Motivace blogera

Dříve psaní nebylo pro každého. To, že si někdo něčí příspěvky přečetl (protože byly zveřejněny většímu okruhu lidí pouze pokud pisatel nějak dokázal, že na to má) bylo velkou výsadou.  Dnes, v době internetu si každý může psát co chce a jak chce, a je velká pravděpodobnost, že nakonec na článek, recenzi, deníček, fejeton, rozhovor, povídku, nebo cokoli jiného někdo narazí a přečte si to. 

Několik let zpátky nastal obrovský boom s názvem blogování. A proč se konkrétně knižní blogy začaly rojit jako houby po dešti? Co všechny ty lidi vede k psaní recenzí, sdílení článků, vyplňování meme, pořádání projektů a focení bookporna? Nemám zdání, ale mohu se Vám pokusit nastínit, jaká je moje motivace k psaní blogu.

Čtení bylo a je mojí neoddělitelnou součástí a velkou vášní. Co si pamatuji, tak jsem četla vždycky. Nikdy nikam nevyrážím bez knihy, protože co kdybych se zasekla ve frontě, nebo dopravní zácpě? Přece nebudu jen tak nečinně sedět a koukat, kde co lítá?

A teď už pár důvodů, proč píšu blog.

1) On-line paměť

S množstvím knih, které zvládám přečíst potřebuji občas nějakou pomoc. Protože jsem známá hlava děravá a moje paměť už není co bývala, mám sklony vše zapomínat. Bohužel často i děje knížek (což není zas tak od věci, protože mohu často dělat re-readingy svých oblíbenců :). A tak jsem se před rokem rozhodla, že je na čase s tím něco udělat. Začala jsem psát své pocity z přečtených knih, které se postupem času přetavily na recenze. Při psaní se mi příběh tak nějak vryje do paměti a když budu po čase chtít vědět, co přesně se mi na knize líbilo nebo ne, stačí navštívit blog a už mám jasno. 

2) Uspokojení z viditelných výsledků

Při psaní po Vás něco zůstane. Dáte do článku kus sebe sama. A jak už jsem zmiňovala dříve, ať si kdo chce, co chce říká, nikdo si nepíše blog výhradně pro sebe. Kdybychom psali jen pro sebe, tak nepíšeme na internet, ale doma do šuplíku. Co víc, nesdílíme svoje články na sociálních sítích. Člověk je tvor ješitný a touží po uznání. U mě tomu není jinak. I mně se srdíčko tetelí radostí z vědomí, že moje práce má nějaké čtenáře, co víc, některým se snad i líbí a baví je mé výplody číst! A když mi přistane na blogu komentář? No z toho se mohu pominout a ten pocit výjimečnosti mě neomrzel ani po roce :)

Zde bych chtěla přidat jeden příklad za všechny. Příběh o tom, jak mou dušičku potěšilo uznání úplně cizích lidí na internetu. 
Všichni rádi zaznamenáváme své úspěchy, ať už kariérní, osobní, nebo blogové.

Knihy.idnes.cz byly mým prvním e-shopem, se kterým jsem navázala spolupráci. Před pár dny jsem dostala nabídku prohloubení této spolupráce, ve smyslu psaní článků pro jejich blog. Články na nejrůznější témata by se měly objevovat pravidelně a já měla to štěstí, že můj první článek byl předevčírem zveřejněn. Koho by nepotěšilo, že vidí svoje jméno pod článkem, který si přečetlo více než tisíc lidí? Možná je to pro některé blogery denní chléb, ale pro mě je to neskutečný úspěch. 

Aby článek neunikl ani vaší pozornosti, ráda bych vám ho zde představila (ó ano, vytahuju se, ale kdo ne :D). 

Se čtenářskými výzvami se každoročně v lednu roztrhne pytel a knihomol pak pomalu neví, co si počít a kterou vybrat, co víc, kterými knížkami zaplnit vyhrazené kolonky. V mém článku najdete několik tipů na knížky, jež by neměly uniknout vaší pozornosti a které se perfektně hodí do jednotlivých kategorií. 

Celý článek v případě zájmu naleznete na tomto odkazu. 

Jakékoli dotazy, připomínky, komentáře(gratulace a tak dále :D)směřujte klidně do komentářů na tomto blogu :) 

3) Sounáležitost a spřízněné duše

Je nejspíš normální, že člověk má tendenci se sdružovat s lidmi se stejnými zájmy a u blogování to platí dvojnásob. Knižní blog byl pro mě jasnou volbou hlavně proto, že jsem knihomolskou komunitu sledovala už nějakou dobu předtím, než jsem se odhodlala k založení vlastního koutku, kde bych mohla sdílet své myšlenky, a ti lidé mi i ve svých virtuálních podobách padli neskutečně do oka. Mezi přáteli nemám tolik lidí co čtou. Minimálně ne těch, kteří by četli tolik jako já a podobné knihy, jako moje maličkost a já jsem prostě potřebovala najít lidi, kteří jsou ujetí stejným směrem :) A to se povedlo. Není nic krásnějšího, než pocit sounáležitosti a fakt, že najednou si máte s kým promluvit o tom, že sice máte rádi Snapea, ale nesnášíte, když někdo tvrdí, že ho miloval od začátku proto, že tušil, jaký doopravdy je, nebo o tom, že jste jasný tým Peeta, či o své náklonnosti ke knihám Richelle Mead. Díky založení blogu jsem potkala spousta úžasných lidí a jsem za to neskutečně vděčná.

4) Osobní rozvoj

Psaní je jedna z těch věcí, ve které se nezlepšíte, pokud ji nebudete pořád trénovat. Hodně číst nestačí. Pomůže to, ale není to dost. Sama na sobě, musím zcela sebekriticky (ačkoli to bude znít jako strašně vytahování se) uznat, že za rok psaní blogu se mé vyjadřovací schopnosti, recenze i styl psaní neobyčejně vytříbily. Myslím, že to může být ještě milionkrát lepší, ale to nezjistím, pokud nebudu psát ještě další rok, dva, deset.... :) Touha po zlepšení mě neskutečně motivuje a je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se k psaní uchýlila. 

A to je asi na jeden článek až až :) Možná udělám ještě druhý díl s důvody, proč bloguji, ale nechci vás úplně vyčerpat a tak to bude ode mě pro dnešek všechno :) Proč blogujete vy? Jaká je vaše nejsilnější motivace k neúnavnému psaní blogu?