Lacey se stále ještě zotavuje z traumat, o která se jí postaraly poslední případy. I když měla našlápnuto k povýšení, v zájmu zachování příčetnosti a vlastní bezpečnosti se rozhodla vrátit do uniformy a začít v podstatě od znova u říční policie na pozici konstábla. Bydlí na hausbótu a pomalu se opět smiřuje s Temží. Jako terapii zvolila plavání přímo v Temži, i když jí od něj všichni odrazují. A co čert nechtěl, Lacey během jedné ze svých ranních rozcviček nachází utopence. Jedná se o tělo mladé ženy zabalené v bílém plátěném rubáši. Na celé scéně z místa činu je cosi znepokojivého, co okamžitě spouští v Laceyině mysli alarm. Je to právě ona, kdo přichází na souvislost, která z obyčejného případu utonutí dělá několikanásobnou vraždu. Postupem času se navíc zdá, jako by si pachatel přál, aby se do případu zapojila právě Lacey. Ale jak moc hlavní má být její role, to začne být patrné až v momentě, kdy je skoro pozdě.
Lacey by si ráda myslela, že se ničeho nebojí. Jsou však věci, které jí pochopitelně děsí k smrti. Temže k nim už ale přestává patřit, ačkoli ohrozila její život dokonce více, než jednou a ona se s temnou a hrozivou masou vody pomalu ale jistě sžívá, doslova i obrazně.
Lacey si nikoho příliš nepouští k tělu, přesto si, spíš mimoděk, díky své odvaze a unikátní osobnosti vybudovala několik vztahů, jež by měl ve svém životě poznat každý, a lidé ji mají zkrátka rádi, ačkoli
si pořád hýčká mnohá tajemství. Je tu
Dana, její nadřízená, které mladá a někdy paličatá svérázná Lacey občas pije krev, přesto si tak nějak nemůže pomoci a má ji v oblibě,
Ray, soused z lodi a parťák na plavání a v neposlední řadě
Joesbury, se kterým si vybudovala pouto, jemuž se nepodobá nic, co dosud prožila. T
en je však najednou kvůli práci opět pryč.
Temné říční proudy se řadí na
čtvrté místo v sérii o Lacey Flintové. Sérii, kde v každém díle hlavní hrdinka
málem položí život a její pozice na škále dobra a zla neustále balancuje na základech
pofidérní minulosti, o které se čtenář dozvídá v průběhu série stále sotva víc, než útržky, které mu nedají spát. Pokud se dá o autorce říci, že je
excelentní vypravěčkou akčních scén, její talent pro obrazotvorné popisy se na čtenáře z každé stránky řítí hned v závěsu. Každá zátoka, každá vlnka na Temži, každý kanál i přístaviště
se zdají tak reálné, jako byste postavám stáli po boku a cítili na kůži vlhký vzduch tak typický pro okolí vodních toků.
Temže ve vás skrz stránky budí respekt a vy dovedete jen lapat po dechu při představě, že se s Lacey noříte do jejích temných nepřátelských ledových hlubin. Přidanou hodnotou příběhu je rozhodně
problematika imigrantů a také legenda či smyšlenka o mořské panně zjevující se na hladině Temže.
Klást vodítka, která jsou v danou chvíli naprosto přirozeným, nenápadným a mezi řečí proneseným střípkem informací, na nějž se nijak nezaměříte, ale při zpětném pohledu je tak očividný, to je právě
Boltoninou specialitou.
Nikdy vás na svůj záměr neupozorní dřív, než sama chce. Tok příběhu kočíruje vždy ona a otěže drží pevně v rukách vždy a za každých okolností. V momentě, kdy získáte
pocit, že máte jasno a že jste pro tentokrát autorku přechytračili,
ona je opět o pár kroků napřed a vzápětí vás škodolibě vyvede z omylu a vy jste opět na startovní čáře soukromého pátrání. Autorčin cit pro to, co je kdy důležité a co lze opomenout a ponechat v pozadí je nepředstavitelně rozvinutý a
talent pro slovo psané nesporný. Její knihy se čtou samy a
návrat k jejím postavám je jako setkání s přáteli, jež znáte po celý svůj život. Ať už od posledního setkání uplynula jakkoli dlouhá doba, odstup se setře,
jakmile uvidíte první větu a čas odloučení najednou jako by neexistoval.
Bolton se nikdy nedrží zpátky. Její zápletky jsou originální, zajímavé a někdy až
lehce přehnané. Ale to vůbec nevadí. Není
právě vzrušení z nepoznaného a nepoznatelného to, co u thrillerů hledáme a chceme prožít? Kniha je až zarážejícím způsobem
nadupaná akcí, přitom se zvládá soustředit i na skutečně svíravou a ponurou atmosféru. Je opravdu stejná jako řeka Temže. Na první pohled tajemná, líná a až poklidná, v jádru však divoká, nespoutaná a nevypočitatelná.
Temné říční proudy si v sobě nesou veškeré předpoklady pro skvělou knihu. Jakmile začnete, nebudete moci přestat číst a autorka vás donutí si dokonce zjišťovat víc o některých použitých motivech, nad kterými byste možná u jiných příběhů mávli rukou. Zkrátka vás bude zajímat, kde bere inspiraci a jak moc se tato inspirace zakládá na realitě. Temné říční proudy si můžete v klidu přečíst bez znalosti předchozích dílů, ačkoli by byla obrovská škoda se o ně ochudit úplně. Temné říční proudy však neprozrazují příliš z předcházejících případů, ale zároveň nabízí uspokojení i pro čtenáře, kteří s Lacey prožili Už mě vidíš?, Volavku i Tak to je, tak to bude. Čtvrtý díl této série je takřka vymodlenou záležitostí a ještě, že je láska fanoušků k této spisovatelce tak silná, protože o tenhle skvost byste se opravdu neměli ochudit. Bolton je pro mnohé osobní královnou mezi britskými autorkami detektivek a myslím, že titul nějakou dobu zvládne obhajovat. Jak je vidno, hýří nápady, které neomrzí a její styl zkrátka baví. Opakovaně a nezlomně, protože tahle žena má rozhodně v rukávu ještě mnoho trumfů.
90 %
Za zaslání reading copy ze srdce děkuji svému milému Dominu ♥
Recenze byla napsána v rámci spolupráce s webem cbdb.cz a naleznete ji i
zde.
