18. 9. 2018

Opravdu mrazivý poslech - audiokniha Mráz - Bernard Minier (Martin Servaz #1)

Na sloupu lanovky, která je jedinou přístupovou cestou do nitra elektrárny uprostřed Pyrenejí, spatří zaměstnanci mířící na směnu zavěšenou znetvořenou mrtvolu koně. Ukáže se, že se jedná o oblíbené zvíře člena místní honorace a je na něm nalezena DNA chovance psychiatrického ústavu, který sídlí nedaleko na samotě uprostřed pustiny. Případ dostane na starost kriminalista Martin Servaz ve spolupráci s členkou četnictva Iréne Zieglerovou. Každý mají k vyšetřování odlišný přístup a i oni sami jsou jako den a noc. Jakmile se nedaleko původního místa činu začnou objevovat lidské oběti, u nichž se modus operandi podezřele podobá vraždě koně, nabere případ na obrátkách.

Zároveň s vyšetřováním se v psychiatrickém zařízení, kam přijíždí mladá švýcarská psycholožka Diana Bergová, odehrává další malé soukromé drama. Dějí se tam opravdu zvláštní věci, což by možná na tak odlehlém místě, kde mezi čtyřmi stěnami živoří celá řada těch nejzvrhlejších a nejvyšinutějších chovanců, člověk čekal, ale Diana začíná mít pocit, že kápla na něco opravdu velkého. Teď je jen otázka, jestli jí stojí za to se šťourat v tom, jak se věci skutečně mají, nebo si jen odbyde svou praxi a bude dělat, jakoby nikdy nic neviděla, neslyšela a nebyla v pokušení vyšetřovat.

Mráz je zahajovacím dílem série detektivních příběhů stojících na hlavní postavě Martina Servaze. Neuvěřitelně sečtělého, možná trochu usedlého chlápka, jehož intelekt vám zalichotí a snaha posouvat se vpřed vás motivuje. Jak už to tak bývá, dozvídáme se něco málo o jeho soukromém životě, ale nezabředáme do osobních dramat příliš hluboko, aby to milovníky knižní mravenčí policejní práce unudilo k smrti. Mráz je detektivka velice orientovaná na vyšetřování, případ samotný a v neposlední řadě na dění uvnitř trochu strašidelné psychiatrické léčebny. Nic nového, ale přesto to v podání pečlivého Miniera funguje na výbornou.

Zdrojem mrazení paradoxně není prostředí prokřehlých a zasněžených Pyrenejí, nad kterými se stahují mračna a všude se zničehonic objevují mrtvoly, ale hlavně pocit izolace míst činu i jejich detailní popis. Minier si dal skutečnou práci s vykreslením prostředí, přiblížením průběhu vyšetřování i oživením tolika různých postav, z nichž žádná není stejná, že nestačíte vůbec absorbovat kompletní obraz. Problematickým aspektem audioknihy je to, jak jedna dějová linka plynule přechází ve druhou, bez zjevných předělů. Až po několika větách si uvědomíte, že už nemrznete se Servazem někde uprostřed pustiny, ale aklimatizujete se s Dianou v ústavu, kde šmejdíte po strašidelných chodbách a pátráte po nesrovnalostech. To je pro posluchače bohužel značně matoucí.

Až na to, že se snad ani mezi jednotlivými dějovými rovinami, které se střídají jako na běžícím pásu, nenadechuje, odvedl Jiří Žák při načítání této obsáhlé detektivky skvělou práci. Nepolevil ani na minutu z dlouhých více než devatenácti hodin. Bezchybný přednes v kombinaci s vemlouvavým hlasem vám bude sympatický a okamžitě si jej mentálně spojíte s pečlivým a nezdolným Martinem Servazem a už nikdy ho ve své hlavě neuslyšíte jinak. Ojedinělé zvukové oddělovače jsou zvoleny skvěle. Tyto hudební vložky zní úplně jako z jiného světa a vám díky nim pokaždé spolehlivě naskočí husí kůže a budete se ohlížet přes rameno, odkud se podivně znepokojivé zvuky linou.

I přes všechny klady Mráz však rozhodně není audioknihou pro čtenáře, kteří s audioknihami chtějí teprve začít. Komplexnost a rozsáhlost děje se může postavit do cesty vnímání každého detailu, protože se u rozsáhlých popisů můžete snadno přistihnout, že vnímáte pouze hlas interpreta, nikoli obsah slov, která čte.

Co se týče samotného obsahu, průběhu vyšetřování, důkladné vykreslenosti opravdu značného množství postav, se kterými se snažíte mermomocí sžít a fenomenální atmosféry, přichází vám na mysl až slovo bravurní. Minier bravurně ovládá základní aspekty dobré detektivky, ale ani v jeho silách bohužel není udržení čtenáře ve střehu po celou dobu opravdu rozsáhlého textu. Těžko říci, zda by se z obsahu dalo vůbec něco vyškrtnout, aniž by byla narušena atmosféra a zkrátka to, co dělá Miniera Minierem, ale místy se vám zdá, že je poslech opravdu zdlouhavý a možná byste ocenili místy svižnější tempo a menší detailnost.

Mráz je skutečně klenotem mezi detektivkami, co se promyšlenosti případu a navnazení na navazující díly týče. Minier před psaním neplánuje, spoléhá na improvizaci a hraje si s prostředkem děje, aby mu seděl k začátku a závěru a odvádí opravdu dobrou práci. Přesto mu k dokonalosti ještě chloupek chybí. Je však zřejmé, že má ještě hodně co nabídnout a jeho příznivci se po dočtení jistě nebudou moci dočkat další návštěvy respekt budících Pyrenejí. A pokud vás tahle cihlička poněkud odrazuje svým rozsahem, zkuste zvolit její audiopodobu. Na dlouhé cesty autem je úplně ideální.

70 %

Pro opravdu mrazivý poslech kupujte audioknihu Mráz na audioteka.cz
Za poskytnutí audioknihy k recenzi děkuji moc Veronice z audioteka.cz!

Share:

13. 9. 2018

Příběh služebnice - Margaret Atwood

V blíže neurčené, ale zřejmě nepříliš daleké budoucnosti se v Příběhu služebnice USA dostalo do područí nemilosrdného klerofašistického totalitního režimu. Drastické snížení porodnosti vedlo k zavedení nového fungování domácností. Do privilegovaných rodin jsou umisťovány služebnice, jejichž úkolem je pouze donosit zdravé děti, které však nebudou právně náležet jim, ale jejich majiteli s manželkou, která sama pro svého muže zdravého potomka porodit nedokáže. Služebnicí se stane žena, která v minulosti porodila zdravé dítě, ale svým stylem života se provinila vůči režimu. Postavení služebnice je sice formálně volbou, ale znamená pouze vysvobození od života v koloniích, kde trestanci sbírají radioaktivní odpad a čistí planetu pro ty, kteří si dle režimu zaslouží žít. Služebnice nemají žádná práva, nesmějí číst ani vlastnit knihy, mají striktně určeno, jaké oblečení smějí nosit.

Fredova, jak její nové jméno napovídá a jejíž původní jméno se nikdy nedozvíme, náleží do domácnosti vysoce postaveného velitele jménem Fred. Fredova odosobněně a syrově vypráví o každodenním životě na postu služebnice a její rezignace vyznívá, jako by se jí popsané hrůzy už ani netýkaly. Zároveň se retrospektivně vrací do minulosti. Pro její generaci je nový režim vůbec nejhorší. Pamatuje svobodu. Zakazuje si vzpomínat na doby, kdy směla mít zaměstnání, názor i vlastní rodinu. Nyní má jen procházky do obchodu s další služebnicí ze sousedství. Služebnice se po městě smí pohybovat pouze ve dvojicích. Každá z nich je špionkou, nasazenou na svou partnerku. Jediný náznak vzpoury proti režimu či protivenství vůči fungování světa, neopatrně pronesené slovo, by možná mohlo znamenat něco mnohem horšího, než je život služebnice.

Příběh služebnice začala Margaret Atwoodová psát v roce 1984, tedy v době, kdy se drastická proměna společnosti zdála sice neméně děsivou, ale skutečně antiutopickou. Dnes, po více než třiceti letech však dostává mnohem znepokojivější nádech. V době, kdy přirozené početí pomalu přestává být samozřejmostí, se odnošení dítěte náhradní matkou nezdá až tak nemístné. Způsoby, které autorka předestírá, jsou samozřejmě dovedeny do extrémů a jako u všech dystopií „je jasné“ že tak daleko to zajít nenecháme. Strach, úzkost a absence cesty ven, což jsou aspekty, jež z knihy přímo čiší, z ní dělají něco výjimečného, nikoli ojedinělého, ale ve své době přinejmenším průkopnického z pera ženské autorky.

Margaret Atwoodová nejen že stvořila děsivě působivou vizi budoucnosti, ale zahalila ji do nesmírně čtivého hávu, který vám nedovolí jen tak z příběhu utéci. Stejně jako není možno se vymanit z nově nastoleného režimu soustředěného na plození dětí oproštěného od emocí, poníženého na akt povinnosti vůči státu, ani vy nedokážete jednoduše vystoupit z rozjetého vlaku, kterým Příběh služebnice od prvních stránek je. Fredova, přesto, že se ji režim snaží ze všech sil zlomit, si stále uchovává střípky naděje, že se někdy znovu setká se svým dítětem z dob minulých a že nebude příliš přísně souzena za své činy během „kariéry“ služebnice. Všichni přece dělají vše proto, aby přežili, no ne?

Příběh služebnice je fascinující vizí budoucnosti, která se zdá neuvěřitelná, ale přesto je zasazena v reálném světě, který funguje nepříliš odlišně od našeho. Převraty jako je tento, totiž vždycky přichází nenápadně a Margaret Atwoodová jisté tendence již před více než třiceti lety považovala za dostatečně alarmující, aby je beletristicky zpracovala a zdvihla tak varovný prst celé společnosti. Plíživé pocity strachu, permanentní zhnusení nad ubohým postavením žen, které jsou pouze nádobami pro plození dětí, zděšení nad obřady a rituály tradičně dodržovanými mezi čtyřmi stěnami i jako společenské události pro služebnice a manželky, to všechno vám během čtení bude vířit hlavou. Získáte pocit, že pokud děj okamžitě s někým neproberete, exploduje vám mozek a přemíra postřehů a podnětů k diskuzi vás vybudí k nepříčetnosti. To, že kniha vyvolá emoce je polovinou úspěchu, ať už se jedná o pocity hrůzy, zhnusení, nechápavosti, údivu, nadšení nebo dojetí. A Příběh služebnice vás bohatě zásobí takovou škálou emocí, že nebudete vědět, co ventilovat se svým čtecím parťákem dřív. Tahle kniha se totiž ani jinak, než s někým, číst nedá. Tohle budete potřebovat sdílet. Dejte na mou radu.

90 %
Share:

12. 9. 2018

Dokonalé stopy - Helen Fields

Na odpočívadle jedné náročné a proto často prakticky opuštěné turistické stezky náhodní výletníci spatří požár. Poté, co se na místo dostaví policie a zjistí, že kromě chatky pro turisty shořelo i jedno lidské tělo, pouští se do vyšetřování. Ženu si rychle spojí s pohřešovanou právničkou Elaine Buxtonovou, úspěšnou, ale osamělou, kterou jsou však vzhledem ke stavu mrtvoly schopni identifikovat pouze na základě kousku šátku, jako zázrakem ochráněného před destruktivními účinky ohně a jednoho zubu, který se válel opodál, nedaleko místa činu. Způsob zbavení se těla ukazuje na metodického vraha a promyšlenou vraždu a skotská policie nemá z tohoto zjištění radost. Čím opatrnější vrah, tím komplikovanější případ a naděje na rychlý postup mizivá. Navíc jsou právě uprostřed vyšetřování odložených novorozeňat, která se objevují v místním parku, mají práce nad hlavu a lidí nedostatek.

Edinburghská policie nedávno získala posilu. Luc Callanach opustil Interpol a z Lyonu ve Francii se po propadu ve své kariéře vrátil do rodného Skotska a rozhodl se začít znovu. Místní kolegové z jeho zjevení nemají právě radost, tím spíš, že obsadil vedoucí pozici, na kterou dle jejich názoru měl nárok spíše někdo místní, kdo týmy i Edinburgh dobře znají, a ne přistěhovalec s cizím přízvukem a manýry z Interpolu. Taky se mu někteří rozhodnou hned z počátku pěkně zatopit. Luc je okouzlující, sociálně neobratný, ale přesto na stanici nachází cenného spojence. Je jím inspektorka Ava Turnerová. Sebevědomá, přímočará, inteligentní a schopná.

Dokonalé stopy a jejich autorka více než srozumitelně ukazují, že policejní práce je hodně o úmorném papírování, nekonečném procházení databází a faktů, rešeršování, lítání z místa na místo, rozhovorech s mnoha lidmi. Že pracovní doba nebere konce a vrazi se neptají, zda policisté náhodou nepotřebují oddech. Že se nejedná jen o hrdinské činy, ozbrojené zásahy a že se nedá jen jednoduše zmáčknout tlačítko a počítač příhodně nevyplivne vše potřebné a policisté bez hnutí prstem slaví triumf.

Helen Fieldsová mimo náhledu do centra vyšetřování, očima bilingvního cizince, Edinburghského nováčka zvenku, inspektora Luca Callanacha, nabízí i pohled patologického psychopata Reginalda Kinga, našeho vraha. Chorobně posedlý magor, pohybující se mezi lidmi bez povšimnutí, páchá zločiny, které zarazí i ty nejotrlejší a stará se o nechutné scény napříč všemi možnými technikami mučení a všemi myslitelnými způsoby týrání. Dvojka vyšetřovatelů je naproti tomu originální a neskutečně sympatická. Callanach je neskutečně spravedlivý, umí zachovat odstup, zdravý rozum, dbá na zachování protokolu, nenechá se ovládat emocemi, přesto jedná, když je potřeba. Ava pak přistupuje k lidem bez předsudků, vždy jedná na rovinu a nenechá nikoho, aby s ní zametal. Autorka vůbec netlačí na pilu, vše nechává plynout v mezích uvěřitelnosti a její podání událostí vás zkrátka s každou stránkou bude víc a víc dostávat do kolen.

Dokonalé stopy jsou dokonalým startem nové série, která snad ani nemohla začít nadupanějším případem a skvělejším a nenucenějším představením ústřední dvojice detektivů. Dokonalé stopy netrpí žádným z obvyklých nešvarů zahajovacích dílů. Autorka vsadila vabank od první kapitoly a vyplatilo se jí to. Čtenáře doslova vhodila do víru událostí a nechala jej, jestli se naučí plavat, nebo ne, stejně jako její hrdinové, potýkající se s mnoha osobními i pracovními potížemi. Policejní práce je doslova mravenčí, a když se ještě musíte v týmu potýkat s někým, kdo vám svou prací doslova hází klacky pod nohy a s vyčerpávajícím řetězcem velení, na výkonnosti vám to zrovna nepřidá. Callanach je naštěstí nezmar s perfektním instinktem a v tandemu s Avou tvoří neporazitelné duo, které vás bude bavit. A ženskou, která by psala šílenější násilné scény, abyste pohledali. Protože toto bylo tedy opravdu silné kafe.

90 %
Share:

3. 9. 2018

Johana – Dostálová, Horáková, Sheinostová

Johana se narodila v polovině sedmdesátých let a dětství prožila ve vinohradském činžáku. Nejlépe se cítila s otevřenou knihu v ruce a ve společnosti své milované babičky. Otce si nepamatuje a vztah s matkou je poněkud komplikovaný. Johana vyrostla, prožila Sametovou revoluci i první lásky. Prošla si divokým obdobím i chvílemi pokory a rezignace. Měla možnosti, o kterých si jiní mohli nechat jen zdát. Do života si nese velké břemeno, které jí celoživotně přiživovala nešťastná matka, jež, ač by to nikdy nepřiznala, se nikdy nevzpamatovala z odchodu Johanina otce. Johana vyrůstala v prostředí nenávisti k mužům, tedy hlavně v těch momentech, kdy matčina nejnovější známost opět vzala kramle.

Johana by mohla být obrazem tisícovky žen narozených v sedmdesátých letech. Je to normální holka, která se nikdy pořádně nesnažila vymanit z ulity, do které jí uvrhla její vlastní matka. Jako by se nikdy nesnažila být šťastná a spokojená s fází života, ve které se právě nachází. Právě univerzálnost Johaniny postavy a skutečnost, že se její prožitky tak podobaly vzpomínkám mnohých dnešních čtyřicátnic, dělá z knihy něco, co přitáhne pozornost nejen Husákových dětí. Johanin příběh je vyprávěn jako z rychlíku, až někdy máte pocit, že autorky před publikováním knihy smazaly každý druhý řádek textu a vše ubíhá snad až příliš rychle. Zběsilé tempo má však být příznačné pro to, že Johana životem tak nějak prolétla, aniž by prožila něco neobvyklého. Johana je pochmurnou vizí lidského osudu a připomínkou, že ne každý musí nutně prožít ukázkový a dokonalý život.

Autorky do příběhu vložily připomínky příslušných období jako přátelské zamávání čtenáři na jednotlivé více či méně významné momenty historie, které mají jednak za úkol příběh zasadit do kontextu doby a navíc mají nějakým způsobem klíčový význam pro samotné autorky. Dočteme se o zvonění klíči, bouřlivých devadesátkách, útocích na dvojčata, slávě kolem zvolení Baracka Obamy prezidentem, konce světa podle Mayského kalendáře a dalších menších zmínek o dobových programech či například módě. Čtenář si tak řekne, že to přece prožil taky a cítí se být součástí příběhu. Je to jako nostalgické naťuknutí pro ty, kdo dobu pamatují a faktografická novinka pro mladší ročníky či zapomnětlivější jedince. Stejně jako tomu bývá v životě, i pro Johanu byly některé významné momenty podstatnější, jiné, ač ji v podstatě minuly, zkrátka proběhly a ona je zaznamenala. Tím se kniha posouvá do reality a tím je právě zajímavá.

Johana je naivní hrdinka a není holkou, se kterou byste šli na kafe, pokud byste měli vybrat literární postavu, která vás baví, a měli jste moc ji oživit. Johana si snad podvědomě po vzoru své matky vybírá nevhodné partnery do života. Má zkrátka smůlu, nebo snad používá matčin příklad jako výmluvu pro svou vlastní neschopnost dovolit si být šťastná? Nebo skutečně nemá šanci na splnění prorockých slov její babičky, která zněla „však on přijde, holčičko“.

Johana je čistokrevným čtením pro ženy a to bez pejorativního podtónu. Nehraje si na vysokou literaturu, nemá zájem moralizovat, ani aspirovat na literární ocenění či se zapsat do historie. Svůj úkol pobavit a ukázat čtenářům, že i ten jejich příběh je hodný toho dostat se na stránky knihy Johana plní s přehledem. Je to odpočinková četba na slovo vzatá a nic jiného od ní ani nečekejte. Kromě jiného je zajímavá i tím, že je psána třemi autorkami a čtenáře baví spekulovat nad tím, která z žen provedla Johanu dětstvím, která se postarala o bouřlivé dospívání a čím dílem je její dospělá existence. Autorky rády jako součást hry ohledně řešení tohoto sporu zůstávají tajemné. Johana není nutně splněným snem každého čtenáře, ale pokud k ní budete přistupovat s rezervou, je jisté, že si ji užijete.

70 %
Share:

30. 8. 2018

Na odvrácené straně - Anthony O'Neill

Na odvrácené straně Měsíce, kterou ze Země nikdy neuvidíte, sídlí město Sín. Město hříchu, založené původně jako trestanecká kolonie, do níž lze odklidit nejhorší z nejhorších zločinců, kteří si zde mohou svůj trest stranou od lidí a navíc udělat službu vědě. Výměnou za relativní luxus a pohodlí v soukromém vězení, kde si oproti tomu, co by je čekalo na zemi, žijí jako v bavlnce, mají za úkol pouze zaznamenávat, co provedou životní podmínky na odvrácené straně s jejich zdravotním stavem. Na zločin a kriminalitu se tu nahlíží trochu jinak, než na Zemi, ale to má v úmyslu změnit poručík Damien Zackon, polda se smyslem pro integritu, spravedlnost a bojovník za pravdu. I jako zelenáč v novém týmu, dostane na starosti vedení vyšetřování brutálního atentátu, i množících se záhadných úmrtí. Jenže na odvrácené straně chodí věci trochu jinak a laxnost kolegů mu v jeho snažení příliš nepomáhá. Spíš naopak. Do čeho se to jen zapletl, když se rozhodl jako podezřelé vyšetřovat i zakladatele Sínu a jeho ambiciózní a nebezpečnou dceru?

Damien Zackon je na odvrácenou stranu Měsíce odklizen v rámci programu na ochranu svědků. Na Zemi pro něj začala být trochu horká půda a vysoce postaveným osobnostem Sínu se právě hodilo do krámu, že by nadaný polda mohl trochu oživit místní policejní sbor. Zackon se stále snaží pochopit, jak přesně funguje právo na místě, kde je trestanců několikanásobně více, než počestných obyvatel, zatímco se měsíční krajinou prohání vraždící android, jehož jediným cílem je dojít do Města hříchu, dobýt jej a stát se jeho vládcem.

Na odvrácené straně láká všechny fanoušky noirových příběhů, filmů Quentina Tarantina i humorného románu Marťan. Autor si nikterak nebere servítky, masakr střídá masakr a s jazykovou cenzurou si O’Neill hlavu neláme už vůbec. Největším tahounem příběhu je rozhodně vraždící android, hláškující na každém kroku a přitažlivě neznámé a temně tajemné prostředí odvrácené strany. Těšíte se na detektivku v neotřelém vesmírném prostředí? Dostanete ji. Očekáváte román, kde vás rozesměje každá druhá stránka svým bizarním humorem? Tím Na odvrácené straně skutečně je. Hledáte nečekaně eskalující sci-fi nářez, kde se nikdo s ničím nepáře? Tak proč ještě nečtete?

Anthony O’Neill si ve své knize se čtenářem vyloženě hraje. Jakmile se naladíte na jeho vlnu, rychle pochopíte, kam tohle bude směřovat a už zbývá se jen pohodlně usadit a nechat se unášet do míst, ze kterých není návratu. Na odvrácené straně není nic pro citlivky, puritány a škarohlídy, kteří hledí jen na to, jestli má kniha uměleckou hodnotu, či přináší poučení nebo poselství, případně jestli je dostatečně věrná současným trendům. Je to zkrátka o městě hříchu, čili nemůžeme všude čekat duhy, jednorožce a cukrovou vatu, ale spíš utrhané končetiny, fleky od krve, lačnění po moci a slávě a všudypřítomný měsíční prach, který vám pomalu ale jistě zanáší každou dutinku a jakmile vám zaplní plíce, je s vámi amen.

Měsíc, jak ho líčí Anthony O’Neill je skutečně nehostinným místem k životu a je vhodný rovnou měrou pro největší spodinu společnosti a adrenalinové nadšence, kteří chtějí jednou v životě prožít něco, na co až do smrti nezapomenou. Jakkoli ta smrt může nastat brzy. Kniha je brutální, vulgární, svébytná a neprvoplánová. Nesnaží se zalíbit a vlísat do přízně konvenčnímu čtenáři. Musíte ji prostě brát takovou, jaká je a buď vám vezme vítr z plachet svou originalitou, nebo vám bude naprosto lhostejná.

Na odvrácené straně si nehraje na vysokou literaturu a pravděpodobně se zalíbí poměrně úzké sortě čtenářů. Musí se vám trefit do nálady a nesmíte ji brát moc vážně. Za příjemný čtenářský zážitek se zasloužil i Jan Kalandra, kterému se povedlo bravurně převést některé z nejsrandovnějších a zdánlivě nepřeložitelných vtípků a hlášek do češtiny. Kolikrát se u knihy nahlas zasmějete, můžete porovnávat snad jedině s počtem vašich údivů nad tím, kam až se autor nebál zajít a vaším tiše zamumlaným „a do **** (doplňte sami svoje oblíbené sprosté slovo). Na odvrácené straně má potenciál ve všech žánrech, do kterých zasahuje. K dokonalosti knize sice pár chloupků chybí, jelikož po nadupané první třetině kniha přichází o zběsilé tempo, kterým měla, co se hodnocení týče našlápnuto hodně vysoko. Rozpačitý prostředek už nedokázal vyvážit ani netypický a nečekaný závěr, kde autorovo nadšení, které jako by se na chvíli vytratilo, zase začínáte poznávat. Láká-li vás nekorektní humor, nesmyslná brutalita či samotný fakt, že se v knize vyskytuje android, kterému přeskočilo a vraždí na potkání, pusťte se do toho. Přesně pro vás je totiž kniha patrně určená.

70 %

Tak co, máte chuť poznat Odvrácenou stranu?
Knížku mi jako vždy ochotně poskytly skvělé holky z e-shopu megaknihy.cz, za což jim patří dík!
Share:

28. 8. 2018

Běžkyně - Peter May (Čínské thrillery #5)

Čas olympijských her v Pekingu je pomalu na spadnutí a Čínou se šíří vzrušení očekávání takového množství medailí, o kterém se jim už dlouho nesnilo. Sportovci jsou ve vrcholné formě a Čína má mezi nimi hned několik černých koní. Naděje však pohasíná v momentě, kdy je v bazénu nalezen oběšený favorizovaný plavec. Okolnosti jeho smrti jsou matoucí. Zapřisáhlý abstinent zemřel s nadměrnou hladinou alkoholu v krvi a navíc se zdá se na poslední chvíli před smrtí zbavil svého ikonického účesu. Dalším hřebíčkem do rakve olympijského vítězství je pak úmrtí nadějného vzpěrače za politicky kontroverzních okolností, jež pokud by prosákly na veřejnost, tak by vyvolaly skandál, který momentálně Čína nemůže potřebovat. Policejní oddělení jedna se tedy podrobnosti o případu pokouší ututlat a pouští se do vyšetřování smrtí, ze kterých se nakonec vyklubou vraždy, které spolu souvisí, i když nikdo zatím nemá ponětí jak.

Série Čínských thrillerů si Běžkyní připisuje již páté pokračování a není tedy překvapením, že se i tentokrát čtenáři shledávají s oblíbeným detektivem Li Jenem, snad trochu chladným a odtažitým, ale disciplinovaným a milujícím mužem odhodlaným pro svůj vysněný život obětovat vše, na čem mu záleží nejvíc. Jeho soužití s americkou soudní lékařkou Margaret Campbellovou je trnem v oku jeho nadřízeným i těm nejvýše postaveným v zemi. V Číně je nepřípustné, aby policista měl vztah podobný tomu jeho. A všichni to Li Jenovi dávají okatě najevo.

Tato recenze byla napsána pro KNIHCENTRUM Revue.
Celé její znění si můžete přečíst zde.
Share:

26. 8. 2018

Manželka mezi námi - Greer Hendricks a Sarah Pekkanen

Poté, co ji Richard opustil a rozhodl se manželku nahradit mladší a krásnější ženou, se Vanessa zhroutila a odstěhovala se ke své tetě Charlotte. Nyní se Richardově nové snoubence lepí na paty a je jí dokonale posedlá. Poprvé po deseti letech musí Vanessa chodit do práce, ve skříni jí nevisí nepřeberné množství modelů od návrhářů a v lednici nečeká luxusní víno ani nejvybranější lahůdky. Hořké sousto odloučení a ztráta statutu paní Thompsonové se polyká o to hůře, když Vanessa sama ví, že v tom ani ona není zcela nevinně. Selhala v kritickém aspektu manželství a nedokázala Richardovi dát potomka. Nyní se ztrácí před očima a svou bolest utápí v alkoholu. Rekapituluje poslední roky svého života a snaží se posbírat zbytky své důstojnosti. A především se soustředí na život své sokyně.

V den, kdy potkala Richarda, se Vanessa ocitla v pohádce. Královsky bohatý, štědrý, charismatický a šarmantní gentleman se zamiloval zrovna do ní. Velmi rychle se vžila do role dokonalé ženušky vlivného podnikatele. Teď ale přišla o všechno. A pomyšlení, že si Richard vezme jinou ženu, ji bolí tak moc, že se rozhodne vzít situaci do vlastních rukou. Má totiž plán.
Recenze byla napsána pro web cbdb.cz. Její kompletní znění naleznete zde.
Za recenzní výtisk bych touto cestou ráda poděkovala webu cbdb.cz a nakladatelství Motto.
Share:

25. 8. 2018

Odloučení - Katie Kitamura

Chistopher odjíždí do Řecka hledat inspiraci k napsání své nejnovější knihy. Teprve když se mu matka nemůže dovolat, požádá jeho manželku, zda by se ho nevydala hledat. Isabella netuší, že její snacha už se synem nežije, že se jejich manželství rozpadlo. Nevěděl to nikdo, kromě nich, rozhodli se nechat si to pro sebe. Vydává se tedy na cestu do Řecka, najít svého manžela, aby uchlácholila jeho matku. Christopher však není k nalezení na hotelu, ani nikde v okolí. V mezičase se tedy snaží užít si příjemný klid hotelu, kde již skončila sezóna a utřídit si myšlenky.

Pro bezejmennou vypravěčku by cesta do Řecka měla být symbolickou tečkou za společným soužitím. Přijela sem s jediným záměrem, který se od Isabellina zásadně lišil. Přijela Christophera požádat o rozvod. Nemohla tušit, jak definitivní bude jejich odloučení, alespoň do okamžiku, kdy je Christopher nalezen mrtvý v příkopu u opuštěné cesty.

K Odloučení nesmíte po přečtení zavádějící anotace přistupovat s očekáváními příběhu s detektivním nádechem. Tato kniha nemá být pátráním po příčinách, ani hledání řešení. Neohromí každého, musíte se ji naučit vnímat takovou, jaká je a tak ji přijmout a pak v ní uvidíte to, co autorka ukryla mezi řádky. Odloučení je o tom, že manželství může jen tak vyšumět a jeho konec nemusí být nutně indikován nevěrou, nějakým konkrétním okamžikem, slovem nebo událostí. A naopak nevěra může být pevnou součástí manželství, jakkoli se to může zdát podivné. Lidé mají tendenci si neustále něco nalhávat, jen aby život učinili snesitelnějším. Jen aby se všechno zdálo být ve správných kolejích, ať už při pohledu zvenčí, nebo zevnitř. Někdy zkrátka chcete, aby vše bylo takové, jako je ve vaší vylhané realitě.

Neosobní způsob vyprávění vás nutí pochybovat, zda manželství vůbec někdy existovalo, zda bylo období soužití skutečné. Hrdinka se babrá v tom, jaký byl on, ne jací byli oni dva spolu. Nezdá se, že by vůbec měla nějaké emoce. Že by na své manželství vzpomínala s nostalgií, vztekem, nebo že by na poslední roky vůbec měla nějaký názor. Její vyprávění je pozvolné, neosobní, přesto jaksi palčivé a naléhavé. Zásadní otázky, které jsou v textu nastoleny i které vytanou v hlavě čtenářům, zůstanou nezodpovězeny. Připravte se na frustrující nedostatek zdánlivého uzavření.

Celý příběh se víceméně odehrává v hlavě hlavní hrdinky, v jejím vnitřním světě, který je jednoduše pochopitelný pouze pro ni. Časem se stává lehce repetitivním, nicméně množství paralel, přirovnání a přiblížení vyrovnává nedostatek emoční investice vypravěčky, o které víme jen to, že je překladatelkou. Možná právě její povolání a také to, že od autorky nedostala jméno, je tím, co ji definuje. Má být pouze zprostředkovatelem. Někým, kdo má v podstatě zůstat neviditelným, pokud svou práci odvede dobře.

Věcné a syrové vyprávění postrádající děj, zabývající se všední situací tematicky zapadá do osobité Světové knihovny Odeon, která přináší kousky, které nezalichotí každému. Román vyžaduje spolupráci čtenáře s textem a jeho schopnost nahlédnout pod povrch vnitřního monologu hrdinky. Čtenář nemůže jen pasivně vstřebávat postřehy vypravěčky, musí sám analyzovat a seskládat jednotlivé dílky dohromady tak, jak patří. Tísnivá atmosféra řeckého městečka, proměněného k nepoznání nedávnými požáry a zmrtvělého poté, co přišlo o turisty, dodává pochmurnému románu něco navíc. Neschopnost, nemožnost nebo neochota se vymanit ze vztahu, který dávno nefunguje, je popsána osobitě a neotřele. Stejně tak naťuknutá témata nejsou právě obvyklá, na rozdíl od hlavní problematiky – rozpadu manželství, která je naopak propírána v každé druhé knize. Do četby Odloučení se musíte pustit bez očekávání. Musíte na sebe příběh nechat působit tak, jak plyne. Pozvolně a beze spěchu. Pak jej možná doceníte.

70 %

Share:

22. 8. 2018

Temné říční proudy - Sharon J. Bolton (Lacey Flint #4)

Lacey se stále ještě zotavuje z traumat, o která se jí postaraly poslední případy. I když měla našlápnuto k povýšení, v zájmu zachování příčetnosti a vlastní bezpečnosti se rozhodla vrátit do uniformy a začít v podstatě od znova u říční policie na pozici konstábla. Bydlí na hausbótu a pomalu se opět smiřuje s Temží. Jako terapii zvolila plavání přímo v Temži, i když jí od něj všichni odrazují. A co čert nechtěl, Lacey během jedné ze svých ranních rozcviček nachází utopence. Jedná se o tělo mladé ženy zabalené v bílém plátěném rubáši. Na celé scéně z místa činu je cosi znepokojivého, co okamžitě spouští v Laceyině mysli alarm. Je to právě ona, kdo přichází na souvislost, která z obyčejného případu utonutí dělá několikanásobnou vraždu. Postupem času se navíc zdá, jako by si pachatel přál, aby se do případu zapojila právě Lacey. Ale jak moc hlavní má být její role, to začne být patrné až v momentě, kdy je skoro pozdě.

Lacey by si ráda myslela, že se ničeho nebojí. Jsou však věci, které jí pochopitelně děsí k smrti. Temže k nim už ale přestává patřit, ačkoli ohrozila její život dokonce více, než jednou a ona se s temnou a hrozivou masou vody pomalu ale jistě sžívá, doslova i obrazně. Lacey si nikoho příliš nepouští k tělu, přesto si, spíš mimoděk, díky své odvaze a unikátní osobnosti vybudovala několik vztahů, jež by měl ve svém životě poznat každý, a lidé ji mají zkrátka rádi, ačkoli si pořád hýčká mnohá tajemství. Je tu Dana, její nadřízená, které mladá a někdy paličatá svérázná Lacey občas pije krev, přesto si tak nějak nemůže pomoci a má ji v oblibě, Ray, soused z lodi a parťák na plavání a v neposlední řadě Joesbury, se kterým si vybudovala pouto, jemuž se nepodobá nic, co dosud prožila. Ten je však najednou kvůli práci opět pryč.

Temné říční proudy se řadí na čtvrté místo v sérii o Lacey Flintové. Sérii, kde v každém díle hlavní hrdinka málem položí život a její pozice na škále dobra a zla neustále balancuje na základech pofidérní minulosti, o které se čtenář dozvídá v průběhu série stále sotva víc, než útržky, které mu nedají spát. Pokud se dá o autorce říci, že je excelentní vypravěčkou akčních scén, její talent pro obrazotvorné popisy se na čtenáře z každé stránky řítí hned v závěsu. Každá zátoka, každá vlnka na Temži, každý kanál i přístaviště se zdají tak reálné, jako byste postavám stáli po boku a cítili na kůži vlhký vzduch tak typický pro okolí vodních toků. Temže ve vás skrz stránky budí respekt a vy dovedete jen lapat po dechu při představě, že se s Lacey noříte do jejích temných nepřátelských ledových hlubin. Přidanou hodnotou příběhu je rozhodně problematika imigrantů a také legenda či smyšlenka o mořské panně zjevující se na hladině Temže.

Klást vodítka, která jsou v danou chvíli naprosto přirozeným, nenápadným a mezi řečí proneseným střípkem informací, na nějž se nijak nezaměříte, ale při zpětném pohledu je tak očividný, to je právě Boltoninou specialitou. Nikdy vás na svůj záměr neupozorní dřív, než sama chce. Tok příběhu kočíruje vždy ona a otěže drží pevně v rukách vždy a za každých okolností. V momentě, kdy získáte pocit, že máte jasno a že jste pro tentokrát autorku přechytračili, ona je opět o pár kroků napřed a vzápětí vás škodolibě vyvede z omylu a vy jste opět na startovní čáře soukromého pátrání. Autorčin cit pro to, co je kdy důležité a co lze opomenout a ponechat v pozadí je nepředstavitelně rozvinutý a talent pro slovo psané nesporný. Její knihy se čtou samy a návrat k jejím postavám je jako setkání s přáteli, jež znáte po celý svůj život. Ať už od posledního setkání uplynula jakkoli dlouhá doba, odstup se setře, jakmile uvidíte první větu a čas odloučení najednou jako by neexistoval.

Bolton se nikdy nedrží zpátky. Její zápletky jsou originální, zajímavé a někdy až lehce přehnané. Ale to vůbec nevadí. Není právě vzrušení z nepoznaného a nepoznatelného to, co u thrillerů hledáme a chceme prožít? Kniha je až zarážejícím způsobem nadupaná akcí, přitom se zvládá soustředit i na skutečně svíravou a ponurou atmosféru. Je opravdu stejná jako řeka Temže. Na první pohled tajemná, líná a až poklidná, v jádru však divoká, nespoutaná a nevypočitatelná.

Temné říční proudy si v sobě nesou veškeré předpoklady pro skvělou knihu. Jakmile začnete, nebudete moci přestat číst a autorka vás donutí si dokonce zjišťovat víc o některých použitých motivech, nad kterými byste možná u jiných příběhů mávli rukou. Zkrátka vás bude zajímat, kde bere inspiraci a jak moc se tato inspirace zakládá na realitě. Temné říční proudy si můžete v klidu přečíst bez znalosti předchozích dílů, ačkoli by byla obrovská škoda se o ně ochudit úplně. Temné říční proudy však neprozrazují příliš z předcházejících případů, ale zároveň nabízí uspokojení i pro čtenáře, kteří s Lacey prožili Už mě vidíš?, Volavku i Tak to je, tak to bude. Čtvrtý díl této série je takřka vymodlenou záležitostí a ještě, že je láska fanoušků k této spisovatelce tak silná, protože o tenhle skvost byste se opravdu neměli ochudit. Bolton je pro mnohé osobní královnou mezi britskými autorkami detektivek a myslím, že titul nějakou dobu zvládne obhajovat. Jak je vidno, hýří nápady, které neomrzí a její styl zkrátka baví. Opakovaně a nezlomně, protože tahle žena má rozhodně v rukávu ještě mnoho trumfů.


90 %

Za zaslání reading copy ze srdce děkuji svému milému Dominu
Temné říční proudy prostě číst chcete, kupujte přímo na webu dominoknihy.cz

Recenze byla napsána v rámci spolupráce s webem cbdb.cz a naleznete ji i zde.

Share:

12. 8. 2018

40 dní pěšky do Jeruzaléma - Ladislav Zibura

Jakmile Ladislav Zibura zjistil, že existuje něco jako pěší poutě, okamžitě ho to nadchlo. A o několik uskutečněných cest později se rozhodl své zážitky zachytit i na stránky knihy, aby se o radost z cestování podělil s těmi, kdo z nějakého důvodu vyrazit sami nemohou, nebo se bojí a potřebují ten správný impuls. Nyní můžete držet v ruce jeho debut 40 dní pěšky do Jeruzaléma dokonce v novém kabátku, kde vypráví o své klopotné, ale pozoruhodné cestě přes Turecko a Izrael, kam se vydává úplně sám, jen s hrstkou nezbytných věcí, vyzbrojen nekorektním humorem, vírou v dobré lidi a v neopakovatelná setkání.

Tehdy dvaadvacetiletý Ladislav Zibura a nyní jeden z nejprodávanějších současných českých autorů vůbec nerespektuje mapy, postrádá orientační smysl, zato oplývá skvělým sebeshazujícím smyslem pro humor, vytváří postavu prince Ládíka, která má být ještě vtipnější a ještě nešikovnější verzí sebe sama a ve svém zestručněném deníku z cest ukazuje skeptikům, že všude na světě jsou lidi z podobného těsta. Ládík neochvějně věří v dobrotu lidí a v to, že jsou všichni lidé na světě vlastně stejní. Že nejhodnější a nejpohostinnější jsou ti nejchudší z nejchudších, protože zkrátka zůstanou chudí, a nemají co ztratit, a že peníze člověka akorát kazí.

Pokud jste namlsaní z novějších knih a jejich krásných ilustrací, můžete být ještě rádi v případě, že vlastníte novější vydání s krásnou obálkou Tomski&Polanski. Sám Zibura první vydání nemá rád a dokonce pro nešťastníky, kteří jej vlastní vydal i samostatnou obálku přepracovaného vydání, která na to staré pasuje, aby si ji zájemci mohli v případě potřeby obalit hezčím, vkusnějším přebalem, který se hodí k následujícím knihám. Komické karikaturistické stripy, které z prvního vydání prozatím zůstaly i ve verzi knihy s novou obálkou možná celostránkovým a celobarevným malbám nesahají ani po kotníky, mají však také něco do sebe a jejich komickou hodnotu rozhodně oceníte. Poznámky v rámečcích pak doplňují informace o situacích či místech a zasazují výpravu do historického či faktického rámce, což ocení ti, kdo příliš nehoví dějepisným a geografickým vědám.

Ladislav popisuje i ty nejobyčejnější věci jako zázraky a svým nezaměnitelným stylem jim skutečně určité kouzlo dodává. Cesta mu uštědří hned několik životních lekcí, a ačkoli pouť z jeho vyprávění působí téměř idylicky, mezi řádky lze vyčíst, že ani věčně optimistickému a usměvavému Ládíkovi nebylo vždycky do skoku. Ládík je zásadový muž a drží se pravidel, která si sám pro sebe stanovil hned na začátku. Všude chodí pěšky a poznává místní kulturu tím nejautentičtějším možným způsobem. Přes místní lidi, kteří mu sami nabídnou střechu nad hlavou, nebo rádi prohodí pár slov lámanou společnou řečí.

Ladislav Zibura dokáže i z popisu toho, jak se na takové pouti chodí na velkou, udělat neskutečnou grotesku. Tento literárně nadaný mladý muž se zapsal do povědomí jako veřejná osobnost nejen díky obnově fenoménu cestování a svému působení v AZ kvízu, kde využil velmi neotřelou strategii, ale i jako komik a glosátor z facebooku, kde zaznamenává komické zážitky, ale využívá svého dosahu i pro šíření podstatných myšlenek a záměrů. Za zmínku stojí i jeho přednášky, pořádané jako turné po vlastech, sálech a kulturácích České republiky, kde podává zhuštěnou verzi příběhů ze své knihy, okořeněnou dalšími vtipy a zážitky. Ladislav Zibura přinesl na český knižní trh čerstvý vítr a všichni jeho příznivci jen netrpělivě čekají, kam se jeho prostřednictvím budou moci podívat příště. V Ládíkově podání totiž není nic jednoduššího, než se vydat na cestu a prožívat nejlepší chvíle života.

90 %
Share:

9. 8. 2018

Nejlepší pro všechny - Petra Soukupová (audiokniha)

Hana je herečka. Jako velice mladá otěhotněla a teď je svobodnou matkou desetiletého průšviháře Viktora. Svým rodičům neprozradila, kdo je jeho otec a nyní si neví rady se svým synem a vlastně ani s celým životem. Viktor jí svými vylomeninami všechno komplikuje a jeho dvojka z chování je poslední kapkou do už tak velkého a přeplněného poháru trpělivosti. Hana se rozhodně Viktora přestěhovat ke své matce. Eva bydlí na vesnici a má svůj vlastní názor na dceřin život a způsob, kterým přistupuje k Viktorově výchově. Sama hodlá vnuka držet zkrátka a konečně z něj udělat slušného člověka. Viktor na svou matku nedá dopustit, přesto že mu není ideálním rodičem ani životním vzorem a babičky se trochu bojí. Přestěhování na vesnici bere od Hany jako největší zradu. Podezřívá matku, že se ho jen potřebuje zbavit, protože jeho přítomnost jí kazí navazování známostí se stále přicházejícími a odcházejícími novými muži.

Nejlepší pro všechny je opravdovým, všedním a téměř každodenním příběhem, kde se sváří představy tří generací o tom, co je štěstí, jak by se měl člověk chovat, co by měl dělat a komu by se měl zodpovídat ze svých činů. Je tu babička Eva, přísná, ale spravedlivá, dobrosrdečná, milující, tvrdohlavá, ale především nezdolná. Hana, herečka s celoživotní rolí korunovaného alibistického a rozmazleného sobce, který se pořád lituje. I když Viktora miluje nejvíc na světě, je poněkud strohá a díky frustraci ze svého zmařeného života si většinu času připadá těžce nedoceněná. A v neposlední řadě darebák Viktor. Zlobivý, znuděný a rozmazlený, ve skutečnosti však empatický a tvárný. Všechny postavy jsou jako živé. Fungují nejen na papíře, vystupují z knihy jako reální lidé, nejspíš je znáte ze svého vlastního okolí. I samotná vesnička, do které Soukupová děj zasadila, před vámi vyvstává plasticky a detailně. Mikrodramata odehrávající se za plotem každého z pozemků se vás dotknou, protože je znáte. Protože máte pocit, jako by Soukupová psala o tom, co se denně děje kolem vás.

Petra Soukupová nepíše černobílé příběhy. Pro každého má něco a typicky vás donutí vždy se přiklonit na stranu postavy, která má právě slovo. V jejím podání má každý v něčem pravdu, každý je v právu, každý může mít utkvělou představu o tom, jak by rád aby někdo jiný žil svůj život podle našich představ. Když je to dost dobré pro nás, musí to být nejlepší i pro ostatní – no ne?

O každé postavě v Nejlepší pro všechny by se dalo říci, že má vlastní jazyk, a že vnáší do textu svou vlastní zvláštnost, svůj otisk. I bez toho, že zpracování audioknihy se ujali hned tři interpreti, byste bez potíží okamžitě dokázali rozpoznat, kdo je právě u kormidla příběhu. Pro roli Viktora byl bravurně vybrán nesmírně sympatický herec, moderátor a dabér Jan Cina, který se pro rošťáckého, ale dobrosrdečného kluka hodí lépe, než jakýkoli dětský herec, kterého byste si dovedli představit. Jeho hlas bude známý především fanouškům Hry o trůny, kde se postaral o dabing Joffreyho či těm, kdo milují Průměrňákovi, kde jeho hlasem mluví Axel. Cina se svým přednesem dovede pracovat tak, že máte před očima dokonalou podobu malého Viktora v kterékoli situaci, kterou si Soukupová zamane. Haniných kapitol se ujala divadelní i filmová herečka Martina Krátká a babičku Evu načetla Milena Steinmasslová alias například paní Kudrnová z Ranče U zelené sedmy.

V Nejlepší pro všechny Soukupová více než kdekoli jinde zdůrazňuje, že děti vnímají víc, než si dospělí myslí. Že dítě vycítí, že rodič nezvládá, že ho nechtěl, že je mu denní připomínkou jeho selhání a že jej podvědomě viní za zmařenou kariéru i život. Soukupová jako obvykle překvapivě přesně mluví ústy dítěte. Její přehled o tom, co frčí v dnešní generaci dětí, přispívá k opravdovosti a přitažlivosti vyprávění a dobře zvládnuté reálie jsou její velkou výhodou.

Nejlepší pro všechny je pouze částí dvojdílné skládačky. Zároveň s knihou pro dospělé totiž autorka vydala i knihu pro děti. Nejlepší pro všechny a Kdo zabil Snížka, mohou existovat samostatně i dohromady, přitom nelze ani v jednom případě říct, že by něco přebývalo nebo chybělo. Propojení s dětským příběhem přijde vhod, dává další rozměr, nebo spíš další vrstvu soběstačné dějové lince a nadšencům dává další šanci se shledat s oblíbenými hrdiny a možná se trochu vrátit do dětství.

Absence přímé řeči člověka drží na pozoru. Chybí rušivé předěly a zbytečné časové skoky, všechno se prostě děje, plyne, odehrává, jako na filmovém plátně, nebo na ulici přímo před vašima očima. Soukupová umí dojímat lidskostí, opravdovostí, životem. Možná by vás překvapilo, kterou z hlavních postav si oblíbí ostatní a to je na tom právě to krásné.

Zpracování audioknihy je skutečně ohromující a pokud vůbec něco mohlo takhle skvělé a takřka bezchybné knize udělat velkou službu, byla to právě správná volba interpretů i celkového znění audioknihy. Nakladatelství OneHotBook se své role jako obvykle zhostilo s elegancí sobě vlastní a přineslo posluchačům dokonalé ztělesnění perfektně vystavěných postav i příběhu. Hudební oddělovače kapitol skvěle nastolí atmosféru a posluchač se již předem naladí na drama, melancholii či komedii. Rychlost přednesu je příjemná, dobře se poslouchá i ve zrychleném tempu, což ocení nejeden milovník audioknih.

To co si myslíme, že je pro ostatní dobré, je většinou to, co bylo nejlepší pro nás. Podvědomě vždy kopeme za svůj vlastní tým a jakkoli stojí na začátku dobré úmysly, následné činy mohou dobrý skutek zadusit hned v zárodku. Nejlepší pro všechny nádherně popisuje rodinnou dynamiku a všechny možné typy rodinných vztahů, nejmileji snad vývoj vztahu babičky s vnukem. Nejlepší pro všechny suverénně aspiruje na post nejzdařilejší knihy Petry Soukupové, pokud by vůbec bylo možné mezi tolika skvělými tituly vybrat jen jednu jedinou. Nejlepší pro všechny je ideálním společníkem na cesty. Udrží vaši pozornost a vy nebudete chtít přestat poslouchat. A jakmile se vám na displeji zobrazí zpráva „doposlouchali jste audioknihu“, s chutí přetočíte na začátek a začnete na novo. Až tak návyková Soukupová je.

100 % 

Audiokniha Nejlepší pro všechny je dostupná na webu audiolibrix.com
Nejlepší pro všechny

Potřebujete ještě poradit s rozhodnutím, zda se do knihy pustit? Poslechněte si krátkou ukázku.



Za poskytnutí audioknihy k recenzi děkuji touto cestou webu audiolibrix.com
Share:

7. 8. 2018

O překládání s překladatelem - Magdaléna Stárková

Asi jen vytrvalí čtenáři mého blogu si pamatují na sérii O překládání s překladatelem. Nedávno jsem zjistila, že mám v zásobě ještě jeden rozhovor a je mi opravdu hanba, že jsem jej nezveřejnila. Člověk by nevěřil, jak ohromné a neskutečné množství času uplynulo od toho posledního, ale je to tak. Nicméně rozhovor je stále relevantní a já jsem se k němu sama s radostí a pokorou vrátila. Paní Stárková mě ohromila svými obsáhlými odpověďmi a naprostou bezprostředností. Možná právě proto jsem si ji ve svých začátcích nechala na konec, jako třešničku na dortu.


Medailonek překladatelky: 


Magdaléna Stárková (* 1984), původem z Olomouce, je básnířka, překladatelka, písňová textařka a
prozaička, absolventka anglické a polské filologie a judaistiky na Univerzitě Palackého a Jewish Studies na CEU v Budapešti. Publikovala v časopisech Lžička v šuplíku, H_aluze, Host a Kulturní noviny a podílí se na povídkových antologiích Moře a pláž (2012) a O lidech a psech (2013, obě nakladatelství Listen). Účastní se literárních soutěží, např. při olomouckém Týdnu poezie nebo v německých Brémách na festivalu Poetry on the Road. Je autorkou básnických sbírek Povyjan (2012) a Modře a měkce (2013) a povídkové knihy Modré okenice (2015). Překládá převážně literaturu pro děti a mladé dospělé, za všechny například Školu dobra a zla, Můj život u sousedů, Kluk mého srdce, Čemu jsem věřila a Šepotání. V současné době působí v německých Brémách.


Jak dlouho se zabýváte profesionálním překládáním?
Pokud se nepletu, někdy od roku 2012. Předtím jsem sice taky občas něco přeložila, ale byly to srdcové záležitosti.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Když překládám, žiju v těsném kontaktu s postavami. Je to skoro jako najít si nové kamarády a já si nové kamarády nacházím ráda. Ponořím se do příběhu, musím přemýšlet nad tím, kdo vlastně v příběhu vystupuje, jak asi přemýšlí, jak mi bude mluvit, když mu vložím do pusy češtinu. Kromě toho se překladatel pořád učí. Každá kniha se odehrává ve specifickém prostředí, o kterém člověk musí něco vědět, takže si z každého titulu něco vezmu a něco nového poznám. Překlady se vlastně podobají mojí druhé vášni – cestování. Člověk někam přijede, něco uvidí, něco ochutná, a potom se s lehkou melancholií v srdci stáhne zpět do důvěrně známého domova.

Co je pro vás hlavním faktorem při rozhodování, zda knihu přeložíte, nebo ne? Je vůbec takové rozhodnutí ve vašich rukou?
Rozhodnutí v mých rukou rozhodně je, ale přiznám se, že práci neodmítám. Každý titul je něčím zajímavý.

Jak probíhá přidělování knih k překladu? Můžete nakladatelství sám/sama navrhnout knihu k vydání, nebo vám je vždy prostě nabídnut určitý titul a poraďte si s ním?
Většinou mám „svoje“ autory, kterým propůjčím kus srdce. Zatím pokorně akceptuji, co mi dodá nakladatelství, protože pracuji se skvělým týmem, kterému věřím, a který ví, co dělá. Kdybych narazila na zajímavý titul, určitě bych se jim s objevem svěřila. Kromě young adult literatury překládám i poezii, kde mám trochu volnější výběr. Když mi nějaký autor padne do oka, udělám si překlady pro radost, a pak je zkusím někde časopisecky umístit. To je ale spíše hobby, protože překlady poezie nejsou příliš honorovány a dělají radost jen malému zlomku populace.

Jste nějak žánrově vyhraněn/a? Je pro překladatele žánr při práci směrodatný?
Ráda dělám young adult literaturu, protože jsem sama ještě tak úplně nedospěla, a tak je mi náctiletá duše asi blízká J. A samozřejmě ráda překládám poezii. Jinak jsem celkem otevřená, i když se obávám, že třeba na sci-fi bych pohořela.

Konzistentnost překladu je pro čtenáře poměrně důležitá. Jakmile začnete překládat jistého autora, máte na něj u daného vydavatelství víceméně monopol?
Dá se říci, že ano.

Jak dlouho vám trvá přeložit průměrně rozsáhlou knihu (řekněme 300 stran)? Kolikrát ji během překládání přečtete? Vracíte se ke "svým" knihám po vydání, třeba i po několika letech?
Zvládnu to za měsíc, když nejsem líná a zruším víkendy (řekla princezna Prokrastina I. a šla roztřídit ponožky podle barev a velikostí). Většinou pak zbývá akorát dost času na to, knihu jednou přelétnout očima. Potom se musí „uležet“, aby ustoupil fenomén zvaný autorská slepota. Občas nějakou starší knihu prolétnu, abych viděla, co všechno jsem tehdy udělala blbě. J

Máte i vlastní spisovatelskou zkušenost, případně toužil/a jste někdy po napsání vlastní knihy?
Ano. Mám za sebou sbírku povídek a dvě sbírky básní, kromě toho sem tam nějakou časopiseckou publikaci, občas nějaký příspěvek v antologii...
V současné době chystám další sbírku básní, tentokrát ale ne česky, takže to bude velká výprava do neznáma. V hlavě už taky dlouho nosím námět na další prózu, ale na to potřebuju zalézt někam do klidu a samoty, což je v současné době nereálné.

Konzultujete nějakým způsobem překlad přímo s autorem, případně odborníky na danou problematiku, nebo se spíš spoléháte na vlastní rešerši na internetu a vlastní znalosti a zkušenosti?
Na autora se obracím až v případě, že jsem opravdu v koncích, ačkoli bych to ráda dělala častěji, protože mě vždycky zajímá, jaký autor vlastně je. Nejradši bych si je všechny sezvala domů na zelňačku, ale to by bylo asi logisticky poněkud složité. Mám solidní základnu přátel na telefonu z různých oborů, kterým volám nejraději v neděli kolem půlnoci a zoufalým hlasem skřehotám: „Kamaráde, nevíš, jak se jmenuje ta prostřední velká plachta na trojstěžníku?“ Ještě mě nikdo nehodil na list blokovaných čísel, což považuji za jeden z životních úspěchů.
Pokud všechno zklame, je tu strejda Google. Má své výhody, radí i v neděli večer a nechce za to ani flašku.

Čtete ve volném čase literaturu v češtině, nebo preferujete originální znění? Dokážete si ještě užít knihy jako obyčejný čtenář, nikoli jako profesionál? Jak hodnotíte současnou úroveň překladů do češtiny?
Pokud znám jazyk dost na to, abych četla originál, čtu originál. V případě, že zdrojový jazyk neznám, musím se spokojit s překladem do některého jazyka, který ovládám. Nemusí to ale být čeština.

Děláte záslužnou práci, ale jelikož je vaše jméno skryto až uvnitř knihy (a neskví se na obálce), čtenáři úsilí překladatele tolik neřeší (případně ho řeší jen v momentě, kdy je něco špatně). Jak se vyrovnáváte s "prací v anonymitě"? Nepřijde vám to trochu líto?
Já jsem už svoje jméno na obálce párkrát viděla, tak mi to ani nevadí. J Navíc jsem chtěla překládat od malička, takže se mi splnil sen. Nijak to svoje ego neprožívám J a raduju se, že knížka udělá českému čtenáři radost.

Máte mezi svými překlady nějakou oblíbenou knihu a naopak existuje nějaký titul, se kterým jste bojoval/a?
Moc ráda mám trilogii Škola dobra a zla od Somana Chainaniho. Je plná úžasně vtipných dialogů a výborně se čte. Také Pasažérka od Alexandry Bracken mě nadchla.
Zatím se mi nestalo, že bych s něčím vyloženě bojovala, ale přiznám se, že se mi špatně překládají milostné scény, takže Padesát odstínů šedi bych asi odmítla J.

Spisovatelé nebo herci mají své vzory, máte mezi překladateli někoho, koho obdivujete a k jehož práci vzhlížíte s úctou?
Líbí se mi, jak překládá Pavel Peč nebo třeba Radek Malý. Také si vážím Jiřího Hrubého. Myslím, že bez něho by třeba Robert Fughum u nás nikdy nebyl tak známý a čtený. Pokud bych ale měla jmenovat jen jednoho jediného překladatelského velikána, pak bych ráda smekla před Rainerem Kunzem. On dovedl přeložit Skácela do němčiny jako nikdo jiný a udělal české literatuře ohromnou službu.

Máte na svou práci určený časový rámec? Jsou v dnešní době lhůty na překlad šibeniční, nebo máte víceméně volnou ruku?
Časový rámec mám, ale není to nijak hrozné. Navíc si můžu sama určit, kolik práce si naložím.

Máte nějaký způsob jak zůstávat v obraze, co se týče jazykových i jiných trendů, aktuálních odkazů a podobně? Často se u čtení setkávám s tím, že je mi jasné, co bylo v knize napsáno v originále, ale překladatel zřejmě daný idiom, frázi, seriál či cokoli dalšího neznal a krkolomný překlad úplně bije do očí.(O tomto trendu se více rozepisuji ve svém článku, pokud z otázky není jasné, na co se ptám :))
Jsem jen člověk a nevychytám vždycky všechno. Co se idiomů týče, stačí si zagooglit. S reáliemi je občas potíž, takže i když vím, o co jde, posunu to do obecné roviny, aby čtenář pochopil. V dnešní době je ale i popkultura tak globalizovaná, že není radno čtenáře příliš podceňovat.

Máte nějaký rituál spojený se svou prací?
Před uzávěrkou pracuju v noční košili a s blížícím se datem odevzdání roste spotřeba čokolády. Jen ti pošťáci se občas diví, když jim otevře polonahé monstrum s upatlanou pusou. Říkejte mi Typezilla nebo Deadlinecthulhu.


Máta na pana překladatele nějakou otázku? Nebojte se a ptejte se v komentářích. Pokusím se vám zajistit odpověď.

Prošvihli jste nějaký díl? Všechny rozhovory najdete v následujícím seznamu.
Jan Kozák

Share:

4. 8. 2018

Geniální přítelkyně - Elena Ferrante (Neapolská sága #1)


Přátelství mohou být různá a u Eleny a Lily, to platí dvojnásob. V prvním díle Neapolské ságy se šestašedesátiletá Elena pouští do obšírného výčtu svých vzpomínek na dětství a dospívání se svou geniální, neotesanou přítelkyní Lilou v jedné nevlídné neapolské čtvrti. Elena a Lila jsou jako den a noc a jejich vztah nebyl nikdy černobílý. Tady nenajdete srdceryvné přísahy nehynoucí a bezpodmínečné loajality, ani podrazáckou rivalitu či naprostou toxicitu. Jejích přátelství neustále balancuje na tenké nedefinovatelné hranici někde mezi tím. Přesto pro sebe byly celoživotně vzájemně nesmírně důležité, dalo by se říct, že naprosto závisely jedna na druhé a postaraly se o to, aby se jejich osudy ubíraly právě tím určitým směrem, ačkoli spolu třeba zrovna netrávily žádný čas.

Elena Grecová, dcera vrátného, pohledná a oblíbená si jako jednu z nejranějších a nejsilnějších vzpomínek uchovává první setkání s Lilou, dcerou ševce. Už tehdy v první třídě na ni tato zlobivá, sebevědomá a nevrlá holčička s příliš vychrtlou postavou udělala dojem a nepřestávala ji udivovat po celý život. Elena ve svých vzpomínkách bilancuje a vrací se k banálním každodenním událostem pro tehdejší dobu tak typickým. Ačkoli jde o útržky, ale i plnohodnotné šedesát let staré vzpomínky, vypravování je přizpůsobeno momentálnímu věku aktérek a i po šesti dekádách jsou výjevy překvapivě živé.

Příběh se postupně rozvíjí od padesátých let minulého století, plyne pozvolna a žije si takřka vlastním životem. První díl obsáhne opravdu velký časový úsek a vy přitom máte pocit, jako by se vše odehrávalo takřka v reálném čase. Ne snad proto, že by se příběh vlekl, ale proto, jak moc je obyčejný a přitom tak opravdový a nesmírně působivý. Tohle vypravování budete chtít vstřebávat každým pórem a i když byste nejradši přečetli celou knihu, ba dokonce celou sérii na jeden zátah, zároveň jen tak plujete na autorčině stylu, užíváte si každou minutu, šetříte si každou větu, plně vnímáte každé slovo a vychutnáváte si dovedně vybudovanou atmosféru stereotypní Itálie. Muži tady jsou horkokrevní a ženy mají ve zvyku házet talíři, vztahy jsou tu vyhrocené na hranici snesitelnosti a mezi láskou a nenávistí je nakreslena pouze symbolická linie.

Lila je naprosto svá a pro některé bude možná její povaha těžká na překousnutí. Je tajemná, nepochopitelná, nepochopená, vždy sama, vždy pevná v kramflecích. Nebojí se jít proti proudu či být zlá. Nezáleží jí na tom, co si o ní ostatní myslí a přitom je tou dívkou, která na sebe nevědomky strhává pozornost v jakékoli společnosti, do které se dostane. Elena má po jejím boku celoživotně pocit méněcennosti. Vedle talentované Lily, která jako by si své geniality nevážila, nebo si ji dokonce neuvědomovala, jí vždy tvrdě vydřené úspěchy rychle zhořkly na jazyku. Nebo je nakonec tou chudinkou Lila, která má a vždycky měla pocit, že musí neustále někomu něco dokazovat, musí být ve všem lepší, než její přítelkyně, které má lepší životní příležitosti než ona?

Poetický styl, kterým je kniha psána, krásně souzní právě s pozvolným tempem vyprávění a nepozorného čtenáře při množství postav potěší neustálé opakování klíčových událostí i propojování složitých a vzájemně podobných italských jmen s konkrétními přídomky či momenty, které je zasadí do rámce, který pro vás bude stravitelný. Pokud byste se i tak v postavách ztratili, rodinné vztahy si jednoduše oživíte díky přehledu uvedenému na začátku knihy.

Geniální přítelkyně je velmi slibným počátkem tetralogie o jedné špinavé nelákavé Neapolské čtvrti. Přesto si nebudete moci pomoct a budete ji chtít navštívit. Budete si googlit, jak si co představit, jak místa a objekty zasadit do reality, i když Ferrante podává velmi věrný obraz tehdejší doby a místa, díky kterému vám čtvrť doslova ožívá před očima. Přesvědčivě vypráví o chudém a prostém životě, ze kterého se někteří více či méně úspěšně snaží vymanit. Ne vždy se jim to povede, ne vždy bude jejich vysvobození zasloužené a ještě méně často za svou snahu dojdou patřičného ocenění. 

S lehkostí sobě vlastní popisuje Ferrante kontrasty a zarážející blízkost chudoby a bohatství či moderní doby a velmi tradičního a starosvětského pojetí života i živobytí. Dává důraz na používání dialektu, místo italštiny, popisuje všudypřítomnost smrti a nechává čtenáři si mnohé věci domýšlet. Nevodí nikoho za ručičku a její příběh má neustálý podtón zahořklosti, frustrace a ošklivých zkušeností z minulosti. Muži se zde nerozpakují vztáhnout ruku na ženy, rvát se a zneužívat své převahy.

První díl Neapolské ságy pokrývá normálně plynoucí život jednoho města v průběhu zhruba jednoho desetiletí. Na první pohled by jeden řekl, že tato kniha není akční, není o lásce, není o rodině ani o životě v Itálii. O čem je se opravdu těžko definuje. Geniální přítelkyni nelze jen tak jednoduše zaškatulkovat a ne nadarmo si získala srdce mnoha čtenářů po celém světě a stala se hitem dokonce i ve Spojených státech, kde překladová literatura tvoří sotva nepatrný zlomek knižní produkce.

Geniální přítelkyně je o tom, že někdy je dobré se držet zpátky, někdy je to třeba, pro udržení přátelství či rodiny pohromadě, ale stojí za to dát všanc vlastní štěstí kvůli strachu? Ferrante vrhla stín na většinu současných spisovatelů a jejímu neskonalému talentu pro psané slovo je takřka nemožné se vyrovnat. Geniální přítelkyně končí napínavě a vy budete netrpělivostí poposedávat na židli, než do rukou dostanete Příběh nového jména a budete mít možnost se opět ponořit do toho krásného, všedního a přitom neskonale originálního příběhu.

Co se týče audiopodoby knihy, s tou se Bookmedia pod značkou Audiotéka poprala znamenitě. Na zemitý, lehce chraplavý a hrubší hlas Zuzany Slavíkové si budete muset u „mladé“ Eleny chvíli zvykat, ale jakmile přistoupíte na to, že jde vlastně o vyprávění ženy ještě mnohem starší, než je sama interpretka, dokonale se vám s vypravěčkou spojí. Na mezihry je audiokniha poměrně skoupá, ale když už se vyskytnou, jsou vkusné, krátké a nerušivé. Čtenáři audioknih obvykle ocení, když lze knihu poslouchat ve zrychleném tempu a Geniální přítelkyni svědčí tempo 1,25x i 1,5x rychlejší. Zajímavým oživením pro čtenáře, kteří již mají předchozí zkušenost s papírovou podobou knihy, ale naopak mají velmi povrchní znalost italštiny, pak bude rozklíčování jmen postav. U mnohých se totiž se Zuzanou Slavíkovou možná budete rozcházet v názoru na to, jak se vyslovují. Jakmile si na některá z nich však zvyknete, přestanete jejich podivné znění vnímat.

Geniální přítelkyně zaznamenala rekordní oblibu i mezi českými čtenáři a není divu. Příběh vzorňačky Eleny a průkopnice Lily, se musí dotknout všech, kdo mají trpělivost na pozvolně plynoucí příběhy založené na postavách a dynamice společnosti. Mimo jiné zde narazíte na komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou a také to, že není příjemné, když jsou některé věci brány jako samozřejmost a nejsou dostatečně doceněné. Dočkáte se zde všeho, co správná sága, tedy to, co si pod slovem sága představíte, má mít. Geniální přítelkyně je unikátní počin, k jehož přečtení však musíte dospět sami. Nenechte se nikým tlačit, jednoduše počkejte na ten správný čas. Tuhle knihu na sebe musíte nechat působit. A úplně nejlepší je zážitek z ní s někým sdílet. Nyní už jsou k dispozici všechny čtyři díly, takže vám odpadá hrozba drásavých měsíců čekání mezi jednotlivými díly. Přesto si je pokuste vychutnat tak, jak si knihy vychutnáváte vy. Někdo potřebuje zhltnout celou sérii naráz, někdo si musí zážitky dávkovat. Čtěte podle svého vlastního tempa a tak získáte z Geniální přítelkyně ten nejlepší možný dojem. Jedno je ale jisté, tahle kniha by neměla nikomu zůstat ležet v poličce nepovšimnutá, protože je zkrátka dokonalá.
100 %

Geniální přítelkyni jako audioknihu zakoupíte na audioteka.com


Share:

27. 7. 2018

Normálně jiní – Tammy Robinson

Maddy toho má ve svých devatenácti letech na bedrech naloženo opravdu hodně a o klasickém prožívání let dospívání si může nechat jen zdát. Veškerý čas jí zabírá práce ve fotolabu, bez které by její rodina nedokázala platit všechny účty a péče o mladší sestru s autismem, kterou bezmezně zbožňuje. Ani Albert nemá na růžích ustláno. Přesto, že se mu daří poměrně dobře, pracuje víc, než většina lidí v jeho věku a celkově se snaží chovat se zodpovědně, svému otci se nikdy nezavděčí. Ten ho bude vždycky shazovat a ponižovat a nic co Albert udělá, mu nebude dost dobré. Maddy na nějaké románky nemá ani pomyšlení a Albert si zase co nejdříve hodlá sbalit kufry a vypadnout někam hodně daleko, ale někdo tomu chtěl, aby se tihle dva výjimeční lidé potkali. Jenže osud je někdy opravdu vykutálený Amorek a to by nebyl milostný román, aby zde nebylo jedno velké ALE.

Maddy se o svou sestru B stará s nepředstíranou láskou. Je nesobecká, oddaná, starostlivá a mnohem rozumnější, než by se v jejím věku slušelo. Ke své mámě má někdy výhrady, ale rodina pro ni bude vždycky na prvním místě. Albert dobrovolničil v klubu, kde si hednikepované děti mohou zajezdit na koních už v rámci středoškolské praxe. Nyní zde zůstal na plný úvazek a nic na světě by ho nepřinutilo makat místo toho někde za klávesnicí nebo nedejbože na policejní stanici, jako jeho otec. Je to sympaťák a správňák každým coulem a nikdy se jen tak nevzdává. Dvojnásob to platí v případě, kdy ho zaujme nějaká dívka tak moc, jako právě nenápadná a nedostižná Maddy.

Už fakt, že je kniha Normálně jiní doporučována fanouškům Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala, vám prozradí, že vám příběh zlomí srdce. Co zlomí, on vám ho vyrve z hrudi a rozdupe na milion maličkatých kousíčků a ty rozfouká do moře. Kniha Normálně jiní je romantický příběh na slovo vzatý. Zabývá se hlubokou láskou, ne nutně tou první, ale tou opravdovou. A hlavně taky ne právě jednoduchou rodinnou dynamikou. Na postavy je autorka skoupá, nicméně o to více jsou skutečné, uvěřitelné a hlavně bez zbytečných vlastností či rysů jen tak na efekt. Autorka se nesnaží křečovitě za každou cenu zajistit dostatečnou diverzitu, která je poslední dobou v každé young adult knize snad povinná, ale málokde je zapracována opravdu tak, že nepůsobí prvoplánově. Autorčini hrdinové jsou prostě sympaťáci, kteří si na nic nehrají.

Normálně jiní vás vyděsí i nadchne svou realističností. Jakmile B dostane epileptický záchvat, vaše srdce sevře ledová ruka, jako by se před vámi neovladatelně zmítal někdo vám hodně blízký. Maddyina racionalita v přístupu k nemoci její sestry a toho, jak nemožně k ní přistupuje okolí, se vás hluboce dotkne a donutí vás se zamyslet sami nad sebou. Albertova nehraná laskavost a nesobeckost vás pohladí po duši. Krutost Albertova otce vás rozzuří k nepříčetnosti. A nespravedlnost světa vám nažene slzy do očí.

Normálně jiní je po dlouhé době románem, který má potenciál rozplakat i ty největší tvrďáky. Jistě, najde se tu pár patetických a možná lehce účelových scén, ale řekněte, která holka je občas nepotřebuje. Někdy autorka možná přehnaně tlačí na pilu, ale vy jí to ve víru emocí a hřejivých pocitů, které ve vás po většinu knihy vyvolá, s chutí odpustíte. Přesně takhle by měl vypadat letní románek, který však nemá za úkol jen pobavit a rozesmát. Tento příběh chce předat poselství. Hrdinové jsou až podezřele perfektní, ale vzhledem k vyznění příběhu to působí tak, že si zasloužili ten kousek štěstí, který jejich životy postavil do dokonalého světla.

Na Normálně jiní se musíte dostat do té správné nálady, aby pro vás měl takový význam, jaký autorka zamýšlela. Do čtení se musíte pustit v určitém rozpoložení a s jistou shovívavostí, pokud jste již starším ročníkem. Je to románek spíše pro dospívající, to ale neznamená, že nemá co nabídnout každému, koho naláká. Postavy jsou miloučké a budete mít chuť se k nim vracet. Na knížku budete ještě rádi vzpomínat a i když možná časem děj pozbyde ve vaší paměti ostrých obrysů, odnesete si z jejího čtení hlavně to nejdůležitější a tím je pocit, který ve vás vyvolá. Ten vám zůstane v žaludku ještě pěknou chvilku po dočtení.

80 %

Milý román Normálně jiní zakoupíte na webu nakladatelství Cosmopolis.
Share:

15. 7. 2018

Na zabití – Peter Swanson

Snad každý někdy v afektu řekl, že by někoho nejraději zabil, ale málokdo to nakonec doopravdy naplánuje a udělá. Díky zpožděnému letu z Londýna do Bostonu se Ted Severson na letišti setkává s tajemnou Lily, která ho pro zkrácení dlouhé chvíle zlanaří ke hře na pravdu. Po několika skleničkách martini se to Tedovi zdá jako skvělý nápad. Poté co Ted Lily prozradí, že ho podvádí manželka, Lily mu zcela vážně sdělí, že mu ji pomůže zabít a vraždu ututlat, pokud bude on sám chtít. Ač se to Tedovi zdá zpočátku šílené, čím dál tím seriózněji se opájí představou, že se Mirandě fatálně pomstí a dá jí co proto. Z toho důvodu na Lilyinu nabídku kývne a roztočí kolotoč událostí, které nepředvídal ani ve svých nejdivočejších snech.

Ted Severson je obyčejný chlápek. Šikovně zbohatnul na internetových start-upech, oženil se s okouzlující nádhernou ženou, staví si záviděníhodně nádherný dům v Maine a začíná pomýšlet na založení rodiny. Aspoň do chvíle, kdy je svědkem Mirandiny nevěry s jejich stavbyvedoucím. Tedovi se otevírá kudla v kapse a přemýšlí, jak své manželce dát za vyučenou. Rozvodem by si nepomohl, Miranda by získala pěknou sumičku z jeho těžce vydělaných peněz a do konce života by nemusela hnout prstem a on by zůstal zostuzen s cejchem paroháče. Nikdy si nemyslel, že by byl schopen vraždy, ale setkání s Lily mu změní život a povzbudí ho k jednání, jež pro něj bylo doposud pouze teoretickou možností. Dokáže Ted svůj rozhořčený plán dotáhnout do konce?

Psychologický thriller Na zabití vzdává hold všem průkopnickým knihám žánru, zejména Cizincům ve vlaku či Zmizelé. Na zabití má však něco navíc. Hlavní devízou této knihy je absurdní humor. Ačkoli se to ve světle událostí nastíněných anotací zdá zarážející, tato kniha je nesmírně komická svým vlastním nepochopitelným způsobem. Autor se nebojí porušovat konvence, vystupuje z klasického pojetí žánru, boří stereotypy a zachází tak daleko, jak je to jen možné. Na to, že je to kniha o úkladné vraždě se často přistihnete, že se smějete opravdu hurónsky nahlas, a když už si myslíte, že do větší absurdity už autor nezabrousí, úplně se změní atmosféra a vy opět otevíráte pusu údivem nad bizarností autorovy fantazie a jeho odvahou psát věci jinak, než všichni ostatní.

Postavy jsou opravdu mistrovsky popsané, až se zdá, že snad musejí být inspirované skutečnými lidmi, jakkoli je tato představa znepokojivá. Jejich hlasů se navíc ujali opravdu skvělí interpreti. Petr Gelnar, který na plátně propůjčil svůj hlas například Foremanovi z Dr. House, nebo Maxovi z Bořka stavitele, se role hlavního vypravěče Teda ujímá s bravurou sobě vlastní. Jeho hlas se příjemně poslouchá a navozuje dojem pohodového chlapíka odvedle. Gelnarova dabérského kolegu ze seriálu Dr. House Martina Stránského, který se postaral přímo o svérázného Gregoryho House, Seeleyho Bootha ze Sběratelů kostí či Bendera z Futuramy snad ani není třeba představovat. Jeho hluboce smyslný, chraplavý a uklidňující hlas se na detektiva Kimballa hodí tak dokonale, že si nikoho jiného už nedovedete představit, ani kdybyste se sebevíc snažili. Ani v načítání audioknih není žádným nováčkem. Slyšet jste jen mohli v Analfabetce, Stoletém staříkovi nebo třeba v Eragonovi. Ani Kristýna Kociánová v roli Lily se na audioknize nepodílela poprvé. Slyšet jste ji mohli třeba v detektivkách Michaely Klevisové nebo v Bábovkách. Poslední ze čtveřice spíše nenápadná Kateřina Janečková taktéž odvedla dobrou práci a nijak nezaostala za svými dabérskými kolegy.

V této knize vás dokáže překvapit i to, kdo z hrdinů bude dalším vypravěčem. I na tyto drobné a nepodstatné detaily při poslechu čekáte se zatajeným dechem. Peter Swanson si vás svými nápady omotá kolem prstu během prvních několika vět a vy se přestanete snažit držet krok s počtem zvratů, změn a šokujících událostí, které si pro vás nachystal. Sledovat pohnutky jednotlivých hrdinů je jako dívat se do pokřiveného zrcátka a vám z toho půjde hlava kolem, jak moc snadno si někteří lidé dovedou obhájit vlastní pojetí spravedlnosti a jak jednoduše se přikloní ke skutečně radikálním řešením. V jejich pojetí na vraždě vlastně není nic zas až tak pobuřujícího a to, že někomu vezmete život, je vlastně vzdáním holdu jeho naplněné existenci.

Na zabití je kniha, která se zavděčí každému milovníkovi thrillerů a všem, kdo mají rádi černý humor. Příběh má spád, pořád se něco děje, neomrzí, neoposlouchá se, nenudí. Ke svému údivu zjistíte, že si nejhorší ze všech hrdinů velice oblíbíte a dokonce ji začnete považovat za jednu z vůbec nejlépe zvládnutých postav v daném žánru. Peter Swanson ukázal, že je spisovatelem, se kterým je třeba počítat a nám nezbývá než doufat, že se Paseka a Audiotéka rozhodnou zapracovat na vydání dalších jeho knih, protože knihu podobného ladění, po které budete po dočtení prahnout, abyste pohledali.
90 %

Audioknihu Na zabití seženete na webu audioteka.cz

Share:

Právě čtu

Právě čtu

Opozdilec
tagged: currently-reading

goodreads.com

Followers

Hledání

Instagram

Spolupracuji s

CBDB.cz - Databáze knih a spisovatelů, knihy online

O autorce

Moje fotka
Obyčejná pětadvacetiletá holka z Prahy, nadšená uživatelka instagramu, zbrklá, ale organizovaná, nekonečně zamilovaná do Odeonek. Hlavní čtenářské zaměření - krimi a thrillery. Poznámka k obsahu blogu: Použité obrázky obálek knih pocházejí ze serveru goodreads.com, cbdb.cz nebo databazeknih.cz a pokud u fotek není uveden zdroj, pak jsou mou vlastní tvorbou. Úryvky z knih jsou v recenzích vždy označené kurzívou, jsou přímou citací knih a nevyhrazuji si na ně žádná práva. Ta podle zákona náleží autorům knih. Pokud byste mě rádi kontaktovali v jakékoli záležitosti, napište mi na e-mail: MelindaMyaddictions@gmail.com

Populární články

Čtenářský klub - kniha měsíce

Knihy měsíce

Pusťte se do společného čtení knihy měsíce a prodiskutujte ji s námi na fóru!


Kniha měsíce

Blogové narozeniny

Místo pro vaše připomínky

Název

E-mail *

Vzkaz *

Seznam knižních blogerů

Knižní blogeři