Dědičnost lásky ke čtení

Kam až mé vzpomínky sahají, vždycky jsem četla a milovala knížky. Mamka dokonce tvrdí, že jsem chodila do knihovny ještě dřív, než jsem uměla pořádně číst. A když jsem byla úplně malá, četli mi rodiče. Zbožňovala jsem ty chvíle, kdy jsme vytáhli nějakou dětskou knížku a ponořili se s mamkou nebo taťkou do příběhu. Už jako dítě jsem měla slušně vybavenou knihovničku a údajně jsem všechny knížky znala po jednom přečtení nazpaměť, ale přesto jsem je chtěla předčítat znovu a znovu. A byla jsem u toho neskutečně otravná. 

Velký a důležitý den mého života pro mě nastal, když jsem si zařídila vlastní průkazku do knihovny a mohla jsem do té kouzelné

místnosti plné nádherných a tajemných svazků chodit na vlastní pěst a nosit si odtamtud obrovské kopce knih, které jsem za měsíční výpůjční lhůtu podle zákonů fyziky neměla šanci přečíst. Většinou jsem ale v závodě s časem zvítězila, případně si knížky vypůjčila znovu a k nim přibrala další. Bezedná zásoba úchvatných dobrodružství v jedné knihovně mi přestala stačit a já se zapsala do další.
Kde se ve mě ale tahle posedlost čtením vzala?

Začalo to pravděpodobně už v ten moment, kdy mi maminka nebo tatínek přečetli první pohádkový příběh. Objevila jsem říši pohádek, uklidňující svět knih a nádhernou, nikdy neumlkající zemi fantazie. Věděla jsem, že se ke knížkám můžu vždy uchýlit, ať už mi bude na duši jakkoli a ony na mě budou čekat a odnesou mě pryč od reality. Navíc jsem měla čtenářský vzor právě v mamce, která čte hodně, stejně jako babička. Člověkem, který mě však ve čtení vždy nejvíce podporoval je dědeček. Od malička mě zásoboval knížkami. O kterýchkoli Vánocích či narozeninách se můžu spolehnout, že od něj dostanu alespoň jeden nejkrásněji tvarovaný balíček. Ví, jak moc pro mě knížky znamenají a je vždy ochotný mi koupit jakoukoli, po které mé chamtivé srdíčko touží. Vždy se raduji a čtu a čtu.

A já se ptám, může být láska ke čtení dědičná? 

Máte v rodině velké čtenáře? Změnili rodiče nějak váš přístup ke knihám? Kdy jste začali doopravdy číst a stali se tím, komu se s takovou oblibou říká knihomol? 

Jak už jsem zmiňovala, mamka a její mamka čtou hodně. Já čtu...no

posuďte sami... Někdy mi lidi říkají, že ani nemůžu číst celá slova a rozhodě si z knížek nemůžu nic pamatovat, když jsem tak hrozně rychlá.
Tatínek je pak spíš sběratel. Má rád ty vyrovnané a ladící hřbety, zkompletované série a baví ho mít všechno pohromadě. To, že jsem ho už tak deset let neviděla přečíst knížku, ačkoli jich každé vánoce dostane tak šest, sedm, je věc jiná. 
Děda čte hodně, ale sbírá, nebo spíš v minulosti sbíral ještě mnohem rychlejším tempem než já a taťka dohromady. 
Sestřička je sváteční čtenář. Knížky má ráda, čtení ji baví, ale nečte doma. Musí na to mít svůj čas, prostor a náladu. Když už jí něco chytne, tak si to však zapamatuje navždy. A je pak schopná příběh převyprávět ještě po několika letech. To u mě zase při množství knížek, které přečtu rozhodně nehrozí. Některé mi uvíznou v paměti více, některé méně, některé zapomenu pár týdnů po otočení poslední stránky. Hlavní ale je, že čtení je záliba, která mě nikdy nepustila. Jako malá jsem navštěvovala hodně kroužků a měla hodně zálib. Sbírala jsem různé věci, bavila mě spousta činností, ale nic mě nedrží tak dlouho, jako láska ke knihám.

Ke čtení jsem zkrátka měla blízko od malička a to ani ne tak proto, že bych k němu byla nějak zvlášť vedená, ale našla jsem si k němu cestu sama. Nikdo mě nenutil do zastaralých a dávno překonaných spisovatelů, kteří bavili naše rodiče v jejich dětství a mohla jsem si číst co jsem chtěla. K oblíbeným mamčiným knížkám jsem pak postupem času opět dospěla sama. Právě lásku k Ransomovi máme společnou. Dodneška u mě mamča hledá inspiraci a funguju jako její osobní pobočka knihovny. Vždycky mi říká, jak je ráda, že si knížky nemusí vybírat sama a radši mi řekne, že potřebuje doporučení a já jí něco přinesu. A proč by taky ne. Máloco mi udělá takovou radost, jako když se někomu líbí knížka, kterou mu doporučím a kterou díky mně objeví.

Začala jsem tedy číst dávno před érou Harryho Pottera. Nemohu se hrdě hlásit k těm, které právě brýlatý čaroděj přivedl ke čtení. Ten samozřejmě přišel později a přivodil mi jednu z mých největších knižních závislostí. Vlastně ani nevím, jakou knížku jsem jako první samostatně přečetla úplně sama - že by moje obouchané vydání Dětí Bullerbynu? Možná. A možná taky ne. Je to, jako kdybych se snažila si vzpomenout, jaký byl můj první nádech, nebo kousek oblečení. Je to už zkrátka tak dávno a tak neodmyslitelně to patří k mému já, že je nemožné zjistit, jak to všechno začalo.

Jak jste na tom byli se čtením jako děti? Čtou vaši rodiče a sourozenci? Vedli vás doma ke čtení? Četli vám před spaním? Jakou první knížku si z dětství vybavujete?