23. 10. 2018

The seven husbands of Evelyn Hugo - Taylor Jenkins Reid

Hollywoodská ikona Evelyn Hugo, miláček diváků i bulváru byla ohledně svého soukromí vždy velmi skoupá. Nyní se chystá vydražit dvanáct svých nejikoničtějších rób a výtěžek věnovat na výzkum rakoviny prsu a navíc je konečně připravená vyprávět svůj fascinující životní příběh. Je však odhodlaná se o všechna svá sladká i bolestná tajemství podělit pouze s jedinou osobou, jinak její odkaz zůstane navždy pouze legendou či smyšlenkou nějakého snaživého pisálka. Novinářka Monique Grant je překvapená, že tou jedinou osobou, které je Evelyn Hugo ochotná se svěřit, má být právě ona. Není ve své redakci nijak významnou osobou, přesto má být vyvolenou posluchačkou jedné z nejvýznamnějších hereček několika předchozích dekád. Proč právě ona, to je i samotné Monique záhadou, ale doufá, že i na to, během sezení s Evelyn přijde řeč.

Evelyn Hugo je filmovou legendou. Její fascinující cesta Hollywoodem začala už v 50. letech minulého století a zdá se, že by mohla klidně pokračovat do nekonečna. Během svého života byla sedmkrát vdaná a její skandální život byl vždy ostře sledován. Jen málokdo ale opravdu ví, jak to s Evelyniným životem skutečně bylo. Díky čemu se proslavila? Kdo byl její skutečnou životní láskou a čeho ve svém životě skutečně litovala? To se má dozvědět právě Monique, žena, která na své místo na výsluní naopak teprve čeká. Zdravě sebevědomá, zvídavá, inteligentní a morálně založená Monique se chystá udělat krok, který může její život obrátit naruby, jenže se tak zcela neslučuje s tím, v co celý život věřila a za co bojovala. Možná je ale čas pro jednou myslet víc na sebe a vlastní kariéru. A tohle by mohl být její raketový start.

The seven husbands of Evelyn Hugo může na čtenáře na první pohled působit jako knižní podoba telenovely či zábavné reality show. Mnoho čtenářů možná podle anotace knihu odsoudí jako prvoplánové a hloupé čtení pro ženy. Opak je však pravdou. To, že se zalíbí spíše ženám, na tom možná něco bude. Ale hloupé a prvoplánové tohle čtení není tedy ani trochu. Třešničkou na dortu je pak napětí, které panuje kolem role Monique v Evelynině životě, zalíbí se tedy i milovníkům záhad, kteří i v romanticky laděných knihách hledají vždy trochu něco navíc.

Tato mnohovrstevnatá a neuvěřitelně citlivě napsaná kniha nádherně popisuje pravdu, která je nyní v době sociálních sítí čím dál tím aktuálnější a palčivější. To co vidíme a to co je skutečně pravda je totiž často na hony vzdálené a srovnávat či soudit něčí život, zejména život veřejně známé osobnosti, pouze na základě médií či sociálních sítí je velice ošidná záležitost. Jednak se náš osobní dojem většinou skládá pouze z toho, co nás samy hvězdy vidět nechají a jednak co média chtějí, abychom viděli. A jak sami zřejmě uznáte, to samozřejmě nikdy není reprezentativním vzorkem chování a překroucená prohlášení či náhodně zaslechnuté útržky soukromých rozhovorů vytržených z kontextu či fotky papparazziů se ani vzdáleně se nejspíš nepřibližují realitě za zdmi jejich vlastního domu. Nikdy se nedokážeme ocitnout v hlavě někoho jiného a pochopit všechny souvislosti a vcítit se do momentální situace tak, jak o ní bude přemýšlet ten daný člověk.

Kniha The seven husbands of Evelyn Hugo v sobě snoubí prvky telenovely a reality show, což my sami bereme jako součást zábavního průmyslu, ale přesto je to, co se děje je něčí realitou. Život hvězd bereme jako hru a skandály málem jako jejich povinnost. Je to však fér?

Kniha je do posledního řádku naplněna respektem, přátelstvím, láskou, nenávistí, žárlivostí, diverzitou, osudovými momenty, ale i určitou vypočítavostí. Upozaděny nejsou ani dojemné momenty, díky kterým vstoupí slzy do očí i těm, kdo u knih obyčejně nepláčou a to kvůli své nenásilnosti a opravdovosti, která každého děsí a doufá, že se ta situace nebude nikdy jeho osobně týkat. Všechny emoce jsou bravurně zpracované. Nešustí papírem, jsou odpozorované a zaznamenané.

The seven husbands of Evelyn Hugo se mimo jiné zabývá diverzitou, která je v tomto případě opravdu skvěle a opravdově zasazená do reality a není jen na efekt. Reprezentaci Taylor Jenkins Reid věříte a dojímáte se nad tím, co všechno mohlo být a nebylo, i nad promarněnými příležitostmi a rozčilujete se nad toxicitou vztahů a ochotou některých lidí v nich setrvávat a naopak sílou charakteru těch, kdo dokáží bojovat za vlastní svobodu.

Co budeme v životě považovat za opravdu důležité je na každém z nás, a neexistuje univerzální recept na štěstí. Ten si musí každý během života objevit sám a tahle kniha je toho živoucím důkazem. S mrchou Evelyn, která si vždycky šla tvrdě za svým, se chtě nechtě sžijete. Dílem ji budete nenávidět, dílem milovat, litovat a závidět jí. Někdy ji nebudete chápat, ale rozhodně vystřídáte spolu s ní během vyprávění celou škálu emocí. Evelyn vždycky chtěla jen to nejlepší pro sebe a své milované, ale je na tom něco špatného? Neusilujeme o to vlastně všichni? Nejspíš ano, jen nejsme tolik vidět a nemáme vliv na tolik lidí. The seven husbands of Evelyn Hugo je možná vyloženě dovolenkovým čtením, ale myslet na něj budete ještě dlouho po zaklapnutí poslední stránky. Taylor Jenkins Reid píše krásně, dokáže čtenáři předat přesně to, co zamýšlí a vyvolá toho ve vás tolik, že nebudete stačit skrývat slzy dojetí i radosti.

90 %
Share:

14. 10. 2018

Stíny nad zálivem - Lucy Clarke

Na poloostrově Sandbank se šíří panika, když se dva desetiletí chlapci ocitají příliš hluboko v moři a nedokáží se sami dostat z divokých vln. Kdo může, pomáhá ze všech sil zabránit tragédii, ale na pevninu se ve zdraví vrací pouze jeden z chlapců. Ten, který má zrovna ten den narozeniny. O sedm let později se na výročí neštěstí ten samý chlapec ztrácí beze stopy. Jeho rodiče jsou bez sebe strachy, pátrají po všech koutech ostrova a začínají chápat, že s hledáním příčiny zmizení jejich syna budou muset začít mnohem dále v minulosti, než si mysleli. Souvisejí spolu dvě sedm let vzdálené události? Tohle přece nemůže být náhoda.

Sára je matkou chlapce, který tenkrát přežil. Ona viděla svého syna Jacoba vyrůstat, zatímco její nejlepší kamarádka Isla se utápěla v žalu, protože Marley se na břeh nevrátil a jeho tělo se nikdy nenašlo. Jacob a Marley byli prakticky stejně staří a dokonale nerozluční. Tedy až do toho osudného dne. Dokud nemáte děti, nepoznáte, co je to strach. Přežít své dítě je rozhodně jednou z nejhorších nočních můr většiny rodičů. A Isle se to stalo.

Stíny nad zálivem jsou již třetí knihou Lucy Clarke, která v češtině vyšla a byla jejími příznivci přijata velice pozitivně. Názory čtenářů na připodobňování knih mezi sebou se liší, ale pokud srovnání vychází z něčeho jiného, než ze snahy prodat nejnovější potenciální bestseller, pak je to myslím v pořádku. Stíny nad zálivem vám totiž okamžitě vnuknou vibrace Liane Moriarty. Možná je to tím, že se jedná o psychothriller zaměřený na rodinné a přátelské vztahy, možná proto, že tak docela po celou dobu netušíte, zda jsou vypravěči zcela důvěryhodní, nebo také díky několika vypravěčským pohledům.

Příběh je vyprávěn z pohledu Sáry, která v přítomnosti pátrá po ztraceném synovi. Její linka se střídá s retrospektivním vyprávěním Isly, které odkrývá trochu víc z minulosti a doby před nehodou. Čtenář tak má možnost postupně odhalovat všechny detaily vztahu dvou nejlepších přítelkyň od jeho zárodků a postupně získává pocit, že možná vše nebylo vždy až tak idylické, jak se navenek zdá. Navíc po celou dobu čtení máte pocit, že jsou všichni v pohodě, ale tušíte, že něco musí být špatně. Někdo lže.

Stíny nad zálivem jsou zahaleny přitažlivou záhadou, jejíž odhalování je dávkováno s mistrnou přesností. Lucy Clarke si dokázala vyhrát s nejmenšími detaily tak dokonale, že si za celou dobu čtení nepovšimnete jediné mezery v logice. Autorka nikomu nedá prostor, aby se začal nudit. Dokáže přesně vyvážit dramatickou a popisnou složku a střídání časových linek udržuje čtenáře v neustálém napětí. Čtete-li zrovna Sářino vyprávění, umíráte touhou zjišťovat, jak se vlastně vyvíjel vztah Isly a Sáry a jakmile se dostanete s Islou do minulosti, prahnete po tom se posunout dále v pátrání po Jacobovi v přítomnosti. Jak příběh graduje, vy jen doufáte, že se obě linky nakonec protnou a vy přijdete na kloub všemu, co toto psychologické drama ukrývá.

Stíny nad zálivem jsou psychothrillerem na slovo vzatým. Plnými doušky si totiž užijete podrobné rozbory toho, co se hrdinkám odehrává v hlavě. Obě vypravěčky si v sobě nesou vlastní trauma, které nějakým způsobem formovalo jejich osobnost a, z nichž vychází jejich někdy navenek nepochopitelná životní rozhodnutí. Stíny nad zálivem jsou knihou o mateřské lásce a její síle i o tom, co všechno jsou matky schopné udělat, aby ochránily vlastní děti. V průběhu knihy se všechno, co jste si mysleli, že víte, několikrát přetočí vzhůru nohama a autorka si se čtenářem vyloženě pohrává. Postavy jsou skvěle propracované i díky tomu, že se autorka detailně soustředí jen na dvě hlavní hrdinky, zatímco ostatní jsou spíš do počtu a to není vůbec na škodu. Máte-li chuť na opravdu čtivý a skutečně zajímavý psychothriller, Stíny nad zálivem by měly být tou první knihou, která vám přijde na mysl.


80 %

Stíny nad zálivem vyšly pod značkou Cosmopolis nakladatelského domu Grada.

Za poskytnutí knihy k recenzi moc děkuji Barče z Cosmopolis.
Share:

13. 10. 2018

Houbařka - Viktorie Hanišová

Sára již sedm let žije na Šumavě a každý den vyráží na túru po své ověřené trase, kde sbírá houby. Ty potom za pár šupů prodává do místní hospody, což tvoří kromě invalidního důchodu její jediný finanční příjem. Žije skromně, spíš paběrkuje, živoří. Nemá přátele a rodina se jí odcizila už dávno. Střecha nad hlavou se jí rozpadá a nechybí mnoho, aby naprosto rezignovala. Smrt matky ji nezasáhne tak, jak by jeden čekal, ale má k tomu svoje důvody. Její vnitřní svět je pro ni už celá léta mnohem více, než to co se děje kolem a ačkoli jednou za čas jezdí za svou psychiatričkou, aby jí pověděla, že je na tom psychicky dobře, ve skutečnosti má potíže se spánkem, obtěžují jí nikdy nekončící noční můry i hroziví démoni z minulosti.
Sára toho k životu mnoho nepotřebuje. Je skromná a jako by se snažila být téměř neviditelná. Stačí jí povědomá tíha košíku v ruce, ostrý lesklý nožík v kapse, čistá utěrka, prošlapané pohorky a vzpomínka na to, jak se vše, co o houbách ví, kdysi naučila od svého tatínka, kterého odmalička bezmezně obdivovala. Atlas hub už dávno nepotřebuje, vše má v hlavě, stejně jako svou již tradiční a neměnnou trasu pro sběr. Má jasno v tom, kde a kdy rostou žampiony, kdy se může těšit na kačenky a které holubinky má cenu sbírat. Je ve svém oboru nejlepší a nedokáže si představit, že by měla dělat něco jiného. Vlastně nic jiného ani neumí a oficiálně by pracovat neměla. Proto ji trochu děsí, že houbová restaurace Muchomůrka se hlavně mimo sezónu sotva drží v černých číslech.

Houbařka je druhou knihou české spisovatelky, překladatelky a lektorky cizích jazyků Viktorie Hanišové. Po Anežce zabývající se problematikou adopce romského dítěte českou matkou, zabrousila do další nelehké tematiky. Hanišové věříte všechno, co napíše a její slova ve vás budou rezonovat ještě dlouho po dočtení. Ke svým příběhům se staví skutečně zodpovědně a nedělá nic napůl. Její jazyk je působivý a témata těžká, ale důležitá. O náročných situacích mluví odosobněně, přesně tak, jak se někdy pravděpodobně cítí člověk, jež si prožil to, co Sára. Jako by v určitých situacích vystoupil ze svého těla a sledoval sám sebe zvenčí. A právě ve zvládnutí zprostředkování tohoto obranného mechanismu tkví síla a naléhavost Houbařky.

Hlavní téma knihy se v podstatě nabízí, ale v této recenzi se nic bližšího nedozvíte. Musí vám stačit, že při čtení přímo ucítíte vůni navlhlého jehličí i podhoubí, z něhož se nesměle klube klobouček čerstvé houby a představujete si atmosféru vznášejícího se vznešeného mlžného oparu nad měkoučkým mechem a zelenajícím se kapradím. Při čtení dostanete chuť popadnout tátův švýcarák a vyrazit na houby, i když vás to jako mladší nikdy nebavilo. V nose vás bude štípat pach zatuchlé půdy staré chalupy a najednou se vám bydlení na samotě nebude zdát jako nejhorší nápad na světě. Jedno vám ale v této recenzi prozradím. Tady nejde jen o houby. Tady jde o život a o to, proč se Sára rozhodla žít v izolaci. Houby jsou zde metaforou i doslovnou záležitostí, jejichž všudypřítomnost vás ohromí. Stejně jako budete ohromeni, kolik druhů jedlých, hub u nás roste, tak vás překvapí, kolik z nich je takových, které z luxusní smaženice dokáží udělat smrtící past. A tak je to i s rodinnými vztahy.

Hanišová dokáže zřetelně odlišit, kdy je důležité zabývat se detaily, kdy jejich výčet jen umocní naléhavost situace a kdy jsou naopak nadbytečné. Stejně tak umí odhadnout, kdy je hutné téma nutno odlehčit humorem, či oživit samotářský Sářin život přidáním postavy. Ojedinělí další protagonisté vnesou do příběhu svěží vítr přesně v momentě, kdy je to třeba a přitom nenápadně podtrhnou autorčin záměr zdůraznit Sářino poustevnictví jako alfu a omegu jejího příběhu. Autorka si dovedně hraje s kontrasty, půvabem přírody a na druhou stranu i její nelítostností, pokud na jejím milosrdenství záleží doslova lidské přežití. Hanišová je ve svém vyprávění velice přímočará, přesto nechává prostor i čtenáři si některé věci do důsledku domyslet samostatně a nebojí se ani nejednoznačnosti závěru.

Houbařka je velice sugestivním ponurým čtením, které se musí nějak dotknout každého a svým způsobem překonává Anežku, pokud by se vůbec tyto dvě diametrálně odlišné knihy daly srovnat. Minimalismus prostupující Houbařku ve všech smyslech slova vás uhrane a donutí vás si toto hořké dílo vychutnat až do konce během velice krátkého časového úseku. Houbařka možná neskrývá své tajemství nejrafinovanějším možným způsobem. Ale její dopad má devastující účinek. A vy si ho paradoxně nesmírně užijete a to přesto, že vás bude skutečně fyzicky bolet.

90 %
Share:

9. 10. 2018

Hon na mrtvého - Tim Weaver (David Raker #1)

Alex Towne před šesti lety beze stopy zmizel. V loňském roce se v ohořelém vraku auta našlo tělo, téměř k nepoznání znetvořené ohněm, u kterého bylo potvrzeno, že se jedná o Alexe. David Raker o případu samozřejmě slyšel, proto ho překvapí Alexova matka Mary Towneová, která za ním přijde se znepokojivou zprávou. Má totiž pocit, že Alexe na vlastní oči viděla na ulici před necelým měsícem, živého a zdravého. David sám má bohaté zkušenosti s tím, co udělá ztráta bližního s psychikou normálně vyrovnaného člověka a tak k jejímu možná šílenému a nemožnému tvrzení přistupuje s opodstatněnými pochybami. Ale snad právě proto, že sám moc dobře ví, jaké to je někoho ztratit se případu ujímá a začíná pátrat po stopách posledního známého pohybu Maryina syna tehdy před šesti lety. A postupně zabředá do něčeho mnohem většího, než by kdy čekal.

David Raker nedávno přišel o milovanou manželku, která mu zemřela po dlouhé nemoci. Pořád ještě se nedokáže donutit spát v jejich bývalé společné ložnici a hrozivé a finálně působící ticho zahání neustále puštěnou televizí, bez které nedokáže usnout. Potřebuje se něčím zaměstnávat, aby úplně nepřišel o rozum a tak pátrá po pohřešovaných osobách, na jejichž hledání policie rezignovala nebo na něj nemá čas. David je správňák a vy si ho rychle oblíbíte. Dovedete si snadno představit, co k němu vedlo ženu sužovanou zármutkem s pocitem, že se zbláznila. Svou klidnou a rozvážnou povahou budí důvěru, víte, že se na vás nevykašle a nemávne rukou ani nad nejabsurdnější historkou a udělá vše, co je v jeho silách, aby vám pomohl.

David není policista, ale reportér ve výslužbě. Při svém pátrání se tedy pohybuje mimo systém a má jiné možnosti, než kterými by se mohly pyšnit policejní složky. Není svázán pravidly a může si toho dovolit o dost více, když jedná na vlastní pěst a vlastní nebezpečí. Samozřejmě to také znamená, že ne všude má dveře otevřené. Naopak u těch, co nemají detektivy příliš v lásce, jak už to s kriminálními živly bývá, je ve značné výhodě.

Hon na mrtvého je jednou z těch akčnějších detektivek. Hlavní hrdina je sice takřka superhrdinou, má nadlidské schopnosti, sílu i výdrž a prakticky nepotřebuje spát, ale stále však zůstává realistickým mužským, sžíraným hlubokým žalem, který ho zevnitř pomalu likviduje, ale i pohání. Kniha se celou dobu pohybuje ve svižném tempu. Tim Weaver razí pravidlo, že není na co čekat, s čím otálet. Všechno jede jako po drátkách, pořád se něco děje a není čas a prostor pro hluchá místa. Tim Weaver při psaní umí buď efektivně škrtat, nebo dokáže rovnou odhadnout, co do příběhu patří a co by bylo jen zbytečnou výplňovou vatou, která má za úkol natáhnout knihu do populárnějšího rozsahu budícího respekt. Autor však ví, že v žánru detektivky pro natahování není důvod a čtenáře zbytečné kličky jen zbytečně otráví, pokud nemají v příběhu své místo.

Hon na mrtvého je prvním dílem série s Davidem Rakerem, přesto, že u nakladatelství Mystery Press vychází až jako pátý v pořadí. Z jakého důvodu k tomu došlo, to se můžeme pouze domnívat, zřejmě proto, že u sérií se autoři přece jen potřebují trochu vypsat a pozdější díly bývají čtivější a zajímavější. To však není pravda u Honu na mrtvého. Skvělý úvod do Davidova života, zajímavý případ, perfektní dávkování napětí, svižné tempo i děj bohatý na zvraty, to všechno tato nadupaná detektivka obsahuje. Celou zápletku snad nemohou uhodnout ani ti nejostřílenější čtenáři detektivek. Přesto, že kniha obsahuje jistá klišé, jako třeba padouchy, kteří se ve vypjatém okamžiku touží svěřit a pochlubit s celým svým příběhem a mimo toho se ze začátku možná budete ztrácet v množství jmen a ne právě podstatných postav, aspiroval by Hon na mrtvého na jednu z nejzajímavějších a nejzběsilejších detektivek roku. Pokud bude Tim Weaver pokračovat v nastolené tendenci, máme se nejspíš ještě na co těšit a rozhodně o jeho knihách ještě rádi uslyšíme.

80 %

Knihy Tima Weavera včetně Honu na mrtvého vychází u nakladatelství Mystery press, kde také můžete knihu zakoupit.
Ráda bych tímto poděkovala nakladatelství Mystery Press a serveru Palmknihy za poskytnutí recenzního e-booku.
Share:

7. 10. 2018

Slunečnice - Sarah Winman

Jednoho osudového dne se koná tombola, kde Dora vyhraje obraz s patnácti slunečnicemi a navzdory námitkám svého muže, kterému byla zvyklá se celý život podřizovat, si jej pověsí na zeď. Ten obraz a její tvrzení, že chlapci a muži mají právo mít estetické cítění, byly možná jediné dvě věci, ve kterých se manželovi kdy vzepřela. Jednoho podobně osudového dne o mnoho let později se setkávají dva chlapci. Ellis a Michael, každý jiný, přesto tak blízcí, oba umělecky založení, jednoho byste prakticky nepotkali bez skicáře, druhý s sebou do nového domova přiváží kufr plný knih. Jak roky plynou, jsou tu stále oni dva, jako by nikdo jiný neexistoval. Až do chvíle, kdy se objeví Annie. A od té doby je všechno jinak. Otázka zní, zda by to na budoucnosti něco změnilo, kdyby tehdy Annie do jejich života nevstoupila.

Kniha s tajuplným a (možná) mnohoznačným významem Slunečnice vzala v poslední době veškeré sociální sítě útokem. Dle mnohých nepovedená obálka příběhu nedělá dobrou službu, ale obsah knihy naprostou většinu čtenářů uhranul. Slunečnice jsou příběhem protknutým melancholií, kde čas nic neznamená a zároveň je vším. Časové a dějové roviny se prolínají, protože neexistují jedna bez druhé. Je to příběh o lásce, o smíření, o přátelství i toleranci. Postavy prožívají trápení, žal a smutek, tak hluboký, že nutí čtenáře řvát a rvát si vlasy z hlavy.

Sarah Winmanová se dotýká náročných témat, o kterých se nečte, ani nepíše dobře, ale je potřeba, aby se o nich vědělo a dostaly se do povědomí široké veřejnosti jako něco běžného. Kromě toho dovedně zdůrazňuje důležitost přátelství, schopnosti nesobecky a bezpodmínečně milovat, oprostit se a pochopit, že věci vždycky nepůjdou tak, jak jsme si je vysnili. Smířit se s tím, že život není fér a že každý nemá odvahu na to postavit se konvencím a v zájmu vlastního štěstí bojovat za to, co by mělo být přirozené.

Slunečnice jsou o skrývání, odvaze, rozervanosti, popírání a v neposlední řadě o důležitosti tolerance. Je to kniha plná krásných nostalgických momentů plných podpory, ale i rozervanosti a pocitů ztráty. Je to kniha o životě a osudu a smíření se s tím, co nám život přináší. Sarah Winmanová nechává čtenáře si uvědomit, že je pořád možné, aby na sebe byli lidi hodní. Že stále existují přátelství na život a na smrt a že to neznamená být stoprocentně každodenně přítomný v životě toho druhého, ale jde o něco mnohem hlubšího a abstraktnějšího.

Autorka a její poetický styl se vám vryjí pod kůži, ať chcete nebo ne a minimálně některé části příběhu, který se rozhodla vyprávět se vás dotknou na tom správném místě. Je to kniha, do které je nejlepší jít s minimem informací o čem je. A v tomto duchu by měla být laděna i tato vágní recenze.

Slunečnice se musí prožít. Ty nestačí přečíst a zapomenout. To se vám ani nepovede. Slunečnice neuspokojí čtenáře milující uzavřené příběhy, ani ty, kdo vyžadují detailní popis, vysvětlení a ospravedlnění všech událostí a rozhodnutí postav. To v této knize nedostanete. Je to příklad knihy, ze které si pravděpodobně každý čtenář odnese naprosto odlišný zážitek a z každé zmínky o Slunečnicích (nebo Slunečnici?) můžete získat o příběhu dokonale různorodý dojem. Bude vám připomínat jiné knížky, přesto ve vás zanechá dojem, který nedokážete definovat. A ať máte k podobné literatuře jakýkoli postoj, budete rádi, že se vám tato kniha dostala do rukou.

80 %

Slunečnice vyšly pod značkou Cosmopolis nakladatelství Grada, kde je také můžete koupit. 
Za poskytnutí knihy k recenzi moc děkuji Barče z Cosmopolis.
Share:

4. 10. 2018

Zámek a klíč - komixová série - Joe Hill a Gabriel Rodriguez

Vše začíná na starobylé usedlosti v Nové Anglii, kam se po smrti manžela a otce zbývající Zámkovi stěhují ze San Francisca. Usedlost Klíčov je plná temných zákoutí a záhadných dveří. A jak brzy vyjde najevo, ke každému umělecky vyvedenému zámku existuje klíč s neobyčejnými schopnostmi. Ve studničním domku na jejich pozemku je navíc uvězněna strašidelná bytost čekající na svou příležitost. Jakmile se dostane ven, má v plánu odemknout dveře, které by pro dobro všech měly zůstat navždy zavřené. A tomu by se měly děti Zámkovy pokusit zabránit. Nebo naopak?

Nina po smrti manžela zůstala sama se třemi ratolestmi. Občas důsledky své nezáviděníhodné situace zahání s lahví něčeho ostřejšího v ruce, což jí starší potomci mají za zlé. Někdy se zdá, jako by se jim nedokázala zavděčit. Tyler se od smrti otce trápí výčitkami svědomí. Býval by si přál, aby to co otci před nedávnem řekl, nebylo jejich posledním rozhovorem. Kinsey se smrtí otce trápí, i když navenek si hraje na tvrďačku. Před Tylerem však nic neutají. Nejmladší a zvídavý Bóďa je jako jediný vidinou života na Klíčově nadšený a okamžitě se pouští do průzkumů. A je to právě on, kdo jako první odhaluje tajemství jejich nového domova, zámků a klíčů. Největší oporou rodiny je Duncan, který sám nejlépe ví, jaké to je celý život něco skrývat před okolím. Postavy jsou realistické, každá je osobitá a prochází v průběhu série obrovským vývojem. V neposlední řadě se zde objevuje i osobnost padoucha, která je odporná, zlá a skvěle napsaná. Krásně vykreslené jsou i vztahy mezi všemi členy rodiny.

Šestidílná komiksová série Zámek a klíč je společným dílem Joe Hilla a Gabriela Rodrigueze. Slavný syn Stephena Kinga a talentovaný chilský výtvarník za populární sérii sbírají nominace na nejrůznější ceny a jejich úspěch je odůvodněný. Zámek a klíč je nádhernou ukázkou toho, jak silná, úžasná celobarevná, přesto jaksi ponurá kresba podtrhne dějově bravurně propracovaný příběh. Odehrávající se drama si tak vychutnáte hned dvakrát, protože textem zdaleka nelze říci všechno a Rodriguez dokázal i minimální změnu atmosféry či nepatrné citové pohnutí postav výtvarně naznačit tak výmluvně, až z toho čtenáře mrazí.

Jednotlivými díly se dá prolétnout za několik desítek minut, ale vy nechcete. Vy si potřebujete do detailu prostudovat jednotlivé panely, pomalu vstřebávat úderné dialogy i výstižnou ilustraci. Dokonce budete mít chuť se do čtení pustit znova a to hned po dočtení, protože máte pocit, že napodruhé budete příběh vnímat zase jinak a užijete si ho stejně, ne-li víc. Nebudete jej muset hltat, jak budete zvědaví, ale víc se zaměříte na historii kolem klíčů a celé pozadí příběhu.

Zámek a klíč je plný násilí, krve, zabíjení a nepravostí. Fantaskní element je vyvážen klasickými trablemi středoškoláků i rodinnou dynamikou a příběh se rozhodně nehodí pro děti mladší 15 let. Přítomnost se tu prolíná s minulostí, tajemství klíčů se střídá s každodenním životem rodiny, která ztratila jednoho ze členů, i se sžíváním se s novým a neznámým prostředím. Dalším důležitým aspektem série je humor. Jistě, jde o nekorektní a někdy trochu černý humor, ale nic jiného bychom zde ani nečekali a ani by se sem nic jiného nehodilo.

Explicitní násilné scény umí Hill s Rodriguezem vykreslit stejně dovedně jako emotivní obrazy a příběh vás dovede stejnou měrou zhnusovat i dojímat. S rodinkou Zámkových se sžijete prakticky okamžitě a budete děj popohánět očima. Budete si přát, aby Bóďa objevil další klíč a aby vám autoři naservírovali další porci své nezředěné úchvatné fantazie.

Máte-li chuť se pustit do komiksů a pořádně netušíte, kde začít, tahle originální hororová, paranormální fantasy série by mohla být dobrým startem, pokud se nezaleknete litrů krve, seker v hlavě, přízraků a nočních můr vystupujících z hlubin. Jednotlivé díly jsou kvalitativně vyvážené, i když převažuje názor, že nejslabší, snad příliš překotná, zmatená a zbytečně splašená je čtyřka Klíče království a nejlepší pak hned následující pětka Časohrátky. Zda je tomu tak objektivně, či pětka po zklamání s předchozím dílem získává nefér výhodu, to musíte posoudit sami. Fanoušci extra knižního obsahu jistě ocení i krásné nárysy usedlosti či svitky odhalující historii klíčů, pozadí jejich vzniku i podstatu jejich schopností. Zámek a klíč je spojením bravurní ilustrace a nápaditého příběhu a má potenciál přivést ke komiksu i čtenáře, kteří si mysleli, že je toto čtenářské odvětví zcela míjí. Série je zábavná, napínavá a šílená. Budete chtít víc, ale ač se vám to možná tak po dočtení zdát nebude, další obrovskou výhodou je, že autoři věděli, kdy přestat. V téhle sérii není nic navíc a nic jí nechybí. Budete se k ní rádi vracet a s radostí ji budete doporučovat přátelům. Zámek a klíč se zkrátka povedl.
90 %
Share:

2. 10. 2018

Pokrevní pouta - Angela Marsons (Kim Stone #5)

Ve svém vlastním autě je nalezena žena z dobré rodiny zavražděná za podezřelých okolností. Byla zabita jedinou přesně mířenou bodnou ranou bez známek toho, že by se pokoušela bránit a všechny její cennosti i doklady zůstaly na místě. Vypadá to, že tuto bezúhonnou starostlivou sociální pracovnici neměl nikdo důvod nenávidět. Přesto teď leží na studeném stole pitevny. Pár dní na to je nalezeno další tělo se stejným smrtícím bodným zraněním. Tentokrát se jedná o narkomanku, která by snad ani nemohla být větším kontrastem k první oběti. Policie z Black Country má opět vyhlídky na hromadu přesčasů a bezútěšnou honbu za vlastním stínem. Vrah sice jako by se snažil vyšetřování co nejméně zkomplikovat, identifikace obětí je hračka, ale rozhodně za sebou nenechal přehnané množství vodítek ke svému dopadení. Aby toho nebylo málo, v životě detektiva inspektorky Kim Stoneové se opět objevuje žena, která ji dovedla na pokraj zhroucení. Alexandra Thorneová, psycholožka, která prováděla nechutné manipulativní experimenty na duševně nemocných, je díky Kim ve vězení, ale i tam má dost času na spřádání plánů, jak si zahrát s Kiminou psychikou.

Kim Stoneová toho v životě zažila hodně. Od dětství jí formuje a ve všem konání pohání jediná věc, díky které má Kim tak trochu spasitelský komplex. Doufá, že dokáže zachránit všechny, kdo nemají nikoho jiného, kdo by se o ně staral. Je nezdolná, paličatá a nikdy se nevzdává. Má potíže s autoritami, ale její svéhlavost už několikrát dokázala posunout případ správným směrem. Lidi si k tělu příliš nepouští, ale v momentě, kdy se jí do života znova plete Alex, žena, která jí udělala z její vlastní hlavy ještě větší peklo, než to, které zažívá každý den od svých šesti let, ocení přítomnost jednoho z mála přátel, které si dokázala udržet.

Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Knižní klub.
Share:

28. 9. 2018

Její život v očích panenky - Ingrid Desjours

Barbara se stará o svou nevidomou matku, která jí její péči oplácí pouze urážkami, nadávkami a shazovačnými poznámkami. Barbara má v životě pramálo radostí, ale tu největší jí dělá nový diplom kosmetičky a její sbírka panenek. Už se nemůže dočkat, až si domů donese krásnou Sweet Doriane, po které už nějaký ten čas kouká ve výloze obchodu. Marc Percolés byl teprve nedávno účastníkem autonehody, při které zemřela jeho manželka, přesto se vrhá do práce. Vzhledem k tomu, že rozhodně není čistý jako padlý sníh, je jeho přidělení k mravnostní policii poměrně paradoxní. Je to svérázný chlap se silně zakořeněnou nenávistí k ženám, který si s korektností hlavu neláme a empatie je pro něj cizí slovo. Setkání s Barbarou na něj však silně zapůsobí. A má vice než jeden zájem o to se s ní shledat znovu.

Barbara působí křehce a nevinně. Zdaleka však nemá na růžích ustláno. Nemá přátele, většina lidí se k ní nechová právě pěkně a její práce jí pomalu utíká mezi prsty. Není proto divu, že se tak pevně upíná na svou sbírku panenek. Marc je cynik, mizogyn a pro vulgaritu nejde nikdy daleko. Jen tak něco ho nedojme a na každém na kom může, si rád zchladí žáhu a užívá si svého nadřazeného postavení. Po tragické nehodě už není jako dřív, ani tělesně, ani duševně, ale vše dokáže využít ve svůj prospěch. Na mravnostním spokojený není a snad tam ani nepatří. Ale když už je na stopě psychopatovi, který své oběti znetvořuje k nepoznání, hodlá ze své situace vytěžit maximum.

Ingrid Desjoursová napsala psychothriller tak zrůdný, že skoro působí jako parodie na všechny ty knihy s laciným zájmem šokovat. Na necelé třístovce stránek rozehrála hru tak zvrácenou, zhustila do nich tolik šílenství a vymyslela osoby tak vyšinuté, že se vám z toho bude mírně zvedat žaludek. Povahy postav ostatně nejsou to jediné, co vám neudělá dobře. Nechutné scény nejsou nic ojedinělého i jazyk je přizpůsoben celkovému vyznění děje. Nikdo tu není hrdinskou postavou, všichni jsou tu totálně perverzní, narušení a úchylní.

Jak je již zřejmé, autorka se s ničím nemaže. Její život v očích panenky rozhodně není knihou pro choulostivé povahy. Nevybíravý jazyk a postavy, které si neberou servítky, jsou jen špičkou ledovce šílenství odehrávajícího se v přímém přenosu na každém řádku této nevinně se tvářící knihy. Zdvořilost by zde působila nepatřičně, bok po boku s psychopatickými scénami, děsivě explicitně popsanými vraždami a celkově s životem hlavních postav. Sledujeme osud člověka, který má vše v hlavě seriózně špatně, přesto se svobodně pohybuje mezi lidmi. A z toho jednoho mrazí.

Plíživou atmosféru umocňuje i vyprávění ve třetí osobě, ze kterého chlad a neosobní přístup někoho bez emocí přímo čiší. Je s podivem, že byla její kniha tak dobře přijata v její domovině, ale i u nás. Protože Její život v očích panenky rozhodně není četbou pro každého.

Její život v očích panenky je psychothriller na slovo vzatý. Je těžce originální (ne stoprocentně, ale aspoň nepapouškuje několik úspěšných scénářů, které z poslední roky fungovaly) a i když překračuje všechny hranice a vy se budete možná trochu stydět, že vás tak ohromil, je to prostě pecka, která skoro nemá obdoby. Autorce určitě nešlo o to, abyste uvěřili, že se někde někdy mohlo stát všechno najednou. Nicméně její profese psycholožky soustředící se na sexuální kriminalitu napovídá, že jednotlivé střípky zřejmě mohou mít reálný základ. A to vás vyděsí k smrti.

80 %
Share:

24. 9. 2018

Horké mléko - Deborah Levy

Sofie, co si pamatuje, usiluje o uznání. Žije obyčejný, neuspokojivý život a jako by toho nebylo málo, její vlastní matka ji dennodenně shazuje a zadupává do země i poslední zbytky její sebeúcty a sebedůvěry. Přesto se Sofie už spoustu let snaží přijít na kloub nevysvětlitelnému onemocnění, jež její nevděčnou a krutou matku postihlo. Jejich malá dvoučlenná rodinka se tedy zásadním způsobem zadluží a rozhodne se veškeré své naděje vložit do rukou doktora Gómeze, jehož předchází pověst génia, ale i šarlatána. Sofie a její matka Rose spoléhají na to, že Gómezovy nekonvenční metody by mohly na rozdíl od klasické medicíny Rose prokázat konečně tu správnou službu. Vydávají se na vyprahlé pobřeží Španělska a očekávají zázraky. Na tomto výletě, který se zdá být jejich poslední šancí, se vyostřují už tak napjaté vztahy a Sofie se konečně odhodlává ke krokům, které by pozorovatel zvenčí čekal u jejich vztahu už dávno.

Pětadvacetiletá Sofie Papastergiadisová je antropoložka, ale prozatím pracuje jako číšnice v kavárně. V životě kromě titulu mnoha věcí nedosáhla a právě to je jejím citlivým místem. Život v područí diktátorské matky, psychického teroru a ponižování udělal svoje, ale Sofie, přesto, že to nenávidí, si tím může snadno ospravedlňovat své neúspěchy a selhání. Přesto, že je pro ni těžké neustále plnit každý matčin vrtoch, za stejně náročné považuje vzdát se aspoň zdánlivé kontroly, kterou má v rukou v případech, kdy nohy její matky opět přestávají spolupracovat. Sofie se přizpůsobuje své matce a svým způsobem je také částečně díky vlastní volbě invalidní, ať už se pod tímto významným slovem skrývá cokoli.

Horké mléko není žádnou odpočinkovou četbou a rozhodně to není univerzální kniha, které sedne každému typu čtenáře. Sofie a Rose jsou na sobě vzájemně závislé a i když je jejich soužití je totálně toxické pro obě dvě, nedokáží se od sebe odpoutat. Jejich vztah částečně zvláštně kompenzuje jejich nespokojenost v jiných aspektech života. Kniha má jistě svou hlubší myšlenku, ale tu bohužel nenalezne jen tak někdo. Poněkud vágní a pomalé tempo ubíjí představivost i toho nejtrpělivějšího čtenáře schopného číst mezi řádky. Zde je genialita zřejmě skryta tak hluboko, že není snadné se k ní propracovat. Přes svou sugestivnost příběh něco brzdí a není snadné se prokousat množstvím snad až příliš melancholických, metaforických a hloubavých pasáží plných hořkosti, nepochopení a hlavně nelogických rozhodnutí.

Jak už je naznačeno výše, ústředním tématem knihy jsou vztahy a jejich metaforický význam. Vztah mezi matkou a dcerou, vztah mezi dcerou a matkou, milencem a milenkou, mezi pacientem, lékařem, příbuzným pacienta i náhodným kolemjdoucím spatřujícím střípky cizího života svým omezeným tunelovým způsobem vidění.

Knihy Deborah Levy mají sklony být velice snové a přitažlivé pro určitou sortu čtenářů. Je v nich mnoho, co se tváří být nepostradatelnou jedinečností, která je má odlišovat od většinové knižní produkce. A opravdu, je to právě podivná a přesto jaksi přitažlivá jinakost, díky které autorčina díla skutečně vynikají v kontrastu se současnými komerčními tituly. Přesto jde o rys, který je poněkud těžké ocenit a ne každý autor by se o něco podobného měl pokoušet. Zvládnutí tohoto výjimečného umění a neuchýlení se k prvoplánové zbytečnosti je tanec na opravdu tenkém ledě.

Horké mléko je knihou, která vypovídá o důležitosti udělat krok. Vymanit se ze stereotypu, opravdu se zamyslet, co ve skutečnosti od života očekáváme, když odhlédneme od toho, že se chceme neustále někomu zavděčit. A možná je také o něčem úplně jiném. V tom je kouzlo knih této autorky. Můžete si z jejích slov vyvodit prakticky cokoli. Tady vám nikdo nedá vodítko, co mají její myšlenky symbolizovat. Anotace knihy je pro její vlastní dobro snad až příliš rozsáhlá a konkrétní a navnadí čtenáře na pocity, které se pak při samotném čtení kamsi vytratí, případně vůbec nedostaví. K této knize je třeba přistupovat jako ke studii, kterou většinový čtenář nemůže plně docenit pouze po jednom přečtení. Kterou plně nepochopíte možná nikdy. A která toho skrývá možná příliš a možná příliš dobře. Možná jde jen o prázdné plkání, jež nebylo dostatečně rozpracováno a je šito horkou jehlou. Kdo ví, co tím chtěla Deborah Levy říci. Jisté je jen jedno. Každá kniha si najde svého čtenáře ani Horké mléko nebude výjimkou.
50 %

Kniha Horké mléko vyšla pod záštitou nakladatelství Slovart.

Tímto bych ráda poděkovala za zaslání recenzního výtisku.
Share:

22. 9. 2018

Warcross - Marie Lu (Warcross #1)

Emika Chen je lovkyně odměn a hackerka. Jako většina lidí na světě většinu svého života tráví nalinkovaná do Warcrossu, virtuální reality stvořené mladým géniem Hideem Tanakou. Blíží se doba Warcross šampionátu, což je ve Warcrossu doslova událost roku. Emice se podaří husarský kousek, když se během zahájení turnaje vetře přímo doprostřed arény a ve vteřině se z prakticky anonymní a nenápadné hráčky stává senzace. Sám Hideo Emiku kontaktuje a předloží jí nabídku, která se neodmítá. Emika se má zúčastnit Warcross šampionátu coby jedna z divokých karet, což je něco, o čem by se hráčce jako ona, ještě dlouho ani nesnilo. To však není vše. Emika má za úkol využít svých hackerských schopností a jako špion odhalit toho, kdo se už delší dobu snaží v letošním turnaji udělat pěknou paseku, ale dosud Hideovým snahám o dopadení unikal. Hideo do Emiky vkládá velké naděje, ale ta má brzy přijít na něco, co zřejmě daleko převyšuje její původní úkol.

Emika se poslední roky doslova protlouká životem, jak může. Ve svých osmnácti letech je už nějakou dobu sirotek a přežívá díky odměnám za dopadení lumpů, na něž je policie krátká. Teď je však doslova na dně, na účtu se jí krčí sotva pár dolarů a zbývá jí pár okamžiků, než se stane bezdomovcem. Nečekaná nabídka od Hidea tak přichází v pravý čas. Jenomže bude všechno to riziko nakonec stát za to? Dokáže se samotářská Emika stát součástí týmu a nenápadně při tom pozorovat své kolegy i konkurenty?

Marie Lu je českým čtenářům známá díky sériím Legenda a Mladí vyvolení. Warcross však sama označuje, mezi svými knihami, za tu, která je jejímu srdci nejbližší, která je nejvíc, jako ona. Právě do Warcrossu totiž dala nejvíce ze sebe a ze svého života. Herní průmysl a hry obecně hrají v jejím světě důležitou roli, nejen kvůli práci, ale i díky její vlastní hráčské kariéře, a na tom, jak moc se vyřádila na psaní této knihy, je to znát. Protože kdyby toto napsal někdo, kdo nikdy nedržel v ruce ovladač konzole či nezná rozložení klávesnice i poslepu, byla by to katastrofa. Marii Lu ale věříte vše do posledního slova a její fantazie vás zkrátka uhrane.

Krásně propracovaný svět, psaný jakoby přímo pro filmové plátno září v každém ohledu. Pestrobarevná, futuristická, moderní, fascinující, snová a vyblýskaná virtuální realita zaujme každého milovníka YA sci-fi a a vynálezy, které jsou zatím pouze hudbou budoucnosti, nadchnou všechny herní maniaky. Hlavní hrdinka je naopak na současné poměry zcela všední. Popelka, která ke štěstí přišla, a i když má pod čepicí, je zkrátka standardním mixem odvážné, nespoutané, soběstačné holky otrkané životem, která pro své vlastní dobro snad až příliš mnoho riskuje a má o ždibíček více štěstí, než by se slušelo. Na druhou stranu směsice všemožných vedlejších charakterů je zajímavá a Marie Lu samozřejmě nezapomněla na dostatečné zastoupení v dnešní době nepostradatelné diverzity.

Problém nastává v neuvěřitelné předvídatelnosti celého příběhu. Kniha je poměrně přímočará, a pokud se autorka chtěla zaměřit na šokování čtenáře, neškodilo by trochu zavádějících informací, pár slepých uliček, nebo trocha mlžení. Druhá věc je poměrně málo podrobností o fungování světa, mechanismu hry i jak vlastně je možné nabourat se do tak přísně střežené hry a manipulovat s jejím kódováním. Trocha suchopárných technických detailů by knihu pozvedla na úplně jinou úroveň. Akční scény byly z mého pohledu paradoxně nejméně zajímavou částí celé knihy, ale to je spíš můj osobní problém, střety ve hře jsou popsány velice dovedně a s trochou představivosti budete mít avatary před očima jako živé a budete lapat po dechu, až uvidíte, co všechno je ve Warcrossu možné.

Warcross je poctou holkám hráčkám, samotným možnostem rozličných herních světů i vynalézavosti programátorů a tvůrců her. Premisa knihy i způsob, jakým je psaná jsou slibné, i když se autorka nevyhýbá jistým YA klišé, jako je „she leave out a breath she didn't realize she was holding“ a podobně, přesto rozhodně neočekávejte druhé Ready player one jen kvůli tomu, že se děj odehrává ve virtuální realitě, jde o soutěž, která účastníky vystřelí mezi celebrity a je tu nadprůměrně inteligentní outsider, jemuž se zadaří. Zejména závěr Warcrossu je zcela zjevným umetáním chodníčku pro druhý díl a těm, kdo neradi čekají po masivních cliffhangerech nejspíš vybouchne hlava. Nechybí tu romantika ani přátelství. Kniha tak nějak splňuje standard YA sci-fi a cílovku rozhodně nadchne a většina čtenářů bude Marii Lu zobat z ruky už po pár řádcích. Přesto Warcrossu z mého pohledu k dokonalosti poměrně hodně chybí, ale druhý díl si rozhodně nechám v hledáčku.

65 %
Share:

18. 9. 2018

Opravdu mrazivý poslech - audiokniha Mráz - Bernard Minier (Martin Servaz #1)

Na sloupu lanovky, která je jedinou přístupovou cestou do nitra elektrárny uprostřed Pyrenejí, spatří zaměstnanci mířící na směnu zavěšenou znetvořenou mrtvolu koně. Ukáže se, že se jedná o oblíbené zvíře člena místní honorace a je na něm nalezena DNA chovance psychiatrického ústavu, který sídlí nedaleko na samotě uprostřed pustiny. Případ dostane na starost kriminalista Martin Servaz ve spolupráci s členkou četnictva Iréne Zieglerovou. Každý mají k vyšetřování odlišný přístup a i oni sami jsou jako den a noc. Jakmile se nedaleko původního místa činu začnou objevovat lidské oběti, u nichž se modus operandi podezřele podobá vraždě koně, nabere případ na obrátkách.

Zároveň s vyšetřováním se v psychiatrickém zařízení, kam přijíždí mladá švýcarská psycholožka Diana Bergová, odehrává další malé soukromé drama. Dějí se tam opravdu zvláštní věci, což by možná na tak odlehlém místě, kde mezi čtyřmi stěnami živoří celá řada těch nejzvrhlejších a nejvyšinutějších chovanců, člověk čekal, ale Diana začíná mít pocit, že kápla na něco opravdu velkého. Teď je jen otázka, jestli jí stojí za to se šťourat v tom, jak se věci skutečně mají, nebo si jen odbyde svou praxi a bude dělat, jakoby nikdy nic neviděla, neslyšela a nebyla v pokušení vyšetřovat.

Mráz je zahajovacím dílem série detektivních příběhů stojících na hlavní postavě Martina Servaze. Neuvěřitelně sečtělého, možná trochu usedlého chlápka, jehož intelekt vám zalichotí a snaha posouvat se vpřed vás motivuje. Jak už to tak bývá, dozvídáme se něco málo o jeho soukromém životě, ale nezabředáme do osobních dramat příliš hluboko, aby to milovníky knižní mravenčí policejní práce unudilo k smrti. Mráz je detektivka velice orientovaná na vyšetřování, případ samotný a v neposlední řadě na dění uvnitř trochu strašidelné psychiatrické léčebny. Nic nového, ale přesto to v podání pečlivého Miniera funguje na výbornou.

Zdrojem mrazení paradoxně není prostředí prokřehlých a zasněžených Pyrenejí, nad kterými se stahují mračna a všude se zničehonic objevují mrtvoly, ale hlavně pocit izolace míst činu i jejich detailní popis. Minier si dal skutečnou práci s vykreslením prostředí, přiblížením průběhu vyšetřování i oživením tolika různých postav, z nichž žádná není stejná, že nestačíte vůbec absorbovat kompletní obraz. Problematickým aspektem audioknihy je to, jak jedna dějová linka plynule přechází ve druhou, bez zjevných předělů. Až po několika větách si uvědomíte, že už nemrznete se Servazem někde uprostřed pustiny, ale aklimatizujete se s Dianou v ústavu, kde šmejdíte po strašidelných chodbách a pátráte po nesrovnalostech. To je pro posluchače bohužel značně matoucí.

Až na to, že se snad ani mezi jednotlivými dějovými rovinami, které se střídají jako na běžícím pásu, nenadechuje, odvedl Jiří Žák při načítání této obsáhlé detektivky skvělou práci. Nepolevil ani na minutu z dlouhých více než devatenácti hodin. Bezchybný přednes v kombinaci s vemlouvavým hlasem vám bude sympatický a okamžitě si jej mentálně spojíte s pečlivým a nezdolným Martinem Servazem a už nikdy ho ve své hlavě neuslyšíte jinak. Ojedinělé zvukové oddělovače jsou zvoleny skvěle. Tyto hudební vložky zní úplně jako z jiného světa a vám díky nim pokaždé spolehlivě naskočí husí kůže a budete se ohlížet přes rameno, odkud se podivně znepokojivé zvuky linou.

I přes všechny klady Mráz však rozhodně není audioknihou pro čtenáře, kteří s audioknihami chtějí teprve začít. Komplexnost a rozsáhlost děje se může postavit do cesty vnímání každého detailu, protože se u rozsáhlých popisů můžete snadno přistihnout, že vnímáte pouze hlas interpreta, nikoli obsah slov, která čte.

Co se týče samotného obsahu, průběhu vyšetřování, důkladné vykreslenosti opravdu značného množství postav, se kterými se snažíte mermomocí sžít a fenomenální atmosféry, přichází vám na mysl až slovo bravurní. Minier bravurně ovládá základní aspekty dobré detektivky, ale ani v jeho silách bohužel není udržení čtenáře ve střehu po celou dobu opravdu rozsáhlého textu. Těžko říci, zda by se z obsahu dalo vůbec něco vyškrtnout, aniž by byla narušena atmosféra a zkrátka to, co dělá Miniera Minierem, ale místy se vám zdá, že je poslech opravdu zdlouhavý a možná byste ocenili místy svižnější tempo a menší detailnost.

Mráz je skutečně klenotem mezi detektivkami, co se promyšlenosti případu a navnazení na navazující díly týče. Minier před psaním neplánuje, spoléhá na improvizaci a hraje si s prostředkem děje, aby mu seděl k začátku a závěru a odvádí opravdu dobrou práci. Přesto mu k dokonalosti ještě chloupek chybí. Je však zřejmé, že má ještě hodně co nabídnout a jeho příznivci se po dočtení jistě nebudou moci dočkat další návštěvy respekt budících Pyrenejí. A pokud vás tahle cihlička poněkud odrazuje svým rozsahem, zkuste zvolit její audiopodobu. Na dlouhé cesty autem je úplně ideální.

70 %

Pro opravdu mrazivý poslech kupujte audioknihu Mráz na audioteka.cz
Za poskytnutí audioknihy k recenzi děkuji moc Veronice z audioteka.cz!

Share:

13. 9. 2018

Příběh služebnice - Margaret Atwood

V blíže neurčené, ale zřejmě nepříliš daleké budoucnosti se v Příběhu služebnice USA dostalo do područí nemilosrdného klerofašistického totalitního režimu. Drastické snížení porodnosti vedlo k zavedení nového fungování domácností. Do privilegovaných rodin jsou umisťovány služebnice, jejichž úkolem je pouze donosit zdravé děti, které však nebudou právně náležet jim, ale jejich majiteli s manželkou, která sama pro svého muže zdravého potomka porodit nedokáže. Služebnicí se stane žena, která v minulosti porodila zdravé dítě, ale svým stylem života se provinila vůči režimu. Postavení služebnice je sice formálně volbou, ale znamená pouze vysvobození od života v koloniích, kde trestanci sbírají radioaktivní odpad a čistí planetu pro ty, kteří si dle režimu zaslouží žít. Služebnice nemají žádná práva, nesmějí číst ani vlastnit knihy, mají striktně určeno, jaké oblečení smějí nosit.

Fredova, jak její nové jméno napovídá a jejíž původní jméno se nikdy nedozvíme, náleží do domácnosti vysoce postaveného velitele jménem Fred. Fredova odosobněně a syrově vypráví o každodenním životě na postu služebnice a její rezignace vyznívá, jako by se jí popsané hrůzy už ani netýkaly. Zároveň se retrospektivně vrací do minulosti. Pro její generaci je nový režim vůbec nejhorší. Pamatuje svobodu. Zakazuje si vzpomínat na doby, kdy směla mít zaměstnání, názor i vlastní rodinu. Nyní má jen procházky do obchodu s další služebnicí ze sousedství. Služebnice se po městě smí pohybovat pouze ve dvojicích. Každá z nich je špionkou, nasazenou na svou partnerku. Jediný náznak vzpoury proti režimu či protivenství vůči fungování světa, neopatrně pronesené slovo, by možná mohlo znamenat něco mnohem horšího, než je život služebnice.

Příběh služebnice začala Margaret Atwoodová psát v roce 1984, tedy v době, kdy se drastická proměna společnosti zdála sice neméně děsivou, ale skutečně antiutopickou. Dnes, po více než třiceti letech však dostává mnohem znepokojivější nádech. V době, kdy přirozené početí pomalu přestává být samozřejmostí, se odnošení dítěte náhradní matkou nezdá až tak nemístné. Způsoby, které autorka předestírá, jsou samozřejmě dovedeny do extrémů a jako u všech dystopií „je jasné“ že tak daleko to zajít nenecháme. Strach, úzkost a absence cesty ven, což jsou aspekty, jež z knihy přímo čiší, z ní dělají něco výjimečného, nikoli ojedinělého, ale ve své době přinejmenším průkopnického z pera ženské autorky.

Margaret Atwoodová nejen že stvořila děsivě působivou vizi budoucnosti, ale zahalila ji do nesmírně čtivého hávu, který vám nedovolí jen tak z příběhu utéci. Stejně jako není možno se vymanit z nově nastoleného režimu soustředěného na plození dětí oproštěného od emocí, poníženého na akt povinnosti vůči státu, ani vy nedokážete jednoduše vystoupit z rozjetého vlaku, kterým Příběh služebnice od prvních stránek je. Fredova, přesto, že se ji režim snaží ze všech sil zlomit, si stále uchovává střípky naděje, že se někdy znovu setká se svým dítětem z dob minulých a že nebude příliš přísně souzena za své činy během „kariéry“ služebnice. Všichni přece dělají vše proto, aby přežili, no ne?

Příběh služebnice je fascinující vizí budoucnosti, která se zdá neuvěřitelná, ale přesto je zasazena v reálném světě, který funguje nepříliš odlišně od našeho. Převraty jako je tento, totiž vždycky přichází nenápadně a Margaret Atwoodová jisté tendence již před více než třiceti lety považovala za dostatečně alarmující, aby je beletristicky zpracovala a zdvihla tak varovný prst celé společnosti. Plíživé pocity strachu, permanentní zhnusení nad ubohým postavením žen, které jsou pouze nádobami pro plození dětí, zděšení nad obřady a rituály tradičně dodržovanými mezi čtyřmi stěnami i jako společenské události pro služebnice a manželky, to všechno vám během čtení bude vířit hlavou. Získáte pocit, že pokud děj okamžitě s někým neproberete, exploduje vám mozek a přemíra postřehů a podnětů k diskuzi vás vybudí k nepříčetnosti. To, že kniha vyvolá emoce je polovinou úspěchu, ať už se jedná o pocity hrůzy, zhnusení, nechápavosti, údivu, nadšení nebo dojetí. A Příběh služebnice vás bohatě zásobí takovou škálou emocí, že nebudete vědět, co ventilovat se svým čtecím parťákem dřív. Tahle kniha se totiž ani jinak, než s někým, číst nedá. Tohle budete potřebovat sdílet. Dejte na mou radu.

90 %
Share:

12. 9. 2018

Dokonalé stopy - Helen Fields

Na odpočívadle jedné náročné a proto často prakticky opuštěné turistické stezky náhodní výletníci spatří požár. Poté, co se na místo dostaví policie a zjistí, že kromě chatky pro turisty shořelo i jedno lidské tělo, pouští se do vyšetřování. Ženu si rychle spojí s pohřešovanou právničkou Elaine Buxtonovou, úspěšnou, ale osamělou, kterou jsou však vzhledem ke stavu mrtvoly schopni identifikovat pouze na základě kousku šátku, jako zázrakem ochráněného před destruktivními účinky ohně a jednoho zubu, který se válel opodál, nedaleko místa činu. Způsob zbavení se těla ukazuje na metodického vraha a promyšlenou vraždu a skotská policie nemá z tohoto zjištění radost. Čím opatrnější vrah, tím komplikovanější případ a naděje na rychlý postup mizivá. Navíc jsou právě uprostřed vyšetřování odložených novorozeňat, která se objevují v místním parku, mají práce nad hlavu a lidí nedostatek.

Edinburghská policie nedávno získala posilu. Luc Callanach opustil Interpol a z Lyonu ve Francii se po propadu ve své kariéře vrátil do rodného Skotska a rozhodl se začít znovu. Místní kolegové z jeho zjevení nemají právě radost, tím spíš, že obsadil vedoucí pozici, na kterou dle jejich názoru měl nárok spíše někdo místní, kdo týmy i Edinburgh dobře znají, a ne přistěhovalec s cizím přízvukem a manýry z Interpolu. Taky se mu někteří rozhodnou hned z počátku pěkně zatopit. Luc je okouzlující, sociálně neobratný, ale přesto na stanici nachází cenného spojence. Je jím inspektorka Ava Turnerová. Sebevědomá, přímočará, inteligentní a schopná.

Dokonalé stopy a jejich autorka více než srozumitelně ukazují, že policejní práce je hodně o úmorném papírování, nekonečném procházení databází a faktů, rešeršování, lítání z místa na místo, rozhovorech s mnoha lidmi. Že pracovní doba nebere konce a vrazi se neptají, zda policisté náhodou nepotřebují oddech. Že se nejedná jen o hrdinské činy, ozbrojené zásahy a že se nedá jen jednoduše zmáčknout tlačítko a počítač příhodně nevyplivne vše potřebné a policisté bez hnutí prstem slaví triumf.

Helen Fieldsová mimo náhledu do centra vyšetřování, očima bilingvního cizince, Edinburghského nováčka zvenku, inspektora Luca Callanacha, nabízí i pohled patologického psychopata Reginalda Kinga, našeho vraha. Chorobně posedlý magor, pohybující se mezi lidmi bez povšimnutí, páchá zločiny, které zarazí i ty nejotrlejší a stará se o nechutné scény napříč všemi možnými technikami mučení a všemi myslitelnými způsoby týrání. Dvojka vyšetřovatelů je naproti tomu originální a neskutečně sympatická. Callanach je neskutečně spravedlivý, umí zachovat odstup, zdravý rozum, dbá na zachování protokolu, nenechá se ovládat emocemi, přesto jedná, když je potřeba. Ava pak přistupuje k lidem bez předsudků, vždy jedná na rovinu a nenechá nikoho, aby s ní zametal. Autorka vůbec netlačí na pilu, vše nechává plynout v mezích uvěřitelnosti a její podání událostí vás zkrátka s každou stránkou bude víc a víc dostávat do kolen.

Dokonalé stopy jsou dokonalým startem nové série, která snad ani nemohla začít nadupanějším případem a skvělejším a nenucenějším představením ústřední dvojice detektivů. Dokonalé stopy netrpí žádným z obvyklých nešvarů zahajovacích dílů. Autorka vsadila vabank od první kapitoly a vyplatilo se jí to. Čtenáře doslova vhodila do víru událostí a nechala jej, jestli se naučí plavat, nebo ne, stejně jako její hrdinové, potýkající se s mnoha osobními i pracovními potížemi. Policejní práce je doslova mravenčí, a když se ještě musíte v týmu potýkat s někým, kdo vám svou prací doslova hází klacky pod nohy a s vyčerpávajícím řetězcem velení, na výkonnosti vám to zrovna nepřidá. Callanach je naštěstí nezmar s perfektním instinktem a v tandemu s Avou tvoří neporazitelné duo, které vás bude bavit. A ženskou, která by psala šílenější násilné scény, abyste pohledali. Protože toto bylo tedy opravdu silné kafe.

90 %
Share:

3. 9. 2018

Johana – Dostálová, Horáková, Sheinostová

Johana se narodila v polovině sedmdesátých let a dětství prožila ve vinohradském činžáku. Nejlépe se cítila s otevřenou knihu v ruce a ve společnosti své milované babičky. Otce si nepamatuje a vztah s matkou je poněkud komplikovaný. Johana vyrostla, prožila Sametovou revoluci i první lásky. Prošla si divokým obdobím i chvílemi pokory a rezignace. Měla možnosti, o kterých si jiní mohli nechat jen zdát. Do života si nese velké břemeno, které jí celoživotně přiživovala nešťastná matka, jež, ač by to nikdy nepřiznala, se nikdy nevzpamatovala z odchodu Johanina otce. Johana vyrůstala v prostředí nenávisti k mužům, tedy hlavně v těch momentech, kdy matčina nejnovější známost opět vzala kramle.

Johana by mohla být obrazem tisícovky žen narozených v sedmdesátých letech. Je to normální holka, která se nikdy pořádně nesnažila vymanit z ulity, do které jí uvrhla její vlastní matka. Jako by se nikdy nesnažila být šťastná a spokojená s fází života, ve které se právě nachází. Právě univerzálnost Johaniny postavy a skutečnost, že se její prožitky tak podobaly vzpomínkám mnohých dnešních čtyřicátnic, dělá z knihy něco, co přitáhne pozornost nejen Husákových dětí. Johanin příběh je vyprávěn jako z rychlíku, až někdy máte pocit, že autorky před publikováním knihy smazaly každý druhý řádek textu a vše ubíhá snad až příliš rychle. Zběsilé tempo má však být příznačné pro to, že Johana životem tak nějak prolétla, aniž by prožila něco neobvyklého. Johana je pochmurnou vizí lidského osudu a připomínkou, že ne každý musí nutně prožít ukázkový a dokonalý život.

Autorky do příběhu vložily připomínky příslušných období jako přátelské zamávání čtenáři na jednotlivé více či méně významné momenty historie, které mají jednak za úkol příběh zasadit do kontextu doby a navíc mají nějakým způsobem klíčový význam pro samotné autorky. Dočteme se o zvonění klíči, bouřlivých devadesátkách, útocích na dvojčata, slávě kolem zvolení Baracka Obamy prezidentem, konce světa podle Mayského kalendáře a dalších menších zmínek o dobových programech či například módě. Čtenář si tak řekne, že to přece prožil taky a cítí se být součástí příběhu. Je to jako nostalgické naťuknutí pro ty, kdo dobu pamatují a faktografická novinka pro mladší ročníky či zapomnětlivější jedince. Stejně jako tomu bývá v životě, i pro Johanu byly některé významné momenty podstatnější, jiné, ač ji v podstatě minuly, zkrátka proběhly a ona je zaznamenala. Tím se kniha posouvá do reality a tím je právě zajímavá.

Johana je naivní hrdinka a není holkou, se kterou byste šli na kafe, pokud byste měli vybrat literární postavu, která vás baví, a měli jste moc ji oživit. Johana si snad podvědomě po vzoru své matky vybírá nevhodné partnery do života. Má zkrátka smůlu, nebo snad používá matčin příklad jako výmluvu pro svou vlastní neschopnost dovolit si být šťastná? Nebo skutečně nemá šanci na splnění prorockých slov její babičky, která zněla „však on přijde, holčičko“.

Johana je čistokrevným čtením pro ženy a to bez pejorativního podtónu. Nehraje si na vysokou literaturu, nemá zájem moralizovat, ani aspirovat na literární ocenění či se zapsat do historie. Svůj úkol pobavit a ukázat čtenářům, že i ten jejich příběh je hodný toho dostat se na stránky knihy Johana plní s přehledem. Je to odpočinková četba na slovo vzatá a nic jiného od ní ani nečekejte. Kromě jiného je zajímavá i tím, že je psána třemi autorkami a čtenáře baví spekulovat nad tím, která z žen provedla Johanu dětstvím, která se postarala o bouřlivé dospívání a čím dílem je její dospělá existence. Autorky rády jako součást hry ohledně řešení tohoto sporu zůstávají tajemné. Johana není nutně splněným snem každého čtenáře, ale pokud k ní budete přistupovat s rezervou, je jisté, že si ji užijete.

70 %
Share:

30. 8. 2018

Na odvrácené straně - Anthony O'Neill

Na odvrácené straně Měsíce, kterou ze Země nikdy neuvidíte, sídlí město Sín. Město hříchu, založené původně jako trestanecká kolonie, do níž lze odklidit nejhorší z nejhorších zločinců, kteří si zde mohou svůj trest stranou od lidí a navíc udělat službu vědě. Výměnou za relativní luxus a pohodlí v soukromém vězení, kde si oproti tomu, co by je čekalo na zemi, žijí jako v bavlnce, mají za úkol pouze zaznamenávat, co provedou životní podmínky na odvrácené straně s jejich zdravotním stavem. Na zločin a kriminalitu se tu nahlíží trochu jinak, než na Zemi, ale to má v úmyslu změnit poručík Damien Zackon, polda se smyslem pro integritu, spravedlnost a bojovník za pravdu. I jako zelenáč v novém týmu, dostane na starosti vedení vyšetřování brutálního atentátu, i množících se záhadných úmrtí. Jenže na odvrácené straně chodí věci trochu jinak a laxnost kolegů mu v jeho snažení příliš nepomáhá. Spíš naopak. Do čeho se to jen zapletl, když se rozhodl jako podezřelé vyšetřovat i zakladatele Sínu a jeho ambiciózní a nebezpečnou dceru?

Damien Zackon je na odvrácenou stranu Měsíce odklizen v rámci programu na ochranu svědků. Na Zemi pro něj začala být trochu horká půda a vysoce postaveným osobnostem Sínu se právě hodilo do krámu, že by nadaný polda mohl trochu oživit místní policejní sbor. Zackon se stále snaží pochopit, jak přesně funguje právo na místě, kde je trestanců několikanásobně více, než počestných obyvatel, zatímco se měsíční krajinou prohání vraždící android, jehož jediným cílem je dojít do Města hříchu, dobýt jej a stát se jeho vládcem.

Na odvrácené straně láká všechny fanoušky noirových příběhů, filmů Quentina Tarantina i humorného románu Marťan. Autor si nikterak nebere servítky, masakr střídá masakr a s jazykovou cenzurou si O’Neill hlavu neláme už vůbec. Největším tahounem příběhu je rozhodně vraždící android, hláškující na každém kroku a přitažlivě neznámé a temně tajemné prostředí odvrácené strany. Těšíte se na detektivku v neotřelém vesmírném prostředí? Dostanete ji. Očekáváte román, kde vás rozesměje každá druhá stránka svým bizarním humorem? Tím Na odvrácené straně skutečně je. Hledáte nečekaně eskalující sci-fi nářez, kde se nikdo s ničím nepáře? Tak proč ještě nečtete?

Anthony O’Neill si ve své knize se čtenářem vyloženě hraje. Jakmile se naladíte na jeho vlnu, rychle pochopíte, kam tohle bude směřovat a už zbývá se jen pohodlně usadit a nechat se unášet do míst, ze kterých není návratu. Na odvrácené straně není nic pro citlivky, puritány a škarohlídy, kteří hledí jen na to, jestli má kniha uměleckou hodnotu, či přináší poučení nebo poselství, případně jestli je dostatečně věrná současným trendům. Je to zkrátka o městě hříchu, čili nemůžeme všude čekat duhy, jednorožce a cukrovou vatu, ale spíš utrhané končetiny, fleky od krve, lačnění po moci a slávě a všudypřítomný měsíční prach, který vám pomalu ale jistě zanáší každou dutinku a jakmile vám zaplní plíce, je s vámi amen.

Měsíc, jak ho líčí Anthony O’Neill je skutečně nehostinným místem k životu a je vhodný rovnou měrou pro největší spodinu společnosti a adrenalinové nadšence, kteří chtějí jednou v životě prožít něco, na co až do smrti nezapomenou. Jakkoli ta smrt může nastat brzy. Kniha je brutální, vulgární, svébytná a neprvoplánová. Nesnaží se zalíbit a vlísat do přízně konvenčnímu čtenáři. Musíte ji prostě brát takovou, jaká je a buď vám vezme vítr z plachet svou originalitou, nebo vám bude naprosto lhostejná.

Na odvrácené straně si nehraje na vysokou literaturu a pravděpodobně se zalíbí poměrně úzké sortě čtenářů. Musí se vám trefit do nálady a nesmíte ji brát moc vážně. Za příjemný čtenářský zážitek se zasloužil i Jan Kalandra, kterému se povedlo bravurně převést některé z nejsrandovnějších a zdánlivě nepřeložitelných vtípků a hlášek do češtiny. Kolikrát se u knihy nahlas zasmějete, můžete porovnávat snad jedině s počtem vašich údivů nad tím, kam až se autor nebál zajít a vaším tiše zamumlaným „a do **** (doplňte sami svoje oblíbené sprosté slovo). Na odvrácené straně má potenciál ve všech žánrech, do kterých zasahuje. K dokonalosti knize sice pár chloupků chybí, jelikož po nadupané první třetině kniha přichází o zběsilé tempo, kterým měla, co se hodnocení týče našlápnuto hodně vysoko. Rozpačitý prostředek už nedokázal vyvážit ani netypický a nečekaný závěr, kde autorovo nadšení, které jako by se na chvíli vytratilo, zase začínáte poznávat. Láká-li vás nekorektní humor, nesmyslná brutalita či samotný fakt, že se v knize vyskytuje android, kterému přeskočilo a vraždí na potkání, pusťte se do toho. Přesně pro vás je totiž kniha patrně určená.

70 %

Tak co, máte chuť poznat Odvrácenou stranu?
Knížku mi jako vždy ochotně poskytly skvělé holky z e-shopu megaknihy.cz, za což jim patří dík!
Share:

28. 8. 2018

Běžkyně - Peter May (Čínské thrillery #5)

Čas olympijských her v Pekingu je pomalu na spadnutí a Čínou se šíří vzrušení očekávání takového množství medailí, o kterém se jim už dlouho nesnilo. Sportovci jsou ve vrcholné formě a Čína má mezi nimi hned několik černých koní. Naděje však pohasíná v momentě, kdy je v bazénu nalezen oběšený favorizovaný plavec. Okolnosti jeho smrti jsou matoucí. Zapřisáhlý abstinent zemřel s nadměrnou hladinou alkoholu v krvi a navíc se zdá se na poslední chvíli před smrtí zbavil svého ikonického účesu. Dalším hřebíčkem do rakve olympijského vítězství je pak úmrtí nadějného vzpěrače za politicky kontroverzních okolností, jež pokud by prosákly na veřejnost, tak by vyvolaly skandál, který momentálně Čína nemůže potřebovat. Policejní oddělení jedna se tedy podrobnosti o případu pokouší ututlat a pouští se do vyšetřování smrtí, ze kterých se nakonec vyklubou vraždy, které spolu souvisí, i když nikdo zatím nemá ponětí jak.

Série Čínských thrillerů si Běžkyní připisuje již páté pokračování a není tedy překvapením, že se i tentokrát čtenáři shledávají s oblíbeným detektivem Li Jenem, snad trochu chladným a odtažitým, ale disciplinovaným a milujícím mužem odhodlaným pro svůj vysněný život obětovat vše, na čem mu záleží nejvíc. Jeho soužití s americkou soudní lékařkou Margaret Campbellovou je trnem v oku jeho nadřízeným i těm nejvýše postaveným v zemi. V Číně je nepřípustné, aby policista měl vztah podobný tomu jeho. A všichni to Li Jenovi dávají okatě najevo.

Tato recenze byla napsána pro KNIHCENTRUM Revue.
Celé její znění si můžete přečíst zde.
Share:

26. 8. 2018

Manželka mezi námi - Greer Hendricks a Sarah Pekkanen

Poté, co ji Richard opustil a rozhodl se manželku nahradit mladší a krásnější ženou, se Vanessa zhroutila a odstěhovala se ke své tetě Charlotte. Nyní se Richardově nové snoubence lepí na paty a je jí dokonale posedlá. Poprvé po deseti letech musí Vanessa chodit do práce, ve skříni jí nevisí nepřeberné množství modelů od návrhářů a v lednici nečeká luxusní víno ani nejvybranější lahůdky. Hořké sousto odloučení a ztráta statutu paní Thompsonové se polyká o to hůře, když Vanessa sama ví, že v tom ani ona není zcela nevinně. Selhala v kritickém aspektu manželství a nedokázala Richardovi dát potomka. Nyní se ztrácí před očima a svou bolest utápí v alkoholu. Rekapituluje poslední roky svého života a snaží se posbírat zbytky své důstojnosti. A především se soustředí na život své sokyně.

V den, kdy potkala Richarda, se Vanessa ocitla v pohádce. Královsky bohatý, štědrý, charismatický a šarmantní gentleman se zamiloval zrovna do ní. Velmi rychle se vžila do role dokonalé ženušky vlivného podnikatele. Teď ale přišla o všechno. A pomyšlení, že si Richard vezme jinou ženu, ji bolí tak moc, že se rozhodne vzít situaci do vlastních rukou. Má totiž plán.
Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Motto.
Share:

25. 8. 2018

Odloučení - Katie Kitamura

Chistopher odjíždí do Řecka hledat inspiraci k napsání své nejnovější knihy. Teprve když se mu matka nemůže dovolat, požádá jeho manželku, zda by se ho nevydala hledat. Isabella netuší, že její snacha už se synem nežije, že se jejich manželství rozpadlo. Nevěděl to nikdo, kromě nich, rozhodli se nechat si to pro sebe. Vydává se tedy na cestu do Řecka, najít svého manžela, aby uchlácholila jeho matku. Christopher však není k nalezení na hotelu, ani nikde v okolí. V mezičase se tedy snaží užít si příjemný klid hotelu, kde již skončila sezóna a utřídit si myšlenky.

Pro bezejmennou vypravěčku by cesta do Řecka měla být symbolickou tečkou za společným soužitím. Přijela sem s jediným záměrem, který se od Isabellina zásadně lišil. Přijela Christophera požádat o rozvod. Nemohla tušit, jak definitivní bude jejich odloučení, alespoň do okamžiku, kdy je Christopher nalezen mrtvý v příkopu u opuštěné cesty.

K Odloučení nesmíte po přečtení zavádějící anotace přistupovat s očekáváními příběhu s detektivním nádechem. Tato kniha nemá být pátráním po příčinách, ani hledání řešení. Neohromí každého, musíte se ji naučit vnímat takovou, jaká je a tak ji přijmout a pak v ní uvidíte to, co autorka ukryla mezi řádky. Odloučení je o tom, že manželství může jen tak vyšumět a jeho konec nemusí být nutně indikován nevěrou, nějakým konkrétním okamžikem, slovem nebo událostí. A naopak nevěra může být pevnou součástí manželství, jakkoli se to může zdát podivné. Lidé mají tendenci si neustále něco nalhávat, jen aby život učinili snesitelnějším. Jen aby se všechno zdálo být ve správných kolejích, ať už při pohledu zvenčí, nebo zevnitř. Někdy zkrátka chcete, aby vše bylo takové, jako je ve vaší vylhané realitě.

Neosobní způsob vyprávění vás nutí pochybovat, zda manželství vůbec někdy existovalo, zda bylo období soužití skutečné. Hrdinka se babrá v tom, jaký byl on, ne jací byli oni dva spolu. Nezdá se, že by vůbec měla nějaké emoce. Že by na své manželství vzpomínala s nostalgií, vztekem, nebo že by na poslední roky vůbec měla nějaký názor. Její vyprávění je pozvolné, neosobní, přesto jaksi palčivé a naléhavé. Zásadní otázky, které jsou v textu nastoleny i které vytanou v hlavě čtenářům, zůstanou nezodpovězeny. Připravte se na frustrující nedostatek zdánlivého uzavření.

Celý příběh se víceméně odehrává v hlavě hlavní hrdinky, v jejím vnitřním světě, který je jednoduše pochopitelný pouze pro ni. Časem se stává lehce repetitivním, nicméně množství paralel, přirovnání a přiblížení vyrovnává nedostatek emoční investice vypravěčky, o které víme jen to, že je překladatelkou. Možná právě její povolání a také to, že od autorky nedostala jméno, je tím, co ji definuje. Má být pouze zprostředkovatelem. Někým, kdo má v podstatě zůstat neviditelným, pokud svou práci odvede dobře.

Věcné a syrové vyprávění postrádající děj, zabývající se všední situací tematicky zapadá do osobité Světové knihovny Odeon, která přináší kousky, které nezalichotí každému. Román vyžaduje spolupráci čtenáře s textem a jeho schopnost nahlédnout pod povrch vnitřního monologu hrdinky. Čtenář nemůže jen pasivně vstřebávat postřehy vypravěčky, musí sám analyzovat a seskládat jednotlivé dílky dohromady tak, jak patří. Tísnivá atmosféra řeckého městečka, proměněného k nepoznání nedávnými požáry a zmrtvělého poté, co přišlo o turisty, dodává pochmurnému románu něco navíc. Neschopnost, nemožnost nebo neochota se vymanit ze vztahu, který dávno nefunguje, je popsána osobitě a neotřele. Stejně tak naťuknutá témata nejsou právě obvyklá, na rozdíl od hlavní problematiky – rozpadu manželství, která je naopak propírána v každé druhé knize. Do četby Odloučení se musíte pustit bez očekávání. Musíte na sebe příběh nechat působit tak, jak plyne. Pozvolně a beze spěchu. Pak jej možná doceníte.

70 %

Share:

22. 8. 2018

Temné říční proudy - Sharon J. Bolton (Lacey Flint #4)

Lacey se stále ještě zotavuje z traumat, o která se jí postaraly poslední případy. I když měla našlápnuto k povýšení, v zájmu zachování příčetnosti a vlastní bezpečnosti se rozhodla vrátit do uniformy a začít v podstatě od znova u říční policie na pozici konstábla. Bydlí na hausbótu a pomalu se opět smiřuje s Temží. Jako terapii zvolila plavání přímo v Temži, i když jí od něj všichni odrazují. A co čert nechtěl, Lacey během jedné ze svých ranních rozcviček nachází utopence. Jedná se o tělo mladé ženy zabalené v bílém plátěném rubáši. Na celé scéně z místa činu je cosi znepokojivého, co okamžitě spouští v Laceyině mysli alarm. Je to právě ona, kdo přichází na souvislost, která z obyčejného případu utonutí dělá několikanásobnou vraždu. Postupem času se navíc zdá, jako by si pachatel přál, aby se do případu zapojila právě Lacey. Ale jak moc hlavní má být její role, to začne být patrné až v momentě, kdy je skoro pozdě.

Lacey by si ráda myslela, že se ničeho nebojí. Jsou však věci, které jí pochopitelně děsí k smrti. Temže k nim už ale přestává patřit, ačkoli ohrozila její život dokonce více, než jednou a ona se s temnou a hrozivou masou vody pomalu ale jistě sžívá, doslova i obrazně. Lacey si nikoho příliš nepouští k tělu, přesto si, spíš mimoděk, díky své odvaze a unikátní osobnosti vybudovala několik vztahů, jež by měl ve svém životě poznat každý, a lidé ji mají zkrátka rádi, ačkoli si pořád hýčká mnohá tajemství. Je tu Dana, její nadřízená, které mladá a někdy paličatá svérázná Lacey občas pije krev, přesto si tak nějak nemůže pomoci a má ji v oblibě, Ray, soused z lodi a parťák na plavání a v neposlední řadě Joesbury, se kterým si vybudovala pouto, jemuž se nepodobá nic, co dosud prožila. Ten je však najednou kvůli práci opět pryč.

Temné říční proudy se řadí na čtvrté místo v sérii o Lacey Flintové. Sérii, kde v každém díle hlavní hrdinka málem položí život a její pozice na škále dobra a zla neustále balancuje na základech pofidérní minulosti, o které se čtenář dozvídá v průběhu série stále sotva víc, než útržky, které mu nedají spát. Pokud se dá o autorce říci, že je excelentní vypravěčkou akčních scén, její talent pro obrazotvorné popisy se na čtenáře z každé stránky řítí hned v závěsu. Každá zátoka, každá vlnka na Temži, každý kanál i přístaviště se zdají tak reálné, jako byste postavám stáli po boku a cítili na kůži vlhký vzduch tak typický pro okolí vodních toků. Temže ve vás skrz stránky budí respekt a vy dovedete jen lapat po dechu při představě, že se s Lacey noříte do jejích temných nepřátelských ledových hlubin. Přidanou hodnotou příběhu je rozhodně problematika imigrantů a také legenda či smyšlenka o mořské panně zjevující se na hladině Temže.

Klást vodítka, která jsou v danou chvíli naprosto přirozeným, nenápadným a mezi řečí proneseným střípkem informací, na nějž se nijak nezaměříte, ale při zpětném pohledu je tak očividný, to je právě Boltoninou specialitou. Nikdy vás na svůj záměr neupozorní dřív, než sama chce. Tok příběhu kočíruje vždy ona a otěže drží pevně v rukách vždy a za každých okolností. V momentě, kdy získáte pocit, že máte jasno a že jste pro tentokrát autorku přechytračili, ona je opět o pár kroků napřed a vzápětí vás škodolibě vyvede z omylu a vy jste opět na startovní čáře soukromého pátrání. Autorčin cit pro to, co je kdy důležité a co lze opomenout a ponechat v pozadí je nepředstavitelně rozvinutý a talent pro slovo psané nesporný. Její knihy se čtou samy a návrat k jejím postavám je jako setkání s přáteli, jež znáte po celý svůj život. Ať už od posledního setkání uplynula jakkoli dlouhá doba, odstup se setře, jakmile uvidíte první větu a čas odloučení najednou jako by neexistoval.

Bolton se nikdy nedrží zpátky. Její zápletky jsou originální, zajímavé a někdy až lehce přehnané. Ale to vůbec nevadí. Není právě vzrušení z nepoznaného a nepoznatelného to, co u thrillerů hledáme a chceme prožít? Kniha je až zarážejícím způsobem nadupaná akcí, přitom se zvládá soustředit i na skutečně svíravou a ponurou atmosféru. Je opravdu stejná jako řeka Temže. Na první pohled tajemná, líná a až poklidná, v jádru však divoká, nespoutaná a nevypočitatelná.

Temné říční proudy si v sobě nesou veškeré předpoklady pro skvělou knihu. Jakmile začnete, nebudete moci přestat číst a autorka vás donutí si dokonce zjišťovat víc o některých použitých motivech, nad kterými byste možná u jiných příběhů mávli rukou. Zkrátka vás bude zajímat, kde bere inspiraci a jak moc se tato inspirace zakládá na realitě. Temné říční proudy si můžete v klidu přečíst bez znalosti předchozích dílů, ačkoli by byla obrovská škoda se o ně ochudit úplně. Temné říční proudy však neprozrazují příliš z předcházejících případů, ale zároveň nabízí uspokojení i pro čtenáře, kteří s Lacey prožili Už mě vidíš?, Volavku i Tak to je, tak to bude. Čtvrtý díl této série je takřka vymodlenou záležitostí a ještě, že je láska fanoušků k této spisovatelce tak silná, protože o tenhle skvost byste se opravdu neměli ochudit. Bolton je pro mnohé osobní královnou mezi britskými autorkami detektivek a myslím, že titul nějakou dobu zvládne obhajovat. Jak je vidno, hýří nápady, které neomrzí a její styl zkrátka baví. Opakovaně a nezlomně, protože tahle žena má rozhodně v rukávu ještě mnoho trumfů.


90 %

Za zaslání reading copy ze srdce děkuji svému milému Dominu
Temné říční proudy prostě číst chcete, kupujte přímo na webu dominoknihy.cz

Recenze byla napsána v rámci spolupráce s webem cbdb.cz a naleznete ji i zde.

Share:

12. 8. 2018

40 dní pěšky do Jeruzaléma - Ladislav Zibura

Jakmile Ladislav Zibura zjistil, že existuje něco jako pěší poutě, okamžitě ho to nadchlo. A o několik uskutečněných cest později se rozhodl své zážitky zachytit i na stránky knihy, aby se o radost z cestování podělil s těmi, kdo z nějakého důvodu vyrazit sami nemohou, nebo se bojí a potřebují ten správný impuls. Nyní můžete držet v ruce jeho debut 40 dní pěšky do Jeruzaléma dokonce v novém kabátku, kde vypráví o své klopotné, ale pozoruhodné cestě přes Turecko a Izrael, kam se vydává úplně sám, jen s hrstkou nezbytných věcí, vyzbrojen nekorektním humorem, vírou v dobré lidi a v neopakovatelná setkání.

Tehdy dvaadvacetiletý Ladislav Zibura a nyní jeden z nejprodávanějších současných českých autorů vůbec nerespektuje mapy, postrádá orientační smysl, zato oplývá skvělým sebeshazujícím smyslem pro humor, vytváří postavu prince Ládíka, která má být ještě vtipnější a ještě nešikovnější verzí sebe sama a ve svém zestručněném deníku z cest ukazuje skeptikům, že všude na světě jsou lidi z podobného těsta. Ládík neochvějně věří v dobrotu lidí a v to, že jsou všichni lidé na světě vlastně stejní. Že nejhodnější a nejpohostinnější jsou ti nejchudší z nejchudších, protože zkrátka zůstanou chudí, a nemají co ztratit, a že peníze člověka akorát kazí.

Pokud jste namlsaní z novějších knih a jejich krásných ilustrací, můžete být ještě rádi v případě, že vlastníte novější vydání s krásnou obálkou Tomski&Polanski. Sám Zibura první vydání nemá rád a dokonce pro nešťastníky, kteří jej vlastní vydal i samostatnou obálku přepracovaného vydání, která na to staré pasuje, aby si ji zájemci mohli v případě potřeby obalit hezčím, vkusnějším přebalem, který se hodí k následujícím knihám. Komické karikaturistické stripy, které z prvního vydání prozatím zůstaly i ve verzi knihy s novou obálkou možná celostránkovým a celobarevným malbám nesahají ani po kotníky, mají však také něco do sebe a jejich komickou hodnotu rozhodně oceníte. Poznámky v rámečcích pak doplňují informace o situacích či místech a zasazují výpravu do historického či faktického rámce, což ocení ti, kdo příliš nehoví dějepisným a geografickým vědám.

Ladislav popisuje i ty nejobyčejnější věci jako zázraky a svým nezaměnitelným stylem jim skutečně určité kouzlo dodává. Cesta mu uštědří hned několik životních lekcí, a ačkoli pouť z jeho vyprávění působí téměř idylicky, mezi řádky lze vyčíst, že ani věčně optimistickému a usměvavému Ládíkovi nebylo vždycky do skoku. Ládík je zásadový muž a drží se pravidel, která si sám pro sebe stanovil hned na začátku. Všude chodí pěšky a poznává místní kulturu tím nejautentičtějším možným způsobem. Přes místní lidi, kteří mu sami nabídnou střechu nad hlavou, nebo rádi prohodí pár slov lámanou společnou řečí.

Ladislav Zibura dokáže i z popisu toho, jak se na takové pouti chodí na velkou, udělat neskutečnou grotesku. Tento literárně nadaný mladý muž se zapsal do povědomí jako veřejná osobnost nejen díky obnově fenoménu cestování a svému působení v AZ kvízu, kde využil velmi neotřelou strategii, ale i jako komik a glosátor z facebooku, kde zaznamenává komické zážitky, ale využívá svého dosahu i pro šíření podstatných myšlenek a záměrů. Za zmínku stojí i jeho přednášky, pořádané jako turné po vlastech, sálech a kulturácích České republiky, kde podává zhuštěnou verzi příběhů ze své knihy, okořeněnou dalšími vtipy a zážitky. Ladislav Zibura přinesl na český knižní trh čerstvý vítr a všichni jeho příznivci jen netrpělivě čekají, kam se jeho prostřednictvím budou moci podívat příště. V Ládíkově podání totiž není nic jednoduššího, než se vydat na cestu a prožívat nejlepší chvíle života.

90 %
Share:

Právě čtu

Právě čtu

Opozdilec
tagged: currently-reading

goodreads.com

Followers

Hledání

Instagram

Spolupracuji s

CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online

O autorce

Moje fotka
Obyčejná pětadvacetiletá holka z Prahy, nadšená uživatelka instagramu, zbrklá, ale organizovaná, nekonečně zamilovaná do Odeonek. Hlavní čtenářské zaměření - krimi a thrillery. Poznámka k obsahu blogu: Použité obrázky obálek knih pocházejí ze serveru goodreads.com, cbdb.cz nebo databazeknih.cz a pokud u fotek není uveden zdroj, pak jsou mou vlastní tvorbou. Úryvky z knih jsou v recenzích vždy označené kurzívou, jsou přímou citací knih a nevyhrazuji si na ně žádná práva. Ta podle zákona náleží autorům knih. Pokud byste mě rádi kontaktovali v jakékoli záležitosti, napište mi na e-mail: MelindaMyaddictions@gmail.com

Populární články

Čtenářský klub - kniha měsíce

Knihy měsíce

Pusťte se do společného čtení knihy měsíce a prodiskutujte ji s námi na fóru!


Kniha měsíce

Blogové narozeniny

Místo pro vaše připomínky

Název

E-mail *

Vzkaz *

Seznam knižních blogerů

Knižní blogeři