Zobrazují se příspěvky se štítkemAbeceda knihomola. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAbeceda knihomola. Zobrazit všechny příspěvky
7. 11. 2015
23. 10. 2015
Abeceda knihomola #Z
ZÁLOŽKY
Ve vztahu k záložkám existuje hned několik skupin typů lidí s poměrně vyrovnanými počty.
Jednak jsou tu ti, kteří naprosto milují ty kupované. Pořizují si je po kvantech. Od papírových, přes kovové, sponkové, látkové až po magnetické. Ze strachu, že se zničí je pak však téměř nepoužívají a jen si zálibně prohlížejí plnou krabici krásných neporušených záložek. Nakonec si raději pamatují, kde v knížce skončili, případně používají jen jednu jedinou, nejlépe doma vyrobenou, do úplného odrbání, mezitím jich nakoupí tak milion dalších a pak o ně s úzkostlivou opatrností pečují.
Dalším typem jsou ti, kteří záložky skutečně používají. Občas si nějakou koupí, občas nějakou dostanou, ale úplně nejradši si stránky zakládají reklamními proužky papíru souvisejícími přímo s danou knihou, které jsou v ní občas vložené případně přijdou v balíčku z objednávky v e-shopu.
A posledním typem jsou ti, kteří si knížku založí tím, co je zrovna po ruce. Ať už z důvodu, že ji rozečtou zrovna ve chvíli, kdy u sebe žádnou opravdickou záložku nemají, nebo prostě proto, že se se záložkami nedokázali spřátelit a vyhovuje jim použít lístek na vlak, obal od žvýkačky, kapesníček, kousek papírku nebo prostě ohnout roh stránky.
Stejně jako ve všech věcech týkajících se čtení, ani tenhle rozpor nemá žádné správné řešení a nikdo nikomu nemá oprávnění diktovat co by měl dělat správný knihomol. Každý má právo si najít svou cestu a zakládat si knihy tak, jak mu to vyhovuje.
Já osobně dávám přednost reklamním záložkám. Nikdy jsem nepřišla na chuť magnetickým, kovovým, ani takovým těm sponkovým záložkám, co se zasunou na aktuální stránku. Na vyrábění vlastních jsem moc nešikovná a líná a některé záložky, které objevím v knížkách, nebo balíčcích jsou prostě dokonale roztomilé. Jmenovitě megaknihy zasílají naprosto rozkošnou ovečkovou záložku, bookdepository má zase nejrůznější stylové kolekce od roztodivných autorů (většinu jsem někam zašantročila) a nakonec miluji jednu jedinou záložku, kterou jsem si kdysi koupila v Neoluxoru. Hodně často používám záložky Costa Coffee a za zmínku stojí u záložky od Vojty z Knižního kukátka.Naprosto nejlepším a mým nejoblíbenějším řešením jsou však takové ty látkové cancourky zabudované přímo ve vazbě knížky. Mám pocit, že už se z knižního světa spíš vytrácejí, ačkoli je teď sem tam některé hardbacky s hipsterskou samozřejmostí mají a já mám vždycky obrovskou radost, protože je to důmyslné, šetří to logisticky namáhavé shánění a výběr záložky a navíc ji nikdy nepoložíte někam, kde už ji nenajdete.
ZLODUCH
Hodně lidí má slabost pro bad guye. A já jsem tuhle posedlost nikdy moc nepochopila. Nevím, do jaké míry může být tato záliba upřímná, ale rozhodně se mi zdá značně sebedestruktivní, jestliže ji aplikují i v osobním životě.
Já vždycky fandila těm hodným. Doufala jsem, že dobro vyhraje a všichni se budou mít fajn a ti zlí dostanou na prdel. Nejsem přehnaně optimistický ani sluníčkový člověk, ale mám ráda spravedlnost a právě proto, že v reálném životě to tak často nefunguje, jsem radši, když z maléru ti špatní nevyváznou jako hrdinové.
Jasně, zlobiví kluci se špetkou rošťáctví a temné minulosti jsou zajímavým pozlátkem, ale vážně chceme, aby zvítězil někdo jako Voldemort, Snape či Sixeři? Nebo stačí, když tyhle hajzlíky hraje ve filmu někdo atraktivní?
Proč dnešní společnost pokládá za zajímavější fandit bad-guyům? Osobně považuji za mnohem zajímavější, když se někdo kloní na stranu dobra. Ale hádám, že to může být tím, že je to momentálně ojedinělejší, nebo že jsem prostě "tak nudně slušňácká".
ZÁLIBA
Knihomol to má v některých kruzích těžké. Okolo čtení totiž bohužel stále panují stereotypy. Jak prezentovat zálibu v knížkách, aby nevypadala dokonale nudně? Abyste nepůsobili jako podivný nespolečenský patron, který je nejradši zalezlý doma ve svém kamrlíku se zataženými závěsy, se spoustou zaprášených knih a usmoleným starým vydáním Harryho Pottera a místo aby šel na pivo nebo do baru, radši čte a čte, až se pročte k brýlím tlustým jako popelníky a papírově tenké bledé kůži, která zřídkakdy spatří světlo skutečného světa?
Není to jednoduché a některým lidem prostě nevysvětlíte, že čtení je záliba jako každá jiná a že je prospěšné pro mozek i duševní pohodu.
Stejně tak některým lidem nemá cenu vysvětlovat, že ve volném čase rádi čtete beletrii, nebo dokonce brakovou literaturu. Spousta jedinců má pocit, že jediné knihy, které má cenu číst jsou díla klasická, odborná a jinak intelektuálně náročná. A že pokud to vidíte jinak, nejste hodni jejich pozornosti.
Nikdy jsem nepochopila, proč má někdo tendenci číst něco jen proto, aby se pak mohl chlubit a připadat si hrozně intelektuálně na výši jen proto, že přečetl kompletního Platóna či Prousta. Beru, že někoho třeba tyhle věci upřímně baví a zajímají, ale ti se poznají. Nečtou složitou literaturu z nějaké pózy, ale ze zájmu. A nemají pak potřebu o tom vykládat každému, kdo je ochoten poslouchat, jako by udělali něco super výjimečného.
Nikdo, včetně mě nemá právo posuzovat, kdo je pravý knihomol a kdo ne, stejně jako nikomu nepřísluší soudit, čímž si trochu protiřečím, nikoho za to co čte.
Nikdy jsem se nestyděla za to, co čtu a nechtěla bych do té fáze nikdy dospět. Jasně, před některými lidmi bych byla radši kdyby mě přistihli radši s nějakou high-fantasy než s hloupoučkou romantickou slátaninou. To však nic nemění na tom, že mám ráda oba žánry stejně a nehodlám se jich vzdát jen proto, že díky některým nevypadám tak nebo onak.
Jaký vztah máte k nejrůznějším typům záložek? Fandíte těm hodným, či vám zloduchové připadají zajímavější? Jak prezentujete na veřejnosti svou lásku ke čtení?
4. 10. 2015
Abeceda knihomola #V
VLASTNICTVÍ
Určitě už vám, jakožto vášnivému sběrateli knih, někdy někdo řekl něco ve stylu: "Proč si ty knížky prosím tě kupuješ, když si je jen jednou přečteš a pak už na ně nesáhneš? Nepřijde ti to jako vyhozené peníze?" Pravděpodobně se vám v takové chvíli podobně jako mně zatmělo před očima a měli jste chuť od tohoto člověka odejít co nejdál a už s ním nikdy v životě nepromluvit, protože by vám jeho obličej pořád připomínal, jakou chybu v úsudku udělal, když vám takovou hroznou věc řekl. Ale protože jste kliďasové od přírody a rodiče vás dobře vychovali, zachovali jste chladnou hlavu a začali s vysvětlováním. "Jen ať se teď škvaří, ve vlastní šťávě, když si tak naběhnul," pomysleli jste si a začali rozvleklou litanii o tom, proč je skvělé vlastnit takovou spoustu knih, že tvoří polovinu výzdoby vašeho bytu.
"Hele, ty máš určitě taky nějakou posedlost, kterou bych nepochopila, tak do mě laskavě nerýpej! Někdo sbírá to, jiný zas ono! Knížky jsou skvělé! A navíc, ke svým oblíbeným se vracím! A ani mě nenech začít o tom, že v interiéru máloco vypadá tak nádherně a uklizeně, jako knihy! A co teprve kolik mi to nabízí konverzačních témat, když někdo přijde ke mně domů a uvidí moji knihovnu? Jo a taky pak vypadám fakt chytře, když mám tolik knih. A navíc si je ode mě půjčuje mamka. Dokonce mi dává roční členský příspěvek, protože funguju jako její osobní knihovnice. A půjčuju je i dalším. I když většina mých kamarádů se nechá zastrašit mým proslovem o tom, jak s mými knížkami správně zacházet.
Knížky jsou prostě nádherné, krásně voní, skvěle vypadají a když chci, aby autor napsal něco dalšího, musím ho podpořit! To, že si knížku stáhnu zadarmo z internetu mu zrovna nájem nezaplatí, nemyslíš? A za dobrý příběh ty peníze utratím ráda! Kolik ty utratíš za pivo/cigarety/posilku/permanentku na hokej/kino/počítačové hry/elektroniku/jakýkoli nákladný koníček? No tak vidíš. Když si nějakou super knížku přečtu, chci ji vlastnit. Chci mít možnost se k ní kdykoli vrátit, mít ji na očích, užívat si skvělou grafickou stránku jejího zevnějšku a ve chvílích, kdy se mi po ní stýská si jen tak prolistovat oblíbené pasáže...."
V podobném duchu byste pochopitelně mohli pokračovat ještě mnoho minut či hodin, akorát by vaše obecenstvo pravděpodobně rapidně prořídlo. Ale chápete, kam tím mířím, ne?
VAZBA
Odvěký boj, který nemá správné řešení. Pevná, nebo brožovaná vazba? Luxusně vypadající hardback, ze kterého úzkostlivě sundaváme přebal, aby se náhodou nepoškodil a jímž se posléze dají snadno zakrýt pošramocené rohy a jiné nevyhnutelné známky opotřebení, nebo paperback, jehož hřbet je po prvním přečtení nenávratně zničen? Jak je to správně a co máme jako milovníci knih radši?
Já nedokážu říct, který formát je můj oblíbený. Stejně jako mají lidé nejrůznější styly oblékání, i ke každé jednotlivé knize se hodí něco jiného. U nás je to trochu jinak, než v zahraničí, kde je paperback jednoduše levnější alternativou knihy a většina titulů vychází v obou variantách a je už je na zákazníkovi, jakou si vybere. U nás většinou čtenář takovou možnost volby nemá (s výjimkou nakladatelství Host pokud vím a i Knižní klub a Yoli se o podobnou politiku nějakým způsobem pokouší) a možná je to trochu škoda.
Jakkoli jsem na své knihy opatrná a jsem ráda, když i po přečtení zůstanou jako nové, u většiny brožovaných knih to neplatí. Zatímco poškozená, skvrnitá či rozlepená pevná vazba ve mě vyvolává směs děsu, smutku a vzteku, pěkně ušmudlaný a odřený paperback se zjizveným hřbetem ve mě vyvolává dojem knížky, která je správnou dávkou čtena, milována a užívána. Vždycky si v takovéhle roli představím ošoupané Zeměplošské knížky z knihovny a zamyslím se nad tím, kolika lidem už prošly rukama, kolik lidí si ji užilo, kolik lidí ji nosilo v tašce a vytahovalo při každé volné příležitosti a jednoduše se zamilovalo do brilantně zkonstruovaného příběhu toho nejzábavnějšího fantasy všech dob.
Zatímco osmisetstránkové paperbackové vydání jednoduše nedává smysl, protože by se při prvním otevření rozpadlo, pevná vazba je v souvislosti s tloušťkou poměrně univerzální. Paperbac zase jednoduše strčíte do nejmenší kabelky a při troše snahy i do kapsy (někdy mě fascinuje, co všechno lidi narvou do kapes), zato knížka v pevné vazbě není zdaleka tak flexibilní. K některým žánrům se pak majestátně vyhlížející pevná vazba ani nehodí. Podobně jako když vidíte potetovaného punkera poprvé v kvádru, máte pocit, že se ve svém ohozu jednoduše necítí ve své kůži, podobně byste některé sci-fárny a fantasy knížky nesvázali do pevné vazby. Pro jiné typy literatury je naopak brožovaná vazba příliš barbarská a neelegantní.
Každá mají svá pro a proti a debata na toto téma by vydala na vlastní článek a proto ji zde nyní raději utnu a nechám si argumenty zase na jindy.
VĚHLAS
Občas se říká, negativní reklama, taky reklama, což je nepochybně pravda. Já bych k tomuto tématu ještě doplnila, že občas by možná lepším postojem bylo: Žádná reklama, taky reklama.
Vzhledem k neuvěřitelnému a nepředstavitelnému množství knih, které denně vychází je jasné, že se nakladatelé musí pekelně snažit, aby v konkurenčním prostředí obstáli a prodali co nejvíce výtisků svých knih. A s tím samozřejmě souvisí promyšlené a nákladné marketingové kampaně. Když se lidé o knížce nedozví, jako by ani nevyšla. V době sociálních sítí a knižních blogů se samozřejmě nabízí celá řada způsobů propagace, ale pochopitelně se neupouští ani od těch starších a tradičnějších. Z rámečků v metru na nás denodenně útočí desítky plakátů s knižními novinkami, které se zaručeně zalíbí milovníkům... (chybějící doplňte podle momentálního módního trendu), novinové články upozorňují na hity daného období, obdivuhodně vystavěné pyramidy samotných knih v knihkupectví lákají k prozkoumání. Člověk je reklamě vystaven každý den, ať už chce a uvědomuje si to, nebo ne.
Člověk by čekal, že se takovéto slávy dostane jen opravdu dobrým knihám, které stojí za přečtení. Ale to bohužel není vždy pravda. Účelem reklamy není zpropagovat bestseller, ale vytvořit ho.
Co je to vlastně bestseller? Samozřejmě, že si každý nemůže libovolně říct, že označí nějakou knihu za bestseller, aby se zvedl její prodej, ale ani není nijak globálně definováno, kolik výtisků je třeba prodat, aby byla kniha bestsellerem. Jinak by se samozřejmě v okamžiku vydání nemohla tímto líbivým přídomkem označit. Proč se tedy zákazníkům toto slovo tak líbí a nechají se jím tak snadno přesvědčit, když samo o sobě, není žádnou zárukou kvality, ani ničeho jiného?
Jakkoli se reklamy na knihy tvoří s dobrým úmyslem knihu zpropagovat a dát jí pozitivní nálepku, občas jsou spíš na škodu. Čtenář by čekal, že kniha s masivní marketingovou kampaní bude mít opravdu vysokou úroveň, určitou dávku originality a stane se opravdu nezapomenutelnou. Tohle umělé zvyšování očekávání však nakonec zapůsobí právě opačně a občas třeba i pošramotí čtenářský zážitek. Ale co z toho, když už jsme si knihu koupili? Znamená to, že reklama zafungovala a my máme po legraci, zatímco na druhé straně prodejního pultu jsou za vodou.
Jak pohlížíte na vlastnictví knih? Kupujete si knihy i zpětně po tom, co si přečtete třeba knihovní výpůjčku? Preferujete pevnou, nebo brožovanou vazbu? A jak na vás působí reklama?
26. 8. 2015
Abeceda knihomola #U
ÚČEL
Proč vlastně čteme?
Věřím, že motivace ke čtení je pro každého člověka unikátní. Zároveň je to jedna z těch otázek, na něž neexistuje jedna správná odpověď.
Někdo čte třeba proto, aby na chvíli unikl každodenním starostem, odpoutal se od svého běžného a často stresujícího života.
Jiný zase skrze knihy rád poznává nová místa a zkoumá svět fantazie někoho cizího.
Další se může do knih pouštět s úmyslem se vzdělat. Dozvědět se něco nového či rozlousknout nějakou záhadu lidstva.
Pak v této věci mohou figurovat argumenty jako odpočinek, inspirace k životní změně, snaha překonat rekord, nebo jednoduše to, že to člověka baví a vlastně ani neví proč.
Nikoho bychom neměli odsuzovat za jeho osobní postoj ke čtení a stojí za to si vyslechnout jakkoli komplikovaný názor na to, co je podle něj ten jediný důvod, kvůli kterému daného člověka čtení naplňuje. Můžeme si myslet svoje, ale je to skutečně každého věc.
Váš kamarád čte pouze klasiku a má dojem, že nic jiného ani nemá cenu číst, protože jiné žánry podle něj jednoduše nemají úroveň? Jen klid. Je to jeho postoj.
Jiný kamarád se zase nemůže nabažit komixů a má pocit, že pokud není román doplněn ilustracemi, není úplný? No dobře, proč ne.
Čte pouze dívčí románky/sci-fi/fantasy/detektivky a literatura faktu mu nic neříká? Koukají se na něj ostatní intelektuální přátelé skrz prsty, že když tolik čte, má zoufale nedostatečné znalosti klasické literatury a životopis je pro něj skoro sprosté slovo? No a?
Každý čte z nějakého důvodu a ať už je ten důvod jakkoli podivný, měl by to být maximálně dobrý podnět k diskuzi a argumentaci. Nikoli k hádce. Však hlavní je, že má rád knihy a čtení, no nemám pravdu?
ÚSMĚV
Vyloudit úsměv na tváři knihomola není nijak těžké. Kdybyste si však přece jen nevěděli rady, zde je pár rad, jak na to.
Zamávejte mu před nosem poukázkou do knihkupectví, dejte mu do rukou balíček výmluvného tvaru, pošlete mu odkaz na pinterestovou nástěnku plnou knihoven velikosti Katedrály svatého Víta, vezměte ho do knihkupectví s příslibem nákupu, postavte ho před svou domácí knihovničku a nechte ho ji přeorganizovat, připravte mu kvíz ohledně znalosti Harryho Pottera, pochvalte mu knižní blog, pokud nějaký má či ho zahrňte předměty týkajícími se jeho oblíbeného fiktivního světa. Nezapomeňte sem tam utrousit nějakou narážku, kterou mohou pochopit jen zasvěcení knižní nadšenci, nebo souhlaste s návrhem na společné čtení a následné prodiskutování nějaké knížky. Zajeďte s ním do obchodu vybrat novou knihovničku, která se vejde do již tak přeplněného pokoje a zároveň pojme všechny ty knihy, které se povalují všude možně a pomozte mu odtáhnout zásobu knížek z knihovny, které tam prostě nemohl nechat. Společně si zanadávejte na neopatrné zaměstnance a zákazníky knihkupectví, kteří ochmatali a poškrábali všechny myslitelné výtisky vaší vyhlídnuté knížky a naopak se rozplývejte nad nádhernými obálkami knižních novinek, nebo knížek, které díky vysoké ceně dřepí v jeho wishlistu už celou věčnost.
To je jen zlomek drobných každodenních způsobů, jak rozveselit milovníka knih. Řiďte se jimi a vaši čtenářští přátelé vás budou navždy zasypávat úsměvy.
ÚSUDEK
Jak moc dáváte při výběru knih na úsudek někoho jiného? Možná je to divná otázka od knižního blogera, ale ptám se jednak ze zvědavosti, jak vybírají knihy ostatní a jednak i z hlediska recenzenta. Pomáhají vám recenze navodit pocit "Tuhle knížku musím mít, ta se mi bude líbit, ta je vhodná přesně pro mě"? Hledáte na blozích inspiraci ve chvíli, kdy máte nějakou tu korunu navíc a chuť ji utratit za nějakou pěknou knížku? Procházíte blogy průběžně a i díky nim získáváte pocit, že si budete muset následující měsíc pěkně utáhnout opasek, neboť peníze utratíte za knížky a na jídlo vám nezbyde? Nebo máte nekonečný seznam knih k přečtení, na kterém díky poutavým recenzím neustále přibývají knihy, které si chcete jednou přečíst/koupit a vy pak při návštěvě knihkupectví jednoduše čerpáte z tohoto seznamu? Jste impulzivními nákupčími? Stává se vám, že se přečtete recenzi na nějakou knihu a ta váš zájem vzbudí tak, že se zvednete a běžíte do nejbližšího knihkupectví, abyste si ji koupili doslova okamžitě? Nebo si snad všimnete nějaké knihy, která vás zaujme a až pak hledáte na internetu, nebo u svých oblíbenců recenze? A stává se vám, že si chcete nějaké čtení koupit, nebo objednat a ačkoli víte, že knih, které jste nutně potřebovali je strašně moc, v inkriminovanou chvíli máte v hlavě úplně vymeteno a nemůžete si vzpomenout na žádný titul, který byste chtěli? Máte nějakého blogera, jehož úsudku bezmezně věříte a máte stejný vkus, tudíž si můžete být jistí, že když se knížka líbila jemu, vy si ji jistě taky zamilujete? Pište, ráda objevím nové, třeba i méně známé blogy!
Za jakým účelem se ke knihám uchylujete vy? Co spolehlivě vykouzlí úsměv na vašich rtech? Čí úsudek je pro vás při posuzování knihy důležitý?
12. 8. 2015
Abeceda knihomola #T
TECHNIKA
Většina mých neknižnách přátel naprosto nechápe, jak mohu tak strašně rychle číst a obviňují mě, že z knihy vůbec nic nemůžu mít a absolutně si z ní nemohu nic zapamatovat (v tom mají trochu pravdu, ale v tomhle případě není na vině rychlost čtení). A to ještě moje normální čtecí tempo, kterým hltám beletrii, není tím nejrychlejším, jakým dovedu přelouskat téměř jakýkoli text. I normálně čtu rychle a bylo mi několikrát řečeno, že nemohu číst celá slova a jen tak odhaduji, co se za skrumáží písmenek skrývá. To při obyčejném čtení není pravda (tedy mimo severských jmen a názvů na které jen tak kouknu a vím o koho jde, ale nedovedla bych ho nahlas vyslovit, nebo napsat), ale když potřebuji rychle vědět, co se v nějakém textu píše, tak to dělám přesně takhle. Jen ho tak nějak přeletím očima, přečtu sotva třetinu slov kompletně a přesto dovedu přesně říct, o co v daném úryvku jde. Většinou nemám důvod své volnočasové čtení takovýmto způsobem urychlovat, ale někdy se to rozhodně hodí. Nevím, jestli to tak děláte taky, ale budu ráda, když mi prozradíte, zda ovládáte rychločtení, jaké jsou vaše tipy a triky, jak ho zvládnout a jaký je váš názor na tento způsob čtení.
TETOVÁNÍ
Tetování dříve patřilo jen k určité skupině lidí a bylo spíš odsuzováno. V dnešní době už tomu tak však naštěstí dávno není a knižní nadšenci si podobně jako všechny ostatní skupiny fanoušků zdobí tělo nejrůznějšími atributy ze svých oblíbených knih. I já občas trochu nechám unést a pomyslím si, že bych svou oddanost dala ráda najevo nějakým tím obrázkem na těle. Mám však dojem, že tetování se hodí jen k určitým lidem a já naneštěstí nejsem jedním z nich a tak pro projevy svého nadšení zatím volím méně permanentní metody. Ale takový znak relikvií smrti na předloktí...hmmmm. Tetování by každopádně mělo něco vyjadřovat a zastávám názor, že by mělo něco znamenat hlavně pro jeho nositele. Nemusí být nutně na místě, kde ho všichni vidí, i když některé umělecké kousky by bylo škoda nevystavovat na obdiv celému světu. Zkrátka a dobře, zrovna tetování s knižní tématikou spadají do kategorie, která se mi moc zamlouvá a budu vždy obdivovat, když bude mít někdo nějaké povedené a rozhodne se se mnou o něj podělit.
TLOUŠŤKA
Často se říká "Nesuď knihu podle obálky." Ale co takhle tloušťka. Není náhodou taky jedním z rozhodujících faktorů, které určí zda si knihu budeme chtít přečíst?
Nemůžu říct, že bych preferovala tlusté knihy před tenkými nebo naopak. Ale v určitých případech se prostě jedna z možností vždy hodí více. Tlusté knihy mohou být například často dost zastrašující. To, že bude pravděpodobně propracovaná a plná skvělých postav, a že díky velkému počtu stránek budeme mít možnost v epickém světě setrvat déle, je v pořádku. Na druhou stranu tlustá kniha vyžaduje velkou oddanost a odhodlání a to hlavě z hlediska času. Tisíci stránkovou knihu jednoduše nepřelouskáte za jeden večer, ani kdybyste se postavili na hlavu a u toho ve vzduchu stepovali. Navíc představa knihy velikosti a hmotnosti cihly zrovna neláká k zastrčení do kabelky pro případ, že najdeme chvíli času na čtení v průběhu dne. Naštěstí na tyhle bichle existují čtečky a já si tedy monstrózní knihy pořizuji jak v papírové, tak v elektronické verzi.
Tenké knihy mají ale taky hodně much. Mé škudlivé já (které, co si budeme povídat, moc prostor nedostává) si nutně položí otázku: "Vážně chci utratit 250 korun za těch pár stránek? Pro jistotu si to tedy nejdřív půjčím v knihovně." No ale pak se mi zalíbí a musím ji mít. To je jasnačka. Když ale pominu otázku peněz, pořád zůstávají pochybnosti, zda se na tak malý počet stránek mohlo vměstnat něco, co stojí za přečtení. Co nepůsobí jako by to autor sepsal během polední pauzy a rozhodl se to vydat.
Sečteno podtrženo - tenhle duel se pravděpodobně rozhodnout nedá. Někdy máme náladu na epickou fantasy, skrývající se na stovkách stránek, jindy jen na krátkou novelku, kterou zvládneme za cestu do školy. Neexistuje správný názor na to, zda jsou lepší tlusté, nebo tenké knihy. Naštěstí existuje ta zlatá střední cesta.
Využíváte rychločtení? Máte nějaké tetování s knižní tématikou? Jak moc důležitá je pro vás tloušťka knihy?
27. 7. 2015
Abeceda knihomola #S
SKANDÁL
Skandálů je pro knihomola na světě celá řada. Například zjištění, že se nakladatelství rozhodne nedovydat rozjetou sérii. To nás pak chytne amok, stěžujeme si na sociálních sítích, pláčeme kamarádům do telefonu, sepisujeme petice. A co teprve, když sice sérii dovydají, ale v polovině se rozhodnou změnit obálky, nebo formát. Když se knížky, které k sobě mají ladit liší byť jen o milimetr, jsme naštvaní. Jak k tomu přijdeme, když naše pečlivě promyšlená knihovní kompozice dostane na frak, kvůli takové prkotině? I posunuté logo nakladatelství na jedné z knih několikadílné série nás dokáže přivést k nepříčetnosti. Život by byl o mnoho jednodušší, kdybychom se kvůli těmto detailům nestresovali, nebo je rovnou neviděli. Ale copak to jde?
Mezi další samozřejmě patří vybitá čtečka bez možnosti dobití, doma zapomenutá knížka ve chvíli, kdy ji nečekaně potřebujete, nedostatek místa v knihovničce či dočtení všech knížek na světě (no...to asi těžko)...
SPÁNEK
Možná mi to zůstalo z dětství, ale někdy se mi stává, že když jsem unavená, tak ať čtu sebelepší knihu, usínám u ní a nakonec mě docela ukolébá do říše snů. Není to tím, že bych se nudila, ale to, jak krásný a milý příběh proniká ze stránek knížky až k mému centru fantazie, myšlenky se rozutečou a nakonec se přetaví do snů.
Hrozně moc ráda čtu v posteli a paradoxní je, že spánek mě přemáhá spíš v případě, že si ke knížce do postele lehnu přes den. Pokud nejsem extrémně zmožená, tak dovedu číst dlouho do noci, až se často musím přemlouvat, že když už je půl třetí ráno, tak je opravdu čas zavřít knížku i oči a pokusit se usnout. Přes den naopak vleže zvládnu tři čtyři stránky a jsem tuhá. Nevím čím to je. Máte to tak taky? A zdají se vám někdy sny, které navazují na děj knížky?
SVAČINKA
Vždycky mě pobaví naprosto zděšený výraz některých lidí, když někdy někdo řekne, že jí nebo pije při čtení. Ta hrůza v očích při představě drobečků nenávratně zaseknutých v tom místě, kde je zvnějšku knihy hřbet (hm, jak se tomu krucinál asi tak říká. Víte co myslím, že jo!), mastných flíčků od prstů otáčejících stránky poté, co vězely v sáčku s brambůrky, nebo mokrých skvrn od vyprsknutí při výbuchu smíchu v tom nejnevhodnějším možném momentě - po napití. Jenže baštění a čtení jsou dvě moje velice oblíbené činnosti a když je můžu dělat dohromady, je to zkrátka ráj. U mě to tedy není ani tak o tom, že bych ráda mlsala zrovna při čtení, ale spíš o tom, že je dost těžký mě zastihnout, když se zrovna necpu.
Samozřejmě nejsem žádný čuně, po kterém byste nevzali knihu do ruky, protože by po mém zásahu byla jako byste ji protáhli myčkou, dřezem se špinavým nádobím a nakonec popelnicí. To fakt ne. Ale jídla u čtení a čtení u jídla se rozhodně nebráním. Mnohdy je to jediná chvilka, kdy mám na čtení čas a klid. Jasně, číst u jídla je hrozně nezdravé. Blablabla. Ale co. Já to mám zkrátka ráda.
Co rádi mlsáte při čtení? Nebo jste snad jedním z odpůrců spojení těchto dvou bohulibých činností? Jaká kniha vás dokáže spolehlivě uspat? A jaký největší knižní skandál si dovedete představit?
23. 7. 2015
Abeceda knihomola #R
RECENZE
Čtení k mé osobě patřilo snad odjakživa. Vlastně jsem trochu překvapená, že jsem se nenarodila s knihou v rukách. A od chvíle, kdy jsem si založila blog je pro mě se čtením a knihami neoddělitelně spojeno i jejich recenzování. Nedovedu si představit, že přečtu knížku a nesesumíruju si v hlavě i v editoru svoje nápady a myšlenky, které se mi během přemítání o daném příběhu vkradou do mozku.
Moje zoufalá paměť získává hlavní roli v polovině mých úvahových článků, ale aby všechno dávalo smysl, musím ji uvést i nyní.
Protože skleróza je moje druhé jméno, co si nezapíšu, to prostě za chviličku nevím, je můj telefon plný poznámek, které si během čtení píšu, abych nakonec věděla, co všechno chci zmínit v recenzi (dovedete si představit ten průšvih, když jsem si po dočtení Zmizelé tuto poznámku omylem smazala). Miluju i barevné post-it lístečky, ale ty
Recenze jsou pro mě jednoduchou cestou nejen k utřídění myšlenek a ujasnění konečného názoru, ale také k zaznamenání pocitů, které mě během čtení zachvacovaly a které mi pomůžou uchovat si vzpomínku na danou knihu mnohem lépe, než shrnutí děje, nebo jméno hlavní postavy.
RYCHLOST/REKORDY
Člověk je tvor od přírody soutěživý. A co dokáže nejvíc vyhecovat a namotivovat mě? Já. Nevím, jak to mají nastavené jiní, ale já nejraději překonávám sama sebe. Ať už se jedná o sport, čtení, nebo životní peripetie, největší radost mi udělá, když překonám laťku, kterou jsem si nastavila svým předchozím konáním, případně důkladnou úvahou.
Mojí velkou čtenářskou motivací je pochopitelně Goodreads challenge, která mi momentálně škodolibě hlásí, že jsem slušně pozadu.
Nicméně abych se dostala k jádru pudla.
Koho by nepotěšilo, když zjistí, že čte tak rychle, že překonává svou stanovenou rychlost a goodreads challenge krásně stíhá? A zaslechla jsem, že i čtečky knih dnes dovedou říct, jak moc rychle čtete a jak dlouho vám potrvá, než se dostanete až nakonec. Možná i proto řada lidí na čtečkách zvládne knížku sfouknout za o poznání kratší dobu, než knížku papírovou. Vím, že v případě čtení mnohdy nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Mně ale záleží na obojím. A pak závodím. Klidně sama se sebou.
U čtení a u jídla moc nevyznávám názor, že když budu pomalejší, tak si laskominu lépe vychutnám. Kdepak. Snad právě naopak. To, jak rychle ji slupnu značí, jak moc si ji užívám, jak je mi blízká a že jsem s ní více než spokojená.
Další velkou čtecí a psaveckou motivací je blog. Mám ráda pravidelnost, ale na druhou stranu i pečlivost a v ideálním případě originalitu. Poslední zmiňované budu muset ještě trochu dopilovat, ale o to ostatní se celkem zdařile pokouším. Snažím se postovat často, ale ne za cenu odfláknutosti. Nechtěla bych se prezentovat něčím, o čem nejsem přesvědčená, že vychází ze mě a je to něco, za co se nemusím (aspoň v dané chvíli) stydět. I tady tedy svým způsobem závodím. S časem, kterého je zoufale málo a musím do něj nacpat i jiné koníčky, než jen blog a čtení.
RE-READING/READ-A-THON
Výdobytky moderní internetové společnosti, o kterých bych asi neměla ani tušení, nebýt toho, že jsem se k radostně připojila k značně rozsáhlé komunitě blogerů. I když je na světě tisíce knih, které si chci za svůj život stihnout přečíst a už teď vím, že pokud nenajdu nějaký pohozený kámen mudrců a nezvládnu zařídit, abych žila věčně, nebudu na to mít čas. Stejně mě to ale neodradí od re-readingů. Objevovat nové krásné a neokoukané příběhy je sice príma, ale někdy je fajn, vrátit se k něčemu důvěrně známému. I když už některé knížky znám prakticky slovo od slova, jednou za čas mě přepadne nálada se znovu ponořit do něčeho, u čeho vím co můžu čekat a jak to skončí. I re-readingy mají zkrátka své kouzlo. Znám i lidi, kteří je odsuzují, ale ochuzují se tím o něco nádherného. Nikdy nevíte, kolika drobností jste si při prvním, často překotném a spěšném čtení nevšimli. Kolik kouzelných střípků, ze kterých se skládá konečný obrázek jste přehlédli. Podle mě není důležitý cíl, ke kterému jste dospěli, ale cesta, kterou jste se k němu vydali. A těch může být nespočet. I detektivka může být napodruhé zajímavá. I ten nejpřímočařejší románek se může na podruhé zdát originální. A co teprve ten pocit, když si připomenete všechny emoce, které jste zažívali při prvním čtení knížky, která si našla a navždy zabrala své jedinečné místo ve vašem srdíčku.
Read-a-thonu jsem se zúčastnila všehovšudy jednou a to ještě tak s polovičním úsilím, neboť jsem měla výčitky svědomí, že bych se měla věnovat něčemu úplně jinému, ale ten koncept mě nadchnul. Jenže jediným řešením pro mě asi je uspořádat nějaký vlastní, neboť když je pořádá někdo jiný, je to vždycky v termínu, který se mi zoufale nehodí. No uvidíme, třeba někdy. Jak už jsem uváděla výše, jsem hodně soutěživý čtenář a ráda bych věděla, kolik toho zvládnu přečíst na jeden zátah, když na to budu mít čas a náladu. Jenže na druhou stranu vím, jak je to se mnou a plánováním co se týče čtení. Kdybych měla pocit, že musím, asi by to úplně neklaplo a žádný rekord bych nezlomila. Nejlepší jsou ty chvíle, kdy zasednu ke knížce a zcela neplánovaně u ní prosedím celý den a ani kdybych chtěla, tak mě od ní nic nedostane.
Jak vidíte lámání rekordů v případě čtení vy? Máte rádi read-a-thony? Děláte si pravidelné re-readingy svých oblíbených knih, nebo se k nim stavíte spíše skepticky?
I tentokrát jsem se trochu rozepsala (moje články by se neměly hodnotit na počet slov, ale počet kilometrů) a udělala asi pět set neplánovaných odboček od tématu, ale věřím, že pokud jste dočetli až sem, tak vás tenhle můj zlozvyk nejspíš neodrazuje.
Jak vidíte lámání rekordů v případě čtení vy? Máte rádi read-a-thony? Děláte si pravidelné re-readingy svých oblíbených knih, nebo se k nim stavíte spíše skepticky?
I tentokrát jsem se trochu rozepsala (moje články by se neměly hodnotit na počet slov, ale počet kilometrů) a udělala asi pět set neplánovaných odboček od tématu, ale věřím, že pokud jste dočetli až sem, tak vás tenhle můj zlozvyk nejspíš neodrazuje.
2. 7. 2015
Abeceda knihomola #P
PLÁČ
Naprosto miluji, když ve mě kniha dovede vyvolat nějaké emoce. Vlastně ani moc nezáleží na tom, jestli je tou emocí radost, smutek, nebo vztek. Hlavně když kniha není tak mdlá, že při jejím čtení necítím vůbec nic kromě klížících se očí a nutkání k zívání.
Protože jsem
Rozbrečí mě kde co, ale kniha musí být zatraceně dobrá, aby se jí to povedlo. Na osudu postav mi musí hodně záležet, aby mě z jejich nesnází, či šťastných konců vhrkly slzy do očí a autor musí příběh vykreslit tak, že hrdiny začnu považovat za skutečné lidi se skutečnými city. A to se nepovede každému.
PANIKA
Panika je pochopitelně stav, který nastane, když knihomol zjistí, že nemá co číst. Nebo když zahlédne ediční plán nakladatelství a zjistí, že nebude mít v následujícím období dost peněz, aby si nakoupil všechny ty nádherné novinky a zkompletoval svou sbírku i staršími kousky, které měl v plánu koupit. Nebo když prostě zjistí, že nebude mít v životě dost času, aby přečetl všechny knížky, které by chtěl.
Je to tak. Panika je víceméně převažujícím pocitem v životě knihomola a za léta praxe jsme si vyvinuly hned několik účinných způsobů, jak s ní bojovat.
PAPÍR
Vsadím se, že
Vybírání knihy je rituál. Všichni to děláme. Od příchodu do knihkupectví a nalezení toho správného komínku, přes detailní prozkoumání všech dostupných výtisků a výběr toho nejméně pomuchlaného a ošmataného stovkou podobných cvoků, po první prokřupnutí nové nedotčené vazby a následné očuchání celé knihy. Každý papír voní trochu jinak, ale všechny voní zajímavě. Lesklý těžký křídový papír, tlustý papír bílý jako sníh, recyklovaný papír nebo zažloutlé stránky v knize, zapomenuté u babičky na půdě. Každý má své kouzlo a každá kniha má svou specifickou vůni.
Kniha se dá vnímat všemi smysly. Očima samozřejmě hltáme písmenko za písmenkem, rukama přejíždíme po hladké a lesklé obálce a se zálibou listujeme stránkami skrývajícími dobrodružství o jakých se nám nesnilo, nosem si užíváme již zmiňovanou specifickou vůni knih a díky audioknihám či rodičům, kteří nám jako malým četli můžeme knihy vnímat i ušima. A zkoušeli jste knihu někdy ochutnat? Jsem si jistá, že by chutnala skvěle, ale zůstaňme radši u toho, že díky kuchařkám si můžeme knihu užít i zásluhou chuťových pohárků.
Koupili byste si knihu napsanou na jedlém papíře abyste mohli případ doslova baštit? Jaký nemilý stav ve vás vyvolává paniku? Pláčete u knih?
29. 6. 2015
Abeceda knihomola #O
OBÁLKA
Ať chceme nebo ne, první co nás ke knize o které nic nevíme přiláká, je její obálka. Sebelepší kniha nemá šanci zaujmout, pokud má nezajímavě, nebo dokonce nepěkně zpracovaný kabátek. Na druhou stranu pěkný zevnějšek, podobně jako u lidí, nedovede účinně a na dlouho zamaskovat vnitřek, který stojí za nic. Sice může krátkodobě zaujmout, donutit člověka k utracení peněz, ale nepotrvá dlouho a důvtipnější čtenář zjistí, že krásná obálka není všechno.
Nevím, jak to probíhá, ale řekla bych, že obálce se v nakladatelství věnuje skoro stejné množství času, úsilí i finančních prostředků, jako celému obsahu. Od vyjednání práv a nákupu originální obálky, případně výběru nového českého motivu, přes font a překlad názvu po jeho umístění a celkové grafické učesání jde o práci hodnou génia a člověk pro tyhle lidi musí mít řádnou dávku uznání a právem je právě obálka poloviční cestou k úspěchu.
OKOLNOSTI
Jsem chronický plánovač, ale na moje čtecí návyky se žádná organizovanost nevztahuje. Výběr knihy, kterou budu číst po skončení té předchozí nechávám zcela na aktuální náladě a okolnostech. Pokud jsem doma, mám výběr ze své (ehm) skromné knihovničky a většinou i pořádného komínku výpůjček z knihovny. Pokud jsem mimo domov, mám na výběr pouze z obsahu své čtečky. Takže už to, kde se nacházím v momentě rozhodnutí o čtené knize se zásadním způsobem odrazí na konečném dojmu, který při čtení a po dočtení z knihy mám.
Na okolnostech tedy ve finále rozhodně záleží a to, jak se mi daná kniha líbí je jimi hodně ovlivněno. Pokud se mi knížka trefí do aktuálního rozpoložení, má velké štěstí a já pak ji v konečném důsledku nejspíš dosti nadhodnotím jednoduše proto, že jsem ji četla ve správnou chvíli a na správném místě a že se mi v tu chvíli četla víc než dobře. Jakmile se ke konkrétnímu příběhu dostanu v určitém, pro danou knážku vhodném, rozpoložení, je tu velká šance, že se nezařadí do zástupu anonymních útržků, které v mé paměti nezískaly permanentní umístění, protože jsem se k nim jednoduše nedostala v ten správný okamžik, naopak, zapamatuju si z nich víc než jen jména hlavních postav.
Dost záleží i na pořadí, ve kterém dané tituly čtu. Pokud dočtu extrémně skvělou knihu, ze které jsem maximálně nadšená, nadcházející příběh je dost v nevýhodě, jelikož dosáhnout na nastavenou vysokou laťku mých očekávání po dočtení dokonale vystavěného příběhu není vůbec snadné a kniha pak při hodnocení utrpí jen proto, že byla ke čtení vybrána po té dokonalé knize, která přijde jen jednou za čas. Okolnosti tedy zásadně ovlivňují nejen mé čtecí chutě, ale i výsledný dojem z celé knihy.
ORIGINALITA vs. OKOUKANOST a OPAKOVÁNÍ
Když někdo čte tolik jako my, rozhodně mu není cizí pocit, který
nevyhnutelně přichází při začtení se do knihy. A to sice neodbytný dojem - "Kruci, tohle už jsem přece četla." Napsat něco originálního je v dnešní době úkol vyžadující téměř nadlidské úsilí. A proto jsou pro mě spisovatelé něco jako superhrdinové. I když napíší průměrný a ničím objevný příběh, který se však dobře čte, musím k nim, chtě nechtě, chovat bezmeznou úctu.
Objev originálního knižního motivu proto provází neukojitelná radost a nadšení.
Nové a neokoukané zápletky přichází ve vlnách. Jeden šťastlivec vymyslí nějaký parádní námět, který u čtenářů sklidí úspěch a najednou se jako houby po dešti začnou objevovat stovky knih zabývající se v různých obměnách tím, co v poslední době zmíněnému autorovi přineslo pěkně tučný balík. Nevadí mi číst pořád dokola totéž, jen v bledě modrém. Pokud mě dané téma zaujalo, klidně si o něm přečtu z pohledu tolika lidí, kolika jen bude možné.
Naopak nemůžu vystát nálepku "Pro fanoušky Hunger Games", "Pokud se
vám líbil Harry Potter, stoprocentně si zamilujete tuto žhavou novinku."
Přesto se sami nikdy neubráníme srovnávání příběhů, ve kterých prostě vidíme něco, co už dávno známe. Ale tu podobnost chceme najít sami od sebe, ne ji mít naservírovanou na zlatém podnose od nakladatelů.
Abych to uzavřela, na tom, že někdo obšlehne námět od někoho jiného asi není nic zas tak špatného. Je hrozně těžké říct, co se dá považovat za původní nápad autora. Vždycky ho něco inspiruje, ať už je to něco, co někdo napsal, nebo nějaký zážitek, který mu připomene cosi, co někdo kdysi vyslovil.
Jak nahlížíte na módní vlny knih na jedno brdo? Která taková vlna vás v poslední době úplně minula? Jak velkou úlohu má pro vás při nákupu knih obálka? Jak velkou roli hrají okolnosti při vašem hodnocení knih? Snažíte se zůstat nezaujatí, nebo se necháte snadno ovlivnit momentálním rozpoložením?
16. 6. 2015
Abeceda knihomola #N
NESPOLEČENSKOST
Stereotypní náhled na knihomola charakterizuje tohoto tvora jakožto pecivála s nosem věčně zabořeným do knih. Společnost vidí lidi, co nadprůměrně čtou, jako nudné podivíny, kteří se nedovedou bavit o ničem jiném než o knihách a spíš, než vlastní život prožívají raději osudy smyšlených lidí. Než aby vyrazili ven s kamarády, s chutí zůstanou doma a čtou si. To samozřejmě platí jen v případě, že nějaké kamarády mají. Protože kdo by se bavil s bručouny, jež nedokážou přenést přes srdce věci jako, že někdo nečetl Harryho Pottera, nebo netuší, kdo je to Haymitch případně je překvapen, že byl Percy Jackson natočen na motivy "nějaké knížky".
Jenže situace je pochopitelně úplně jiná. Nebo minimálně tak 50:50.
Myslím, že v životě každého nastane chvíle, kdy prostě nemá náladu vůbec na nikoho a když konečně vyšetří chvilku volna, radši, než aby si šel sednout do hospody, si zaleze do pelechu s příjemnou knížkou. Jenže můžete tohle říct nahlas? Ani náhodou, to byste přeci byli za totální asociály.
Ale takové pocity totální nechuti ke společenskosti jistě nezažívají jen knihomolové. Takový ten asociální knihomolský trend se dle mého zavedl jen proto, že zažraní čtenáři jsou skupina, která se tak dobře definuje.
Pokud se samozřejmě tohle stává dnes a denně a člověk jakékoli pozvání k posezení s přáteli a bez knihy s díky odmítá, pak už je situace na pováženou, ale myslím, že každý má právo žít svůj život tak, jak sám uzná za vhodné.
Na tom být chvíli sám také není vůbec nic špatného. Naopak neschopnost trávit čas sám se sebou také, (imho) není v pořádku. Každý extrém prostě zavání průšvihem.
NEDOČKAVOST A NEPOUČITELNOST
Jeden z největších nepřátel knihomola je čas. Nejen, že ho v běžném dni studujícího či pracujícího člověka na čtení zbývá zoufale málo. Navíc nám ta mrcha proradná nepřeje ani co se týče nejrůznějšího čekání. Série jsou v tomhle machři.
Vžijte se do situace. Zanedlouho má vyjít první díl série, která byla pochopitelně v zahraničí přivítána s nebývalým nadšením a slavila obrovský úspěch. A protože sledujete nespočet cizojazyčných blogů či youtuberů, samozřejmě se nemůžete dočkat, až kniha vyjde i v českém překladu. Nakonec ten slavný den nastane a i naše malá zemička se dočká. Vy si knihu koupíte, spolu se stovkou dalších, prakticky ihned po vydání, zhltnete ji a ouha. Jelikož má následovat další díl, autor si na posledních pár stránek nachystá naprosto šokující zvrat, kterému se dneska módně říká cliffhanger a který zajistí, že prodejnost pokračování je zajištěna dávno před vydáním. Jenže další díl má v češtině vyjít až za dlouhých 12 měsíců. Co si jen do té doby počnete se svým životem?
Mantra "Nezačínej číst nedokončené série" nepomáhá. Někdy je zde možnost přečíst si pokračování v angličtině. Ale když ne, jste takříkajíc v pr....ůšvihu.
My se prostě nepoučíme a vlastně pořád na něco čekáme. Naštěstí je kolem nás tolik knih, že by je člověk nedokázal přečíst ani kdyby žil tisíc let, takže nám čekání zpříjemňují další infarktové konce nedovydaných sérií, bombastické standalone knížky, po kterých jako by se poslední dobou slehla zem a někdy samozřejmě i knihy plné zklamání.
NÁSTRAHY
Nástrahy internetu pro knihomola tkví v mnoha věcech. Nedá se říct, která je nebezpečnější, ale jedna z těch, které rozhodně nejvíc naštvou jsou spoilery. Netuším, čím někteří lidé při psaní recenzí či článků, nebo natáčení videí myslí, ale podle anatomie, kterou jsem se na gymplu učila já, to bude pravděpodobně úplně jiným orgánem, než je obvyklé. Jasně, že je povoleno probírat děje knih a sdílet postřehy ze čtení. Ale je slušností to dělat v uzavřené společnosti, pečlivě označené diskuzní místnosti či pěkně mimo internet, někde v kavárně nad šálkem něčeho lahodného. Přece není takový problém zkontrolovat, zda už název článku přímo neřve něco, co by mělo být těm, kteří se chtějí nechat překvapit, skryto. No...všichni víme.
Další nástrahou jsou pochopitelně knižní blogy. Váš oblíbený bloger napíše za měsíc klidně desítku více než lákavých recenzí, po jejichž přečtení pochopitelně dostanete pocit, že knihu potřebujete hned držet v rukou. Jenže kdo na to má pořád brát peníze? A čas, když už jsme u toho?
A podobných nástrah jsou na internetu stovky. Výprodeji a akčními slevami nejrůznějších e-shopů počínaje, soutěžemi a chytlavými blogovými projekty či inspirativními plodnými blogery konče. Všechny tyto věci jsou náročné buď na čas, nebo na peníze, případně na oboje. Knihomolský život je v době internetu nádherný, ale náročný jako přechod přes lávku visící nad propastí. Pokud budete našlapovat opatrně, dostanete se na druhou stranu. Pokud ne... může to špatně dopadnout.
Jakým nástrahám internetu se nedokážete ubránit vy?
Jaký máte názor na knihomoly, jakožto nespolečenskou chásku?
Zní vám povědomě neustálé opakování té stejné chyby a nepoučitelná nedočkavost?
9. 6. 2015
Abeceda knihomola #M
MÁNIE
Mánie je něco, co se týká nás všech. Ať už mluvím o čtení, nakupování knih, závisláckých návštěvách knihovny, fanouškovství, sbírání fandomových předmětů, opakovaném čtení oblíbených knižních sérií nebo masovém zakládání knižních blogů. Jakmile si něco zamilujeme, chceme se tím obklopovat, chlubit a sdílet svou radost s ostatními, podobně postiženými lidmi. Naštěstí žijeme v době a společnosti, která takovému způsobu života přeje a my si můžeme těchto radostí užívat plnými doušky.
Když ještě navíc máme tu moc a podobnou mánii dokážeme odstartovat my sami, to je teprve paráda!
MÚZA
Múza, aspoň z mého pohledu jakožto čtenáře, nikoli spisovatele, ani tak nesouvisí s knihami, ale s blogováním rozhodně.
Múza je pro knižního blogera zcela zásadní. Smůla je, že nevím jak jí přivolat. Je dost svéhlavá a přichází a opouští mě jak se jí zlíbí.
Někdy mi psaní jde takzvaně samo. Dostanu nápad, sednu k počítači a píšu a píšu až je článek dlouhý jak týden před výplatou a já musím škrtat, aby čtenáře hned po rozkliknutí neodradila kilometrová litanie, protože co si budeme povídat, ač si říkáme knihomolové, články na internetu máme rádi krátké a úderné a od určité délky už pociťujeme jistý odpor a lenost se do čtení vůbec pouštět.
Jenže někdy sedím s otevřeným editorem a ne a ne vymyslet nic, co by stálo aspoň za starou bačkoru. To pak píšu na etapy několik dní. Nikdy bych totiž nezveřejnila něco, o čem nejsem stoprocentně přesvědčená, že se tím chci prezentovat. Musím si být jistá, že to má hlavu a patu a že jsem si dala záležet na obsahu i formě.
Jelikož jsem dost pedant v dodržování pravidelných projektů (jako je třeba Abeceda knihomola), nemůžu si dovolit prostě článek na týden vynechat, ačkoli jsem zrovna ve fázi, kdy mi to psaní vůbec nejde. Svědomí by mi to nikdy neodpustilo. Takovou situaci pak řeším tím, že ten editor zase pěkně zavřu, jdu se proběhnout ven, přečíst pár stránek, schrupnout si, nebo napíšu přátelům, kteří mají tendenci mě nevědomky inspirovat.
Naštěstí mě zatím nikdy múza nezradila úplně, takže se více či méně zvládám držet rozvrhu. To jestli ta múza za něco stojí už musíte posoudit vy.
Na dnešní zařazení tohoto slova navedl rozhovor, který jsem včera vedla s Terezkou. Tímto jí moc děkuji! :)
MISTRYNĚ
Postupem času se ze mě díky mé lásce ke knihám stala mistryně v mnoha věcech - čtení obrovského množství písmen v co nejkratším čase, zaplňování nejmenších škvírek a díky obsedantnímu přerovnávání i neustálé nalézání nového místa v knihovně, omezení nákupů všeho možného, aby bylo dost peněz na knihy, v akrobatickém balancování při čtení v tramvaji, nalézání nových poloh při čtení v posteli, účinné maskování knih při balení na dovolenou, aby si ostatní nemysleli, že jsem šílenec, když si na týden beru sedm knih a mnoha dalších disciplínách, které by se klidně mohly objevit na knihomolské olympiádě.
Jaké kvality byste na knihomolské olympiádě prokázali vy?
Jak se stavíte k neustále se měnícím mániím a jaké, kromě knih, vás naprosto ovládají?
A jak jste na tom vy s vaší múzou?
2. 6. 2015
Abeceda knihomola #L
LABORATOŘ
Přemýšleli jste někdy o tom, jak to vypadá v hlavě spisovatele? Jak barevné a pestré to musí být na místě, kde vznikají naše milované světy, oblíbení hrdinové, dechberoucí vyvrcholení a zlomyslné konce? Já si spisovatelský mozek představuji jako laboratoř, kde se smíchávají nejrůznější vzrušující přísady a chemikálie, kde jsou na nikde nekončících policích nedbale rozmístěné sklenice s roztodivnými tekutinami, které představují ty nejdůležitější přísady jež patří do dobré knihy, jako například napětí, překvapení, láska, tajemno či bolest a které se nerozlučně snoubí v dlouho vznikajícím lektvaru, který nakonec tak rádi uchvátíme do svých knihovniček. Kde všechno zprvu vybuchuje a dýmá, ale nakonec je výsledná receptura dokonale vyladěna vznikne omamně vonící, zářící a lesknoucí se roztok v nádherném, křišťálovém poháru.
LOKALITA/LOKACE
Ať chcete nebo ne, ale na prostřední záleží a to ať už jde o lokaci, ve které se sami fyzicky nacházíte při čtení knihy, nebo o to, kam vás kniha zanese ve vaší fantazii.
Nevím jak vy, ale já mám některé knihy spojené s určitými místy. Nejen, že mám díky tomu knížku pevně zakotvenou v čase, ale pamatuji si z ní i víc díky tomu, kde jsem ji četla. Mám s ní a s daným prostorem propojené emoce, které mě při čtení přepadaly a dokážu zpětně interpretovat spoustu věcí, které bych si za normálních okolností nepamatovala. Nevím, na čem záleží, zda knížka skončí v symbióze s danou lokalitou, ale každopádně se to děje a každá z knížek, která má tu výsadu mít vlastní místo v čase a prostoru je pro mě výjimečná.Důležitá je samozřejmě i lokace, do které vás zavede sám autor pomocí příběhu. Ne nadarmo se říká, že čtenář prožije tisíce životů. On i navštíví tisíce míst. A vše co k takovému cestování potřebuje je jen vlastní fantazie.
LISTOVÁNÍ
Jedna z mých nejzamilovanějších věcí na brouzdání mezi knihami, ať už doma u vlastní knihovničky, nebo v knihkupectví je ten pocit, kdy jednak poprvé listuji úplně novou knihou, nebo naopak laskám důvěrně známé stránky mému srdci blízké. Stejně jako speciální vůně, která k těm našim láskám neodmyslitelně patří je pro mě důležitý i kontakt s papírem, jako takovým. Ať už jsou stránky sněhově bílé, křídově lesklé, nebo zažloutlé stářím, každá kniha má svou duši, speciální aroma a specifický povrch, který lze na omak jednoznačně identifikovat. Ať už čtu a otáčím stránkami z toho důvodu, že nemůžu jinak a chci pokračovat v příběhu do kterého jsem právě ponořená, nebo si chci jen tak zběžně prohlédnout pár kapitol, vždycky jsem si plně vědoma toho rituálu listování. Šustění otáčených stránek a jejich ubývání směrem ke konci příběhu je jedním z nejuspokojivějších pocitů, které pochopí jen oddaný čtenář.
Jak jste na tom ve vztahu k listování vy? Jak si představujete spisovatelský mozek a kam se díky své fantazii vydáváte nejraději?
29. 5. 2015
Abeceda knihomola #K
KOMOLENÍ
Komolení, to je moje. Nebo aspoň bývalo. Jeden můj kamarád tvrdí, že není možné, abych četla tak rychle, jak čtu. Jednou jsme si dali závod a zatímco on dospěl sotva do poloviny stránky, já už otáčela na další. Nevěří mi, že čtu celá slova, celé věty, každé písmenko. A v jednom případě má pravdu. Jakmile jde o jména, tím spíš složitá severská jména, přečtu si je jako celek sotva jednou a nadále už je vnímám jen jako shluk písmenek. Neumím to lépe popsat, ale když se v textu objevuje jméno znovu a znovu, už ho nečtu celé, ale prostě na něj jen kouknu, rozpoznám o koho jde, ale jednotlivé hlásky už nespojuji. A tím se někdy stane, že si dané jméno vysním nějakým způsobem a nikdy ho nevyslovím nahlas. A když pak vyjde z úst někoho jiného, hrozně mě překvapí, jak zní a že jsou v něm písmenka jinak, než jsem si celou dobu myslela. Na komolení jmen jsem (hlavně dřív) byla expert a jsem si jistá, že v tom nejsem sama.
KOMUNITA A KAMARÁDI
Před rokem a půl jsem dostala ten nejlepší nápad za celý svůj život. Založení blogu se zpočátku nezdálo, jako velká událost, ale když se na to podívám zpětně, jsem ráda za ten jeden večer, kdy jsem neměla co dělat a rozhodla se do toho konečně praštit. S myšlenkou, že psaní recenzí by mohlo být něco, v čem budu časem dobrá, jsem koketovala už dlouho. Bála jsem se však negativního, nebo co hůř, žádného ohlasu. Ale nakonec jsem si řekla, co tě nezabije, to tě posílí a klikla na tu svůdnou oranžovou ikonku.
A dnes jsem tady a neskutečně si užívám ten pocit, že jsem součástí skvělé blogerské a čtenářské komunity. Že mám přístup k názorům lidí se stejnými zájmy. Že jsem našla kamarády, na které nedám dopustit. Už ani nevím, jaké to bylo, když jsem tyhle spřízněné duše neměla. Když najednou zničehonic do vašeho života vstoupí lidé, se kterými si povídáte denně a kdy vaše rozhovory dávno překročily hranice knižních témat. Když víte, že se na ty lidi můžete spolehnout ať už půjde o cokoli. Když si na seznam opravdových přátel můžete připsat další jména.
Pro mě jsou můj blogerský a reálný život ve dvou naprosto oddělených světech. Ale právě ony (vy víte o kom mluvím!) tyhle dva světy spojily dohromady. Děkuju!
KOMUNIKACE A KOMENTÁŘE
Snad jediná věc je na blogu ještě lepší než ta možnost vyjádřit svůj názor prakticky na cokoli a tou je interakce se čtenáři. Miluju komentáře, miluju když v reakci na můj článek nebo recenzi vnesete do daného tématu taky část sebe a svého pohledu na věc. Miluju to, že ačkoli se známe jen skrz klávesnice, víme toho o sobě tolik, že mám někdy pocit, že vás znám lépe, než třeba lidi se kterými jsem chodila 8 let na gympl. Možná to zní dost smutně, ale je to tak. Mám vás zájem poznat, ať už virtuálně, nebo osobně, protože vím, že ať se sejdeme kdykoli a kdekoli, nikdy se spolu nebudeme nudit, a budeme si mít o čem povídat. Choďte na srazy a nejen tam. Moc ráda se s kýmkoli z vás potkám!
Máte také talent na komolení knižních jmen? Jak nahlížíte na blogerskou komunitu? Je pro vás v rámci knižních blogů důležitá komunikace a zpětná vazba? :)
