Už jsem normální?!? – Holly Bourne

Evie nastupuje na střední školu s čistým štítem a sama sobě slibuje, že tentokrát to bude jiné. Tady o ní nikdo nic neví, nikdo ze zlých posměváčků si ji zde nepamatuje jako tu holku, co se zbláznila. Pro jednou chce být normální puberťačka, mít praštěné kámošky, pařit na večírcích a chodit s klukem. Jenže s kluky v tomhle věku to není tak jednoduché, když máte navíc na krku duševní poruchu, terapii a pocit, že se se svými největšími trápeními nemůžete svěřit ani nejlepším kámoškám.

Evie je šestnáctiletá holka, která by ráda byla jako všichni ostatní, ale není. Zoufale touží po tom být normální. Má však za sebou pobyt na psychiatrii, hodiny a hodiny terapie, na denním pořádku spoustu prášků na hlavu, nutkavé neurózy a záchvaty úzkosti. Tvrdě však pracuje na tom, aby na nové škole zapadla a nikdo nepoznal, že je s ní něco jinak. Poslušně plní úkoly od své terapeutky Sarah, chodí na sezení a maličkatými krůčky pokračuje ke snížení dávek léků, které sice tlumí příznaky její choroby, ale také se starají o to, že se Evie cítí otupělá a paradoxně ne zcela sama sebou. Na nové škole se setkává s novými lidmi, navazuje přátelství a začíná randit. Znamená to, že je konečně normální?

Holly Bourne je autorkou několika knih pro mládež a mimo to vede úspěšný blog o feminismu. Už jsem normální, je prvním titul, jež se dostává do rukou českým čtenářům a určitě ne posledním. Zahajovací díl série Klub odložených holek prolamuje ledy témat, o nichž se málo mluví, případně jsou probírána příliš povrchně či neautenticky a čtenářům všech věkových kategorií otevírá oči, co se týče feminismu a stigmatizace duševního zdraví. Nenásilnou formou ukazuje neskutečný zmatek, jež se může odehrávat v hlavě někomu s diagnostikovanou OCD a opravdovost bolesti, jež zasahuje nemocné v případě, že jsou tyto vážné příznaky zlehčovány či brány na přetřes jako volání o pozornost či dokonce módní výstřelek.

Autorka s neuvěřitelnou lehkostí a opravdovostí přenáší na papír zásadní myšlenky pojící se duševním zdravím. Ignorantům, jež se často uchylují ke zlehčování závažnosti a důležitosti duševního zdraví, či těm, kdo o těchto tématech málo přemýšlejí, nebo nikdy neměli možnost plně pochopit a vcítit se do kůže nemocného člověka dává podnět k přemýšlení a donutí vás se dokonce zastydět, protože kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Po přečtení si dokážete představit i to, že kniha může někomu zásadně změnit život a pomoci začít řešit věci, se kterými si do té doby nevěděl rady. Holly Bourne zkrátka dokáže uhodit hřebíček na hlavičku a některé její myšlenky budete mít chuť si podtrhnout a někam vystavit.

Kniha řeší problémy teenagerů s příslušnou vážností, jakou si různá úroveň jejich závažnosti zaslouží. Autorka se netváří, že je sex u šestnáctiletých tabu a její hlášky nemají chybu. Autorka skrz Evie zdůrazňuje, že to, že jste nějakým způsobem znevýhodnění, ještě rozhodně neznamená, že jste svatí a nemáte právo být na ostatní naštvaní, pokrytečtí, nebo mít iracionální myšlenky. Všichni jsme jen lidi, máme své nálady a to, kam se ubírají ty nejtemnější úvahy, zkrátka nemůžete ovlivnit, obzvláště v případě, kdy je chemie vašeho mozku jiná, než standardní.

Už jsem normální je mnohem vážnější knihou, než se může zdát. Je trefná, smutná, důležitá, vtipná a hodí se i pro jiné věkové kategorie, než napovídá obálka nebo možná lehce zavádějící anotace. Ano, je to o puberťácích, prvních láskách, prvních zklamáních, večírcích a dětech experimentujících s alkoholem a drogami, ale především je to o duševních chorobách, jež jsou v dnešní době čím dál tím aktuálnější, ale stále tabuizované, stigmatizované a často jsou brané na lehkou váhu. Tím, že před problémy zavřete oči a mávnete nad nimi rukou, rozhodně nezmizí.

Kromě toho, že kniha úplně volá po svém vlastním playlistu, jež by se k ní dobře poslouchal, je nesmírně poutavě a čtivě napsaná a bude vám připadat, jako byste seděli s kamarádkou, nebo mladší sestrou na kafi a nezávazně si povídaly. Čtení vám uteče, zasmějete se, budete šokováni a zděšeni, chvíli se budete bát a jindy si budete rvát vlasy frustrací z nejrůznějších důvodů. Mimoto ve vás příběh podnítí otázky a chuť to všechno s někým sdílet, probrat a prodiskutovat. Dostanete chuť vykřičet do světa, že vy to chápete a už nikdy nebudete zlehčovat OCD, agorafobii či posttraumatickou stresovou poruchu. Už nikdy nenabudete dojmu, že obyčejné „nebuď hysterická“ je to pravé řešení, jak někomu pomoci. Tahle kniha vám otevře oči a někam vás posune. Jakkoli tahle oddechově tvářící knížka může vypadat na první pohled banálně, těžko byste hledali opravdičtější beletristicky ztvárněnou zpověď. Přečtěte si to a dáte mi za pravdu.

95 %

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Slovart a jejich značce Booklab.

Už jsem normální?!? zakoupíte na webu slovart.cz