V šedých tónech - Ruta Sepetys

V roce 1941 je Lině patnáct let. Žije v Litvě a na podzim se chystá nastoupit na uměleckou školu. Než však na její vysněné studium dojde, zatkne ji i její rodinu NKVD (pozdější KGB). Lina s malým bráškou Jonasem a maminkou Jelenou jsou odvedeni k transportu do pracovního tábora neznámo kde, bez možnosti spojit se s tatínkem Kostasem. Nelidské zacházení ze strany Sovětských vojáků, neustálý hlad, nulové soukromí a otřesné hygienické podmínky by zlomily i otrlejší povahy. Lina a její rodina se však rozhodnou bojovat. Neztrácí naději a doufá, že se pomocí svých kreseb zvládne spojit s tatínkem a ten je přijde ze spárů Stalinova režimu vysvobodit.
Později pochopí, že už zdaleka nejde jen o ni, ale o celé generace lidí, které potřebují zachránit.

Patnáctiletá Lina je surově vytržena ze svého každodenního života a vlastně ani neví proč. Sovětská policie ji spolu s její matkou a bratrem nažene do vagonu pro dobytek, označí je za zloděje a šlapky, obviní z protirežimního jednání a odváží do pracovního tábora na Sibiři. Jediné, o co se Lina stará je, aby s sebou měla svůj skicák, protože kreslení miluje nade vše. Ve všem shonu při zatčení si neuvědomí vážnost situace a jídlo a pořádné oblečení se zdají jako příliš podružné záležitosti na to, aby si je zabalila. Vždyť za chvíli přece bude zase doma. Musí jít o nějaký omyl. 

Lina si žije trochu v jiném světě. Podobně jako všichni umělci vnímá okolní realitu trochu odlišnýma očima a to ovlivňuje její chování. Lina je statečná a odhodlaná, ale tenkou hranici mezi odvahou a pošetilostí nepozná. Ve snaze ochránit svou rodinu ji často nevědomky vystavuje zbytečnému nebezpečí. 
Oproti ní se desetiletý Jonas někdy chová mnohem rozumněji. Nicméně i přesto, že byl surovými životními zkušenostmi nucen rychle dospět, pořád je to jen malý kluk, který má strach, že už se nikdy nesetká se svým otcem a riziko, že ho oddělí od matky a sestry ho děsí k smrti.
Maminka Jelena je nejstatečnější a nejdobrosrdečnější postavou, s jakou jsem se kdy v knize setkala. Je ztělesněním laskavosti a optimismu, v každém se snaží najít něco dobrého a i v bezútěšné životní situaci své děti neustále povzbuzuje na duchu a udržuje všeobecnou morálku nad bodem mrazu. Mimo to je velice moudrá a zprostředkovává všem deportovaným vězňům komunikaci s vězniteli, neboť jako jediná ovládá ruštinu. 

V podstatě deníkové zápisky jsou proloženy vzpomínkami na šťastnější minulost, ve které ještě existovaly krásné okamžiky s tatínkem, Vánoce, prázdniny se sestřenicí Joanou či obyčejná rodinná večeře. Krátké kapitoly vás nutí číst dál a dál a pokud se o tak tragickém příběhu vůbec dá říct, že se dobře čte, je to tak. Stránky ubývají a vy se prostě potřebujete dozvědět všechny hrůzy, které se odehrávaly v té době v Litvě, podobně jako na mnoha dalších místech.

Vyprávění mrazivého příběhu očima patnáctileté dívky je přece jen trochu stravitelnější, než jiné knihy na téma války. Přesto autorce věříte každé slovo a pochmurná atmosféra, kterou se jí podařilo vybudovat se čtenáři zažere pod kůži jako sibiřský mráz. Brutální zacházení, hladovění, všudypřítomné vši a pach nemoci a smrti ze stránek vystupují tak skutečně, až jednoho jímá hrůza. S vědomím, že jde sice o fiktivní příběh, který je však založen na skutečných vzpomínkách pamětníků je bolest, kterou pociťujete pro hlavní hrdiny téměř nesnesitelná. 

Ačkoli jsou na sebe vězni naprosto odkázáni a na jejich vzájemné pomoci záleží jejich život, ani po nekonečně dlouhé době o nich Lina nemluví jmény. Těžko říct, zda proto, že jejich jména nezná, nebo proto má jiný důvod, každopádně její přezdívky pro jednotlivé členy jejich transportu tvoří zajímavý aspekt příběhu, který se více než co jiného vrhá na jejich pobyt v táboře světlo bolestné reálnosti.

Zoufalé časy si žádají zoufalé činy, ale hlavně jde o lásku více, než kdy jindy. A to nejen o tu mileneckou a manželskou, ale hlavně rodinnou, i když romantická linka, více než potřebná v takovýchto časech, není úplně vyloučena.
Vzhledem k tomu, jak důležitým aspektem byly Lininy kresby, ocenila bych i ilustrované vydání této knihy. Obrázky by dodaly formě vyprávění na autentičnosti a hrozivosti.

V šedých tónech rozhodně není jednoduché a oddechové čtení. Jde o krutý, drastický příběh plný bídy, utrpení a bolesti a přesto je jaksi krásný. Autentická zpověď dívky, která si prožila nejhorší okamžiky dějin se dotkne vašich nejniternějších pocitů a vyrve vám srdce z těla. 
Přece jen však jde o beletrizované vyprávění, které se dobře a rychle čte a vy budete mít chuť se trochu mučit s postavami a budete hltat kapitolu za kapitolou, jen abyste se dozvěděli, jak vše skončí. Budete hlavním hrdinům fandit, budete pociťovat bezmoc a touhu pomoci. Budete se stydět za lidskou rasu, že dopustila, aby se takovéhle věci odehrávaly. A budete doufat, že už jsme se z minulosti poučili a ta se nebude nikdy opakovat. 

Knížku bych s čistým svědomím doporučila i těm, kdo za normálních okolností podobné téma nevyhledávají, neboť i já patřím k tomuto druhu čtenářů. Historická fikce mi nic neříká, ale V šedých tónech si dokázalo probojovat cestu tlustou skořápkou odmítnutí a já jsem moc ráda, že se tak stalo. Ruta Sepetys napsala výjimečnou knihu, která si žádala mnoho hodin výslechů pamětníků této hrozivé éry, několik návštěv Litvy a hlavně obrovskou míru empatie pro bolest těch, kdo tohle všechno prožili. Podařilo se jí vybudovat příšerný a a varující, přesto nádherný příběh plný pravdy, bolesti, lásky i naděje. Zkrátka takový, který by si měl přečíst každý bez rozdílu věku a žánrových preferencí.

95 %

Spočítala jsem nás – šestačtyřicet lidí namačkaných v kleci na kolech nebo možná v pojízdné rakvi. Prsty jsem črtala do vrstvy špíny na podlaze obrázek za obrázkem, znovu a znovu.
Lidé si povídali o tom, kam asi jedeme. Někdo říkal, že do hlavního sídla NKVD, jiní mysleli, že do Moskvy. Prohlédla jsem si je. Ve tvářích se jim zračila jejich budoucnost. Viděla jsem odvahu, vztek, strach i zmatení. Z jiných čišela beznaděj. Už to vzdali. Co čeká mě?
Jonas si z obličeje a z vlasů odháněl mouchy. Matka tiše mluvila se ženou, co měla syna v mém věku.
"Odkud jsi?" zeptal se ten kluk Jonase. Měl vlnité hnědé vlasy a modré oči. Byl podobný oblíbeným klukům od nás ze školy.
"Z Kaunasu," odpověděl Jonas. „A ty?“
"Ze Šančiai."
Mlčky jsme se na sebe podívali, připadala jsem si trochu trapně.
"Kde máš tátu?" vyhrkl Jonas.
"V litevské armádě." Kluk se odmlčel. "Už je docela dlouho pryč."
Jeho matka vypadala jako důstojnická panička, nóbl a ne zrovna zvyklá na špínu. Než jsem Jonase stihla zarazit, brebentil dál.
"Náš tatínek pracuje na univerzitě. Já jsem Jonas. A tohle je moje sestra Lina."
Kluk na mě kývl. "Já jsem Andrius Arvydas." Kývla jsem na něj taky a odvrátila pohled.
"Myslíš, že nás nechají vystoupit? Aspoň na pár minut?" zeptal se Jonas. "Aby nás táta viděl, jestli tu někde je. Takhle nás nenajde."
"NKVD nám toho moc nedovolí," odtušil Andrius. "Viděl jsem je, jak zmlátili někoho, kdo se pokusil utéct."
"Říkali nám, že jsme prasata," povídal dál Jonas.
"Neposlouchej je, Jonasi. To oni jsou prasata. Pitomá prasata," ozvala jsem se.
"Psst. To bych neříkal," upozornil mě Andrius.
"Jsi snad policajt?" obořila jsem se na něj.
Andrius zvedl obočí. "Ne, jen nechci, abys měla problémy."
"Ne že kvůli tobě budeme mít problémy, Lino," přidal se Jonas.
Pohlédla jsem na mámu.

"Dala jsem jim, co jsem měla. Lhala jsem a tvrdila jim, že je mentálně zaostalý. Neměla jsem na výběr," šeptala Andriusova matka. "Rozdělili by nás. Teď mi nezbylo nic, ani drobeček."