Na hraně zapomnění - J.A.Redmerski

Camryn Bennettové hází osud pod nohy jeden klacek za druhým. Rozpad rodiny, bratr ve vězení, smrt přítele, odloučení a zrada kamarádky. Na jednu dvacetiletou holku je to hodně problémů a tak se Camryn prostě sebere a uteče. Popadne jen batoh a kabelku, nasedne na autobus a vydává se vstříc neznámému s tím, že to co ji čeká tam venku, musí být lepší, než situace doma. Neví kam utíká, ví jen před čím. Netuší co hledá, uvědomuje si jen, co najít nechce a s čím by se vyrovnat nedokázala. Jenže štěstěna je vrtkavá dáma a Camryn po cestě natrefí na Andrewa Parrishe. 

Na hraně zapomnění je jeden z těch románů, které si vás získávají postupně, opatrně a nenápadně. Pomalu, ale jistě se vám zažírají pod kůži, až se přistihnete, že nemůžete přestat hltat stránku za stránkou. V jistém bodě pak toho začne být trochu moc, ale to je asi věc vkusu. 
Camryn je celkem sympatická hrdinka. Její vzdor vůči nespravedlnosti osudu se mi zdál naprosto oprávněný a logičtěji postavený, než u Nastyi v Moři klidu (omlouvám se, ale tomuto srovnání jsem se prostě neubránila. Obě mají za sebou traumatickou minulost a obě se proti strašákům rozhodly bojovat po svém). Jako správná YA hrdinka má i Camryn kamarádku, která je jejím pravým opakem. Živá, svolná, sexuálně náruživější, sarkastická, praštěná a vždycky mající po ruce nějaké to životní moudro, hlavně co se mužského pokolení týče.
Andrew je samozřejmě typický slaďouš a gentleman, ze kterého se holkám podlamují kolena a kalhotky jim padají až někam do Austrálie, při pouhém uhrančivém pohledu jeho smaragdově zelených očí a úsměvu tak trochu nakřivo. Těžko byste hledali přesnější prototyp YA hrdiny. Pana úžasného, který má holky nejradši úplně obyčejné, nenamalované, neupravené a rozcuchané, nenápadné holky, které si neuvědomují svoji krásu a které se nebojí říct si co chtějí a navíc disponuje takřka nadlidským sebeovládáním. 
V YA literatuře jsou většinou jakékoli sexuální scény takřka tabu. Jsou popsány povrchně, spíše pomocí pocitů, vybuchujících ohňostrojů a podobných ptákovin. Na hraně zapomnění už by se však dalo zařadit spíš do NA žánru a tak se autorka s nějakými metaforami, metonymiemi a dalšími figurami nikterak neobtěžuje. Vše je popsáno velice syrově, slabším povahám by některé úseky mohly připadat až pornografické. 
Uvažování hlavních hrdinů a jejich neustálá snaha ospravedlňovat si vyhýbání se nevyhnutelnému porušováním veškerých hranic a zásad, které by člověk mezi přáteli považoval za normální bylo naprosto mimo. Já nevím. Jejich vztah bych rozhodně nepopsala jako zdravý, či normálně se vyvíjející. Celá ta chemie mezi nimi byla prostě divná a vůbec jsem ji nepochopila. 
Ten velký zvrat možná mírně násilně vražený do poslední části knihy byl vlastně nejuvěřitelnější částí celého příběhu. Jasně, přesně tak. Život je svině a Andrew možná ještě větší. Úplný konec ani nekomentuji. Snad jen, rozhodně si nečtěte anotaci k druhému dílu, než přečtete ten první. 
Co mi vadilo byly nepochopitelné výkyvy překladu a korekce. Na některými úlety mi zůstával rozum stát.
Na hraně zapomnění se mi přes veškeré zmiňované výhrady četlo dost dobře. Ano, bylo to trochu přitažené za vlasy. Ano, sexuální scény byly prostě směšné, jak ze špatného filmu. Ano, jsou tam klišoidní hrdinové a někdy se chovají fakt na pár facek a nikdo se zdravým uvažováním většinu jejich úvah nedokáže pochopit. Nicméně já jsem si čtení užila, odpočinula jsem si, bavilo mě střídání pohledů Camryn a Andrewa. Bavila mě jejich rozdílnost a různé úhly nahlížení na svět. Bavila mě lehkost a vtip, s jakými byl příběh napsán (až na ty lechtivé scény, to byl fakt děs na entou). Rozhodně od této knihy nečekejte nic nového a objevného. Všechno co se zde objevilo už někdy bylo napsáno. Nicméně pokud si chcete u čtení odpočinout a snad se i občas zasmát, Na hraně zapomnění by vám k tomuto účelu mohlo posloužit vcelku slušně.

"Člověk musí žít tady a teď," prohlásil, když jsem ohromeně mlčela. "Nemyslíš?" naklonil hlavu ke straně a zadíval se na mě.
Chvíli mi trvalo pochopit, jak to myslí, ale ani pak jsem nevěděla, co říct.
"Žít tady a teď," opakovala jsem po něm, a v duchu si říkala – a co milovat? "No, asi máš pravdu." Stejně by mě zajímalo, čemu věří ve skutečnosti.
Narovnala jsem záda a otočila se k němu, abych na něj líp viděla. Abych o něm víc zjistila.
"Co to pro tebe znamená žít teď?" zeptala jsem se.
Všimla jsem si, že mu jedno obočí zaškubalo a jeho výraz se trochu změnil. Jako by ho překvapila vážnost mé otázky. Nebo můj zájem. Možná obojí.
Napřímil se a zvedl hlavu.
"Jen pořad něco rozebírat a plánovat je k ničemu," prohlásil. "Když pořad rozebíráš minulost, nepohneš se z místa. Stejně tak tě drží zpátky, když pořád jen plánuješ budoucnost. To pak trčíš pořád na místě." Zadíval se na mě. "Žij touhle chvílí," pronesl, jako by mi sděloval něco závažného, "kdy je všechno, jak má bejt. Přestaň zbytečně vzpomínat na minulost a dostaneš se, kam se chceš dostat, mnohem rychlejc. A bez boulí na silnici."
Zavládlo ticho, během kterého jsme oba přemýšleli o tom, co právě řekl. Přemítala jsem, jestli myslí na to, co já. Taky jsem dumala nad tím, i když to jsem si přiznávala jen nerada, proč mi u tolika jeho úvah připadá, jako bych slyšela sama sebe.