Percy Jackson - Bitva o labyrint (Percy Jackson and the Olympians #4)

I tentokrát se Percymu smůla lepí na paty. Sice ho tentokrát možná poprvé v historii školní docházky na konci roku nevyhodí ze školy (to máte tak, když mamka randí s ředitelem), zato svět polobohů, bohů a řeckých nestvůr už zažil lepší časy. Obávaný Titán Kronos za pomoci poloboha Lukea a dalších, kteří se ke svým božským rodičům z nejrůznějších důvodů otočili zády a přidali se na stranu zla, získává na síle a každým dnem chystá invazi do Tábora polokrevných. Odpověď a zároveň řešení nastolené situace pravděpodobně leží v labyrintu, který sestavil sám bájný Daidalos, jeden z nejgeniálnějších vynálezců a myslitelů řecké éry. 
Podaří se našim hrdinům bez úhony projít labyrintem a zachránit Tábor polokrevných před vpádem Titánů?

Pro Percyho by to nebyl ten správný konec školního roku, kdyby nezdemoloval půlku školy. Jako obvykle to ale vůbec není jeho vina. 

Boj s krvežíznivými empúsami pro něj byl skoro stejně šokující jako opětovné setkání s Rachel Elizabeth Dareovou, zrzavou smrtelnicí, která prohlédne mlhu a už mu jednou nebo dvakrát zachránila život. 

Také Grover má svoje problémy. Rada kopytnatých starších už mu nechce prodloužit licenci pátrače. Podle jejich názoru už Grover hledáním Pana promarnil příliš mnoho času a jeho snaha nevede nikam jinam, než k hromadě problémů.

I nad Táborem polokrevných se stahují mraky. Zlé bytosti si uzurpují čím dál větší moc a získávají na síle. Je jasné, že chystají něco velkého s nepěknými následky. Když si nakonec polokrevní v čele s Cheirónem dají dvě a dvě dohromady o tom, co se chystá ze strany Titánů a Annabeth s Percym náhodou objeví vchod do Labyrintu, není co řešit a mladí hrdinové se vydávají na nebezpečnou cestu s nejistým koncem. Je to však jejich jediná naděje na záchranu Tábora. 

Nico má tak trochu vlastní misi. Truchlí po své sestře Biance a úporně pátrá po své matce. Kde jinde začít s pátráním a dovoláváním se mrtvých, než v podsvětí. 

Všichni naši mladí hrdinové dospívají. Kromě smrtelného nebezpečí při boji s nestvůrami jim hrozí také trable s láskou, Grover má přítelkyni, Percy pořád neví, co má vlastně cítit a mnohem radši se pouští do bojů s nestvůrami z temnot, než aby se snažil pochopit co si holky myslí.

Situace hrdinů je čím dál svízelnější. Oni však neztrácejí naději a bojují za to v co věří, ať už je to cokoli.
Nebyl by to Rick, aby nám neposkytnul detailní a živý popis epických bitev, zvláště té závěrečné. Při řadě scén tuhne krev v žilách a kdybychom nechtěli tak moc vědět co bude dál, snad bychom raději zavřeli oči a představovali si, že vše dopadne tak jak si přejeme. Autor nám samozřejmě opět ve vzduchu nechá i spousta otazníků. ---Nenápadné přidávání zápletek a dějových linií, aniž by si čtenář všimnul, že se vše více a více zamotává, to je Rickova specialita. Výsledný dojem je ještě lepší díky tomu, že vše dává dokonalý smysl. Nedořešené i uzavřené linky nás jen navnadí na další čtení a my se naštěstí máme na co těšit v závěrečném díle, kde vše vygraduje a bude jasné, zda vyhraje dobro, nebo zlo. Zda západní civilizace spolu s Olympskými bohy vydrží další tisíce let, nebo bude poražena krutovládou Titánského Krona. 

Bitva o Labyrint není o nic horší než předchozí díly. Dospělejší hrdinové, stále nebezpečnější nestvůry, neuvěřitelně propracované propojení moderního světa s mytologickým, citelné vyostření podmínek v upadajícím světě. Napínavější, vyspělejší a epičtější než kdy dřív. I tak by se dal popsat předposlední díl jedné z nejúspěšnějších dětských knižních sérií. 

85 %

Vřítil jsem se dovnitř, uvažoval, jestli stihnu bleskurychlý úklid pod postel jako kluci a holky z Hermova srubu, a objevil jsem svého nevlastního bratra Tysona, jak zametá podlahu.

„Percy!“ vykřikl. Pustil koště a vrhl se na mě. Pokud se po tobě ještě nehnal nadšený Kyklop v květované zástěře a gumových úklidových rukavicích, tak mi věř, že tě to rychle probere.

„Ahoj, člověče!“ zaradoval jsem se. „Au, pozor na žebra. Pozor na žebra.“

Podařilo se mi přežít jeho medvědí objetí. Postavil mě, šklebil se jako šílenec a jediné telecí hnědé oko mu rozčileně zářilo. Zuby měl žluté a křivé jako obyčejně a vlasy připomínaly krysí hnízdo. Měl na sobě otrhané džínsy velikosti XXXL a pod tou květovanou zástěrou rozedranou flanelovou košili, ale stejně na něj byl pohled pro bohy. Neviděl jsem ho skoro rok, od té doby, co odešel do moře pracovat do kováren Kyklopů.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Nesežraný od nestvůr?“

„Ani kousek.“ Předvedl jsem mu, že mám pořád obě ruce a obě nohy, a Tyson radostně zatleskal.

„Paráda!“ vyjekl. „Teď můžem jíst sendviče s burákovým máslem! A jezdit na rybích konících! Budem bojovat s nestvůrami a půjdem za Annabeth a BUM! – všechno vyhodíme do vzduchu!“

Doufal jsem, že to nemyslí najednou, ale slíbil jsem mu, že si tohle léto rozhodně užijeme spoustu legrace. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmívat, jak byl ze všeho nadšený.

„Ale nejdřív,“ vzpomněl jsem si, „musíme zvládnout tu inspekci. Měli bysme…“

Pak jsem se rozhlédl kolem a došlo mi, že Tyson zapracoval. Podlahu měl zametenou, kavalce ustlané. Fontánka s mořskou vodou v rohu byla čerstvě vydrhnutá, korály jen zářily. Na okenní parapety rozestavil vázy s vodou, s mořskými sasankami a se zvláštními zářícími rostlinami ze dna oceánu, krásnějšími než všechny kytice, jaké mohli narychlo přikouzlit potomci Démétér.

„Tysone, ten srub vypadá… ohromně!“

Rozzářil se. „Vidíš mořské koníky? Dal jsem je na strop!“

Ze stropu viselo na drátcích stádo miniaturních bronzových hipokampů, takže to vypadalo, jako by pluli vzduchem. Nechtělo se mi věřit, že Tyson se svýma rukama jako lopaty dokázal vyrobit tak jemné věcičky. Pak jsem se podíval na svou postel a všiml si, že na stěně nad ní visí můj starý štít.

„Tys ho spravil!“

Ten štít dostal pěkně zabrat při útoku mantichory loni v zimě, ale teď už byl zase v perfektním stavu, neměl ani škrábnutí. Všechny bronzové výjevy mých dobrodružství s Tysonem a Annabeth v Moři nestvůr byly vycíděné, jen se leskly.

Podíval jsem se na Tysona. Nevěděl jsem, jak mu poděkovat.

Pak někdo za mnou vydechl: „No páni.“

Ve dveřích stála Silena Beauregardová se svým inspekčním svitkem. Vešla do srubu, rychle se obrátila kolem dokola a změřila si mě s povytaženým obočím. „No, dost jsem o tom pochybovala. Ale uklízíš báječně, Percy. To si zapamatuju.“

Mrkla na mě a vyšla ven.