Základy blogování aneb Co musí blog splňovat, abych se na něj s chutí vrátila

Nejsem žádný odborník přes webovky a vlastně ani nemám moc estetické cítění. Ale i tak mě některé věci vyloženě praští do očí a rozhodla jsem se sepsat pár postřehů, které jsem za léta brouzdání po internetu a tři roky intenzivního procházení blogů nashromáždila a které mi neskutečně trhají žíly.

Blogy v dnešní době získávají mediální sílu. A aby byla všechna ta snaha, kterou vložíte do obsahu smysluplná, chtě nechtě musí stránka k něčemu vypadat. Můžete mít sebelepší články, nejúžasnější recenze ve střední Evropě, ale pokud je váš blog uživatelsky nepřehledný, nebo je to jen šílená změť všech možných barev a stylů, kde pomalu nerozeznáte text od výzdoby, lidé se k vám už nevrátí.

Tenhle článek směřuji především na knižní blogy, neboť jiné prakticky nesleduji.
Nechci tady nikomu sahat do svědomí, nebo urážet ty, kteří třeba nedodržují tato jednoduchá pravidla. Jsou to jednoduše věci, kterých si všímám a které na mě působí.

Na jaké vychytávky byste se (dle mého názoru, který tady nechci vydávat za nějakou univerzální pravdu) měli soustředit, pokud chcete zaujmout čtenáře?

1) Světlé pozadí s tmavým písmem

Jedna z prvních věcí, kterou na cizím blogu registruji je právě tahle. Jistě, černé stránky vypadají super a k jistému druhu obsahu se neskutečně hodí, ale pro mě není nic horšího, než když přijdu na blog a po přečtení jednoho krátkého článečku mám zářivě světlé písmo navždy (no dobře, tak na minutu) vypálené na sítnici a kolem něj mi běhají mžitky z koukání na tuto nepříjemnou kombinaci. Ve většině případů se na tmavý blog se světlým písmem už nevrátím. To už by mě obsah musel jó uchvátit, abych tuto skutečnost překousla.

2) Font podporující češtinu
Na internetu je celá řada nádherných fontů. Zdaleka ne všechny však podporují češtinu. A i když se vám líbí sebevíc, zážitek z něj poněkud kazí skutečnost, že je zde každé písmenko s háčkem nahrazeno nečitelným znakem, v horším případě čtverečkem. Vzdejte se tedy raději originálních nadpisů ve prospěch srozumitelnosti. Věřte mi, že mnohem estetičtěji bude působit úplně obyčejné písmo, které umí háčky a čárky.

A když už jsme u té češtiny. Vždycky je lepší, když si dáte pozor alespoň na překlepy. Za hrubky bych sice taky trhala hlavu, ale ne každý může pravopis stoprocentně ovlivnit. Když je však na článku poznat, že si ho autor po sobě zjevně ani nepřečetl, protože krkolomnější věty svět neviděl a překlepů je tam taky pěkná úroda, pomyslím si své.

3) Vkusná barevná kompozice a maximálně dva druhy písma

V souvislosti s bodem číslo jedna si myslím, že ideální jsou spíš světlé, jemné, krémové barvy na pozadí a na nich tmavé písmo. Pokud jste podobně jako já esteticky naprosto mimo, nechte si poradit od přátel, kteří vidí, jaké barvy se k sobě hodí a jaké se navzájem tlučou. Váš blog nemusí nutně využít kompletní spektrum. Bohatě stačí tři barvy.
Ne, vážně nebude přehlednější, když bude mít blog fialové pozadí, žluté menu, zelený boční blok a růžové záhlaví, aby se jednotlivé části odlišily. Pouťově barevné blogy mě odrazují.
I na blogy se kupodivu vztahují určitá zákonitosti a pokud jste někdy psali nějakou odbornou práci, pravděpodobně jste slyšeli o pravidle, které stanovuje využití fontů. Nemusíte mít nadpisy, samotné články a menu různým písmem, aby se v tom člověk vyznal. Naopak. Stejnorodé fonty na celé stránce pozvedávají text na vyšší úroveň a ukazují, že víte, co děláte. Podtrhávání je úplně nepřípustné (s výjimkou hypertextových odkazů).
(Jo a Comic sans je největší zlo!!!)

4) Logické rozvržení, uživatelská přístupnost
Když si plánujete rozvržení blogu, je třeba se vcítit do člověka, který na vaše stránky zabloudí poprvé. Záhlaví zabírá celou stránku? Chyba. Ano, je sice moc pěkné, ale jakmile nevidíte aspoň část obsahu ihned, jak se vám stránka načte, je něco špatně.
Je třeba, aby ovládání a navigace byly intuitivní. Hlavní menu čekáte nahoře v zorném poli. A jestli chcete, aby váš blog lidé sledovali, šoupněte si gadget s Followers na nějaké inteligentní místo, ať ho čtenáři nemusí dlouho hledat. Víc než tři kliknutí, nebo pootočení kolečkem myši jednoho odradí.
Podobně jako hashtagy, jsou štítky velmi nápomocným nástrojem, ale jakmile jich je moc, nikoho nebaví a jsou spíš otravné a je jasné, že za jejich přítomností je nějaký pochybný cíl. Myslete na to, že méně je někdy více a založte raději méně obecnějších, ale jasných kategorií, než přidávat štítek, kvůli každé pitomosti. K čemu je totiž vůbec kategorie, ve které je jeden článek? Uživatele to nijak neobohatí. Štítky mají mimo jiné za úkol zavést čtenáře na blogu hlouběji do struktury stránek a ke starším příspěvkům, tak na to při jejich přiřazování myslete.

5) Seznam recenzí
Když objevím nový blog, mám chuť zjistit, jestli má pisatel podobný knižní vkus, jako já. To se ale dělá dost těžko, pokud na blogu nemá seznam recenzí. Dejte si tu práci a sestavte si ho. A to co nejdříve (protože věřte, že dělat seznam pro stovku recenzí naráz není žádná zábava). Uživatelé si pak spíš prohlédnou, co jste recenzovali a třeba i nějaký ten starší článek rozkliknou, než když jsou nuceni hledat manuálně a jít bůhví jak daleko do archivu.

6) Odpovědi na komentáře
Blog je přece hlavně o tom, že víte, že za klávesnicí sedí člověk jako vy. Blogy nemají být sterilním prostředím, jakým jsou klasické webové stránky. Baví nás na nich právě ten lidský faktor. Ale pokud už autora oceníte komentářem, očekáváte nějakou zpětnou vazbu, aspoň poděkování, v lepším případě dialog. Ale když se vám nedostane odpovědi ani v momentě, kdy položíte otázku týkající se článku, co si pomyslíte? Je autor moc zaneprázdněný na to, aby věnoval půl minuty odpovědi? Je moc líný/nafoukaný? Nebo ho to vůbec nezajímá a publikováním recenze pro něj práce končí?

7) Kvalitní fotky

Pro začátek aspoň nějaké fotky, které krásně rozbijí text a při delším rozsahu (takovém, jaký s oblibou píšu já) se pak čtení super dlouhého článku nejeví jako tak ubíjející činnost. Fotky zkrátka textu přidají na atraktivitě. Každý samozřejmě nemá možnost kupovat vybavení za desítky tisíc, nebo nemá doma ideální světelné podmínky, ale hezká fotka se dá udělat i obyčejným foťákem v mobilu, pokud má nápad a nějakou logiku.
Je tu také vždycky možnost zajít někam ven. Na zahradu, do parku, do lesa nebo kamkoli jinam, kde budete na chvíli možná vypadat jak blázni, ale přirozené světlo je (v určitou denní dobu) na focení nejlepší. 

Já osobně vždycky rostu z komínků knížek, kde jsou nápisy na hřbetech vzhůru nohama. Když už si chci vyfotit knížky na kupičce, tak si na tom dám přece trochu záležet no ne? Jasně, někdy je nápis třeba na hřbetu knížky vytištěn nelogicky tak, že musíte dát čelní stranu dolů, ale to snad není takový problém ne? Tahle maličkost je možná zrovna něco, co připadá divné jen mě, tak jsem se o ni jen chtěla s vámi podělit.

Nemusíte se ani za každou cenu snažit o super uměleckou fotku. Obyčejná knížka na nějakém rozumném pozadí úplně postačí. No a třeba na to časem přijdete a zlepšíte se. Je to stejné, jako se psaním. 

Naštěstí je na internetu i spousta blogerů, na jejichž fotky je radost pohledět a je vidět, že nad kompozicí přemýšleli a vážně se jim povedla.

8) Diverzita obsahu, ale ne roztříštěnost
Opět tu narážím na problém se sterilitou blogů. Já sama mám ráda recenze. Miluju jejich psaní, čtu je i na ostatních blozích. Ale rozhodně se nebráním jednou za čas nějakému oživení v podobě jiného obsahu. Ať už jde o povídání ze života, úvahový článek, nějaký druh pravidelného psacího projektu nebo prostě něco, co mi prozradí víc o člověku u monitoru. Když čtu něčí blog, mám pocit, že toho člověka pomalu poznávám a chci ho poznávat i mimo oblast knížek. Původním záměrem blogování bylo psaní osobních deníčků a já mám tenhle aspekt v určitém smyslu moc ráda. Chci znát blogerovy názory na určitou problematiku a chci číst i o každodenních, obyčejných věcech, protože mám pocit, že se o nich málo mluví. 
Také nemusíte mít nutně záběr úplně ve všem, co najdete. Buďte sami sebou a nesnažte se zavděčit každému.

Dnes musí být každý (nejen knižní hrdina) něčím výjimečný. Ale není vlastně právě ta všednost a obyčejnost vůbec nejzajímavější a nejopravdovější? 


Jak vnímáte uvedené blogové prohřešky vy? Máte pocit, že jsem na něco zapomněla? Co od návštěvy blogu odradí vás?