Příběh služebnice - Margaret Atwood

V blíže neurčené, ale zřejmě nepříliš daleké budoucnosti se v Příběhu služebnice USA dostalo do područí nemilosrdného klerofašistického totalitního režimu. Drastické snížení porodnosti vedlo k zavedení nového fungování domácností. Do privilegovaných rodin jsou umisťovány služebnice, jejichž úkolem je pouze donosit zdravé děti, které však nebudou právně náležet jim, ale jejich majiteli s manželkou, která sama pro svého muže zdravého potomka porodit nedokáže. Služebnicí se stane žena, která v minulosti porodila zdravé dítě, ale svým stylem života se provinila vůči režimu. Postavení služebnice je sice formálně volbou, ale znamená pouze vysvobození od života v koloniích, kde trestanci sbírají radioaktivní odpad a čistí planetu pro ty, kteří si dle režimu zaslouží žít. Služebnice nemají žádná práva, nesmějí číst ani vlastnit knihy, mají striktně určeno, jaké oblečení smějí nosit.

Fredova, jak její nové jméno napovídá a jejíž původní jméno se nikdy nedozvíme, náleží do domácnosti vysoce postaveného velitele jménem Fred. Fredova odosobněně a syrově vypráví o každodenním životě na postu služebnice a její rezignace vyznívá, jako by se jí popsané hrůzy už ani netýkaly. Zároveň se retrospektivně vrací do minulosti. Pro její generaci je nový režim vůbec nejhorší. Pamatuje svobodu. Zakazuje si vzpomínat na doby, kdy směla mít zaměstnání, názor i vlastní rodinu. Nyní má jen procházky do obchodu s další služebnicí ze sousedství. Služebnice se po městě smí pohybovat pouze ve dvojicích. Každá z nich je špionkou, nasazenou na svou partnerku. Jediný náznak vzpoury proti režimu či protivenství vůči fungování světa, neopatrně pronesené slovo, by možná mohlo znamenat něco mnohem horšího, než je život služebnice.

Příběh služebnice začala Margaret Atwoodová psát v roce 1984, tedy v době, kdy se drastická proměna společnosti zdála sice neméně děsivou, ale skutečně antiutopickou. Dnes, po více než třiceti letech však dostává mnohem znepokojivější nádech. V době, kdy přirozené početí pomalu přestává být samozřejmostí, se odnošení dítěte náhradní matkou nezdá až tak nemístné. Způsoby, které autorka předestírá, jsou samozřejmě dovedeny do extrémů a jako u všech dystopií „je jasné“ že tak daleko to zajít nenecháme. Strach, úzkost a absence cesty ven, což jsou aspekty, jež z knihy přímo čiší, z ní dělají něco výjimečného, nikoli ojedinělého, ale ve své době přinejmenším průkopnického z pera ženské autorky.

Margaret Atwoodová nejen že stvořila děsivě působivou vizi budoucnosti, ale zahalila ji do nesmírně čtivého hávu, který vám nedovolí jen tak z příběhu utéci. Stejně jako není možno se vymanit z nově nastoleného režimu soustředěného na plození dětí oproštěného od emocí, poníženého na akt povinnosti vůči státu, ani vy nedokážete jednoduše vystoupit z rozjetého vlaku, kterým Příběh služebnice od prvních stránek je. Fredova, přesto, že se ji režim snaží ze všech sil zlomit, si stále uchovává střípky naděje, že se někdy znovu setká se svým dítětem z dob minulých a že nebude příliš přísně souzena za své činy během „kariéry“ služebnice. Všichni přece dělají vše proto, aby přežili, no ne?

Příběh služebnice je fascinující vizí budoucnosti, která se zdá neuvěřitelná, ale přesto je zasazena v reálném světě, který funguje nepříliš odlišně od našeho. Převraty jako je tento, totiž vždycky přichází nenápadně a Margaret Atwoodová jisté tendence již před více než třiceti lety považovala za dostatečně alarmující, aby je beletristicky zpracovala a zdvihla tak varovný prst celé společnosti. Plíživé pocity strachu, permanentní zhnusení nad ubohým postavením žen, které jsou pouze nádobami pro plození dětí, zděšení nad obřady a rituály tradičně dodržovanými mezi čtyřmi stěnami i jako společenské události pro služebnice a manželky, to všechno vám během čtení bude vířit hlavou. Získáte pocit, že pokud děj okamžitě s někým neproberete, exploduje vám mozek a přemíra postřehů a podnětů k diskuzi vás vybudí k nepříčetnosti. To, že kniha vyvolá emoce je polovinou úspěchu, ať už se jedná o pocity hrůzy, zhnusení, nechápavosti, údivu, nadšení nebo dojetí. A Příběh služebnice vás bohatě zásobí takovou škálou emocí, že nebudete vědět, co ventilovat se svým čtecím parťákem dřív. Tahle kniha se totiž ani jinak, než s někým, číst nedá. Tohle budete potřebovat sdílet. Dejte na mou radu.

90 %