Když slova nestačí...

Když slova nestačí a emoce vás zavalí jako nepovědomá změť podnětů a vzruchů a vy se najednou cítíte jako v cizí zemi, kde toho máte spoustu na srdci, ale nevíte, kde začít a hlavně jste se ještě nenaučili jazyk, kterému by ostatní rozuměli.
Když vám nepolapitelné myšlenky víří hlavou, vy přesně víte, jak se cítíte, jen tento fakt nejste schopni rozumně interpretovat.
Když máte hlavu plnou nápadů, ale ten správný způsob, jak je přivést na svět ne a ne přijít na mysl.
Když nejste schopni zpracovat a sesumírovat své postřehy a dojmy.
Když ani po třech týdnech nedáte dohromady kloudnou větu a ty emoce vás zevnitř neúnavně sžírají a a vy víte, že vás nakonec naprosto převálcují.
Když nad recenzí strávíte tolik hodin, že jste je přestali počítat a přesto na vás z monitoru smutně bliká jen kurzor myši a ubohá hromádka bezvýznamných a prázdných slov.
Když vaše múza zjevně žije v odtoku v koupelně a vy s prvním náznakem celistvé myšlenky vyběhnete ze sprchy s jednou nohou neoholenou.
Když se aktualizace windowsů spustí v tu nejvíc nevhodnou chvíli a vy, než se vám zapne editor, půlku svého velkolepého objevu stihnete zapomenout.
Když máte vztek, že jste přece jen nevzali do ruky tužku a papír a nenapsali si pár poznámek.
Když možná chápete, jak se někdo cítil, ačkoli ho vůbec neznáte.
Když vlastně nevíte, kdo je větší chudák a jestli lze bolest vůbec kvantifikovat.
Když se dokonale neorientujete v reáliích a bojíte se napsat něco specifičtějšího ze strachu, že vás někdo chytne za slovo.
Když tápete ve tmě a nemůže vás vysvobodit nic a nikdo jiný, než další tápající.
Když konečně vylezete ze své slupky, opustíte komfortní zónu a pustíte se do literatury, která pro vás ještě před rokem byla naprosto nemyslitelná.
Když vás jedna kniha dostane tak, jako žádná jiná.
Když si nedovedete vysvětlit co vlastně na vás tak zapůsobilo a víte jen, že se vás příběh dotknul přesně na tom správném místě, o kterém jste ani nevěděli, že ho ve svém srdci a ve své hlavě máte.
Když jsou emoce napsané tak opravdově, že je pro vás nemožné plynule číst dál, ale stejně nemyslitelné je přestat.
Když už nelze hovořit o zvědavosti, ale o prosté fyzické potřebě jít dál a vypít ten hořký pohár až do samého dna.

Když se při čtení rozpadnete na tisíc střepů a bolí vás jen pomyšlení, že je jednou budete muset slepit. A co hůř, budete muset dát ostatním, kteří se na vaše doporučení dostanou do stejné šlamastiky návod, jak se s tím vším taky vyrovnat. 

Když ve finále pláčete, že jste to přece jen nedokázali.

Když váš mozek pracuje rychleji, než prsty na klávesnici a vy se pomalu topíte.
Když už nerozlišujete mezi popisem pocitů vyvolaných knihou a frustrací při jejím recenzování.
Když vám záchranné lano může hodit jen někdo, kdo taky četl Vše, co jsme si nikdy neřekli.