12. 8. 2018

40 dní pěšky do Jeruzaléma - Ladislav Zibura

Jakmile Ladislav Zibura zjistil, že existuje něco jako pěší poutě, okamžitě ho to nadchlo. A o několik uskutečněných cest později se rozhodl své zážitky zachytit i na stránky knihy, aby se o radost z cestování podělil s těmi, kdo z nějakého důvodu vyrazit sami nemohou, nebo se bojí a potřebují ten správný impuls. Nyní můžete držet v ruce jeho debut 40 dní pěšky do Jeruzaléma dokonce v novém kabátku, kde vypráví o své klopotné, ale pozoruhodné cestě přes Turecko a Izrael, kam se vydává úplně sám, jen s hrstkou nezbytných věcí, vyzbrojen nekorektním humorem, vírou v dobré lidi a v neopakovatelná setkání.

Tehdy dvaadvacetiletý Ladislav Zibura a nyní jeden z nejprodávanějších současných českých autorů vůbec nerespektuje mapy, postrádá orientační smysl, zato oplývá skvělým sebeshazujícím smyslem pro humor, vytváří postavu prince Ládíka, která má být ještě vtipnější a ještě nešikovnější verzí sebe sama a ve svém zestručněném deníku z cest ukazuje skeptikům, že všude na světě jsou lidi z podobného těsta. Ládík neochvějně věří v dobrotu lidí a v to, že jsou všichni lidé na světě vlastně stejní. Že nejhodnější a nejpohostinnější jsou ti nejchudší z nejchudších, protože zkrátka zůstanou chudí, a nemají co ztratit, a že peníze člověka akorát kazí.

Pokud jste namlsaní z novějších knih a jejich krásných ilustrací, můžete být ještě rádi v případě, že vlastníte novější vydání s krásnou obálkou Tomski&Polanski. Sám Zibura první vydání nemá rád a dokonce pro nešťastníky, kteří jej vlastní vydal i samostatnou obálku přepracovaného vydání, která na to staré pasuje, aby si ji zájemci mohli v případě potřeby obalit hezčím, vkusnějším přebalem, který se hodí k následujícím knihám. Komické karikaturistické stripy, které z prvního vydání prozatím zůstaly i ve verzi knihy s novou obálkou možná celostránkovým a celobarevným malbám nesahají ani po kotníky, mají však také něco do sebe a jejich komickou hodnotu rozhodně oceníte. Poznámky v rámečcích pak doplňují informace o situacích či místech a zasazují výpravu do historického či faktického rámce, což ocení ti, kdo příliš nehoví dějepisným a geografickým vědám.

Ladislav popisuje i ty nejobyčejnější věci jako zázraky a svým nezaměnitelným stylem jim skutečně určité kouzlo dodává. Cesta mu uštědří hned několik životních lekcí, a ačkoli pouť z jeho vyprávění působí téměř idylicky, mezi řádky lze vyčíst, že ani věčně optimistickému a usměvavému Ládíkovi nebylo vždycky do skoku. Ládík je zásadový muž a drží se pravidel, která si sám pro sebe stanovil hned na začátku. Všude chodí pěšky a poznává místní kulturu tím nejautentičtějším možným způsobem. Přes místní lidi, kteří mu sami nabídnou střechu nad hlavou, nebo rádi prohodí pár slov lámanou společnou řečí.

Ladislav Zibura dokáže i z popisu toho, jak se na takové pouti chodí na velkou, udělat neskutečnou grotesku. Tento literárně nadaný mladý muž se zapsal do povědomí jako veřejná osobnost nejen díky obnově fenoménu cestování a svému působení v AZ kvízu, kde využil velmi neotřelou strategii, ale i jako komik a glosátor z facebooku, kde zaznamenává komické zážitky, ale využívá svého dosahu i pro šíření podstatných myšlenek a záměrů. Za zmínku stojí i jeho přednášky, pořádané jako turné po vlastech, sálech a kulturácích České republiky, kde podává zhuštěnou verzi příběhů ze své knihy, okořeněnou dalšími vtipy a zážitky. Ladislav Zibura přinesl na český knižní trh čerstvý vítr a všichni jeho příznivci jen netrpělivě čekají, kam se jeho prostřednictvím budou moci podívat příště. V Ládíkově podání totiž není nic jednoduššího, než se vydat na cestu a prožívat nejlepší chvíle života.

90 %
Share:

9. 8. 2018

Nejlepší pro všechny - Petra Soukupová (audiokniha)

Hana je herečka. Jako velice mladá otěhotněla a teď je svobodnou matkou desetiletého průšviháře Viktora. Svým rodičům neprozradila, kdo je jeho otec a nyní si neví rady se svým synem a vlastně ani s celým životem. Viktor jí svými vylomeninami všechno komplikuje a jeho dvojka z chování je poslední kapkou do už tak velkého a přeplněného poháru trpělivosti. Hana se rozhodně Viktora přestěhovat ke své matce. Eva bydlí na vesnici a má svůj vlastní názor na dceřin život a způsob, kterým přistupuje k Viktorově výchově. Sama hodlá vnuka držet zkrátka a konečně z něj udělat slušného člověka. Viktor na svou matku nedá dopustit, přesto že mu není ideálním rodičem ani životním vzorem a babičky se trochu bojí. Přestěhování na vesnici bere od Hany jako největší zradu. Podezřívá matku, že se ho jen potřebuje zbavit, protože jeho přítomnost jí kazí navazování známostí se stále přicházejícími a odcházejícími novými muži.

Nejlepší pro všechny je opravdovým, všedním a téměř každodenním příběhem, kde se sváří představy tří generací o tom, co je štěstí, jak by se měl člověk chovat, co by měl dělat a komu by se měl zodpovídat ze svých činů. Je tu babička Eva, přísná, ale spravedlivá, dobrosrdečná, milující, tvrdohlavá, ale především nezdolná. Hana, herečka s celoživotní rolí korunovaného alibistického a rozmazleného sobce, který se pořád lituje. I když Viktora miluje nejvíc na světě, je poněkud strohá a díky frustraci ze svého zmařeného života si většinu času připadá těžce nedoceněná. A v neposlední řadě darebák Viktor. Zlobivý, znuděný a rozmazlený, ve skutečnosti však empatický a tvárný. Všechny postavy jsou jako živé. Fungují nejen na papíře, vystupují z knihy jako reální lidé, nejspíš je znáte ze svého vlastního okolí. I samotná vesnička, do které Soukupová děj zasadila, před vámi vyvstává plasticky a detailně. Mikrodramata odehrávající se za plotem každého z pozemků se vás dotknou, protože je znáte. Protože máte pocit, jako by Soukupová psala o tom, co se denně děje kolem vás.

Petra Soukupová nepíše černobílé příběhy. Pro každého má něco a typicky vás donutí vždy se přiklonit na stranu postavy, která má právě slovo. V jejím podání má každý v něčem pravdu, každý je v právu, každý může mít utkvělou představu o tom, jak by rád aby někdo jiný žil svůj život podle našich představ. Když je to dost dobré pro nás, musí to být nejlepší i pro ostatní – no ne?

O každé postavě v Nejlepší pro všechny by se dalo říci, že má vlastní jazyk, a že vnáší do textu svou vlastní zvláštnost, svůj otisk. I bez toho, že zpracování audioknihy se ujali hned tři interpreti, byste bez potíží okamžitě dokázali rozpoznat, kdo je právě u kormidla příběhu. Pro roli Viktora byl bravurně vybrán nesmírně sympatický herec, moderátor a dabér Jan Cina, který se pro rošťáckého, ale dobrosrdečného kluka hodí lépe, než jakýkoli dětský herec, kterého byste si dovedli představit. Jeho hlas bude známý především fanouškům Hry o trůny, kde se postaral o dabing Joffreyho či těm, kdo milují Průměrňákovi, kde jeho hlasem mluví Axel. Cina se svým přednesem dovede pracovat tak, že máte před očima dokonalou podobu malého Viktora v kterékoli situaci, kterou si Soukupová zamane. Haniných kapitol se ujala divadelní i filmová herečka Martina Krátká a babičku Evu načetla Milena Steinmasslová alias například paní Kudrnová z Ranče U zelené sedmy.

V Nejlepší pro všechny Soukupová více než kdekoli jinde zdůrazňuje, že děti vnímají víc, než si dospělí myslí. Že dítě vycítí, že rodič nezvládá, že ho nechtěl, že je mu denní připomínkou jeho selhání a že jej podvědomě viní za zmařenou kariéru i život. Soukupová jako obvykle překvapivě přesně mluví ústy dítěte. Její přehled o tom, co frčí v dnešní generaci dětí, přispívá k opravdovosti a přitažlivosti vyprávění a dobře zvládnuté reálie jsou její velkou výhodou.

Nejlepší pro všechny je pouze částí dvojdílné skládačky. Zároveň s knihou pro dospělé totiž autorka vydala i knihu pro děti. Nejlepší pro všechny a Kdo zabil Snížka, mohou existovat samostatně i dohromady, přitom nelze ani v jednom případě říct, že by něco přebývalo nebo chybělo. Propojení s dětským příběhem přijde vhod, dává další rozměr, nebo spíš další vrstvu soběstačné dějové lince a nadšencům dává další šanci se shledat s oblíbenými hrdiny a možná se trochu vrátit do dětství.

Absence přímé řeči člověka drží na pozoru. Chybí rušivé předěly a zbytečné časové skoky, všechno se prostě děje, plyne, odehrává, jako na filmovém plátně, nebo na ulici přímo před vašima očima. Soukupová umí dojímat lidskostí, opravdovostí, životem. Možná by vás překvapilo, kterou z hlavních postav si oblíbí ostatní a to je na tom právě to krásné.

Zpracování audioknihy je skutečně ohromující a pokud vůbec něco mohlo takhle skvělé a takřka bezchybné knize udělat velkou službu, byla to právě správná volba interpretů i celkového znění audioknihy. Nakladatelství OneHotBook se své role jako obvykle zhostilo s elegancí sobě vlastní a přineslo posluchačům dokonalé ztělesnění perfektně vystavěných postav i příběhu. Hudební oddělovače kapitol skvěle nastolí atmosféru a posluchač se již předem naladí na drama, melancholii či komedii. Rychlost přednesu je příjemná, dobře se poslouchá i ve zrychleném tempu, což ocení nejeden milovník audioknih.

To co si myslíme, že je pro ostatní dobré, je většinou to, co bylo nejlepší pro nás. Podvědomě vždy kopeme za svůj vlastní tým a jakkoli stojí na začátku dobré úmysly, následné činy mohou dobrý skutek zadusit hned v zárodku. Nejlepší pro všechny nádherně popisuje rodinnou dynamiku a všechny možné typy rodinných vztahů, nejmileji snad vývoj vztahu babičky s vnukem. Nejlepší pro všechny suverénně aspiruje na post nejzdařilejší knihy Petry Soukupové, pokud by vůbec bylo možné mezi tolika skvělými tituly vybrat jen jednu jedinou. Nejlepší pro všechny je ideálním společníkem na cesty. Udrží vaši pozornost a vy nebudete chtít přestat poslouchat. A jakmile se vám na displeji zobrazí zpráva „doposlouchali jste audioknihu“, s chutí přetočíte na začátek a začnete na novo. Až tak návyková Soukupová je.

100 % 

Audiokniha Nejlepší pro všechny je dostupná na webu audiolibrix.com
Nejlepší pro všechny

Potřebujete ještě poradit s rozhodnutím, zda se do knihy pustit? Poslechněte si krátkou ukázku.



Za poskytnutí audioknihy k recenzi děkuji touto cestou webu audiolibrix.com
Share:

7. 8. 2018

O překládání s překladatelem - Magdaléna Stárková

Asi jen vytrvalí čtenáři mého blogu si pamatují na sérii O překládání s překladatelem. Nedávno jsem zjistila, že mám v zásobě ještě jeden rozhovor a je mi opravdu hanba, že jsem jej nezveřejnila. Člověk by nevěřil, jak ohromné a neskutečné množství času uplynulo od toho posledního, ale je to tak. Nicméně rozhovor je stále relevantní a já jsem se k němu sama s radostí a pokorou vrátila. Paní Stárková mě ohromila svými obsáhlými odpověďmi a naprostou bezprostředností. Možná právě proto jsem si ji ve svých začátcích nechala na konec, jako třešničku na dortu.


Medailonek překladatelky: 


Magdaléna Stárková (* 1984), původem z Olomouce, je básnířka, překladatelka, písňová textařka a
prozaička, absolventka anglické a polské filologie a judaistiky na Univerzitě Palackého a Jewish Studies na CEU v Budapešti. Publikovala v časopisech Lžička v šuplíku, H_aluze, Host a Kulturní noviny a podílí se na povídkových antologiích Moře a pláž (2012) a O lidech a psech (2013, obě nakladatelství Listen). Účastní se literárních soutěží, např. při olomouckém Týdnu poezie nebo v německých Brémách na festivalu Poetry on the Road. Je autorkou básnických sbírek Povyjan (2012) a Modře a měkce (2013) a povídkové knihy Modré okenice (2015). Překládá převážně literaturu pro děti a mladé dospělé, za všechny například Školu dobra a zla, Můj život u sousedů, Kluk mého srdce, Čemu jsem věřila a Šepotání. V současné době působí v německých Brémách.


Jak dlouho se zabýváte profesionálním překládáním?
Pokud se nepletu, někdy od roku 2012. Předtím jsem sice taky občas něco přeložila, ale byly to srdcové záležitosti.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Když překládám, žiju v těsném kontaktu s postavami. Je to skoro jako najít si nové kamarády a já si nové kamarády nacházím ráda. Ponořím se do příběhu, musím přemýšlet nad tím, kdo vlastně v příběhu vystupuje, jak asi přemýšlí, jak mi bude mluvit, když mu vložím do pusy češtinu. Kromě toho se překladatel pořád učí. Každá kniha se odehrává ve specifickém prostředí, o kterém člověk musí něco vědět, takže si z každého titulu něco vezmu a něco nového poznám. Překlady se vlastně podobají mojí druhé vášni – cestování. Člověk někam přijede, něco uvidí, něco ochutná, a potom se s lehkou melancholií v srdci stáhne zpět do důvěrně známého domova.

Co je pro vás hlavním faktorem při rozhodování, zda knihu přeložíte, nebo ne? Je vůbec takové rozhodnutí ve vašich rukou?
Rozhodnutí v mých rukou rozhodně je, ale přiznám se, že práci neodmítám. Každý titul je něčím zajímavý.

Jak probíhá přidělování knih k překladu? Můžete nakladatelství sám/sama navrhnout knihu k vydání, nebo vám je vždy prostě nabídnut určitý titul a poraďte si s ním?
Většinou mám „svoje“ autory, kterým propůjčím kus srdce. Zatím pokorně akceptuji, co mi dodá nakladatelství, protože pracuji se skvělým týmem, kterému věřím, a který ví, co dělá. Kdybych narazila na zajímavý titul, určitě bych se jim s objevem svěřila. Kromě young adult literatury překládám i poezii, kde mám trochu volnější výběr. Když mi nějaký autor padne do oka, udělám si překlady pro radost, a pak je zkusím někde časopisecky umístit. To je ale spíše hobby, protože překlady poezie nejsou příliš honorovány a dělají radost jen malému zlomku populace.

Jste nějak žánrově vyhraněn/a? Je pro překladatele žánr při práci směrodatný?
Ráda dělám young adult literaturu, protože jsem sama ještě tak úplně nedospěla, a tak je mi náctiletá duše asi blízká J. A samozřejmě ráda překládám poezii. Jinak jsem celkem otevřená, i když se obávám, že třeba na sci-fi bych pohořela.

Konzistentnost překladu je pro čtenáře poměrně důležitá. Jakmile začnete překládat jistého autora, máte na něj u daného vydavatelství víceméně monopol?
Dá se říci, že ano.

Jak dlouho vám trvá přeložit průměrně rozsáhlou knihu (řekněme 300 stran)? Kolikrát ji během překládání přečtete? Vracíte se ke "svým" knihám po vydání, třeba i po několika letech?
Zvládnu to za měsíc, když nejsem líná a zruším víkendy (řekla princezna Prokrastina I. a šla roztřídit ponožky podle barev a velikostí). Většinou pak zbývá akorát dost času na to, knihu jednou přelétnout očima. Potom se musí „uležet“, aby ustoupil fenomén zvaný autorská slepota. Občas nějakou starší knihu prolétnu, abych viděla, co všechno jsem tehdy udělala blbě. J

Máte i vlastní spisovatelskou zkušenost, případně toužil/a jste někdy po napsání vlastní knihy?
Ano. Mám za sebou sbírku povídek a dvě sbírky básní, kromě toho sem tam nějakou časopiseckou publikaci, občas nějaký příspěvek v antologii...
V současné době chystám další sbírku básní, tentokrát ale ne česky, takže to bude velká výprava do neznáma. V hlavě už taky dlouho nosím námět na další prózu, ale na to potřebuju zalézt někam do klidu a samoty, což je v současné době nereálné.

Konzultujete nějakým způsobem překlad přímo s autorem, případně odborníky na danou problematiku, nebo se spíš spoléháte na vlastní rešerši na internetu a vlastní znalosti a zkušenosti?
Na autora se obracím až v případě, že jsem opravdu v koncích, ačkoli bych to ráda dělala častěji, protože mě vždycky zajímá, jaký autor vlastně je. Nejradši bych si je všechny sezvala domů na zelňačku, ale to by bylo asi logisticky poněkud složité. Mám solidní základnu přátel na telefonu z různých oborů, kterým volám nejraději v neděli kolem půlnoci a zoufalým hlasem skřehotám: „Kamaráde, nevíš, jak se jmenuje ta prostřední velká plachta na trojstěžníku?“ Ještě mě nikdo nehodil na list blokovaných čísel, což považuji za jeden z životních úspěchů.
Pokud všechno zklame, je tu strejda Google. Má své výhody, radí i v neděli večer a nechce za to ani flašku.

Čtete ve volném čase literaturu v češtině, nebo preferujete originální znění? Dokážete si ještě užít knihy jako obyčejný čtenář, nikoli jako profesionál? Jak hodnotíte současnou úroveň překladů do češtiny?
Pokud znám jazyk dost na to, abych četla originál, čtu originál. V případě, že zdrojový jazyk neznám, musím se spokojit s překladem do některého jazyka, který ovládám. Nemusí to ale být čeština.

Děláte záslužnou práci, ale jelikož je vaše jméno skryto až uvnitř knihy (a neskví se na obálce), čtenáři úsilí překladatele tolik neřeší (případně ho řeší jen v momentě, kdy je něco špatně). Jak se vyrovnáváte s "prací v anonymitě"? Nepřijde vám to trochu líto?
Já jsem už svoje jméno na obálce párkrát viděla, tak mi to ani nevadí. J Navíc jsem chtěla překládat od malička, takže se mi splnil sen. Nijak to svoje ego neprožívám J a raduju se, že knížka udělá českému čtenáři radost.

Máte mezi svými překlady nějakou oblíbenou knihu a naopak existuje nějaký titul, se kterým jste bojoval/a?
Moc ráda mám trilogii Škola dobra a zla od Somana Chainaniho. Je plná úžasně vtipných dialogů a výborně se čte. Také Pasažérka od Alexandry Bracken mě nadchla.
Zatím se mi nestalo, že bych s něčím vyloženě bojovala, ale přiznám se, že se mi špatně překládají milostné scény, takže Padesát odstínů šedi bych asi odmítla J.

Spisovatelé nebo herci mají své vzory, máte mezi překladateli někoho, koho obdivujete a k jehož práci vzhlížíte s úctou?
Líbí se mi, jak překládá Pavel Peč nebo třeba Radek Malý. Také si vážím Jiřího Hrubého. Myslím, že bez něho by třeba Robert Fughum u nás nikdy nebyl tak známý a čtený. Pokud bych ale měla jmenovat jen jednoho jediného překladatelského velikána, pak bych ráda smekla před Rainerem Kunzem. On dovedl přeložit Skácela do němčiny jako nikdo jiný a udělal české literatuře ohromnou službu.

Máte na svou práci určený časový rámec? Jsou v dnešní době lhůty na překlad šibeniční, nebo máte víceméně volnou ruku?
Časový rámec mám, ale není to nijak hrozné. Navíc si můžu sama určit, kolik práce si naložím.

Máte nějaký způsob jak zůstávat v obraze, co se týče jazykových i jiných trendů, aktuálních odkazů a podobně? Často se u čtení setkávám s tím, že je mi jasné, co bylo v knize napsáno v originále, ale překladatel zřejmě daný idiom, frázi, seriál či cokoli dalšího neznal a krkolomný překlad úplně bije do očí.(O tomto trendu se více rozepisuji ve svém článku, pokud z otázky není jasné, na co se ptám :))
Jsem jen člověk a nevychytám vždycky všechno. Co se idiomů týče, stačí si zagooglit. S reáliemi je občas potíž, takže i když vím, o co jde, posunu to do obecné roviny, aby čtenář pochopil. V dnešní době je ale i popkultura tak globalizovaná, že není radno čtenáře příliš podceňovat.

Máte nějaký rituál spojený se svou prací?
Před uzávěrkou pracuju v noční košili a s blížícím se datem odevzdání roste spotřeba čokolády. Jen ti pošťáci se občas diví, když jim otevře polonahé monstrum s upatlanou pusou. Říkejte mi Typezilla nebo Deadlinecthulhu.


Máta na pana překladatele nějakou otázku? Nebojte se a ptejte se v komentářích. Pokusím se vám zajistit odpověď.

Prošvihli jste nějaký díl? Všechny rozhovory najdete v následujícím seznamu.
Jan Kozák

Share:

4. 8. 2018

Geniální přítelkyně - Elena Ferrante (Neapolská sága #1)


Přátelství mohou být různá a u Eleny a Lily, to platí dvojnásob. V prvním díle Neapolské ságy se šestašedesátiletá Elena pouští do obšírného výčtu svých vzpomínek na dětství a dospívání se svou geniální, neotesanou přítelkyní Lilou v jedné nevlídné neapolské čtvrti. Elena a Lila jsou jako den a noc a jejich vztah nebyl nikdy černobílý. Tady nenajdete srdceryvné přísahy nehynoucí a bezpodmínečné loajality, ani podrazáckou rivalitu či naprostou toxicitu. Jejích přátelství neustále balancuje na tenké nedefinovatelné hranici někde mezi tím. Přesto pro sebe byly celoživotně vzájemně nesmírně důležité, dalo by se říct, že naprosto závisely jedna na druhé a postaraly se o to, aby se jejich osudy ubíraly právě tím určitým směrem, ačkoli spolu třeba zrovna netrávily žádný čas.

Elena Grecová, dcera vrátného, pohledná a oblíbená si jako jednu z nejranějších a nejsilnějších vzpomínek uchovává první setkání s Lilou, dcerou ševce. Už tehdy v první třídě na ni tato zlobivá, sebevědomá a nevrlá holčička s příliš vychrtlou postavou udělala dojem a nepřestávala ji udivovat po celý život. Elena ve svých vzpomínkách bilancuje a vrací se k banálním každodenním událostem pro tehdejší dobu tak typickým. Ačkoli jde o útržky, ale i plnohodnotné šedesát let staré vzpomínky, vypravování je přizpůsobeno momentálnímu věku aktérek a i po šesti dekádách jsou výjevy překvapivě živé.

Příběh se postupně rozvíjí od padesátých let minulého století, plyne pozvolna a žije si takřka vlastním životem. První díl obsáhne opravdu velký časový úsek a vy přitom máte pocit, jako by se vše odehrávalo takřka v reálném čase. Ne snad proto, že by se příběh vlekl, ale proto, jak moc je obyčejný a přitom tak opravdový a nesmírně působivý. Tohle vypravování budete chtít vstřebávat každým pórem a i když byste nejradši přečetli celou knihu, ba dokonce celou sérii na jeden zátah, zároveň jen tak plujete na autorčině stylu, užíváte si každou minutu, šetříte si každou větu, plně vnímáte každé slovo a vychutnáváte si dovedně vybudovanou atmosféru stereotypní Itálie. Muži tady jsou horkokrevní a ženy mají ve zvyku házet talíři, vztahy jsou tu vyhrocené na hranici snesitelnosti a mezi láskou a nenávistí je nakreslena pouze symbolická linie.

Lila je naprosto svá a pro některé bude možná její povaha těžká na překousnutí. Je tajemná, nepochopitelná, nepochopená, vždy sama, vždy pevná v kramflecích. Nebojí se jít proti proudu či být zlá. Nezáleží jí na tom, co si o ní ostatní myslí a přitom je tou dívkou, která na sebe nevědomky strhává pozornost v jakékoli společnosti, do které se dostane. Elena má po jejím boku celoživotně pocit méněcennosti. Vedle talentované Lily, která jako by si své geniality nevážila, nebo si ji dokonce neuvědomovala, jí vždy tvrdě vydřené úspěchy rychle zhořkly na jazyku. Nebo je nakonec tou chudinkou Lila, která má a vždycky měla pocit, že musí neustále někomu něco dokazovat, musí být ve všem lepší, než její přítelkyně, které má lepší životní příležitosti než ona?

Poetický styl, kterým je kniha psána, krásně souzní právě s pozvolným tempem vyprávění a nepozorného čtenáře při množství postav potěší neustálé opakování klíčových událostí i propojování složitých a vzájemně podobných italských jmen s konkrétními přídomky či momenty, které je zasadí do rámce, který pro vás bude stravitelný. Pokud byste se i tak v postavách ztratili, rodinné vztahy si jednoduše oživíte díky přehledu uvedenému na začátku knihy.

Geniální přítelkyně je velmi slibným počátkem tetralogie o jedné špinavé nelákavé Neapolské čtvrti. Přesto si nebudete moci pomoct a budete ji chtít navštívit. Budete si googlit, jak si co představit, jak místa a objekty zasadit do reality, i když Ferrante podává velmi věrný obraz tehdejší doby a místa, díky kterému vám čtvrť doslova ožívá před očima. Přesvědčivě vypráví o chudém a prostém životě, ze kterého se někteří více či méně úspěšně snaží vymanit. Ne vždy se jim to povede, ne vždy bude jejich vysvobození zasloužené a ještě méně často za svou snahu dojdou patřičného ocenění. 

S lehkostí sobě vlastní popisuje Ferrante kontrasty a zarážející blízkost chudoby a bohatství či moderní doby a velmi tradičního a starosvětského pojetí života i živobytí. Dává důraz na používání dialektu, místo italštiny, popisuje všudypřítomnost smrti a nechává čtenáři si mnohé věci domýšlet. Nevodí nikoho za ručičku a její příběh má neustálý podtón zahořklosti, frustrace a ošklivých zkušeností z minulosti. Muži se zde nerozpakují vztáhnout ruku na ženy, rvát se a zneužívat své převahy.

První díl Neapolské ságy pokrývá normálně plynoucí život jednoho města v průběhu zhruba jednoho desetiletí. Na první pohled by jeden řekl, že tato kniha není akční, není o lásce, není o rodině ani o životě v Itálii. O čem je se opravdu těžko definuje. Geniální přítelkyni nelze jen tak jednoduše zaškatulkovat a ne nadarmo si získala srdce mnoha čtenářů po celém světě a stala se hitem dokonce i ve Spojených státech, kde překladová literatura tvoří sotva nepatrný zlomek knižní produkce.

Geniální přítelkyně je o tom, že někdy je dobré se držet zpátky, někdy je to třeba, pro udržení přátelství či rodiny pohromadě, ale stojí za to dát všanc vlastní štěstí kvůli strachu? Ferrante vrhla stín na většinu současných spisovatelů a jejímu neskonalému talentu pro psané slovo je takřka nemožné se vyrovnat. Geniální přítelkyně končí napínavě a vy budete netrpělivostí poposedávat na židli, než do rukou dostanete Příběh nového jména a budete mít možnost se opět ponořit do toho krásného, všedního a přitom neskonale originálního příběhu.

Co se týče audiopodoby knihy, s tou se Bookmedia pod značkou Audiotéka poprala znamenitě. Na zemitý, lehce chraplavý a hrubší hlas Zuzany Slavíkové si budete muset u „mladé“ Eleny chvíli zvykat, ale jakmile přistoupíte na to, že jde vlastně o vyprávění ženy ještě mnohem starší, než je sama interpretka, dokonale se vám s vypravěčkou spojí. Na mezihry je audiokniha poměrně skoupá, ale když už se vyskytnou, jsou vkusné, krátké a nerušivé. Čtenáři audioknih obvykle ocení, když lze knihu poslouchat ve zrychleném tempu a Geniální přítelkyni svědčí tempo 1,25x i 1,5x rychlejší. Zajímavým oživením pro čtenáře, kteří již mají předchozí zkušenost s papírovou podobou knihy, ale naopak mají velmi povrchní znalost italštiny, pak bude rozklíčování jmen postav. U mnohých se totiž se Zuzanou Slavíkovou možná budete rozcházet v názoru na to, jak se vyslovují. Jakmile si na některá z nich však zvyknete, přestanete jejich podivné znění vnímat.

Geniální přítelkyně zaznamenala rekordní oblibu i mezi českými čtenáři a není divu. Příběh vzorňačky Eleny a průkopnice Lily, se musí dotknout všech, kdo mají trpělivost na pozvolně plynoucí příběhy založené na postavách a dynamice společnosti. Mimo jiné zde narazíte na komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou a také to, že není příjemné, když jsou některé věci brány jako samozřejmost a nejsou dostatečně doceněné. Dočkáte se zde všeho, co správná sága, tedy to, co si pod slovem sága představíte, má mít. Geniální přítelkyně je unikátní počin, k jehož přečtení však musíte dospět sami. Nenechte se nikým tlačit, jednoduše počkejte na ten správný čas. Tuhle knihu na sebe musíte nechat působit. A úplně nejlepší je zážitek z ní s někým sdílet. Nyní už jsou k dispozici všechny čtyři díly, takže vám odpadá hrozba drásavých měsíců čekání mezi jednotlivými díly. Přesto si je pokuste vychutnat tak, jak si knihy vychutnáváte vy. Někdo potřebuje zhltnout celou sérii naráz, někdo si musí zážitky dávkovat. Čtěte podle svého vlastního tempa a tak získáte z Geniální přítelkyně ten nejlepší možný dojem. Jedno je ale jisté, tahle kniha by neměla nikomu zůstat ležet v poličce nepovšimnutá, protože je zkrátka dokonalá.
100 %

Geniální přítelkyni jako audioknihu zakoupíte na audioteka.com


Share:

27. 7. 2018

Normálně jiní – Tammy Robinson

Maddy toho má ve svých devatenácti letech na bedrech naloženo opravdu hodně a o klasickém prožívání let dospívání si může nechat jen zdát. Veškerý čas jí zabírá práce ve fotolabu, bez které by její rodina nedokázala platit všechny účty a péče o mladší sestru s autismem, kterou bezmezně zbožňuje. Ani Albert nemá na růžích ustláno. Přesto, že se mu daří poměrně dobře, pracuje víc, než většina lidí v jeho věku a celkově se snaží chovat se zodpovědně, svému otci se nikdy nezavděčí. Ten ho bude vždycky shazovat a ponižovat a nic co Albert udělá, mu nebude dost dobré. Maddy na nějaké románky nemá ani pomyšlení a Albert si zase co nejdříve hodlá sbalit kufry a vypadnout někam hodně daleko, ale někdo tomu chtěl, aby se tihle dva výjimeční lidé potkali. Jenže osud je někdy opravdu vykutálený Amorek a to by nebyl milostný román, aby zde nebylo jedno velké ALE.

Maddy se o svou sestru B stará s nepředstíranou láskou. Je nesobecká, oddaná, starostlivá a mnohem rozumnější, než by se v jejím věku slušelo. Ke své mámě má někdy výhrady, ale rodina pro ni bude vždycky na prvním místě. Albert dobrovolničil v klubu, kde si hednikepované děti mohou zajezdit na koních už v rámci středoškolské praxe. Nyní zde zůstal na plný úvazek a nic na světě by ho nepřinutilo makat místo toho někde za klávesnicí nebo nedejbože na policejní stanici, jako jeho otec. Je to sympaťák a správňák každým coulem a nikdy se jen tak nevzdává. Dvojnásob to platí v případě, kdy ho zaujme nějaká dívka tak moc, jako právě nenápadná a nedostižná Maddy.

Už fakt, že je kniha Normálně jiní doporučována fanouškům Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala, vám prozradí, že vám příběh zlomí srdce. Co zlomí, on vám ho vyrve z hrudi a rozdupe na milion maličkatých kousíčků a ty rozfouká do moře. Kniha Normálně jiní je romantický příběh na slovo vzatý. Zabývá se hlubokou láskou, ne nutně tou první, ale tou opravdovou. A hlavně taky ne právě jednoduchou rodinnou dynamikou. Na postavy je autorka skoupá, nicméně o to více jsou skutečné, uvěřitelné a hlavně bez zbytečných vlastností či rysů jen tak na efekt. Autorka se nesnaží křečovitě za každou cenu zajistit dostatečnou diverzitu, která je poslední dobou v každé young adult knize snad povinná, ale málokde je zapracována opravdu tak, že nepůsobí prvoplánově. Autorčini hrdinové jsou prostě sympaťáci, kteří si na nic nehrají.

Normálně jiní vás vyděsí i nadchne svou realističností. Jakmile B dostane epileptický záchvat, vaše srdce sevře ledová ruka, jako by se před vámi neovladatelně zmítal někdo vám hodně blízký. Maddyina racionalita v přístupu k nemoci její sestry a toho, jak nemožně k ní přistupuje okolí, se vás hluboce dotkne a donutí vás se zamyslet sami nad sebou. Albertova nehraná laskavost a nesobeckost vás pohladí po duši. Krutost Albertova otce vás rozzuří k nepříčetnosti. A nespravedlnost světa vám nažene slzy do očí.

Normálně jiní je po dlouhé době románem, který má potenciál rozplakat i ty největší tvrďáky. Jistě, najde se tu pár patetických a možná lehce účelových scén, ale řekněte, která holka je občas nepotřebuje. Někdy autorka možná přehnaně tlačí na pilu, ale vy jí to ve víru emocí a hřejivých pocitů, které ve vás po většinu knihy vyvolá, s chutí odpustíte. Přesně takhle by měl vypadat letní románek, který však nemá za úkol jen pobavit a rozesmát. Tento příběh chce předat poselství. Hrdinové jsou až podezřele perfektní, ale vzhledem k vyznění příběhu to působí tak, že si zasloužili ten kousek štěstí, který jejich životy postavil do dokonalého světla.

Na Normálně jiní se musíte dostat do té správné nálady, aby pro vás měl takový význam, jaký autorka zamýšlela. Do čtení se musíte pustit v určitém rozpoložení a s jistou shovívavostí, pokud jste již starším ročníkem. Je to románek spíše pro dospívající, to ale neznamená, že nemá co nabídnout každému, koho naláká. Postavy jsou miloučké a budete mít chuť se k nim vracet. Na knížku budete ještě rádi vzpomínat a i když možná časem děj pozbyde ve vaší paměti ostrých obrysů, odnesete si z jejího čtení hlavně to nejdůležitější a tím je pocit, který ve vás vyvolá. Ten vám zůstane v žaludku ještě pěknou chvilku po dočtení.

80 %

Milý román Normálně jiní zakoupíte na webu nakladatelství Cosmopolis.
Share:

15. 7. 2018

Na zabití – Peter Swanson

Snad každý někdy v afektu řekl, že by někoho nejraději zabil, ale málokdo to nakonec doopravdy naplánuje a udělá. Díky zpožděnému letu z Londýna do Bostonu se Ted Severson na letišti setkává s tajemnou Lily, která ho pro zkrácení dlouhé chvíle zlanaří ke hře na pravdu. Po několika skleničkách martini se to Tedovi zdá jako skvělý nápad. Poté co Ted Lily prozradí, že ho podvádí manželka, Lily mu zcela vážně sdělí, že mu ji pomůže zabít a vraždu ututlat, pokud bude on sám chtít. Ač se to Tedovi zdá zpočátku šílené, čím dál tím seriózněji se opájí představou, že se Mirandě fatálně pomstí a dá jí co proto. Z toho důvodu na Lilyinu nabídku kývne a roztočí kolotoč událostí, které nepředvídal ani ve svých nejdivočejších snech.

Ted Severson je obyčejný chlápek. Šikovně zbohatnul na internetových start-upech, oženil se s okouzlující nádhernou ženou, staví si záviděníhodně nádherný dům v Maine a začíná pomýšlet na založení rodiny. Aspoň do chvíle, kdy je svědkem Mirandiny nevěry s jejich stavbyvedoucím. Tedovi se otevírá kudla v kapse a přemýšlí, jak své manželce dát za vyučenou. Rozvodem by si nepomohl, Miranda by získala pěknou sumičku z jeho těžce vydělaných peněz a do konce života by nemusela hnout prstem a on by zůstal zostuzen s cejchem paroháče. Nikdy si nemyslel, že by byl schopen vraždy, ale setkání s Lily mu změní život a povzbudí ho k jednání, jež pro něj bylo doposud pouze teoretickou možností. Dokáže Ted svůj rozhořčený plán dotáhnout do konce?

Psychologický thriller Na zabití vzdává hold všem průkopnickým knihám žánru, zejména Cizincům ve vlaku či Zmizelé. Na zabití má však něco navíc. Hlavní devízou této knihy je absurdní humor. Ačkoli se to ve světle událostí nastíněných anotací zdá zarážející, tato kniha je nesmírně komická svým vlastním nepochopitelným způsobem. Autor se nebojí porušovat konvence, vystupuje z klasického pojetí žánru, boří stereotypy a zachází tak daleko, jak je to jen možné. Na to, že je to kniha o úkladné vraždě se často přistihnete, že se smějete opravdu hurónsky nahlas, a když už si myslíte, že do větší absurdity už autor nezabrousí, úplně se změní atmosféra a vy opět otevíráte pusu údivem nad bizarností autorovy fantazie a jeho odvahou psát věci jinak, než všichni ostatní.

Postavy jsou opravdu mistrovsky popsané, až se zdá, že snad musejí být inspirované skutečnými lidmi, jakkoli je tato představa znepokojivá. Jejich hlasů se navíc ujali opravdu skvělí interpreti. Petr Gelnar, který na plátně propůjčil svůj hlas například Foremanovi z Dr. House, nebo Maxovi z Bořka stavitele, se role hlavního vypravěče Teda ujímá s bravurou sobě vlastní. Jeho hlas se příjemně poslouchá a navozuje dojem pohodového chlapíka odvedle. Gelnarova dabérského kolegu ze seriálu Dr. House Martina Stránského, který se postaral přímo o svérázného Gregoryho House, Seeleyho Bootha ze Sběratelů kostí či Bendera z Futuramy snad ani není třeba představovat. Jeho hluboce smyslný, chraplavý a uklidňující hlas se na detektiva Kimballa hodí tak dokonale, že si nikoho jiného už nedovedete představit, ani kdybyste se sebevíc snažili. Ani v načítání audioknih není žádným nováčkem. Slyšet jste jen mohli v Analfabetce, Stoletém staříkovi nebo třeba v Eragonovi. Ani Kristýna Kociánová v roli Lily se na audioknize nepodílela poprvé. Slyšet jste ji mohli třeba v detektivkách Michaely Klevisové nebo v Bábovkách. Poslední ze čtveřice spíše nenápadná Kateřina Janečková taktéž odvedla dobrou práci a nijak nezaostala za svými dabérskými kolegy.

V této knize vás dokáže překvapit i to, kdo z hrdinů bude dalším vypravěčem. I na tyto drobné a nepodstatné detaily při poslechu čekáte se zatajeným dechem. Peter Swanson si vás svými nápady omotá kolem prstu během prvních několika vět a vy se přestanete snažit držet krok s počtem zvratů, změn a šokujících událostí, které si pro vás nachystal. Sledovat pohnutky jednotlivých hrdinů je jako dívat se do pokřiveného zrcátka a vám z toho půjde hlava kolem, jak moc snadno si někteří lidé dovedou obhájit vlastní pojetí spravedlnosti a jak jednoduše se přikloní ke skutečně radikálním řešením. V jejich pojetí na vraždě vlastně není nic zas až tak pobuřujícího a to, že někomu vezmete život, je vlastně vzdáním holdu jeho naplněné existenci.

Na zabití je kniha, která se zavděčí každému milovníkovi thrillerů a všem, kdo mají rádi černý humor. Příběh má spád, pořád se něco děje, neomrzí, neoposlouchá se, nenudí. Ke svému údivu zjistíte, že si nejhorší ze všech hrdinů velice oblíbíte a dokonce ji začnete považovat za jednu z vůbec nejlépe zvládnutých postav v daném žánru. Peter Swanson ukázal, že je spisovatelem, se kterým je třeba počítat a nám nezbývá než doufat, že se Paseka a Audiotéka rozhodnou zapracovat na vydání dalších jeho knih, protože knihu podobného ladění, po které budete po dočtení prahnout, abyste pohledali.
90 %

Audioknihu Na zabití seženete na webu audioteka.cz

Share:

8. 7. 2018

Artemis - Andy Weir

Artemis je město na Měsíci, kam se nyní bohatí pozemšťané vydávají na vzrušující luxusní dovolené. Artemida má ale i stálé obyvatele. Tou je třeba Jazz Bašarová, kurýrka, která doručuje balíčky a příležitostně taky pašuje kontraband pro ty, kteří si to mohou dovolit. Máte chuť na doutník, ale žijete v Artemidě, kde je cokoli hořlavého protizákonné? Zavoláte Jazz a ona vám je sežene. I přesto, že má svou práci a melouchy v podobě nelegálního zboží, vydělá si sotva na to nejubožejší bydlení a nejlevnější dostupné jídlo. A pak dostane nabídku, která se neodmítá. Částka, která by jí díky tomu měla přistát na účtu, okamžitě přehluší varovné signály nebezpečí, které jí bude při plnění úkolu neustále hrozit.

Jazz Bašarová se přestěhovala na Měsíc, když byla ještě malé dítě. Vyrostla po boku svého otce, naučila se svářečskému řemeslu, ale pak svůj život zasvětila doručování balíčků, místo, aby převzala otcovu živnost, v níž byla skoro tak výjimečná, jako on sám. I když si zavařila na pořádný průšvih, pořád má ve svém životě lidi, na které se může spolehnout. Ale teprve v momentě, kdy je všechny zatáhne do svého nedomyšleného plánu, si uvědomí, jak moc jí na nich všech záleží.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Knižní klub.
Share:

6. 7. 2018

Betonová zahrada - Ian McEwan

Co se stane, když se čtyři sourozenci ze dne na den stanou sirotky a rozhodnou se se svou situací poprat po svém? Julie, Jack, Sue a Tom po smrti své matky zůstávají úplně sami v domě na vybydleném předměstí. Své trochu morbidně nabyté svobody se nehodlají jen tak snadno vzdát a nastavují si vlastní pravidla, nebo spíš ignorují problémy tak dlouho, dokud jim nepřerostou přes hlavu. Bezstarostné období s trochou smutku, ale bez peskování a povinností prožívají každý jinak, ale všichni, kromě malého Toma by si nejradši svorně hráli na hlavu rodiny.

Sourozencům možná v žilách koluje stejná krev, přesto jsou každý úplně jiný. Na první pohled ledová královna Julie, mistryně v běhu, nedostupná a děsivě krásná je přirozenou autoritou pro mladší sourozence. Jack, v rozpuku puberty, kdy si začíná uvědomovat svou sexualitu, která jej trápí, nedokáže překousnout fakt, že by se měl starší Julii podřídit, zadumaná Sue, věčně ležící v knihách nebo zavřená ve svém pokoji, nekonfliktní a laskavá ke všem svým sourozencům a malý Tom, který ztrátou matky (ne tak otce) trpí ze všech nejvíc.

Ian McEwan je po právu přezdíván jako básník perverze. Většinou svých děl šokuje zakázanými tabu a Betonová zahrada, s tématem incestu není výjimkou. Celá kniha se veze na neuvěřitelně bizarní vlně podivna a dusivě ponuré atmosféry. Prožitek z autorových knih se v nejmenším nedá srovnat se čtením beletrie. Po konzumaci příběhů z McEwanovy hlavy se budete cítit jaksi špinavě a nepatřičně, ale rozhodně si z nich odnesete citelný pocit údivu a vaše šedá kůra se bude hemžit myšlenkami k prostudování a touhou ten bizár s někým stejně ujetým sdílet.

Betonovou zahradu si může každý vyložit po svém a to je na ní to úžasné. Stejně jako autorovi hrdinové, i čtenáři mají své vlastní hranice posunuté na nejrůznější úroveň a zatímco část populace knihu po pár stránkách zhnuseně zavře, jiní se neubrání zvědavosti, popřípadě se nechají zlákat nepopiratelnou literární úrovní díla, McEwanovým jazykem a jistou uklidňující melodičností stylu.

Betonová zahrada je šokující, divná, zajímavá, znepokojivá, zvláštní, proměnlivá, neuvěřitelná, temná, ale přesto přitažlivá. Vyvolá ve vás tísnivý pocit a celou škálu dalších emocí, z nichž nebude mnoho v pravém slova smyslu pozitivních, nebo snad radostných. Ale zapamatujete si je a to je hlavní. Betonová zahrada vám bude ležet v hlavě ještě nějaký ten pátek po dočtení a jednou, až přečtete ostatní McEwanovy knihy, se k ní rádi vrátíte a s chutí zreflektujete podobnost všech jeho děl. Máte-li rádi nekonformní díla plná vyslovených tabu a porušených konvencí, je pro vás Betonová zahrada tou pravou volbou. Pokud vydýcháte trochu incestu, hodně masturbace a spousta zakázaných fantazií, knihou proletíte jako nic. V případě, že se popasujte s temnými tématy, která jsou však součástí života, můžete se pokusit Betonovou zahradu pokořit. Budete pak na ni myslet, ještě hodně dlouho, na to vemte jed. Je to taková ta kniha, která má v sobě něco nejpojmenovatelného. Něco, co vás buď zaujme, nebo naprosto nepochopíte, co na tom lidi vidí. Není to zrovna čtení pro každého, ale ty, kdo se naladí na autorovu vlnu, čeká pořádná jízda.

80 %
Share:

5. 7. 2018

Vševidoucí oko - Fredrik T. Olsson

Výpadek proudu nečekaně zasáhne Švédsko a nikdo neví, co je jeho příčinou. Zaměstnanci ústředí ministerstva obrany však podezírají svého bývalého kolegu Williama Sandberga, že s tím má něco společného. Mimo jiné se totiž zdá, že je do všeho zapletená i jeho dvacetiletá dcera Sara. William nejen že by k teroristickému útoku měl dostatek znalostí, ale také má momentálně spoustu důvodů zlobit se na celý svět. Situace se každou minutou přiostřuje a i na dalších místech po celém světě dochází k záhadným úmrtím či nečekaným výpadkům. Naštěstí má William stále ještě věrné přátele na správných místech a netrvá dlouho, než vezme věci do vlastních rukou. Kdo jiný než on by měl přijít záhadě výpadků proudu na kloub, když se stal nevědomky její součástí?

Kryptolog William Sandberg se nachází v jedné z nejhorších fází svého života. S dcerou se díky její závislosti odcizili tak, že utekla z domova, a s manželkou stojí na pokraji rozvodu. Propustili jej z práce a nyní je dokonce podezřelý z terorismu. A to všechno jen kvůli jedné dávné návštěvě Polska. Kvůli osudnému setkání s člověkem, který má pravděpodobně všechen zmatek posledních dní na svědomí.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Kniha Zlín.
Share:

1. 7. 2018

Hlasy - Ursula Poznanski (Beatrice Kaspary #3)

Na jedné salcburské psychiatrické klinice bylo nalezeno brutálně znetvořené tělo Maxe Schlagera. Zatímco kovová lišta vražená v jeho krku znepokojivě odvádí pozornost laických očí, vyšetřovatelům Beatrice Kasparyové a Florinu Wenningerovi je jasné, že oběť zemřela jinak, než se na první pohled zdá. Vzhledem k prostředí, kde byla mrtvola nalezena, se smiřují s tím, že je čeká jeden z těch složitějších případů. Případnými svědky i podezřelými jsou totiž nejen přítomní lékaři, ale hlavně pacienti. Vedení výslechu se najednou jeví jako nadlidský úkol. Zdejší klienti jsou psychicky nemocní či traumatizovaní a komunikace s nimi je komplikovaná. Nemluvě o tom, že s důvěryhodností je to vzhledem k jejich diagnóze také na pováženou.

Život mladého, nadějného a všeobecně oblíbeného Maxe Schlagera, mimořádně eticky založeného lékaře, byl surově ukončen, dokonce téměř před zraky jednoho z těžce traumatizovaných pacientů kliniky. Waltera Trimmela pronásledují hlasy, které ho ponižují, ale hlavně mu říkají, co má dělat. A právě u něj začíná pátrání po člověku, který by mohl chtít Schlagerovi ublížit. Když navíc Beatrice a Florin odhalí, že se klinika snaží ututlat jeden velice citlivý případ, musejí přehodnotit veškeré postupy a pokračovat úplně jinak, než jsou zvyklí.

Třetí setkání s Beou a Florinem nás po vraždách s motivem geocachingu a facebookovém masakrování přenese do naprosto odlišného prostředí psychiatrické léčebny. Tady plyne čas úplně jinak a potenciální pachatelé jsou mentálně tak moc jinde, než aby se s případem dalo zacházet jako obvykle. Aby toho nebylo málo, ani Bea, které se rozvíjející se vztah s Florinem momentálně nehodí, nedokáže dále ignorovat sílu citů, které se v ní vůči jejímu parťákovi probudily.

Většina kapitol psaných ve třetí osobě se zabývá děním kolem Beatrice, chytré a cílevědomé, jak ji máme rádi už od prvních dílů. Zatímco jí její bývalý manžel dělá ze života peklo, ona zvládá péči o děti, začínající nový vztah, který sama sobě konečně začíná dovolovat a ještě náročné pátrání po vrahovi lékaře, který udělal vše pro to, aby policii svedl ze stopy a hodil vinu na jiného, skoro nejpravděpodobnějšího viníka.

Styl Ursuly Poznanksi vás nenechá jen tak přestat číst. Její rozčlenění kapitol je postaveno tak, abyste ani po jejich dočtení nebyly schopni knihu odložit. S každou otočenou stránkou vám do hlavy valí nové informace, které ve vás jen vzbuzují zvědavost. Napětí a odhalování jednotlivých vodítek k vyřešení případu šikovně střídá s detaily z osobního života naší hlavní dvojky. Vzhledem k tomu, že je tato série jednou z těch, kdy vás vztahy a trable hlavních hrdinů zajímají skoro stejně jako samotný hlavní motiv, budete si rvát vlasy a tiše nadávat, ať už budete zrovna číst o Bee a Florinovi, nebo o výsleších, policejních postupech a odhalení dalších podezřelých skutečností.

Díky zvolenému prostředí psychiatrické léčebny nahlédneme také pod roušku fungování vedení podobné instituce a povrchně se podíváme na zoubek i několika nejrůznějším druhům onemocnění, kvůli kterým jsou zdejší klienti hospitalizováni. Máme tady schizofrenika, dívku, která byla v dětství sexuálně zneužívána a nyní si provokativním chováním vynucuje pozornost a ženu, která byla roky zavřená ve slepě a nyní je naprosto apatická k jakýmkoli podnětům, nereaguje, nemluví, nekomunikuje. Beatrice má ale podezření, že něco ví. Dovede dosáhnout toho, co se nepovedlo nikomu z profesionálních lékařů a donutí ženu, aby prozradila, co se jí honí hlavou?

Poznanski jako autorka detektivek vyniká obsazováním postav, které nežijí pouze na papíře. Hrdiny píše tak, že působí reálně, mají skutečné problémy, se kterými se lze snadno ztotožnit a nejsou to žádní superhrdinové s nadlidskými schopnostmi, naopak, mají své slabosti a dělají chyby. Máte pocit, že vyšetřování probíhá realisticky, některé věci jsou úmorné, trvají dlouho, nestačí pouze zadat pár informací do počítače a vše se jako zázrakem vyřeší. Autorka neuplatňuje lákavý fenomén deus ex machina a nechává své vyšetřovatele honit se ve slepých uličkách a spoléhat mimo zkušeností i na instinkt, což se ne vždy vyplatí.

Hlasy skvěle zapadají do ladění celé série. Svou napínavostí a zajímavostí předčí Slepé ptáky, kteří trpí neduhem druhých dílů a řadí se po bok senzačního prvního dílu Pět, možná jen o chlup za něj. Hlasy jsou zkrátka solidní detektivkou pro všechny, komu nestačí suchopární vyšetřovatelé zabývající se pouze a jenom prací, ale mají radši, když mohou hlavní hrdiny brát tak trochu jako svoje přátele a fandit jim, aby konečně našli své štěstí. Poznanski boduje na obou frontách, jak na osobní rovině, tak s překvapivostí a nečekaností rozuzlení detektivního případu. Pokud jste po senzačních prvních dvou dílech netrpělivě očekávali pokračování, rozhodně nebudete zklamáni. Právě naopak. Poznanski vás opět přesvědčí, že je s ní třeba počítat a kvůli jejím knihám dokonce začnete zvažovat, jak rychle člověku asi tak trvá, naučit se německy, abyste se na další díl mohli vrhnout co nejdříve. Tak skvělá ona totiž je.

90 %
Share:

25. 6. 2018

Se mnou jsi v bezpečí - K. L. Slater

Anna se stane svědkem autonehody. Zatímco se snaží zjistit, zda je mladý motorkář v rámci možností v pořádku, v řidičce, která neštěstí zavinila, poznává Carlu, ženu, která jí před třinácti lety převrátila život vzhůru nohama. Od toho okamžiku se Anně začne v hlavě sumírovat plán, jak se Carle pomstít za to, co tenkrát zavinila. A klíčem k jeho uskutečnění má být Liam. Motorkář, kterému Anna na místě nehody pomohla víc, než kdokoli další z přihlížejících. Hodlá se vetřít do jeho života a zajistit, aby Carlu dostihla spravedlnost nejen za bouračku, ale i za všechna příkoří na Annině osudu.

Anna nemá zrovna vzrušující život. Její jedinou blízkou osobou je stará sousedka, u které prakticky vyrostla a její vlastní kocour. Pracuje jako poštovní doručovatelka a i to se jí poslední dobou začíná vymykat z rukou. Teď ji navíc zaměstnává plánování odplaty, která má jednou pro vždy uhasit její touhu po pomstě. Anna to zjevně nemá v hlavě v pořádku. Okamžitě se vpraví do role nejbližší Liamovy osoby, která ví, co je pro něj nejlepší. Je obsedantně kompulzivní stalkerka a slídilka, posedlá vlastním cílem. Je sociálně neobratná a trpí bludnými představami o přátelství, vztazích a i o tom, na co si smí nebo nesmí osobovat právo. Veškeré svoje manipulativní lži, které schovává za ušlechtilý upřímný zájem a starost a o neznámého člověka si sama před sebou dovede rázem ospravedlnit, nejrůznějším situacím přisuzuje vlastní význam, neštítí se porušit listovní tajemství a má psychopatické sklony.

K.L.Slater se po vydání knih pro mladé dospělé (pod jménem Kim Slater, u nás nevyšly) pustila do populárního žánru psychologického thrilleru. Jak řekla B.A. Paris, pokud dnes chcete, aby někdo vůbec uvažoval, že vydá vaši knihu, musíte napsat thriller. A K. L. Slater se to povedlo na jedničku. Pořídila si paranoidní hrdinku s utkvělou představou, která na jiných vidí nešvary, sama je přitom páchá v mnohem znepokojivější míře a jejíž osobnost je pro čtenáře poněkud frustrující. Do příběhu vložila nápadité paralely mezi scénami a Anna díky tomu nakonec nebyla jediná, kdo měl své temné tajemství a nehodlal věcem nechat volný průběh. Nakonec více než důrazně po celou dobu naznačovala, jak moc zásadní události v minulosti Annu formovaly, než se z ní stala ta osoba, která se nezastaví jen tak před něčím a nechala čtenáře úměrně dlouhou dobu tápat, jakou tragédii to podle Anny Carla vlastně zavinila.

Se mnou jsi v bezpečí je opravdu intenzivním a naléhavým thrillerem o tom, co se se zahořklostí, trýznivým smutkem a nedořešenou tragédií stane za třináct let přidušování a upozaďování. Když vezmeme v potaz, jak úsporně si K.L. Slater prakticky vystačila s pouhými čtyřmi postavami a mohlo by se stát, že díky tomu bude vše naprosto průhledné na první dobrou, musíme před autorkou smeknout pomyslný klobouk. Ona vás totiž donutí pochybovat úplně o všem a o všech. Tedy kromě zjevné oběti, o které máte také jasno. Nebo snad ne?

Autorčin první psychologický thriller pro dospělé se původně zrodil v podobě dizertační práce. Příběh ale volal po rozšíření a tak vzniklo Se mnou jsi v bezpečí. Jeho vydání podpořila i působivá Angela Marsons a už to by vám mělo dát na srozuměnou, že tedy opravdu stojí za to. Konec autorka možná lehce přestřelila, ale to nijak neshazuje celý předchozí, dovedně vyeskalovaný a skvěle poskládaný děj, ze kterého vám mnohdy naskočí husí kůže. Anna totiž není vůbec nereálná a to je na tom nejděsivější.


70 % 


Za vydání Se mnou jsi v bezpečí a poskytnutí recenzního e-booku děkuji nakladatelství Mystery press.
Share:

17. 6. 2018

Pod sněhem - Petra Soukupová

Tři sestry jednoho sobotního zimního rána nasedají do auta, aby odjely k rodičům a všichni společně oslavili  otcovy narozeniny. Vyrážejí i s dětmi, psem, ale také se svými problémy, nedořešenými křivdami a frustracemi. Jsou jedna rodina, ale už po pár minutách ve stísněném prostoru vozu atmosféra houstne, děti se nudí a zlobí, sestry se štěkají a na povrch vyplouvají potlačované důvody k hádkám, rozdílné světonázory i celková nespokojenost a nesouhlas se životem ostatních. Jako by toho rodinného dramatu bylo málo, i po příjezdu na holky čekají další překvapení, která rozhodně nikdo nechtěl řešit během toho, co mělo být slavnostním víkendem, kdy jsou opět všichni konečně pohromadě, což je v posledních letech naprostá vzácnost.

Nejstarší Olina byla už od malička cílevědomá a vše se vždycky snažila zvládnout sama a bez pomoci. Nyní je svobodnou matkou a náročnou kariéru se zuby nehty snaží skloubit s výchovou roztomilého a chytrého, ale náročného pětiletého Olivera. O Blance všichni odjakživa věděli, že je rodinný typ. Teď má tři vymodlené děti, manžela, dva psy a pohodlný život v satelitním domku. Někdy se jí však zdá, jako by jí k dokonalosti něco stále chybělo. Občas je prostě všeho moc a ona už nemá čas řešit, že její spodní prádlo by zasloužilo vyměnit, nebo že by bylo na čase, zkusit shodit kila po porodu. A úplně nejvíc alergická je na to, když někdo upozorňuje na to, co nejlíp ví sama, jen s tím nedokáže nic udělat. Nejmladší Kristýna byla vždy tatínkovým mazánkem. Veškeré ambice rodičů padly na starší sestry a Kristýna si tak mohla už od útlého věku vybrat, jestli něco chce, nebo nechce zkusit dotáhnout do konce. Teď dělá fotografku, hledá pravou lásku a nechce si připustit, že ta na ni zřejmě nečeká v náručí ženatého muže.

Nejrůznějšími oceněními ověnčená a neskutečně skromná spisovatelka a dramaturgyně Petra Soukupová je jednou z nejúspěšnějších současných českých autorek naprostým právem. Její styl byste rozeznali kdekoli. Absence uvozovek v přímé řeči a předlouhá souvětí táhnoucí se klidně přes půl stránky a někdy zvláštní slovosled přetváří text do nepřerušovaného toku myšlenek a vy se tak snadno ocitáte přímo v hlavách hlavních postav a dokonale nedokonalém zmatku jejich spletitých úvah a okamžitých nápadů. Soukupová má dokonalý pozorovací talent a buď příslušné situace někdy zažila, nebo zkrátka dokáže reálně promítnout vypjatou rodinnou dynamiku, která se samovolně rozjede, jakmile geneticky spřízněné lidi umístíte do hraniční situace či intenzivní atmosféry omezené prostorem i časem.

Knihy Petry Soukupové stojí a padají na rodinných a milostných vztazích, každodenních situacích a propracované psychologii postav, ve kterých se každý vždy aspoň trochu najde. Soukupová se nesnaží rozjet přehnaně dramatickou, na efekt líbivou podívanou. Ona zkrátka popisuje obyčejnost rodinného života a myšlenky, které má občas každý. Myšlenky, za které se někdy možná trochu stydíme, zpětně jich litujeme, získáváme díky nim neférovou převahu či se přetvařujeme, či chceme naprosto cíleně ublížit a tít do živého. Petra Soukupová vás vždy donutí tak trochu ve skrytu duše souhlasit s postavou, která má zrovna v ruce vypravěčské kormidlo, abyste v tu ránu, stejně jako hrdinové mohli obrátit, myslet si naprostý opak, ale ve skrytu duše vědět, že byste to nahlas nikdy neřekli.

V knize Pod sněhem nemůžete čekat žádný velký a šokující zvrat nebo snad dokonce senzaci hodnou jakéhosi bulvárního pojetí. O tom tento žánr není a něco podobného po něm chtít by bylo bláhové. Co, je však naprostou jistotou, je její antikoncepční efekt. Děti očima Petry Soukupové jsou rozmazlení, zpovykaní spratkové s vlastními vrtochy a náladami, bez špetky kázně. Jsou nezvladatelní, věčně znudění, vyžadující plnou péči a pozornost, zároveň toužící po naprosté svobodě a nulové zodpovědnosti. Autorka stále balancuje na hranici, kdy si neustále říkáte, vždyť jsou to jenom děti, ale dokážete si představit, že by ve vašich rukou dostali tihle malí nevychovanci pár facek. Role rodičů se tak smrskává na neustále vynervované, přepracované a unavené nástroje plnění přání svých ratolestí a na výchovu či upřímný zájem nezbývá čas. Postavy se navzájem šmahem odsuzují pro odlišné vidění způsobu života, vztahu k dětem i postoji k povinnostem.

Z vnějšího pohledu do duší hlavních hrdinek, protože právě ženy zde hrají významnou roli, muži jsou spíš do počtu, jakoby stále nepřítomní, nevyhovující, neuspokojiví, to vypadá, že se většina lidských myšlenek točí kolem strachu o to, jak o nás smýšlejí ostatní a kolem přísně kritického pohledu na ostatní, zejména ty nejbližší. Petra Soukupová skvěle vystihuje, jak moc a zbytečně nás často naši milovaní frustrují, jak pokrytecky se často chováme a jak se snadno uchylujeme k dětinskosti a nesmyslným sporům jen proto, abychom zakryli vlastní nejistoty a úzkosti.

Pod sněhem je zkrátka geniálním náhledem do situací, které skutečně napsal sám život. Nehraje na city, předkládá věci tak, jak jsou, nepřikrášlené a nezmírněné, ve své syrové a někdy surové podobě. Bolestně povědomě popisuje momenty možná i z vašeho rodinného alba a možná proto jsou knihy Petry Soukupové tak populární. Použitý jazyk a spletitost a složitost vztahů jsou hlavními tahouny příběhu, který se vám díky dovednosti spisovatelky odehrává přímo před očima jako na filmovém plátně, ve své groteskní, ale nepřehnané podobě. Postavy jsou obyčejnými lidmi, kteří vás štvou i vám připomínají sami sebe a nutí vás sáhnout si do svědomí, jestli je někdy opravdu nutné vyvolávat konflikty, zbytečně upozorňovat na chyby ostatních či se míchat do věcí, do kterých vám nic není, jakkoli dobře to s dotyčným myslíte. Pod sněhem se vám snadno dostane pod kůži a může se ve své nekomplikovanosti a opravdovosti jednoduše vyšplhat až na vrchol vašeho pomyslného žebříčku nejlepších přečtených knih. Pod sněhem si musíte přečíst, pokud stále zatracujete české autory a bez důkazů nevěříte, že i oni dokáží vytvořit něco, co vás drapne do spárů a nepustí.


100 %
Share:

13. 6. 2018

Papíroví duchové - Julia Heaberlin

Grace ve dvanácti přišla o svou starší sestru, která zmizela neznámo kam a jejíž tělo se nikdy nenašlo. Od té doby je posedlá pátráním po viníkovi jejího únosu a snad i vraždy. Jako nejpravděpodobnější pachatel se jeví Carl Louis Feldman, toho času rezident pečovatelského domu pro pacienty s demencí, kteří mají pochroumanou reputaci. Carl byl totiž kdysi obviněn z vraždy mladé dívky, ale obžaloby byl nakonec zproštěn. Grace však nepřestává věřit, že je vinen nejen ze zločinu, který ho dostal před soud, ale má co do činění i se zmizením její tehdy devatenáctileté sestry Rachel. Vymýšlí proto plán. Bude se vydávat za Feldmanovou dceru a vyveze jej na výlet po místech, která mají osvěžit jeho demencí stiženou paměť a on se nakonec přizná k vraždě Rachel, i dalších dívek, jejichž případy také nebyly nikdy dořešeny.

Grace nikdy nevzdala pátrání po své obdivuhodné starší sestře a nyní má pocit, že je k vyřešení záhady blíže, než si kdy představovala ve svých nejdivočejších fantaziích. Vydává se na nebezpečnou výpravu po vytipovaných místech, s obviněným, ale nikdy neodsouzeným vrahem po boku. Carl Feldman byl kdysi slavný fotograf, tvořící neskutečné snímky s atmosférou, o které by si jiní umělci mohli nechat zdát. Nyní však skončil v ústavu pro lidi s demencí a už není tak docela sám sebou. Vidí duchy a záchvaty agrese nejsou zcela vyloučeny. Přesto Grace neváhá a vydává se s ním do texaské divočiny. Co když Carl ale není tak docela mimo a demenci jen předstírá? Nebo si snad Grace do auta posadila nevinného muže, jehož fotografie se jen čirou náhodou ocitla ve špatnou chvíli na nesprávném místě?

Julie Heaberlin na české čtenáře zapůsobila knihou Černooké Zuzany, která se zaslouženě stala bestsellerem, a bylo o ní poměrně hodně slyšet. Papíroví duchové byli proto netrpělivě vyhlíženi davem nadšených čtenářů a ti se konečně dočkali. Jenže když se jedna z vašich knih setká s takovým úspěchem, je těžké titul téměř dokonalého autora obhájit. A to se právě s Papírovými duchy bohužel tak docela nepovedlo.

Poutavá obálka a atmosférické fotografie uvnitř působí na čtenáře jako droga a každý příznivec první česky vydané knihy této autorky knihu automaticky koupí už jen proto, že se mu líbily Černooké Zuzany a ani nemusí příliš podrobně studovat anotaci novinky. Papíroví duchové však Černookým Zuzanám nesahají ani po kotníky nápadem, atmosférou, hlavním padouchem ani rozuzlením.

Podobně jako v předchozí knize, i nyní autorka pracuje s motivem, kdy není zcela jisté, že podezřelý svůj zločin skutečně spáchal. Zatímco v Černookých Zuzanách byl domnělý vrah bezpečně zavřený za mřížemi, tady se pohybuje volně na svobodě a navíc mu Grace dává prostor klást si lehce strašidelné podmínky jejich společně strávené dovolené. Protože i vrahovo přiznání pod nátlakem má zřejmě svá pravidla. Grace tak na cestě žije v neustálém strachu, ale ze všeho nejvíc jí děsí podivné pouto, které mezi ní a Carlem vzniká a také to, že by nakonec po letech opět skončila na startovní čáře svého pátrání.

Klasické kapitoly jsou proloženy černobílými fotografiemi i s poznámkami samotného fotografa a také útržky s Graceina dětského deníčku. Fotografie mají skrytý význam a souvisí jak s Carlovou minulostí, tak se současností nesourodé dvojice. Grace je hazardérka a na tento výlet se připravovala prakticky poslední dekádu. Na životě jí přestalo záležet v momentě, kdy z něj zmizela Rachel. I proto se pustila do plánu, který by jí nikdo neschválil.

Julia Heaberlin popadla za pačesy klasický koncept, ve kterém si pozůstalá hodlá na vlastní pěst vyřídit účty s někým, o kom je přesvědčená, že převrátil její život podělaným navrch. Autorka umístila své postavy do prostředí, kde byli nuceni k neustálé interakci a rozjela se s nimi na roadtrip, jež mohl dopadnout všelijak. Bohužel v tomto případě hrdinové zůstali pouze na papíře a nedokázala je proměnit v živé lidi a jejich problémy v něčí skutečný osud. Příběh působí nedotaženě, jako by se odehrával zbytečně zrychleně. Papíroví duchové jsou přinejlepším šedým průměrem v oblasti thrillerů a zapadnou mezi desítkami jiných, naprosto nezapamatovatelných příběhů. Pokud chcete získat představu, jak má vypadat dobrý thriller, přečtěte si raději Černooké Zuzany.

50 %

Za poskytnutí recenzního výtisku bych ráda podekovala nakladatelství OMEGA. 
Knihu Papíroví duchové seženete na webu Knihy Omega, nebo na e-shopu Knihy Dobrovský.
Share:

11. 6. 2018

Je nevědomost důvodem ke zbavení se zodpovědnosti? - Oni nevědí, co činí – Jussi Valtonen (audiokniha)

Americký neurovědec Joe Chayefski toho za svůj život stihnul prožít hodně. Stal se úspěšným vědcem, nějakou dobu žil ve Finsku, kam se přiženil, následně od své ženy i malého syna odešel a založil si ve Spojených státech novou rodinu. Nyní se zabývá kontroverzním výzkumem a aktivisté za ochranu práv zvířat mu to dávají parádně sežrat. Zašlo to dokonce tak daleko, že začali ohrožovat nejen jeho vědecký projekt, ale hlavně bezpečí jeho rodiny. Starší dcera se navíc zdá se zaprodala marketingovému oddělení jisté bezskrupulózní firmy, která loví potenciální influencery ve školách a nabízí dětem poslední výkřiky technologií i neotestovaná psychofarmaka, která by měla zlepšit společenský status, sebevědomí a podpořit myšlení.

Ačkoli to v audioknižní podobě nevynikne, neboť se Bookmedia rozhodla do role interpreta obsadit jen jednoho vypravěče, kniha se věnuje pohledu tří postav. Těmi jsou Joe Chayefski, který působí tak trochu jako morous, jeho bývalá finská manželka Alina, jejíž pohled na věc vám bude buď naprosto cizí, nebo se s ní ztotožníte ze všech postav nejvíc a později dospělý syn Samuel, jež se po letech s otcem setkává za naprosto odlišných okolností, než by mohl kdokoli předvídat. Ačkoli by knize Oni nevědí, co činí beze sporu svědčily tři hlasy, nakonec se o ten jediný postaral vynikající Filip Švarc, jehož interpretace sedí zejména na chladného vědce Joea. Tvář Filipa Švarce možná není až tak známá, ale jeho hlas jistě znáte z jeho působení v oblasti dabingu. Práce s hlasem je pro něj proto naprostou přirozeností a knize jeho obsazení udělalo obrovskou službu. Opravdu kraťounké, ale příjemné hudební vložky mezi kapitolami jsou už jen třešničkou na dortu.

Oni nevědí, co činí je skutečně hutným příběhem, který začíná a končí skoro jako by se jednalo o dvě odlišné knihy. Autor má opravdu široký záběr a klobouk dolů před jistě obrovským objemem zrešeršovaného materiálu, kterým bylo potřeba se prokousat pro napsání takto rozsáhlé studie všeho možného od peripetií ve vědě, problému s integrací v cizí zemi, soužití s člověkem jiné národnosti, technologií, sociálních sítí a závislosti na nich, nekalých praktik firem zneužívajících nicnetušící teenagery či taktik aktivistů, kteří neznají hranice, když jdou za svým přesvědčením.

Anotace absolutně nedokáže postihnout, o čem kniha pojednává. Rozsah informací je tak nepředstavitelný, že byste neuvěřili, že se mohou zakomponovat do jednoho homogenního příběhu, dokud si neposlechnete nebo nepřečtete tuto knihu. Valtonen skvěle vyobrazuje bytostnou touhu být pořád online a neschopnost dnešní generace věnovat se přítomnému okamžiku. Obrázek dvou lidí, kteří si vyrazili spolu na večeři, a každý zírá do displeje svého telefonu už dávno není perverzní neuctivou urážkou, ale každodenní realitou. Dnes už nedovedeme být teď a tady, vystačit si se svými myšlenkami, potřebujeme podněty zvenčí, neustálý multitasking, nikdo jen nevaří nebo nesedí v autobuse, musí si k tomu pustit video, nebo sjíždět sociální sítě. Valtonen sice tuto skutečnost vyhnal do extrémů, ale skutečně jsme tak daleko od toho napojit si na hlavu elektrody a nechat si tu kulometnou palbu informací a podnětů vysílat rovnou na sítnici, dobrovolně se zahlcovat kvanty nepodstatných zpráv?

Všudypřítomný nátlak, aby váš online život předčil všechny ostatní a aby vypadal dokonale je neskutečně vyčerpávající a vzpomínky, které nevyvěsíme na sociální sítě, jako bychom neprožili. Není to šílenství? Co dětem připadá normální, dospělé děsí, obrovsky rychlý rozvoj technologií je nevyhnutelný. Chceme se však dobrovolně uvrhnout do sociální izolace? Uzavřít se do online bubliny, která z nás vysaje veškerou osobitost?

Autor mimo jiné perfektně vyobrazuje neochotu teenagerů naslouchat rodičům či neschopnost navázat sociální vazby jinak, než online. Zabývá se problematikou pokusů na zvířatech i tím, jaký je rozdíl mezi vědeckými týmy ve Spojených státech a individualisty ve Finsku. Píše o tom, jak je těžké se pro cizince ve Finsku prosadit. Píše o xenofobii, o cikádách a celé další řadě zdánlivě nesouvisejících témat a tvoří spletitou mozaiku, která se při každém dalším poslechu může klidně jevit naprosto odlišně, než poprvé.

Kniha je poměrně náročná pro udržení pozornosti. Je velice dlouhá (více než 24 hodin) a neuvěřitelně komplexní. Skoky mezi časovými a dějovými rovinami na přehlednosti také nepřidávají. Text je navíc prošpikován anglickými frázemi a to ne tak, že je sem tam nějaké slovíčko, které s přimhouřenýma očima lze přehlédnout. Celé cizojazyčné věty mají pro děj zásadní význam a ne vždy se s neznalostí angličtiny dá pochopit, co tím chtěl autor říci. V naprosté většině se jedná o hovorové fráze, jejichž jemné nuance pochopí jen ti, kdo jsou v angličtině alespoň trochu zběhlí.

Pokud jazykem nevládnete, může být tento aspekt knihy opravdu zásadní pihou na kráse. Ti, pro které je angličtina druhou přirozeností se však mohou těšit na to, že pro ně anglické fráze dodají textu na intenzitě, protože jim jistě není cizí, že čas od času i oni přemýšlejí v cizím jazyce a mají pocit, že jedině angličtina dokáže přesně vyjádřit, co potřebují vyslovit. Pozitivem je, že interpretova výslovnost neruší a je opravdu zdařilá. Ačkoli Filip Švarc čte poměrně svižně a nijak přehnaně se neloudá, čtenáři vzhledem k délce knihy jistě ocení, že je nejlépe poslouchatelná v tempu 1,25 x zrychleném, kdy ještě hlas nepřeskakuje a není až příliš překotný.

Valtonen ve své knize klade celou řadu otázek a ne zas až tak mnoho odpovědí. Nechává čtenáře dumat a zároveň do něj hustí další a další podněty k zamyšlení. Tou hlavní otázkou však po celou dobu zůstává, zda to, že někdo neví, co činí, dělá z jeho činů něco omluvitelného. Ať už se jedná o nevinné banality, nebo skutečné zločiny ve jménu dobra. Tohle není nějaký svižný thriller, který nebudete moci přestat poslouchat. Přesto je na něm něco magického, co vás bude nutit se k němu vracet tak často, jak to jen půjde. Někdy možná budete mít chuť se o kousek vrátit, protože budete mít pocit, že vám něco ušlo. Každopádně však nebudete litovat jediné minuty z těch čtyřiadvaceti hodin, které s knihou strávíte. Není to kniha pro každého, to rozhodně ne. Pokud si k ní však najdete cestu, právě pro vás je určená. Vytrvejte a poslechněte si ji až do konce. Budete-li s ní mít trpělivost, bohatě se vám odmění.
80 %

Za poskytnutí audioknihy k recenzi bych tímto ráda poděkovala webu audioteka.cz
Share:

Právě čtu

Právě čtu

Opozdilec
tagged: currently-reading

goodreads.com

Followers

Hledání

Instagram

Spolupracuji s

CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online

O autorce

Moje fotka
Obyčejná pětadvacetiletá holka z Prahy, nadšená uživatelka instagramu, zbrklá, ale organizovaná, nekonečně zamilovaná do Odeonek. Hlavní čtenářské zaměření - krimi a thrillery. Poznámka k obsahu blogu: Použité obrázky obálek knih pocházejí ze serveru goodreads.com, cbdb.cz nebo databazeknih.cz a pokud u fotek není uveden zdroj, pak jsou mou vlastní tvorbou. Úryvky z knih jsou v recenzích vždy označené kurzívou, jsou přímou citací knih a nevyhrazuji si na ně žádná práva. Ta podle zákona náleží autorům knih. Pokud byste mě rádi kontaktovali v jakékoli záležitosti, napište mi na e-mail: MelindaMyaddictions@gmail.com

Populární články

Čtenářský klub - kniha měsíce

Knihy měsíce

Pusťte se do společného čtení knihy měsíce a prodiskutujte ji s námi na fóru!


Kniha měsíce

Blogové narozeniny

Místo pro vaše připomínky

Název

E-mail *

Vzkaz *

Seznam knižních blogerů

Knižní blogeři