Dorte se nastěhovala do malého domku u nádraží. Předstírá, že jezdí do Kodaně do školy, a přitom místo toho pouze přemítá o životě, snaží se psát, setkává se s lidmi a vzpomíná na minulost. Nedá se moc říci, že by žila. Spíš přežívá a nechává se vláčet životem. Jediný člověk, se kterým si rozumí, je její teta Dorte, po které dostala jméno. Ani ta však netuší, jak to s neteří a jejím studiem opravdu je.
Dorte je dvacet, ale působí mnohem starší. Již několikrát se odstěhovala od rodičů, prošla si mnoha lepšími i horšími vztahy, bydlela všude možně a její jedinou jistotou v životě byla vždy jedině laskavá teta Dorte. Tohle jsem měla napsat v přítomném čase má jistý filosofický přesah, který nemusí být pro každého. Stále se však dá hovořit o větší realističnosti děje, než tomu bylo u předchozího
Jestli chceš. Dumání nad smyslem života tu hraje trochu menší roli.
Ve čtení recenze pokračujte zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Paseka.
Já pořád váhám, jestli autorku mám nebo nemám zkusit. Tahle knížka mě láká o něco víc než Jestli chceš, ale asi tomu nechám voln průběh :) Jsem ráda, že se ti po poměrně zklamání s první tahle druhá líbila o něco víc. Recenze jako vždy skvělá.
OdpovědětVymazatJestli chceš bych nedoporučila, tohle jo, ale asi ne nijak prioritně :)
VymazatDíky :)