Dcera někoho jiného – Amy Gentry

Před osmi lety beze stopy zmizela třináctiletá Julie. Teorie zní, že byla unesena, nicméně tomu nenasvědčují žádné důkazy, mimo očitého svědectví k smrti vyděšeného desetiletého dítěte. Rodina už dávno přestala doufat v dceřino nalezení a začala si přát, aby Julie příliš netrpěla, když umírala a nechtějí už nic jiného než tělo, jež by mohli pohřbít, aby mohli tuto hrůznou kapitolu svého života konečně uzavřít. Nyní, o tolik let později se na jejich prahu objevuje mladá žena, nápadně podobná Julii. Rodina ji přijme s otevřenou náručí, ale dojetí rychle střídají pochyby. Julie se se svými blízkými sžívá jen pomalu a na návrat do normálního života nijak nespěchá. Odmítá chodit na terapii a peníze z fondu na její nalezení jsou najednou pryč. Vrátila se domů jejich Julie, nebo někdo úplně jiný?

Julie byla puberťačka, když zmizela. Její mladší sestra Jane byla svědkem jejího únosu a od té doby žije s výčitkami svědomí, že snad mohla té tragédii zabránit, co hůř, jejich matka si to myslí taky, čímž svou druhorozenou dceru nespravedlivě trestá. Jane byla tehdy jen malé, strachem paralyzované děcko, schovávající se ve skříni. Jako by násilné vytržení člena rodiny nestačilo k rozpadu do té doby pohodových vztahů, výčitky svědomí i výčitky vzájemné, zhroucení, neschopnost být tu jeden pro druhého, uzavření se do sebe a pubertální vzdor jsou jejich novou realitou.

Dcera někoho jiného stojí na slibném a solidním základu. Má vše, co dobrý thriller do startu potřebuje. Kámen úrazu však nastává hned v momentě rozštěpení příběhu na dvě roviny, z nichž by každá snadno fungovala jako samostatný román, ale splácané dohromady jaksi skřípou a tříští se. Autorka nepříliš bravurně skáče mezi dvěma linkami, přičemž často v ději zeje díra takového rozměru, že najednou netušíte, na čem jste a kam zmizelo hned několik stránek s vysvětlením, načež dlouho nevíte, co se děje, i když máte pocit, že byste měli a že tohle jako už bylo to ono.

Autorce se však musí přiznat zásluhy za zmatení čtenáře v momentech, kdy zrovna děj pracoval tak jak měl. Gentry dokázala dovedně mlžit, nutila vás přehodnocovat všechny dosavadní teorie o tom, kam všechno směřuje, nenápadně naznačovala další a další možnosti, mozek vám díky ní šrotoval, jako už dlouho ne, ale přesto jste se nebyli schopni dobrat pravdy. Děj byl plný zajímavých myšlenek. Rodina ateistů žijících v Texasu, což je samo o sobě zvláštní a celkově je kniha do jisté míry originální. Restrospektivní flashbacky se postupně noří dál a dál do minulosti a čtenář si prochází dějem v opačném smyslu než postavy. Do poslední chvíle díky tomu netušíte, jak to všechno je a vyprávění působí zlověstně.

Policejní složka příběhu prakticky chybí, což je divné, vzhledem k tomu, jak medializovaný údajně v počátcích případ měl být. Tady však oficiálnímu úspěšnému uzavření případu není věnována pražádná pozornost, což nesmírně ubírá na uvěřitelnosti a logice. Sama rodina si jede na vlastní triko za nesmělého přicmrndávání soukromého detektiva, který tam je jen tak do počtu.

Dcera někoho jiného je jako celek naprosto průměrný thriller, který nenadchne, ani neurazí. Uvedení do příběhu je dostatečně mrazivé, ocitáte se přímo uprostřed únosu, ale následně si kniha jede nějak to svoje, až se všechno to prvotní napětí jaksi přetaví v něco úplně jiného, mnohem méně pozitivního a žádoucího a prim začne hrát zmatek. Kniha obsahuje zdvižený prst a varování, nechybí ani kontroverze, brutalita a hořkost ve vztazích a v podstatě má skvěle našlápnuto. Autorka bohužel nedokázala odolat lákavým svodům zakomponování zřejmě všech svých nápadů a knihu neskutečně překombinovala a nevyvarovala se základních chyb. Nedá se však říct, že by nepřinesla překvapení. Protože závěr vás rozloží. Totálně. Jestli to stačí na záchranu celého děje už musíte posoudit sami. 

60 %