Rekviem za Pluto - Adam Chromý

Alice a David jsou spolu již pět let, ale veškerá vášeň, přitažlivost a vlastně i tolerance se z jejich vztahu kamsi vytratila. David chodí záměrně domů pozdě a doufá, že se s Alicí již nebude muset bavit. Alice jeho pozdní příchody vítá a pro jistotu předstírá spánek, aby s Davidem nemusela mluvit. Rok 2006 je plný změn. Změn malých i velkých. Pluto přišlo díky pražskému kongresu o status planety, Alice po studiu pedagogické fakulty nastoupila do své bývalé základní školy jako učitelka a David stále čeká na průlom ve své žurnalistické kariéře, který je, zdá se, na dosah.

Alice a David randili, zamilovali se do sebe a pořídili si společné bydlení, a nakonec upadli do stereotypu a zabili svůj vztah. Všechno to krásné vyšumělo a teď už jeden druhého obcházejí obloukem, ale z finančních a pragmatických důvodů se ani jeden nemá k tomu, aby udělal radikální řez. Všechny jejich problémy se odehrávají na pozadí něčeho většího a sice, že i sluneční soustava trpí ztrátou jednoho důležitého článku. Pluto přestává být planetou a je nyní jen stínem své vlastní existence. Přepisují se atlasy i učebnice a podobně jako se zapomnělo na babyku ve vyjmenovaných slovech, i Pluto pomalu odplouvá z našich vzpomínek. A to vše jen proto, že si to někdo na kongresu usmyslel.

Rekviem za Pluto je sondou do problémů vesmíru i osobního mikrokosmu dvojice, kterou již skoro nelze nazývat párem. Ani jednu velikost problémů kosmického rozměru nestaví autor na nadřazenou úroveň, uznává, že kosmické rozměry jsou jednotkou relativní. Kniha pojednává o tom, že lidi dnes neumějí být sami, a tak setrvávají v nesmyslných vztazích, ve kterých být nechtějí a které nemají budoucnost. Rozumově vědí, že je to bláhové, naivní a sebemrskačské trvat na pokračování, ale nedokáží se vymanit ze známého, udělat tlustou čáru za minulostí a opustit zvyky, které jsou pro svou, i když už nepříjemnou povědomost pohodlné.

Autor evidentně miluje symboliku a libuje si v metaforách. Krásně se mu podařilo vyobrazit paralelu změny definice planety a postavení Pluta ve sluneční soustavě s definicí vztahu dvou v globálním měřítku nevýznamných lidí. Teprve s nastolením nové definice totiž může nastat kýžená rovnováha. Planety mohou zase obíhat po nezměněných drahách, děti zase mohou vyjmenovávat planety sluneční soustavy bez zaškobrtnutí a lidé mohou svobodně dýchat.

Kniha je, alespoň z počátku neuvěřitelně negativní až depresivní, ale ve čtenářích rezonuje, a to zejména proto, že většina lidí si něco podobného v životě prožila, tedy alespoň valná většina již nějakou dobu dospělých, kterým je kniha primárně určena. Rekviem za Pluto postrádá děj, ale kdo by ho tam hledal, byl by pitomec, protože on tam nepatří. Kniha je zkrátka plná všedních epizod. A každodenní život zkrátka není plný akce a vzrušení. Každý den může být nějakým způsobem výjimečný, pokud si ho takovým rozhodneme udělat, nicméně těch opravdu akčních, které vyhledáváme v literatuře je ve skutečném životě tolik, že by se za rok daly spočítat na prstech rukou.

Rekviem za Pluto je přes všechny klady z mého pohledu bohužel poměrně průměrná kniha plná nespokojenosti a negativity, která ve mně nezanechala hlubší stopu. Něco mi v ní chybělo, něco přebývalo a naštěstí jsem se s postavami nedokázala ztotožnit. Možná ale má nespokojenost pramení ze strachu, že je tohle normální. Že do podobného stavu dříve nebo později upadne každý, byť láskyplnější vztah. I když tomu nevěříme, i když se snažíme, i když se milujeme. Pokud však radikální řešení nikomu neublíží, není nutné otálet. Rekviem za Pluto je příběh, který zdůrazňuje, jak snadné je ustrnout na místě, nechat se ukolébat stereotypem a propásnout tu chvíli, kdy se ještě to nejcennější dalo zachránit, nebo kdy se dalo poznat, že tohle není to nejcennější a že to pravé teprve přijde.

50 %