Popel všechny zarovná - Dominik Dán (Naše město #1)

Ve svém bytě je brutálně zavražděna stará žena, která za sebou mimo zmasakrovaného těla nechá obrovskou hromadu starožitností a zoufalé pozůstalé. Její rodina ji v tomto zuboženém stavu najde v den jejích narozenin a jejich smutek nebere konce. Najít pachatele se totiž nakonec ukáže být těžším úkolem, než se zpočátku zdálo. Navíc se mordýři, jak si přezdívají detektivové z oddělení vražd, musí zabývat i rozvíjejícími se nepokoji odehrávajícími se v podsvětí. A co když spolu tyto dva úkazy navíc úzce souvisejí?

Autor píšící pod uměleckým pseudonymem Dominik Dán je už nějaký ten pátek nejprodávanějším autorem na Slovensku a jeho knihy se jako vichřice prohnaly i českým trhem. V jeho prospěch hovoří zejména osobní zkušenosti přímo z terénu. Pracuje totiž jako elitní policista a je stále v aktivní službě a to po celých pětadvacet let. Kontakty s podsvětím a stovky hodin výslechů kriminálníků s duší černou jako samotné peklo mu dodaly obrovskou inspiraci a kopu materiálu pro beletristické zpracování některých z mnoha pracovních zážitků.

Hlavním hrdinou, kolem kterého se celá kniha točí je detektiv Krauz. Člověk by řekl, že takový policista musí být správňák každým coulem, který si darebáky dává k snídani a v jeho rejstříku byste nenašli jedinou poskvrnku. Richard Krauz je však z trochu jiného těsta. Kontakty s podsvětím jsou sice ve jménu vyššího dobra a někdy se ukážou být velice užitečné, ale on občas není daleko od překročení tenké hranice honu za spravedlností. Sám si určuje, kdy si informace nechá pro sebe a kdy se o pokrok ve vyšetřování podělí s nadřízenými. Mnohokrát mu už jeho instinkt však zachránil krk a posunul ho dál. Navíc se neštítí ani podvádění vlastní ženy.
Jediný člověk, kterému může Krauz plně důvěřovat a svěřil by mu vlastní život je jeho parťák Fischer. Casanova k pohledání, který se otočí za každou sukní a žádnou mladou a svolnou ženu nenechá na pokoji. Krauzovi je však naprosto oddaný a jejich absolutní důvěra je oboustranná. Ani ostatní policisté však nepřijdou zkrátka. Každý má v příběhu své místo a každý je zlehka charakterizován. 
I detektivka by dle mého názoru měla stát na postavách, už jen proto, abyste měli důvod někomu fandit. Žádný z policistů, gangsterů ani podezřelých však není představen tak, aby vám bůhvíjak přirostl k srdci. To, že to nejsou dokonalí sympaťáci by ani tak nevadilo, ale ani po zdolání bezmála čtyř set stránek bych o nikom z nich nebyla schopna říct více, než dvě charakteristiky. A to nejsem nijak nepozorný čtenář.

Výpravný styl samotný je poměrně zajímavý. Zejména v momentech, kdy jde o trampoty v milostné, přátelské či rodinné sféře. Jakmile se však rozjede mašinerie samotného vyšetřování a výslechů, začíná být vypravování maličko suchopárné a utahané, jako čtení služebních hlášení. Za to bez pochyby může autorovo původní zaměstnání. Jakkoli knize tento fakt dodává na autentičnosti, čtenáři, který čte aby si odpočinul, se do vkusu nejspíš netrefí. Je zde jasně cítit, že jde o autorovu prvotinu a já věřím, že postupem času se mu drobné mouchy podařilo vychytat, neboť potenciálu má kniha na rozdávání, autorova hlava zjevně překypuje nápady a z této kombinace se může zrodit jen něco naprosto neobyčejného. Status nejprodávanějšího spisovatele přece člověk nezíská jen tak.

Dán si zřejmě libuje v barvitých popisech a přirovnáních. Jazykově mu není co vytknout. Slovní zásobu má skutečně fenomenální, ale v některých okamžicích jsem si začala říkat, že snad až příliš tlačí na pilu. Policejní slang je v jeho podání sice zajímavý, ale nějak si nedovedu představit rozhovor, který by neobsahoval jediné normální slovo a skládal se pouze z policejního žargonu. Ale co já mohu vědět. Mezi policisty se na rozdíl od Dána nepohybuji. Na mě však tyto interakce působily trochu strojeně.
Dialogů je ostatně v celé knize dost a dost. Všechny postavy jsou však tak užvaněné, že to komunikaci ubírá na dynamice a čtenář pak ztrácí pozornost a vlastně i zájem. Všechno je tak šíleně zašmodrchané, až je to trochu přes čáru a orientovat se ve všech souvislostech a jménech šéfů podsvětí je bez vlastnoručně nakresleného diagramu takřka nadlidským úkolem a klade na čtenáře nepříjemně pracné nároky. Jsem si ale jista, že někomu tahle informační záplava v detektivkách, nebo by se spíš slušelo říct policejních thrillerech, vyhovuje. Pozadí knížky je z části založeno na skutečných událostech a lidé, kteří pamatují slovenské aféry z roku 1996, kolem kterých se celá kniha točí, si jistě přijdou na své. Politika zde hraje velkou roli a kdo se v ní neorientuje, některé souvislosti mu možná zůstanou utajeny.

Stylem, mrazivostí a brutalitou se příběh blíží spíše severským detektivkám, než jejich americkým protějškům. Autor se však zjevně snažil o velkou světovost. Německých (a dalších cizojazyčných) jmen je tu více než slovenských a i když věřím, že v podsvětí se to bere trochu jinak, do očí mě to v knížce ze slovenského prostředí praštilo okamžitě.

Vyzdvihnout určitě musím zejména celkovou propracovanost a závěr, který po méně čtivých odstavcích s množstvím postradatelné omáčky přišel jako blesk z čistého nebe a vnesl do příběhu svěží vítr, který byl nutně potřeba. I když jsou tu všechny události maličko schizofrenní, rozhodně pro mě byl nejlepším úsekem celé knihy.
Humor je tu poněkud drsnějšího ražení. Autor si servítky rozhodně nebere a pro peprnější slovo nejde daleko. I z tohoto důvodu není tato kniha nic pro útlocitnější povahy. 

Všechny klady jsou však poněkud smeteny ze stolu poněkud těžkopádným členěním, praktickou absencí odstavců a to ani nemluvím o malém počtu kapitol. Hutný příběh jako je tenhle je třeba maličko víc dávkovat, aby byl pro čtenáře poutavější a stravitelnější a ne ho zastrašit kapitolou o sto stranách. Neustále pokračující litanie mě rozhodně neinspirovala k otáčení stránky za stránkou a v pomalejší první polovině jsem se do čtení musela přímo nutit. Pozitivem však je, že druhou polovinu jsem přečetla desetkrát rychleji, než tu první. Jakmile pochopíte Dánův styl, jeho uvažování a způsob podání příběhu, jste za vodou a můžete vesele hádat, jak to všechno bylo. 
Na co jsem si ale nezvykla byly zmatené skoky v čase a chvílemi jsem vážně netušila, jestli jsme zpět v přítomnosti, nebo o co vlastně momentálně jde. Na flashbacky a pohledy do budoucna by bylo fajn využít alespoň jiný font.

Toto setkání s Dánem pro mě bylo stejně rozpačité jako rande na slepo. Zpočátku jsme nebyli naladěni na stejnou vlnu a to se notně podepsalo na čase, který jsem s ním byla ochotna strávit. Když jsme se však přehoupli přes počáteční nesmělé pokusy o seznámení a pochopení co ten druhý právě teď potřebuje, už bylo všechno jen a jen lepší. Popel všechny zarovná je slušná prvotina autora, který původně vůbec neplánoval být spisovatelem. Jakmile se mu podaří svůj vypravěčský styl trochu zpřístupnit unaveným čtenářům, kteří si chtějí u knihy odpočinout a stravitelnou formou si přiblížit skutečnou policejní práci v prostředí tak blízkém tomu domácímu, věřím, že by se náš vzájemný vztah mohl vyvinout i v něco vážnějšího a hlubšího. V tuto chvíli na to nesázím, ale rozhodně nad Dánem nelámu pověstnou hůl.

58%

Ráda bych touto cestou poděkovala nakladatelství Slovart za poskytnutí recenzního výtisku. Na jejich webových stránkách si můžete přečíst ukázku a případně zakoupit tuto, nebo některou z dalších Dánovek.