Horké mléko - Deborah Levy

Sofie, co si pamatuje, usiluje o uznání. Žije obyčejný, neuspokojivý život a jako by toho nebylo málo, její vlastní matka ji dennodenně shazuje a zadupává do země i poslední zbytky její sebeúcty a sebedůvěry. Přesto se Sofie už spoustu let snaží přijít na kloub nevysvětlitelnému onemocnění, jež její nevděčnou a krutou matku postihlo. Jejich malá dvoučlenná rodinka se tedy zásadním způsobem zadluží a rozhodne se veškeré své naděje vložit do rukou doktora Gómeze, jehož předchází pověst génia, ale i šarlatána. Sofie a její matka Rose spoléhají na to, že Gómezovy nekonvenční metody by mohly na rozdíl od klasické medicíny Rose prokázat konečně tu správnou službu. Vydávají se na vyprahlé pobřeží Španělska a očekávají zázraky. Na tomto výletě, který se zdá být jejich poslední šancí, se vyostřují už tak napjaté vztahy a Sofie se konečně odhodlává ke krokům, které by pozorovatel zvenčí čekal u jejich vztahu už dávno.

Pětadvacetiletá Sofie Papastergiadisová je antropoložka, ale prozatím pracuje jako číšnice v kavárně. V životě kromě titulu mnoha věcí nedosáhla a právě to je jejím citlivým místem. Život v područí diktátorské matky, psychického teroru a ponižování udělal svoje, ale Sofie, přesto, že to nenávidí, si tím může snadno ospravedlňovat své neúspěchy a selhání. Přesto, že je pro ni těžké neustále plnit každý matčin vrtoch, za stejně náročné považuje vzdát se aspoň zdánlivé kontroly, kterou má v rukou v případech, kdy nohy její matky opět přestávají spolupracovat. Sofie se přizpůsobuje své matce a svým způsobem je také částečně díky vlastní volbě invalidní, ať už se pod tímto významným slovem skrývá cokoli.

Horké mléko není žádnou odpočinkovou četbou a rozhodně to není univerzální kniha, které sedne každému typu čtenáře. Sofie a Rose jsou na sobě vzájemně závislé a i když je jejich soužití je totálně toxické pro obě dvě, nedokáží se od sebe odpoutat. Jejich vztah částečně zvláštně kompenzuje jejich nespokojenost v jiných aspektech života. Kniha má jistě svou hlubší myšlenku, ale tu bohužel nenalezne jen tak někdo. Poněkud vágní a pomalé tempo ubíjí představivost i toho nejtrpělivějšího čtenáře schopného číst mezi řádky. Zde je genialita zřejmě skryta tak hluboko, že není snadné se k ní propracovat. Přes svou sugestivnost příběh něco brzdí a není snadné se prokousat množstvím snad až příliš melancholických, metaforických a hloubavých pasáží plných hořkosti, nepochopení a hlavně nelogických rozhodnutí.

Jak už je naznačeno výše, ústředním tématem knihy jsou vztahy a jejich metaforický význam. Vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi dcerou a matkou, milencem a milenkou, mezi pacientem, lékařem, příbuzným pacienta i náhodným kolemjdoucím spatřujícím střípky cizího života svým omezeným tunelovým způsobem vidění.

Knihy Deborah Levy mají sklony být velice snové a přitažlivé pro určitou sortu čtenářů. Je v nich mnoho, co se tváří být nepostradatelnou jedinečností, která je má odlišovat od většinové knižní produkce. A opravdu, je to právě podivná a přesto jaksi přitažlivá jinakost, díky které autorčina díla skutečně vynikají v kontrastu se současnými komerčními tituly. Přesto jde o rys, který je poněkud těžké ocenit a ne každý autor by se o něco podobného měl pokoušet. Zvládnutí tohoto výjimečného umění a neuchýlení se k prvoplánové zbytečnosti je tanec na opravdu tenkém ledě.

Horké mléko je knihou, která vypovídá o důležitosti udělat krok. Vymanit se ze stereotypu, opravdu se zamyslet, co ve skutečnosti od života očekáváme, když odhlédneme od toho, že se chceme neustále někomu zavděčit. A možná je také o něčem úplně jiném. V tom je kouzlo knih této autorky. Můžete si z jejích slov vyvodit prakticky cokoli. Tady vám nikdo nedá vodítko, co mají její myšlenky symbolizovat. Anotace knihy je pro její vlastní dobro snad až příliš rozsáhlá a konkrétní a navnadí čtenáře na pocity, které se pak při samotném čtení kamsi vytratí, případně vůbec nedostaví. K této knize je třeba přistupovat jako ke studii, kterou většinový čtenář nemůže plně docenit pouze po jednom přečtení. Kterou plně nepochopíte možná nikdy. A která toho skrývá možná příliš a možná příliš dobře. Možná jde jen o prázdné plkání, jež nebylo dostatečně rozpracováno a je šito horkou jehlou. Kdo ví, co tím chtěla Deborah Levy říci. Jisté je jen jedno. Každá kniha si najde svého čtenáře ani Horké mléko nebude výjimkou.

50 %

Kniha Horké mléko vyšla pod záštitou nakladatelství Slovart.

Tímto bych ráda poděkovala za zaslání recenzního výtisku.

Číst dále

Už jsem normální?!? – Holly Bourne

Evie nastupuje na střední školu s čistým štítem a sama sobě slibuje, že tentokrát to bude jiné. Tady o ní nikdo nic neví, nikdo ze zlých posměváčků si ji zde nepamatuje jako tu holku, co se zbláznila. Pro jednou chce být normální puberťačka, mít praštěné kámošky, pařit na večírcích a chodit s klukem. Jenže s kluky v tomhle věku to není tak jednoduché, když máte navíc na krku duševní poruchu, terapii a pocit, že se se svými největšími trápeními nemůžete svěřit ani nejlepším kámoškám.

Evie je šestnáctiletá holka, která by ráda byla jako všichni ostatní, ale není. Zoufale touží po tom být normální. Má však za sebou pobyt na psychiatrii, hodiny a hodiny terapie, na denním pořádku spoustu prášků na hlavu, nutkavé neurózy a záchvaty úzkosti. Tvrdě však pracuje na tom, aby na nové škole zapadla a nikdo nepoznal, že je s ní něco jinak. Poslušně plní úkoly od své terapeutky Sarah, chodí na sezení a maličkatými krůčky pokračuje ke snížení dávek léků, které sice tlumí příznaky její choroby, ale také se starají o to, že se Evie cítí otupělá a paradoxně ne zcela sama sebou. Na nové škole se setkává s novými lidmi, navazuje přátelství a začíná randit. Znamená to, že je konečně normální?

Holly Bourne je autorkou několika knih pro mládež a mimo to vede úspěšný blog o feminismu. Už jsem normální, je prvním titul, jež se dostává do rukou českým čtenářům a určitě ne posledním. Zahajovací díl série Klub odložených holek prolamuje ledy témat, o nichž se málo mluví, případně jsou probírána příliš povrchně či neautenticky a čtenářům všech věkových kategorií otevírá oči, co se týče feminismu a stigmatizace duševního zdraví. Nenásilnou formou ukazuje neskutečný zmatek, jež se může odehrávat v hlavě někomu s diagnostikovanou OCD a opravdovost bolesti, jež zasahuje nemocné v případě, že jsou tyto vážné příznaky zlehčovány či brány na přetřes jako volání o pozornost či dokonce módní výstřelek.

Autorka s neuvěřitelnou lehkostí a opravdovostí přenáší na papír zásadní myšlenky pojící se duševním zdravím. Ignorantům, jež se často uchylují ke zlehčování závažnosti a důležitosti duševního zdraví, či těm, kdo o těchto tématech málo přemýšlejí, nebo nikdy neměli možnost plně pochopit a vcítit se do kůže nemocného člověka dává podnět k přemýšlení a donutí vás se dokonce zastydět, protože kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Po přečtení si dokážete představit i to, že kniha může někomu zásadně změnit život a pomoci začít řešit věci, se kterými si do té doby nevěděl rady. Holly Bourne zkrátka dokáže uhodit hřebíček na hlavičku a některé její myšlenky budete mít chuť si podtrhnout a někam vystavit.

Kniha řeší problémy teenagerů s příslušnou vážností, jakou si různá úroveň jejich závažnosti zaslouží. Autorka se netváří, že je sex u šestnáctiletých tabu a její hlášky nemají chybu. Autorka skrz Evie zdůrazňuje, že to, že jste nějakým způsobem znevýhodnění, ještě rozhodně neznamená, že jste svatí a nemáte právo být na ostatní naštvaní, pokrytečtí, nebo mít iracionální myšlenky. Všichni jsme jen lidi, máme své nálady a to, kam se ubírají ty nejtemnější úvahy, zkrátka nemůžete ovlivnit, obzvláště v případě, kdy je chemie vašeho mozku jiná, než standardní.

Už jsem normální je mnohem vážnější knihou, než se může zdát. Je trefná, smutná, důležitá, vtipná a hodí se i pro jiné věkové kategorie, než napovídá obálka nebo možná lehce zavádějící anotace. Ano, je to o puberťácích, prvních láskách, prvních zklamáních, večírcích a dětech experimentujících s alkoholem a drogami, ale především je to o duševních chorobách, jež jsou v dnešní době čím dál tím aktuálnější, ale stále tabuizované, stigmatizované a často jsou brané na lehkou váhu. Tím, že před problémy zavřete oči a mávnete nad nimi rukou, rozhodně nezmizí.

Kromě toho, že kniha úplně volá po svém vlastním playlistu, jež by se k ní dobře poslouchal, je nesmírně poutavě a čtivě napsaná a bude vám připadat, jako byste seděli s kamarádkou, nebo mladší sestrou na kafi a nezávazně si povídaly. Čtení vám uteče, zasmějete se, budete šokováni a zděšeni, chvíli se budete bát a jindy si budete rvát vlasy frustrací z nejrůznějších důvodů. Mimoto ve vás příběh podnítí otázky a chuť to všechno s někým sdílet, probrat a prodiskutovat. Dostanete chuť vykřičet do světa, že vy to chápete a už nikdy nebudete zlehčovat OCD, agorafobii či posttraumatickou stresovou poruchu. Už nikdy nenabudete dojmu, že obyčejné „nebuď hysterická“ je to pravé řešení, jak někomu pomoci. Tahle kniha vám otevře oči a někam vás posune. Jakkoli tahle oddechově tvářící knížka může vypadat na první pohled banálně, těžko byste hledali opravdičtější beletristicky ztvárněnou zpověď. Přečtěte si to a dáte mi za pravdu.

95 %

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Slovart a jejich značce Booklab.

Už jsem normální?!? zakoupíte na webu slovart.cz

Číst dále

Moje sestra žije na krbové římse – Annabel Pitcher

Jamieho sestra desetiletá Rose zemřela při teroristickém bombovém útoku, když mu bylo pět let. Navzdory tomu, že mají Jamieho rodiče ještě další dvě děti, tragická událost nenávratně roztrhla jejich rodinu a Jamie s tátou a Jas se stěhují z Londýna do Jezerní oblasti. Má to být jejich nový začátek, ale dá se vůbec začít znovu, dokud Rose pořád žije na krbové římse, i když je dávno mrtvá? Mohou se děti spoléhat na to, že se o ně dobře postará otec, který od rána do večera nasává? Může se Jas kdy vzpamatovat ze smrti svého dvojčete, když už navždy bude žít s vinou přeživší a všichni ji budou pořád srovnávat s idealizovanou verzí Rose? Jak se na ně mohla máma tak vykašlat a jít žít s úplně cizím chlapem z podpůrné skupiny? A proč Jamieho všichni obviňují z toho, že netruchlí nad smrtí Rose, když si ji prakticky nepamatuje?

Jamiemu je deset, miluje Spidermana, svou starší sestru Jas, kocoura Rogera a nemá rozum z toho, že s nimi jejich maminka už nechce bydlet. Díky stěhování se Jamie těší zejména na to, že v jeho nové škole nikdo nezná osud jeho rodiny a konečně se zbaví věčně kondolujících dospělých, kteří zkrátka předpokládají, jak hrozně se po smrti setry musí cítit. Přesto se jaksi opět dostává do role outsidera.

Jamie je pořád dětsky naivní a má na svět možná trochu omezený, zato okouzlující a obdivuhodně bystrý náhled. Jeho vyprávění je přímočaré, zaměřuje se na zdánlivě nepodstatné detaily, ale pro dospělého čtenáře je hlavní, co dokázala autorka vložit mezi kouzelně úsměvné řádky, jež jsou často k hlubokému zamyšlení. Celý příběh je neskutečně dojímavý, smutný, až tragický a nesmírně silný. Hlavními tématy jsou ztráta dítěte, alkoholismus, nevěra, šikana, rasismus, předsudky, stereotypy s xenofobie, tedy věci, o kterých se nelehko mluví, pokud se vás přímo týkají a složitě se vnímají i pokud jste pouze jejich nepřímými pozorovateli. Náročná témata jsou vyvážena odlehčeným dětským humorem a kouzlem, které do příběhu dokáže vložit pouze dětský vypravěč, který veškeré okolnost toho, co se mu děje vnímá naprosto odlišně od dospělých.

Kromě jiného je v knize skvěle vykreslen krásný a ukázkový vztah sourozenců stmelených tragédií rozpadu rodiny a důležitost sourozenecké lásky pro udržení poslední iluze fungující domácnosti. Kontrastem k tomu pak je neskutečná sobeckost dospělých, rozpad manželství po ztrátě dítěte, křivda na ostatních dvou dětech, pocit bezmoci a upínání se na iluzi, která je poslední bariérou od naprosté rezignace na snahu fungovat dál kvůli zbytku rodiny.

Jas se pak více, než kdokoli jiný snaží vymanit z minulosti a ze stínu, ve kterém posledních pět let byla nucena žít. Svazující stereotyp, do kterého ji uvrhli vlastní rodiče, formuje její nové já a ona je nucena dospět rychleji, než by se komukoli zamlouvalo. Právě ona je Jamieho záchranou kotvou a i když se na ní rodiče dopouštějí té největší křivdy, ona nepolevuje ve snaze být sama sebou.

Knížka se tváří jako příběh, který by bylo vhodné číst dětem před spaním, ale zajímavé je, že ač je vyprávěna z pohledu desetiletého kluka, děti a dospělí si z ní odnesou naprosto rozdílný, ale v obou případech plnohodnotný zážitek. Kniha vypráví mimo jiné o tom, že děti nemají žádný morální kompas a vlastně nemají jinou možnost, než na jisté věci přejímat názory dospělých, a ty pochopitelně nejsou vždy správné. Slova, která vám v souvislosti s touto knihou přijdou na mysl, se točí kolem podnětnosti příběhu, skryté bezmoci a frustrace, vlivu ztráty na dynamiku rodiny, ale na druhou stranu i odlehčenost a humor. Zajímavostí je i praktická absence flashbacků do minulosti, kdy Rose je pro čtenáře, stejně jako pro Jamieho jen děvčátko na fotce, které se nápadně podobá Jas a to činí pohled malého kloučka ještě autentičtějším. Moje sestra žije na krbové římse, stojí v žebříčku povedenosti nesrovnatelně výše autorčina Kečupová mračna. Tato kniha v sobě skrývá ohromné poselství, které je třeba vstřebávat, a nebojím se říci, že se ke knize dá opakovaně vracet a vždy se v ní dá najít něco nového, což je vzhledem k velmi skromnému rozsahu obdivuhodné.

95 %

Knihu vydalo nakladatelství Slovart pod značkou Booklab. Chcete-li si ji přečíst, lze ji zakoupit přímo zde.

Mockrát děkuji Slovart Booklab za poskytnutí recenzního výtisku, který se stal jedním z mých největších čtenářských překvapení roku. 

Číst dále

Grafitové děvče – Miroslava Varáčková

Táňa už odmalička nemá na růžích ustláno. Svého otce nikdy nepoznala a matka se pomalu upíjí k smrti a hledá útěchu v náručích nejrůznějších mužů, kteří se u ní v ložnici střídají rychleji, než ložní prádlo. Na živobytí si Táňa vydělává drobnými krádežemi a pomocí přívalů adrenalinu během výprav do klenotnictví mimo jiné otupuje prázdnotu a bolest, jež její zpackaný život provází od rána do večera. Jednoho dne ji osloví Ben, talentovaný fotograf, který chce zajímavou a melancholickou Táňu zlanařit na lukrativní nabídku a hodlá ji protlačit jako fotomodelku. Nebo to alespoň tvrdí. Táňa se nejprve zdráhá, ale nakonec je zvědavost a motivující finanční nabídka silnější, než její hrdost a ona charismatickému umělci podléhá a přes všechny poučky hází opatrnost za hlavu a propadá do lákavé branže hlouběji, než by čekala.

Táňa se protlouká životem, jak nejlépe umí. Do školy moc nechodí, žije z ruky do pusy a má jednoho jediného kamaráda, kterému říká Břitva. Břitva žije v prominentní rodině, ale zůstává nepochopený a je svému otci jen pro zlost a ostudu a tak jen s povděkem přijímá kleptomanské výpravy jako rozptýlení od jeho zase úplně jinak nepovedeného života, než jaký vede Táňa. Ačkoli nikdy nežil v bídě a nedostatku jako ona, navzájem se chápou, a jsou jeden druhému oporou. Oba jsou nešťastní a je jen málo toho, co by mohli udělat, aby šli vlastnímu štěstí naproti. A tak kradou, prodávají svůj lup na ulici a sní o budoucnosti bez starostí někde na lepším místě a v lepší době.

Miroslava Varáčková exceluje ve zviditelňování témat, o nichž se nemluví, ale protože jsou důležitá, mělo by o nich být slyšet. Ona se toho nebojí a bez zábran a syrově zachycuje nesnadné živobytí dívky, která si svůj osud nevybrala, ale rozhodla se s ním poprat. Autorka umí skvěle pracovat s příběhem a těžkostmi života svých hrdinů, dovedně rozvíjí možné scénáře a vyústění situací, s postavami jako takovými jí to však jde o poznání méně. Hrdinové jsou jen loutky, jejichž prostřednictvím Mirka vyslovuje poselství, poučky, vypráví příběhy, nemluví však jejich jazykem a čtenář jí to mládí hrdinů tak nějak nevěří. Ačkoli je Táňa v podstatě dítětem ulice a nikdo, kdo vyrůstal v běžné rodině, nemůže do důsledku posoudit reálnost jejího chování, často se její myšlenky nezdají opravdové. Mirka skrz postavy promlouvá tak, jak by si asi přála, aby lidé komunikovali, aby se svěřovali, formulovali své myšlenky a často se uchyluje k patetickým vyjádřením.

Zápletka není nijak překvapivá, nicméně je nesmírně reálná a mimo jasně patrného varování jakožto podtextu příběhu je také čtivá a přesně taková, jakou holky v Tánině věku potřebují. Kombinace textu a komiksu je velice atraktivním ozvláštněním a do konceptu příběhu krásně zapadá. Grafitové děvče je mimo jiné i o umění zachycení emocí na (fotografický) papír a pro knihu toto povedeně uskutečnila i Ivana Jancíková, která se zhostila role ilustrátorky.

Kromě ilustrací je text proložen i sms zprávami, které plynulost textu rozbíjí přesně tím správným způsobem, aby nesoustředěné čtenáře udržely v klidu u svých stránek. Mirka Varáčková cílí na dívky ve věku Táni, které hledají samy sebe a své místo ve světě. Do svého díla autorka vkládá vlastní silné emoce, které prosakují ze stránek a činí knihu zajímavou, díky bezprostřednosti, s jakou jsou myšlenky přeneseny na papír. Všechny hnusné věci, jež se hlavní hrdince dějí, jsou vyváženy tím nenadálým osudovým setkáním, které znamená alespoň chvilkovou iluzi štěstí. Táňa během knihy roste a dospívá a získává nový pohled na svět a svou situaci a je nucena se vypořádat se všemi klacky, jež jí osud hází pod nohy. To vše Varáčková natěsnala na necelých dvěstě stránek a dokázala si získat bezpočet mladých čtenářek. Jako někdo, kdo už nepatří do cílové skupiny, dokážu ocenit zejména prst jasně zdvižený ve varovném gestu vůči všem děvčatům, které se dostanou do podobné situace a také to, že se autorka vyvarovala některých klišé. Stvořila naprosto odlišnou hrdinku a přivedla na svět něco, co je potřeba podstrkovat ke čtení mladším generacím, hlavně dívkám, které nevyrůstaly s Lenkou Lanczovou nebo Věrou Řeháčkovou.

60 %

Grafitové děvče bylo vydáno nakladatelstvím Slovart pod značkou Booklab.

Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

Číst dále

Něco víc - Patrick Ness

Seth se topí, bojuje s vlnami, ledovou vodou a ubývajícími silami. Najednou se ocitá před domem, ve kterém vyrostl. Domem v Anglii, tak daleko od domova v Americe. Domem, ze kterého se odstěhovali po té tragické události. Domem, na který by nejraději zapomněl. A je tu úplně sám. Co je to za místo a proč se objevil tisíce kilometrů od místa, kde zemřel? A proč je nahý? A jak mohl přežít náraz hlavou na kámen v moři, který si jasně pamatuje?

Sethovi je skoro sedmnáct a umírá. Ocitá se na místě, které se tváří jako jeho osobní peklo a které přináší příliš mnoho pocitů a komplikovaných záblesků minulosti. Seth hledá sám sebe, hledá vykoupení a snaží se nalézt vysvětlení pro celou tu zvláštní situaci. Nedobrovolně se vrací k nejrůznějším okamžikům svého života, příliš krásným, ale bolestným, aby si jejich připomínku zvolil sám od sebe. Seth je hladový, osamělý a neví, co si má myslet. Jediné možné východisko je nasnadě.

Knihy Patricka Nesse jsou každá úplně jiná. Jeho styl je však nezaměnitelný, neuvěřitelně návykový, lehce depresivní, ale přitom vám čtení jeho knih náladu nezkazí. Jen on dokáže popsat absolutně nudnou a nezajímavou věc tak, že vás baví a poutá k čtení. Pouze Nessovo podání naprosto obyčejné události vás zabaví na několik dlouhých minut, protože on dokáže i probírání se z bezvědomí roztáhnout na pár stránek, aniž by ztratil čtenářovu pozornost.

Něco víc má kouzlo právě v tom, že vůbec netušíte, co od knihy čekat a nemáte ani páru, kam se bude příběh ubírat. Je plný nečekaných obratů. Kniha je směsicí nejrůznější problematiky, přiblížení životních útrap, prvních zkušeností s láskou, tíze břemene, které musí hlavní hrdina nést a v neposlední řadě snad i varováním.

Hlavní výhodou knihy jsou její postavy, které si na nic nehrají, nejsou to géniové, nepatří mezi superhrdiny, dokáží se mýlit a mají své slabosti. Kniha není nijak obzvlášť akční. Jde v ní hlavně o pocity a o vyslechnutí životního příběhu jednoho nešťastného kluka. Přesto Ness během vyprávění nesklouzává k patosu a násilně ubulené limonádě. Něco víc je opravdové a hlavní je to, co se skrývá mezi řádky. Má silný přesah, který si ale musí každý čtenář vyvodit sám. O knize je třeba přemýšlet a odpovědět si na otázky, které závěr vyvolává, jinak pro vás příběh nebude víc než marným a nesmyslným plácáním do vody.

Kniha je rozdělena na čtyři části, přičemž každá je úplně jiná, každá tak trochu skrývá samostatnou pointu. Ness vám nedá nic zadarmo, nutí vás přemýšlet, rozebírat a pitvat každou scénu písmenko po písmenku. Přesto je to pořád kniha, která se čte skoro sama. Autora buď milujete, nebo absolutně nedokážete pochopit jeho popularitu. Jeho knihy jsou zvláštní, ale skrývají v sobě mnohé, záleží jen na tom, zda se to tam rozhodnete hledat.

Něco víc mě dokázalo nadchnout, udržet u čtení, donutit k zamyšlení, lapat po dechu napětím, ale přesto mi tam ten malý střípek něčeho víc chyběl. Nezodpovězené otázky mi nevadily, ty tam zkrátka tak nějak patřily, ale zkrátka to něco jsem tam pro sebe nalézt nedokázala. Knížku bych doporučila možná mladším čtenářům, než jsem já, i když si tam bezpochyby to své najde každý, kdo se trochu vynasnaží. Protože ono to tam je, jen to třeba není pro každého tak důležité, tak stěžejní a přelomové. Některé momenty, které měly být šokující jsem odhalila až příliš snadno a dojetí se nedostavilo. To nic nemění na tom, že dokážu knihu ocenit z jiných úhlů a z důvodů, které jsou důležité pro mě osobně.

80 %

Knihu vydalo nakladatelství Slovart, kde si ji také můžete zakoupit.

Číst dále

Chlapec na vrcholu hory – John Boyne

Pierrot se narodil do poměrně šťastné rodiny, jen v nešťastné době. Následky války mu vzaly německého otce a krátce na to i francouzskou matku. Malý chlapec, zvyklý na život v Paříži je nyní odsouzen k životě k sirotčinci, alespoň do chvíle, než se ho ujme teta Beatrix, kterou vzhledem k jejím rozepřím s bratrem, Pierrotovým otcem, nikdy neviděl. Beatrix pracuje jako hospodyně v horském sídle Adolfa Hitlera. Myslí si, že přivedení malého Pierrota do Führerova domu je to nejlepší, co pro synovce může udělat. Postupně však zjišťuje, že se dopustila jednoho z nejhorších omylů ve svém životě.

Pierrotovi je sotva sedm let, když se stane sirotkem. V průběhu knihy roste, dospívá a čtenář může v přímém přenosu vidět, jak snadné je přetvořit nevinnou dětskou duši k obrazu svému. Jeho přátelství s Anshelem, chlapcem židovského původu je zdrojem hlubokého smutku a vztah s obyvateli Orlího hnízda k zamyšlení.

Chlapec na vrcholu hory je živoucím důkazem toho, co s člověkem udělá moc, touha po uznání, naprostá izolace, slepá víra a fanatický obdiv. Názorně a s děsivou doslovností ukazuje, jak těžké je odolat kouzlu osobnosti a jaká zvěrstva se mohou dít během války i v místech, kterých se boj fyzicky nedotýká. Orlí hnízdo, ač centrem vzniku všech možných machinací a hrůz je od války samotné stranou, ale to šílenosti uvnitř jeho zdí nijak neumenšuje. Pierrot, který se v Orlím hnízdě mění v Pietera je obětí manipulace. Vymývání mozků je zde na nenápadném denním pořádku. Kniha je příběhem o úmyslné slepotě, úkladech a přehlížení hrůz, práskačství pomalém uvědomění, ale i o statečnosti, umění udržení si vlastního názoru navzdory těžkostem doby, síle přesvědčení, vzájemné podpoře a hrdinství.

Setkáváme se tu se skutečnými osobnostmi jako jsou Eva Braunová, nebo třeba Heinrich Himmler, v jak se domnívám, fiktivních situacích. Sympatizanti Hitlera zde splývají s těmi, kdo dělají vše pro to, aby přežili. Následovníci Hitlerových ideálů plíživě nastupují na scénu a ti ostatní se snaží jen přežít. Válka je tu vyobrazena ve velice neotřelém pohledu, tohle John Boyne zkrátka umí. Nechybí ani drobné a logické propojení s knihou Chlapec v pruhovaném pyžamu, které potěší. Chlapec na vrcholu hory je tak nějak brutálnější, pochmurnější, možná snad děsivější, ale i smutnější a při jejím čtení ucítíte ještě silnější bezmoc. Budete se bát, možná i uroníte slzu a rozhodně se nad hodně věcmi zamyslíte. Kniha má co dát jak mladším, tak dospělým čtenářům, kteří uvidí až za její okraj a dokáží v ní číst mezi řádky, zatímco pro děti bude hlavně varovně zdviženým prstem. Neuškodí ale, pokud se vy dospělí rozhodnete knihu věnovat svým ratolestem, když čtení doplníte i následnou diskuzí a dovyjasněním.

Chlapec na vrcholu hory je příběh o vypořádání se s vinou. Je to podrobný popis poutě malého chlapce, který se dostal do cesty vlivu silné osobnosti. Je to kniha o jiném pohledu na Adolfa Hitlera s nejrůznějšími perličkami, které ho mají z pohledu čtenáře polidštit a v jistém smyslu ospravedlnit všechny, kteří se dali jeho ideologií strhnout, ať už z jakéhokoli důvodu a s jakýmkoli úmyslem. Chlapec na vrcholu hory nikoho neodsuzuje, nikoho nekárá, pouze upozorňuje a šíří osvětu. Je to kniha skutečně pro každého, je to jednohubka, je to naprostá pecka. Tohle si musíte přečíst i v případě, že si myslíte, že vás historie nezajímá a že o ní nemáte ani potřebné minimální potuchy. Protože John Boyne vám natluče základy do hlavy tak nenásilně, že budete koukat. Samozřejmě je třeba být opatrný s hranicí skutečnosti a fikce, ale neuděláte chybu, ať už budete knihu brát jako odrazový můstek nebo jako svou bibli. Protože tohle je dámy a pánové příběh, který stojí za to číst opakovaně, připomínat si a pracovat díky ni na sobě i na tom, aby se historie neopakovala.

90 %

Kniha vyšla u nakladatelství Slovart pod značkou BRIO.

Pořídíte ji snadno třeba zde.

Číst dále

Hlavně to nikomu neříkej – Miroslava Varáčková

Eva to v životě nemá lehké. Otec, který by cenu za nejlepšího rodiče rozhodně nezískal, je po smrti a matka Evu i jejího bratra Iva opustila pod záminkou lepšího pracovního uplatnění v zahraničí. Když své děti příležitostně přijede navštívit do rodného domu, přiveze drahé dárky, ale už nechápe, že by Eva i Ivo upřednostnili spíše její trvalou přítomnost. Eva si do života mimo šrámu na duši nese i jizvu na tváři, díky které je ve škole terčem šikany. Jediné místo, kde se cítí sama sebou je v klubu na tanečním parketu se svým věrným partnerem. Se závodním tancováním je ale nyní taky konec, protože Lukáš odjíždí na rok studovat tanec do zahraničí a Eva je zase sama se svými démony a vydána na pospas posměváčkům ve škole.

Eva do kolektivu nikdy nedokázala zapadnout a nyní, se stigmatem z minulosti, které se podepsalo nejen na její tváři, je to ještě horší. Škola je pro ni utrpení a teď už nemůže utíkat ani ke svému milovanému tanci, kde vždy dokázala na svá trápení zapomenout. Eva se zdá trochu jako studenej čumák, ale není divu, ztratila důvěru v lidi i sama v sebe. Některé jizvy se zkrátka tak snadno nezahojí. Její bratr Ivo si po smrti otce osvojil snad až příliš ochranářské sklony, Evu kontroluje na každém kroku a nejraději by ji vlastnil. Všechno řeší pěstmi a když se pustí i do Eviných trapičů, všechno může skončit parádním malérem. Také proto je Ivo jediný, kdo tuší, čím si Eva každý den prochází, protože ona sama se rozhodla, že se o jejích bolístkách nikdo nesmí dozvědět.

Hlavně to nikomu neříkej se zabývá složitými tématy, o kterých se nelehko píše, ale je třeba je zviditelnit, aby všichni, kdo by se mohli ocitnout v podobné situaci jako Eva věděli, že mlčet není řešení. Knížka je tak trochu osvětová, ale v první řadě je to milostný román pro dívky, který se dotýká tématu vyhrocující se šikany a kam až podobná situace může vést. Starší generace, která v pravém slova smyslu už nespadá do cílové skupiny si možná vzpomene na léta s Lenkou Lanczovou a jejími dívčími románky, i když Varáčková jde více do hloubky a mimo milostnou linku zvládá jedním dechem varovat i nabídnout pomocnou ruku a poslat znamení, že v tom nejste sami. Ruku na srdce, kdo nikdy nepřihlížel šikaně, nebo sám nebyl její obětí. Autorka do detailu vystihla, co se může dívce honit hlavou, když je neustále ve stresu, co si na ni zlomyslní spolužáci, kteří do důsledku nedomýšlí následky a dopad svých jedovatých slov a schválností, zase vymyslí. Bývala bych si, jako jistě spousta dalších, přála, aby Hlavně to nikomu neříkej vyšlo před dvanácti lety, kdy jsem byla v tom správném věku.

Knížka je krásně zpracovaná. Klasické vyprávění je proloženo textovkami, facebookovými komentáři a elektronickou poštou. Příběh ubíhá neskutečným tempem a snad jediným nedostatkem jsou podivně kostrbaté dialogy. Mezi lidmi věku hlavní hrdinky se příliš nepohybuji, ale nevěřím, že někdo takto opravdu mluví. Napsané to možná působí celkem normálně, ale při čtení jsem si nedovedla představit, že některé věty skutečně mohou spontánně vyjít z úst puberťačky. Každá kapitola je pevně umístěna v kalendáři a utíkající měsíce signalizují nenápadně se blížící malér, což umocňuje napětí a zvědavost, kam až všechno opravdu povede.

Hlavně to nikomu neříkej by se mělo dostat do ruky každému, komu na někom záleží. Každému, kdo má podezření, že se děje něco, co by se dít nemělo. Každému, kdo si někdy prošel šikanou. Každému, kdo neví, jak ze začarovaného kruhu ven. Každému, kdo chce, nebo potřebuje pomoci. Každému, kdo nemá to štěstí, že má ve svém životě zastání. A v neposlední řadě každému, kdo hledá román zasazený do reality. Eva vám nemusí být kdovíjak sympatická, ale její příběh se vás dotkne, bude vás z něj mrazit, ale dokáže i zahřát a vyvolat úsměv na tváři. A pokud vás nic z předchozích argumentů nepřesvědčilo, podívejte se na tu obálku. Tuhle krásku prostě potřebujete mít doma. Nemyslíte?

70 %

Knížka vyšla u nakladatelství Slovart pod jejich novou pro YA #Booklab

Číst dále

Chlapec v pruhovaném pyžamu - John Boyne

Bruno musí zničehonic opustit svůj krásný pětipatrový dům v Berlíně a kvůli tatínkově práci se s celou rodinou stěhují na neznámé a nevlídné místo s názvem Oušic. Všechno to začalo, když k nim na večeři přišel Fíra a tatínka všichni museli začít oslovovat komandante. Chvíli nato uviděl Bruno jejich služebnou Marii, jak mu balí věci, i ty co měl úplně vzadu ve skříni a nikdo kromě něj na ně neměl co sahat. Nechápal, co tatínek provedl, že ho Fíra posílá tak daleko od domova a od všech přátel, ale věřil, že kdyby se tatínek omluvil, mohli by se vrátit do jejich velikého krásného domu, odkud je z nejvyššího patra výhled na celý Berlín. Nakonec se však nedalo nic dělat a v Oušicu, kde se to hemží vojáky, důstojníky i služebnictvem nakonec zůstali a Bruna začalo zajímat, kdo jsou všichni ti lidé v pruhovaných pyžamech za velkým plotem s ostnatým drátem. Pouští se do průzkumu a setkává se s chlapcem s šesticípou hvězdou z druhé strany plotu a naváže s ním přátelství.

Bruno je devítiletý chlapec, na svůj věk poměrně maličký, za což občas sklízí posměch. Má tři přátele na život a na smrt, hodnou maminku, otravnou sestru Gretel, která je Beznadějný případ a tatínka, jehož zaměstnání mu bylo vždy tak trochu záhadou. Bruno jen ví, že Fíra má pro tatínka velké plány a že je tatínek moc důležitý muž. Jakmile Bruno v Oušicu, kde nemá nikoho, s kým by si mohl hrát, potká Šmuela, hned jeho dobrodružné a zakázané výpravy k plotu s ostnatým drátem získávají nový rozměr. Se Šmuelem si Bruno dokáže povídat celé věky, a i když si spolu nikdy nehrají, jsou to pro něj nejzábavnější okamžiky dne.

Chlapec v pruhovaném pyžamu je knížka pro všechny věkové kategorie. Je psána jednoduchým stylem, spíše pro děti v Brunově věku, nebo se dá říct, že je přizpůsobena tomu, aby ji rodiče četli svým ratolestem. Brunův pohled na svět je na jednu stranu bystrý a hodně věcí vnímá, ale v globálním měřítku naivní. Hodně informací se neustále opakuje dokola, což však působí reálně, vzhledem k věku hlavního hrdiny, který je vypravěčem příběhu. V tomto věku jsou pro děti zkrátka některé informace středobodem všeho. Vše je podáno velice srozumitelně a jasně, dospělý čtenář dokáže číst mezi řádky a kdokoli je aspoň letmo obeznámen s tímto historickým obdobím asi vytuší, kam to všechno směřuje.

Kniha má přes úsměvné příhody samozřejmě neustále přítomný hořký až tragický podtón a předkládá čtenářům poměrně neobvyklý pohled na Adolfa Hitlera i jeho příznivce. Propaganda ani válka samotná nejsou ústředním tématem knihy, ale je zde jasně vymezeno, jak se různí lidé k tehdejší situaci stavěli. Podstatný je však nezvyklý pohled do rodiny důležitého důstojníka, kde malé děti nemají ze všeho ještě rozum a manželce nezbývá nic jiného, než poslušně přijmout situaci tak jak je.

Nijak originální námět světové války je podán tak, že knížka přiroste k srdci úplně každému. Konec očekáváte s oprávněnými obavami a ačkoli možná nevíte, co přesně se stane, víte, že hrozba slz či nepříjemného balvanu v žaludku je reálná. Bruno je skvělý a důvěryhodný vypravěč a ač se nedá říct, že by byl objektivní, rozhodně vám nepodsouvá svůj pohled na věc, ale zkrátka zprostředkovává nepopsatelnou šílenost dané doby dětskýma očima. Chlapec v pruhovaném pyžamu je knížka, která by neměla uniknout vaší pozornosti, ačkoli si možná říkáte, že jste z podobných příběhů již vyrostli. Poselství knihy je jasné a na něj není nikdy nikdo příliš starý. 

90 %

Kniha v tomto krásném vydání vyšla u nakladatelství Slovart pod jejich značkou BRIO.

Ráda bych touto cestou poděkovala za recenzní výtisk.

Číst dále

Popel všechny zarovná - Dominik Dán (Naše město #1)

Ve svém bytě je brutálně zavražděna stará žena, která za sebou mimo zmasakrovaného těla nechá obrovskou hromadu starožitností a zoufalé pozůstalé. Její rodina ji v tomto zuboženém stavu najde v den jejích narozenin a jejich smutek nebere konce. Najít pachatele se totiž nakonec ukáže být těžším úkolem, než se zpočátku zdálo. Navíc se mordýři, jak si přezdívají detektivové z oddělení vražd, musí zabývat i rozvíjejícími se nepokoji odehrávajícími se v podsvětí. A co když spolu tyto dva úkazy navíc úzce souvisejí?

Autor píšící pod uměleckým pseudonymem Dominik Dán je už nějaký ten pátek nejprodávanějším autorem na Slovensku a jeho knihy se jako vichřice prohnaly i českým trhem. V jeho prospěch hovoří zejména osobní zkušenosti přímo z terénu. Pracuje totiž jako elitní policista a je stále v aktivní službě a to po celých pětadvacet let. Kontakty s podsvětím a stovky hodin výslechů kriminálníků s duší černou jako samotné peklo mu dodaly obrovskou inspiraci a kopu materiálu pro beletristické zpracování některých z mnoha pracovních zážitků.

Hlavním hrdinou, kolem kterého se celá kniha točí je detektiv Krauz. Člověk by řekl, že takový policista musí být správňák každým coulem, který si darebáky dává k snídani a v jeho rejstříku byste nenašli jedinou poskvrnku. Richard Krauz je však z trochu jiného těsta. Kontakty s podsvětím jsou sice ve jménu vyššího dobra a někdy se ukážou být velice užitečné, ale on občas není daleko od překročení tenké hranice honu za spravedlností. Sám si určuje, kdy si informace nechá pro sebe a kdy se o pokrok ve vyšetřování podělí s nadřízenými. Mnohokrát mu už jeho instinkt však zachránil krk a posunul ho dál. Navíc se neštítí ani podvádění vlastní ženy.
Jediný člověk, kterému může Krauz plně důvěřovat a svěřil by mu vlastní život je jeho parťák Fischer. Casanova k pohledání, který se otočí za každou sukní a žádnou mladou a svolnou ženu nenechá na pokoji. Krauzovi je však naprosto oddaný a jejich absolutní důvěra je oboustranná. Ani ostatní policisté však nepřijdou zkrátka. Každý má v příběhu své místo a každý je zlehka charakterizován. 
I detektivka by dle mého názoru měla stát na postavách, už jen proto, abyste měli důvod někomu fandit. Žádný z policistů, gangsterů ani podezřelých však není představen tak, aby vám bůhvíjak přirostl k srdci. To, že to nejsou dokonalí sympaťáci by ani tak nevadilo, ale ani po zdolání bezmála čtyř set stránek bych o nikom z nich nebyla schopna říct více, než dvě charakteristiky. A to nejsem nijak nepozorný čtenář.

Výpravný styl samotný je poměrně zajímavý. Zejména v momentech, kdy jde o trampoty v milostné, přátelské či rodinné sféře. Jakmile se však rozjede mašinerie samotného vyšetřování a výslechů, začíná být vypravování maličko suchopárné a utahané, jako čtení služebních hlášení. Za to bez pochyby může autorovo původní zaměstnání. Jakkoli knize tento fakt dodává na autentičnosti, čtenáři, který čte aby si odpočinul, se do vkusu nejspíš netrefí. Je zde jasně cítit, že jde o autorovu prvotinu a já věřím, že postupem času se mu drobné mouchy podařilo vychytat, neboť potenciálu má kniha na rozdávání, autorova hlava zjevně překypuje nápady a z této kombinace se může zrodit jen něco naprosto neobyčejného. Status nejprodávanějšího spisovatele přece člověk nezíská jen tak.

Dán si zřejmě libuje v barvitých popisech a přirovnáních. Jazykově mu není co vytknout. Slovní zásobu má skutečně fenomenální, ale v některých okamžicích jsem si začala říkat, že snad až příliš tlačí na pilu. Policejní slang je v jeho podání sice zajímavý, ale nějak si nedovedu představit rozhovor, který by neobsahoval jediné normální slovo a skládal se pouze z policejního žargonu. Ale co já mohu vědět. Mezi policisty se na rozdíl od Dána nepohybuji. Na mě však tyto interakce působily trochu strojeně.
Dialogů je ostatně v celé knize dost a dost. Všechny postavy jsou však tak užvaněné, že to komunikaci ubírá na dynamice a čtenář pak ztrácí pozornost a vlastně i zájem. Všechno je tak šíleně zašmodrchané, až je to trochu přes čáru a orientovat se ve všech souvislostech a jménech šéfů podsvětí je bez vlastnoručně nakresleného diagramu takřka nadlidským úkolem a klade na čtenáře nepříjemně pracné nároky. Jsem si ale jista, že někomu tahle informační záplava v detektivkách, nebo by se spíš slušelo říct policejních thrillerech, vyhovuje. Pozadí knížky je z části založeno na skutečných událostech a lidé, kteří pamatují slovenské aféry z roku 1996, kolem kterých se celá kniha točí, si jistě přijdou na své. Politika zde hraje velkou roli a kdo se v ní neorientuje, některé souvislosti mu možná zůstanou utajeny.

Stylem, mrazivostí a brutalitou se příběh blíží spíše severským detektivkám, než jejich americkým protějškům. Autor se však zjevně snažil o velkou světovost. Německých (a dalších cizojazyčných) jmen je tu více než slovenských a i když věřím, že v podsvětí se to bere trochu jinak, do očí mě to v knížce ze slovenského prostředí praštilo okamžitě.

Vyzdvihnout určitě musím zejména celkovou propracovanost a závěr, který po méně čtivých odstavcích s množstvím postradatelné omáčky přišel jako blesk z čistého nebe a vnesl do příběhu svěží vítr, který byl nutně potřeba. I když jsou tu všechny události maličko schizofrenní, rozhodně pro mě byl nejlepším úsekem celé knihy.
Humor je tu poněkud drsnějšího ražení. Autor si servítky rozhodně nebere a pro peprnější slovo nejde daleko. I z tohoto důvodu není tato kniha nic pro útlocitnější povahy. 

Všechny klady jsou však poněkud smeteny ze stolu poněkud těžkopádným členěním, praktickou absencí odstavců a to ani nemluvím o malém počtu kapitol. Hutný příběh jako je tenhle je třeba maličko víc dávkovat, aby byl pro čtenáře poutavější a stravitelnější a ne ho zastrašit kapitolou o sto stranách. Neustále pokračující litanie mě rozhodně neinspirovala k otáčení stránky za stránkou a v pomalejší první polovině jsem se do čtení musela přímo nutit. Pozitivem však je, že druhou polovinu jsem přečetla desetkrát rychleji, než tu první. Jakmile pochopíte Dánův styl, jeho uvažování a způsob podání příběhu, jste za vodou a můžete vesele hádat, jak to všechno bylo. 
Na co jsem si ale nezvykla byly zmatené skoky v čase a chvílemi jsem vážně netušila, jestli jsme zpět v přítomnosti, nebo o co vlastně momentálně jde. Na flashbacky a pohledy do budoucna by bylo fajn využít alespoň jiný font.

Toto setkání s Dánem pro mě bylo stejně rozpačité jako rande na slepo. Zpočátku jsme nebyli naladěni na stejnou vlnu a to se notně podepsalo na čase, který jsem s ním byla ochotna strávit. Když jsme se však přehoupli přes počáteční nesmělé pokusy o seznámení a pochopení co ten druhý právě teď potřebuje, už bylo všechno jen a jen lepší. Popel všechny zarovná je slušná prvotina autora, který původně vůbec neplánoval být spisovatelem. Jakmile se mu podaří svůj vypravěčský styl trochu zpřístupnit unaveným čtenářům, kteří si chtějí u knihy odpočinout a stravitelnou formou si přiblížit skutečnou policejní práci v prostředí tak blízkém tomu domácímu, věřím, že by se náš vzájemný vztah mohl vyvinout i v něco vážnějšího a hlubšího. V tuto chvíli na to nesázím, ale rozhodně nad Dánem nelámu pověstnou hůl.

58%

Ráda bych touto cestou poděkovala nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku. Na jejich webových stránkách si můžete přečíst ukázku a případně zakoupit tuto, nebo některou z dalších Dánovek.

Číst dále