Slunečnice - Sarah Winman

Jednoho osudového dne se koná tombola, kde Dora vyhraje obraz s patnácti slunečnicemi a navzdory námitkám svého muže, kterému byla zvyklá se celý život podřizovat, si jej pověsí na zeď. Ten obraz a její tvrzení, že chlapci a muži mají právo mít estetické cítění, byly možná jediné dvě věci, ve kterých se manželovi kdy vzepřela. Jednoho podobně osudového dne o mnoho let později se setkávají dva chlapci. Ellis a Michael, každý jiný, přesto tak blízcí, oba umělecky založení, jednoho byste prakticky nepotkali bez skicáře, druhý s sebou do nového domova přiváží kufr plný knih. Jak roky plynou, jsou tu stále oni dva, jako by nikdo jiný neexistoval. Až do chvíle, kdy se objeví Annie. A od té doby je všechno jinak. Otázka zní, zda by to na budoucnosti něco změnilo, kdyby tehdy Annie do jejich života nevstoupila.

Kniha s tajuplným a (možná) mnohoznačným významem Slunečnice vzala v poslední době veškeré sociální sítě útokem. Dle mnohých nepovedená obálka příběhu nedělá dobrou službu, ale obsah knihy naprostou většinu čtenářů uhranul. Slunečnice jsou příběhem protknutým melancholií, kde čas nic neznamená a zároveň je vším. Časové a dějové roviny se prolínají, protože neexistují jedna bez druhé. Je to příběh o lásce, o smíření, o přátelství i toleranci. Postavy prožívají trápení, žal a smutek, tak hluboký, že nutí čtenáře řvát a rvát si vlasy z hlavy.

Sarah Winmanová se dotýká náročných témat, o kterých se nečte, ani nepíše dobře, ale je potřeba, aby se o nich vědělo a dostaly se do povědomí široké veřejnosti jako něco běžného. Kromě toho dovedně zdůrazňuje důležitost přátelství, schopnosti nesobecky a bezpodmínečně milovat, oprostit se a pochopit, že věci vždycky nepůjdou tak, jak jsme si je vysnili. Smířit se s tím, že život není fér a že každý nemá odvahu na to postavit se konvencím a v zájmu vlastního štěstí bojovat za to, co by mělo být přirozené.

Slunečnice jsou o skrývání, odvaze, rozervanosti, popírání a v neposlední řadě o důležitosti tolerance. Je to kniha plná krásných nostalgických momentů plných podpory, ale i rozervanosti a pocitů ztráty. Je to kniha o životě a osudu a smíření se s tím, co nám život přináší. Sarah Winmanová nechává čtenáře si uvědomit, že je pořád možné, aby na sebe byli lidi hodní. Že stále existují přátelství na život a na smrt a že to neznamená být stoprocentně každodenně přítomný v životě toho druhého, ale jde o něco mnohem hlubšího a abstraktnějšího.

Autorka a její poetický styl se vám vryjí pod kůži, ať chcete nebo ne a minimálně některé části příběhu, který se rozhodla vyprávět se vás dotknou na tom správném místě. Je to kniha, do které je nejlepší jít s minimem informací o čem je. A v tomto duchu by měla být laděna i tato vágní recenze.

Slunečnice se musí prožít. Ty nestačí přečíst a zapomenout. To se vám ani nepovede. Slunečnice neuspokojí čtenáře milující uzavřené příběhy, ani ty, kdo vyžadují detailní popis, vysvětlení a ospravedlnění všech událostí a rozhodnutí postav. To v této knize nedostanete. Je to příklad knihy, ze které si pravděpodobně každý čtenář odnese naprosto odlišný zážitek a z každé zmínky o Slunečnicích (nebo Slunečnici?) můžete získat o příběhu dokonale různorodý dojem. Bude vám připomínat jiné knížky, přesto ve vás zanechá dojem, který nedokážete definovat. A ať máte k podobné literatuře jakýkoli postoj, budete rádi, že se vám tato kniha dostala do rukou.

80 %

Slunečnice vyšly pod značkou Cosmopolis nakladatelství Grada, kde je také můžete koupit. 

Za poskytnutí knihy k recenzi moc děkuji Barče z Cosmopolis.