Sofie, co si pamatuje, usiluje o uznání. Žije obyčejný, neuspokojivý život a jako by toho nebylo málo, její vlastní matka ji dennodenně shazuje a zadupává do země i poslední zbytky její sebeúcty a sebedůvěry. Přesto se Sofie už spoustu let snaží přijít na kloub nevysvětlitelnému onemocnění, jež její nevděčnou a krutou matku postihlo. Jejich malá dvoučlenná rodinka se tedy zásadním způsobem zadluží a rozhodne se veškeré své naděje vložit do rukou doktora Gómeze, jehož předchází pověst génia, ale i šarlatána. Sofie a její matka Rose spoléhají na to, že Gómezovy nekonvenční metody by mohly na rozdíl od klasické medicíny Rose prokázat konečně tu správnou službu. Vydávají se na vyprahlé pobřeží Španělska a očekávají zázraky. Na tomto výletě, který se zdá být jejich poslední šancí, se vyostřují už tak napjaté vztahy a Sofie se konečně odhodlává ke krokům, které by pozorovatel zvenčí čekal u jejich vztahu už dávno.
Pětadvacetiletá Sofie Papastergiadisová je antropoložka, ale prozatím pracuje jako číšnice v kavárně. V životě kromě titulu mnoha věcí nedosáhla a právě to je jejím citlivým místem. Život v područí diktátorské matky, psychického teroru a ponižování udělal svoje, ale Sofie, přesto, že to nenávidí, si tím může snadno ospravedlňovat své neúspěchy a selhání. Přesto, že je pro ni těžké neustále plnit každý matčin vrtoch, za stejně náročné považuje vzdát se aspoň zdánlivé kontroly, kterou má v rukou v případech, kdy nohy její matky opět přestávají spolupracovat. Sofie se přizpůsobuje své matce a svým způsobem je také částečně díky vlastní volbě invalidní, ať už se pod tímto významným slovem skrývá cokoli.
Horké mléko není žádnou odpočinkovou četbou a rozhodně to není univerzální kniha, které sedne každému typu čtenáře. Sofie a Rose jsou na sobě vzájemně závislé a i když je jejich soužití je totálně toxické pro obě dvě, nedokáží se od sebe odpoutat. Jejich vztah částečně zvláštně kompenzuje jejich nespokojenost v jiných aspektech života. Kniha má jistě svou hlubší myšlenku, ale tu bohužel nenalezne jen tak někdo. Poněkud vágní a pomalé tempo ubíjí představivost i toho nejtrpělivějšího čtenáře schopného číst mezi řádky. Zde je genialita zřejmě skryta tak hluboko, že není snadné se k ní propracovat. Přes svou sugestivnost příběh něco brzdí a není snadné se prokousat množstvím snad až příliš melancholických, metaforických a hloubavých pasáží plných hořkosti, nepochopení a hlavně nelogických rozhodnutí.
Jak už je naznačeno výše, ústředním tématem knihy jsou vztahy a jejich metaforický význam. Vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi dcerou a matkou, milencem a milenkou, mezi pacientem, lékařem, příbuzným pacienta i náhodným kolemjdoucím spatřujícím střípky cizího života svým omezeným tunelovým způsobem vidění.
Knihy Deborah Levy mají sklony být velice snové a přitažlivé pro určitou sortu čtenářů. Je v nich mnoho, co se tváří být nepostradatelnou jedinečností, která je má odlišovat od většinové knižní produkce. A opravdu, je to právě podivná a přesto jaksi přitažlivá jinakost, díky které autorčina díla skutečně vynikají v kontrastu se současnými komerčními tituly. Přesto jde o rys, který je poněkud těžké ocenit a ne každý autor by se o něco podobného měl pokoušet. Zvládnutí tohoto výjimečného umění a neuchýlení se k prvoplánové zbytečnosti je tanec na opravdu tenkém ledě.
Horké mléko je knihou, která vypovídá o důležitosti udělat krok. Vymanit se ze stereotypu, opravdu se zamyslet, co ve skutečnosti od života očekáváme, když odhlédneme od toho, že se chceme neustále někomu zavděčit. A možná je také o něčem úplně jiném. V tom je kouzlo knih této autorky. Můžete si z jejích slov vyvodit prakticky cokoli. Tady vám nikdo nedá vodítko, co mají její myšlenky symbolizovat. Anotace knihy je pro její vlastní dobro snad až příliš rozsáhlá a konkrétní a navnadí čtenáře na pocity, které se pak při samotném čtení kamsi vytratí, případně vůbec nedostaví. K této knize je třeba přistupovat jako ke studii, kterou většinový čtenář nemůže plně docenit pouze po jednom přečtení. Kterou plně nepochopíte možná nikdy. A která toho skrývá možná příliš a možná příliš dobře. Možná jde jen o prázdné plkání, jež nebylo dostatečně rozpracováno a je šito horkou jehlou. Kdo ví, co tím chtěla Deborah Levy říci. Jisté je jen jedno. Každá kniha si najde svého čtenáře ani Horké mléko nebude výjimkou.
Pětadvacetiletá Sofie Papastergiadisová je antropoložka, ale prozatím pracuje jako číšnice v kavárně. V životě kromě titulu mnoha věcí nedosáhla a právě to je jejím citlivým místem. Život v područí diktátorské matky, psychického teroru a ponižování udělal svoje, ale Sofie, přesto, že to nenávidí, si tím může snadno ospravedlňovat své neúspěchy a selhání. Přesto, že je pro ni těžké neustále plnit každý matčin vrtoch, za stejně náročné považuje vzdát se aspoň zdánlivé kontroly, kterou má v rukou v případech, kdy nohy její matky opět přestávají spolupracovat. Sofie se přizpůsobuje své matce a svým způsobem je také částečně díky vlastní volbě invalidní, ať už se pod tímto významným slovem skrývá cokoli.
Horké mléko není žádnou odpočinkovou četbou a rozhodně to není univerzální kniha, které sedne každému typu čtenáře. Sofie a Rose jsou na sobě vzájemně závislé a i když je jejich soužití je totálně toxické pro obě dvě, nedokáží se od sebe odpoutat. Jejich vztah částečně zvláštně kompenzuje jejich nespokojenost v jiných aspektech života. Kniha má jistě svou hlubší myšlenku, ale tu bohužel nenalezne jen tak někdo. Poněkud vágní a pomalé tempo ubíjí představivost i toho nejtrpělivějšího čtenáře schopného číst mezi řádky. Zde je genialita zřejmě skryta tak hluboko, že není snadné se k ní propracovat. Přes svou sugestivnost příběh něco brzdí a není snadné se prokousat množstvím snad až příliš melancholických, metaforických a hloubavých pasáží plných hořkosti, nepochopení a hlavně nelogických rozhodnutí.
Jak už je naznačeno výše, ústředním tématem knihy jsou vztahy a jejich metaforický význam. Vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi dcerou a matkou, milencem a milenkou, mezi pacientem, lékařem, příbuzným pacienta i náhodným kolemjdoucím spatřujícím střípky cizího života svým omezeným tunelovým způsobem vidění.
Knihy Deborah Levy mají sklony být velice snové a přitažlivé pro určitou sortu čtenářů. Je v nich mnoho, co se tváří být nepostradatelnou jedinečností, která je má odlišovat od většinové knižní produkce. A opravdu, je to právě podivná a přesto jaksi přitažlivá jinakost, díky které autorčina díla skutečně vynikají v kontrastu se současnými komerčními tituly. Přesto jde o rys, který je poněkud těžké ocenit a ne každý autor by se o něco podobného měl pokoušet. Zvládnutí tohoto výjimečného umění a neuchýlení se k prvoplánové zbytečnosti je tanec na opravdu tenkém ledě.
Horké mléko je knihou, která vypovídá o důležitosti udělat krok. Vymanit se ze stereotypu, opravdu se zamyslet, co ve skutečnosti od života očekáváme, když odhlédneme od toho, že se chceme neustále někomu zavděčit. A možná je také o něčem úplně jiném. V tom je kouzlo knih této autorky. Můžete si z jejích slov vyvodit prakticky cokoli. Tady vám nikdo nedá vodítko, co mají její myšlenky symbolizovat. Anotace knihy je pro její vlastní dobro snad až příliš rozsáhlá a konkrétní a navnadí čtenáře na pocity, které se pak při samotném čtení kamsi vytratí, případně vůbec nedostaví. K této knize je třeba přistupovat jako ke studii, kterou většinový čtenář nemůže plně docenit pouze po jednom přečtení. Kterou plně nepochopíte možná nikdy. A která toho skrývá možná příliš a možná příliš dobře. Možná jde jen o prázdné plkání, jež nebylo dostatečně rozpracováno a je šito horkou jehlou. Kdo ví, co tím chtěla Deborah Levy říci. Jisté je jen jedno. Každá kniha si najde svého čtenáře ani Horké mléko nebude výjimkou.
50 %
Kniha Horké mléko vyšla pod záštitou nakladatelství Slovart.
Tímto bych ráda poděkovala za zaslání recenzního výtisku.