Když vás opustí čtyřnohý kamarád aneb pět let s Burákem

Rozhodně nebudu první ani poslední, kdo ve vodách sociálních sítí a internetu použije frázi "Normálně zastávám názor, že projevy emocí tohoto typu na internet nepatří, ale pro tentokrát bych ráda udělala výjimku." 
Zásadovost jde do kopru v momentě, kdy máte na srdci něco moc důležitého a máte dojem, že vám vybuchne hlava, když to nedostanete ven. Potřebujete za něčím udělat tlustou čáru tak, abyste dokázali dál normálně existovat. 
Blog je přece jen, pokud se budeme řídit původním konceptem, pořád formou internetového deníčku a já ho pro tento účel pro tentokrát, s vaším laskavým dovolením, použiju.

Tenhle článek nebude knižní a nejspíš ho pochopí jen hrstka z vás. Protože jen ti, kdo chovají domácí mazlíčky mohou pochopit, jak moc to bolí, když o svého chlupáčka přijdete. 

Připadá mi to jako včera, kdy jsem si v krabici od bot domů přinesla malou, chlupatou, dvoubarevnou, tříuchou rozklepanou kuličku. Do zverimexu jsem se tenkrát vydala víceméně spontánně. Jakmile jsem si však prohlédla dostupná zvířátka, jedno mi hned dokonale učarovalo. Maličkatý, bílo-hnědý beránek s jedním ouškem natrženým už z maminčina bříška, od nějakého bojovnějšího sourozence. V té době jsem ještě sdílela pokoj se sestřičkou a tak jsem pochopitelně potřebovala vědět i její názor na to, že si do našeho ne zrovna přehnaně prostorného království přivedu ušáka, co dělá binec, hluk a co si budeme povídat, občas trošinku smrdí. Ale té radosti, co se s ním dá zažít. Osobní kouzlo maličkého králičího mláďátka naštěstí zapůsobilo i na ni a já si za chvíli prcka hrdě odnášela domů v doprovodu kamaráda, který se mu stal kmotrem, protože měl velkou roli v rozhodovacím procesu jeho pořízení. Až ve chvíli, kdy jsme ňufíkovi doma všechno ukázali mi došlo, že jsem se svým brilantním plánem, zase chovat zvířátko, neseznámila rodiče. Věřila jsem, že u mamky malý šmudla zaboduje svojí roztomilostí, ale s taťkou jsem si už nebyla tak jistá. Už u dřívějších morčat se trochu cukal, ale co teprve králík, který vyskočí všude možně, rád drápe, hryže a čůrá. 

Mamka po příchodu domů nepřekvapivě zareagovala celkem s klidem, pouze, pokud si dobře pamatuju, prohlásila, že se o něj budeme starat samy - uklízet, krmit a vychovávat. 
S rachocením klíčů v zámku, neklamnou známkou, že se taťka vrací domů jsem popadla nového skoročlena rodiny do náruče a váhavě se ukázala v předsíni. Tatínkův výraz byl k nezaplacení. Proti jeho vůli se mu na tváři objevil rozněžnělý úsměv a když zazněla slova: "Ten je náš?", věděla jsem, že mám vyhráno.

Malý darebák dostal jméno Burák, na počest nejlepší postavy z mého milovaného animáku - Auta. Králíček mi rezavého tahače připomínal nejen svou barvou, ale i nekonfliktností, bezprostředností, určitým kulišáctvím a veselou povahou. 

Buráček mi dělal společnost v dobrém i ve zlém a vždycky jsem se mohla spolehnout, že mě rád uvidí. Mou péči mi oplácel laskavou a nehynoucí oddaností, vždycky byl ochoten mě vyslechnout a nabídnout mi svůj hebký kožíšek jako útěchu kdykoli mi bylo ouvej. 

V pondělí 7.9. 2015, čtrnáct dní před mými narozeninami, mě můj nejvěrnější společník opustil navždy, ale já na něj nikdy nezapomenu. Nevím, kdy přesně se narodil, ale předpokládalo se, že přišel na svět v květnu 2010 a já jsem s ním tedy mohla prožít krásných více než pět let. Milovala jsem ho a asi nikdy nepřestanu. Je mi pramalou útěchou, že tam kde je teď, si třeba vesele hopká mezi trsy pampelišek a papá jahůdky, které tolik zbožňoval. Na zemi po něm totiž zůstává zoufale smutné a prázdné místo a nemám ponětí, kdy mě přestane bolet pohled na kousek mého pokoje, který tak dlouhou dobu patřil jemu.