.

Eleanor si prožila spoustu vzestupů i pádů. Její podvědomí se naučilo nepříjemné vzpomínky potlačovat. Ne vlastní vinnou se z ní stala bezcitná mrcha, které nezáleží skoro na nikom a je díky tomu obrněná proti zklamání. Její rodina za ní pořád stojí a ona si ani neuvědomuje, jakou má kliku, že jsou tu pro ni. Má však plán a hodlá ho dodržet za každou cenu. Nicméně jak už to s plány bývá, nevycházejí přesně podle představ. Lépe řečeno, všechno se tak nějak hroutí a jedna katastrofa střídá druhou. Místo očistného dne, na jehož konci čeká zářná a ideální budoucnost, Eleanor čeká několik hodin trapasů, přehmatů a improvizace.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.

Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Plus.

Číst dále

Rudý úsvit – Pierce Brown (Rudý úsvit #1)

Ve světě, kde vládnou Zlatí, stojí Rudí úplně vespodu hiearchie. Jejich posláním je dělat nekvalifikovanou práci, dolovat vzácné Helium-3 a terraformovat tak planetu pro další generace. To si tedy alespoň mají myslet. Helium-3 je ve skutečnosti využíváno jako palivo pro vesmírné lodě, aby si privilegovanější kasty mohly žít v blahobytu. Mars je totiž již několik stovek let osídlen a Rudí jsou pro Zlaté jen otroky, které je snadné obelhat a zneužít. Vzhledem ke krutostem a nespravedlnosti, které se Zlatí na Podbarvách dopouštějí se mezi Rudými rýsuje náznak vzpoury. Darrow patří mezi Rudé a nebýt jisté události, která se na jeho životě tragicky podepsala, nejspíš by nikdy nepomyslel na to, že by mohl sám něco změnit. Když se však ukáže, že planeta, která měla být díky úsilí Rudých obyvatelná až za několik let je již hojně osídlena lidmi, zatímco oni jen paběrkují, zažehne to v něm jiskru, která ho žene na jeho cestě k povstání, jaké barevná společnost ještě nezažila. Infiltruje se do Institutu, akademie pro nejvyšší kasty a započne s rozkladem společnosti přímo v jejím jádru.

Šestnáctiletý Darrow patří do nejnižší Rudé kasty. Má svou milovanou ženu, skvělou rodinu a práci, která je sice fyzicky náročná a pekelně nebezpečná, ale je v ní dobrý. Má pocit, že má poslání a je svým způsobem šťastný, i když se občas stane, že nemá co jíst. Připravuje přece planetu pro budoucí generace a třeba už jeho děti by se mohly mít lépe než on. Jeho žena Eo však není taková idealistka a začíná mít k fungování jejich života výhrady.

Rudý úsvit je na českém trhu poměrně opomíjená young adultovka na pomezí sci-fi a fantasy. Přitom má všechno potřebné, co taková úspěšná kniha pro mladé do vínku potřebuje. Má vlastní propracovaný svět a systém jeho fungování, pojednává o postapo společnosti, která se vyžívá ve zvrhlé formě reality show, obsahuje spoustu epických bitev a válčení, má originálního hrdinu, který se vymyká standardnímu pojetí revolucionáře a atmosféra něčeho nového je zdařile dokreslena využitím mytologie. Problematická je bohužel právě podobnost knihy s tolika dalšími. Možná potěší ty, kterým se stýská po Katniss, aréně a jejím luku a po dystopickém světě, který je rozdělen na třináct krajů podle toho, co lidé v dané oblasti mají za povolání. V Rudém úsvitu dostanete Darrowa s hákobřitem uvrhnutého do bitevního pole ve světě, kde jsou lidé rozděleni na kasty, podle svého živobytí. Adepti na Zlatisté primuse jsou rozděleni do kolejí podle svých předností a probouzí se u nich zvířecí zabijácké pudy. Jakmile se do knihy začtete, jistě sami odhalíte minimálně další čtyři tituly, které se vám povědomostí s právě prožívaným příběhem automaticky vkradou na mysl.

První polovina knihy se nese ve znamení seznamování se s pojmy, což je samozřejmost, se kterou se ve fantastickém světě počítá. Zákonitostí a pojmů je poměrně hodně a čtenáři chvíli trvá, než se s univerzem sžije. Tato část je sama o sobě skvělá a pokud by se kniha dál odvíjela nastíněným směrem, měla by velmi vysokou pravděpodobnost vysokého hodnocení. Druhá polovina je však v podstatě jen nekonečným soubojem o vlajku. Milovníkům epických bojových strategií, lstivých úskoků a krvelačných bitev se autor bohatě zavděčí. Ale ti, kteří hledají něco jiného, budou rozčarováni.

Nelítostní „bohové“ vystupující v postavení vedoucích kolejí, které proti sobě brojí v bitvě na život a na smrt jen dokreslují atmosféru vysoce důležité války. Ta je sice oficiálně pouze hrou, jakýmsi přijímacím rituálem, nicméně je brána smrtelně vážně. Nebojují v ní jen usmrkanci hrající si na dospěláky, ale pečlivě vybraná ambiciózní elita, která má jednou vládnout. Jsou to potomci důležitých rodin. Zlatistí mající mnohé mozkové implantáty, vyztužené kosti a celkově vylepšená těla. Pro účel budoucí životní role se však musí procvičit i mentální schopnosti a naučit se nelítostně zbavovat života ty, kteří se postaví ideálům a odváží se oponovat. Bojová řež často končí krvavě a zrada a podřezávání krků je na denním pořádku.

Milovníci bitev si přijdou na své, ale pro ostatní se kniha táhne jako samotné obléhání, dobývání hradů a kradení kojeních standart. Styl vyprávění Pierce Browna je velice zkratkovitý a často se přistihnete s pocitem, že vám muselo pár řádků nebo dokonce stránek uniknout.

I když se třeba nestanete fanoušky příběhu, přesto se v knize najde pár okamžiků, které vás zasáhnou a několik citátů stojících za zapamatování. Dá se snadno pochopit, co na tom čtenáři z celého světa vidí. Budování světa je (ač možná ne až tak nové) zvládnuté na jedničku, nechybí čtenářsky přitažlivá brutalita, horkokrevný hrdina ani jistá obdivuhodná věrnost postav vlastním hodnotám. Přesto se můžete knihou dokonale pronudit. Já jsem toho živoucím důkazem.

Někdy ani ta správná kombinace ingrediencí nevede ke kýženému výsledku. Nikdo se nedokáže zavděčit všem a já se svým vlažným postojem budu spíše v menšině, protože jinak si knihu oblíbí všichni milovníci militaristicky založených young adultovek do jednoho. Ti, kterým nevadí, že v knize poznají mnoho již přečtených příběhů a komu podobné světy chybí, budou nadšeni. Ti, kteří žijí ze zprostředkovaného vzrušení z bitvy, vůně krve obtisklá do stránek u nich vyvolává touhu číst dál a potrpí si na promyšlené strategie rozených vůdců se do knihy ponoří a proplují jejím obsahem, ani nebudou vědět jak. Ostatní by se měli raději uchýlit k příběhům, které nejsou tolik prodchnuté taktizováním a válečnými manévry, jinak budou po první stovce stránek litovat.

50 %

Knihu snadno pár kliknutími seženete zde.

Číst dále

Rekviem za Pluto - Adam Chromý

Alice a David jsou spolu již pět let, ale veškerá vášeň, přitažlivost a vlastně i tolerance se z jejich vztahu kamsi vytratila. David chodí záměrně domů pozdě a doufá, že se s Alicí již nebude muset bavit. Alice jeho pozdní příchody vítá a pro jistotu předstírá spánek, aby s Davidem nemusela mluvit. Rok 2006 je plný změn. Změn malých i velkých. Pluto přišlo díky pražskému kongresu o status planety, Alice po studiu pedagogické fakulty nastoupila do své bývalé základní školy jako učitelka a David stále čeká na průlom ve své žurnalistické kariéře, který je, zdá se, na dosah.

Alice a David randili, zamilovali se do sebe a pořídili si společné bydlení, a nakonec upadli do stereotypu a zabili svůj vztah. Všechno to krásné vyšumělo a teď už jeden druhého obcházejí obloukem, ale z finančních a pragmatických důvodů se ani jeden nemá k tomu, aby udělal radikální řez. Všechny jejich problémy se odehrávají na pozadí něčeho většího a sice, že i sluneční soustava trpí ztrátou jednoho důležitého článku. Pluto přestává být planetou a je nyní jen stínem své vlastní existence. Přepisují se atlasy i učebnice a podobně jako se zapomnělo na babyku ve vyjmenovaných slovech, i Pluto pomalu odplouvá z našich vzpomínek. A to vše jen proto, že si to někdo na kongresu usmyslel.

Rekviem za Pluto je sondou do problémů vesmíru i osobního mikrokosmu dvojice, kterou již skoro nelze nazývat párem. Ani jednu velikost problémů kosmického rozměru nestaví autor na nadřazenou úroveň, uznává, že kosmické rozměry jsou jednotkou relativní. Kniha pojednává o tom, že lidi dnes neumějí být sami, a tak setrvávají v nesmyslných vztazích, ve kterých být nechtějí a které nemají budoucnost. Rozumově vědí, že je to bláhové, naivní a sebemrskačské trvat na pokračování, ale nedokáží se vymanit ze známého, udělat tlustou čáru za minulostí a opustit zvyky, které jsou pro svou, i když už nepříjemnou povědomost pohodlné.

Autor evidentně miluje symboliku a libuje si v metaforách. Krásně se mu podařilo vyobrazit paralelu změny definice planety a postavení Pluta ve sluneční soustavě s definicí vztahu dvou v globálním měřítku nevýznamných lidí. Teprve s nastolením nové definice totiž může nastat kýžená rovnováha. Planety mohou zase obíhat po nezměněných drahách, děti zase mohou vyjmenovávat planety sluneční soustavy bez zaškobrtnutí a lidé mohou svobodně dýchat.

Kniha je, alespoň z počátku neuvěřitelně negativní až depresivní, ale ve čtenářích rezonuje, a to zejména proto, že většina lidí si něco podobného v životě prožila, tedy alespoň valná většina již nějakou dobu dospělých, kterým je kniha primárně určena. Rekviem za Pluto postrádá děj, ale kdo by ho tam hledal, byl by pitomec, protože on tam nepatří. Kniha je zkrátka plná všedních epizod. A každodenní život zkrátka není plný akce a vzrušení. Každý den může být nějakým způsobem výjimečný, pokud si ho takovým rozhodneme udělat, nicméně těch opravdu akčních, které vyhledáváme v literatuře je ve skutečném životě tolik, že by se za rok daly spočítat na prstech rukou.

Rekviem za Pluto je přes všechny klady z mého pohledu bohužel poměrně průměrná kniha plná nespokojenosti a negativity, která ve mně nezanechala hlubší stopu. Něco mi v ní chybělo, něco přebývalo a naštěstí jsem se s postavami nedokázala ztotožnit. Možná ale má nespokojenost pramení ze strachu, že je tohle normální. Že do podobného stavu dříve nebo později upadne každý, byť láskyplnější vztah. I když tomu nevěříme, i když se snažíme, i když se milujeme. Pokud však radikální řešení nikomu neublíží, není nutné otálet. Rekviem za Pluto je příběh, který zdůrazňuje, jak snadné je ustrnout na místě, nechat se ukolébat stereotypem a propásnout tu chvíli, kdy se ještě to nejcennější dalo zachránit, nebo kdy se dalo poznat, že tohle není to nejcennější a že to pravé teprve přijde.

50 %

Číst dále