Záludné vlny - James Patterson & Andrew Gross

Zdá se, že v životě Neda Kellyho se začíná blýskat na lepší časy. Má pocit, že našel tu pravou ženu, po jejímž boku by klidně strávil zbytek života, má práci, se kterou je spokojený, brzy přijde k pohádkovému bohatství a je obklopený svými přáteli, na které se může spolehnout a on sám, by za ně dal ruku do ohně. Jenže jak už to tak bývá, zdání někdy klame. Ve chvíli, kdy sehraje svou malou úlohu v krádeži, po jejímž provedení se má stát milionářem, pochopí, že je všechno špatně. Jeho sny se hroutí jako domeček z karet a Ned nemůže dělat nic jiného, než se dát na útěk, jinak mu FBI přišije zločiny, kterých se nedopustil. A on přece musí dokázat, jak to všechno bylo.

Po nadšení z Dokonalé iluze jsem bez přemýšlení sáhla po další knize z pera Jamese Pattersona. 
Co jsem z jeho dvou knih stačila postřehnout, jejich hlavní výhodou jsou krátké kapitoly, které neuvěřitelně maximalizují čtivost těchto detektivek. Čtení příjemně ubíhá a  ze slibu "už jen jednu kapitolu" většinou záhy zbude jen prach, protože prostě musíte číst dál, musíte se dozvědět i jak to probíhá na druhé straně mince. Příběh je totiž vyprávěn ze dvou pohledů. Jedním vypravěčem je Ned Kelly - psanec. Obviněný mladík, kterému se od počátku do konce nepřestane smůla lepit na paty. Druhým zprostředkovatelem je Ellie Shurtleffová, agentka FBI, specialistka na umění. Oba nabízejí zajímavý pohled na situaci, nastolenou na Floridě, díky sérii zdánlivě nesouvisejících zločinů, které se však tak záhadně udály téměř ve stejnou dobu. Krádež cenných obrazů, vražda čtyř lidí z chudší čtvrti a vražda ženy bydlící v nedalekém hotelu v jednom luxusním apartmá. 

Mám teď období detektivek. Vždy se tak nějak nadchnu pro jeden žánr a pak nemůžu přestat. Autor si mě maximálně získal svou knihou Dokonalá iluze. Záludné vlny jsou dle mého názoru až o třídu horší. Nevím, zda mě kniha zaujala méně díky námětu, postavám , vypravěčům, tím, že byla napsána o šest let dříve, nebo co vlastně bylo tou hlavní příčinou. To však vůbec neznamená, že mě kniha nudila. Právě naopak. 
Autor už napsal, nebo se podílel na stovce knih. Jeho stylu tedy není co vytknout. Píše neuvěřitelně poutavě, daří se mu vymýšlet skvělé zvraty a zápletky, ale často sklouzne k přílišné překombinovanosti. Místy už toho na mě bylo trochu moc a já jen nevěřícně vrtěla hlavou. Pak se však vše uvedlo do normálu, nastaly některé zvraty, které jsem očekávala a já autorovi jeho drobné prohřešky odpustila, neboť vodítka poskytoval tak šikovně, že pozorný čtenář byl schopen některé skutečnosti odhalit vlastními silami. 
Tato kniha ve mě jen probudila chuť sáhnout po další dobré detektivce. Autor znovu dokazuje, že se rozhodně neminul povoláním a že své práci rozumí. Jeho postavy jsou zajímavé a nečernobílé. Procházejí určitým vývojem a ač se podle mě někdy Ellie i Ned chovali iracionálně, rozhodně to patřilo k dlouhodobé situaci, ve které se díky hrátkám osudu ocitli. Psychologii má James Patterson zmáknutou na jedničku a vy mu věříte každé slovo. 
Záludné vlny ode mě dostávají čtyři hvězdičky a příslib, že se jistě brzy dostanu i k dalším dílům tohoto autora, protože se mi jeho psaní moc líbí.

"NEHÝBEJ SE," řekl jsem Tess, celý zpocený a udýchaný. "Nehni ani brvou. Když se jenom nadechneš, vím, že se probudím a budu zase tahat opalovací lehátka k bazénu a zírat na tu úžasnou dívku, se kterou by se dalo prožít něco krásného. A tohle všechno zůstane jenom snem."
Tess McAuliffeová se usmála a v těch hlubokých modrých očích jsem poznal, proč jí nedokážu odolat. Byla víc, než krásná. Měla štíhlou atletickou postavu a husté kaštanové vlasy spletené do dlouhého francouzského copu a uměla se smát tak, že nikdo nevydržel zůstat vážný."

Číst dále

Věk X 2 - Nesmrtelná koruna - Richelle Mead

Konečně sehraní Justin a Mae pokračují ve své misi. Za čas jsou však odvoláni a převeleni do výpravy s budoucím konzulem Lucianem Darlingem. Mají se vydat do Arkádie, země sousedící s RUNA. V Arkádii ženy nemají skoro žádná práva a náboženství je zde velkou součástí každodenního života všech občanů. Mae to však do Arkádie táhne ze zcela jiných, soukromých důvodů.

Do druhého dílu se pouštíme již se znalostí fungování tohoto dystopického světa. Proto by mohla být Nesmrtelná koruna zajímavější už jen z důvodu, že se nemusíme prokousávat sáhodlouhými vysvětleními a popisy. Postavy zůstávají také stejné, jen se s některými seznámíme trochu blíže. 
Podmiňovací způsob používám záměrně, protože přes obecně nadšené názory na druhý díl se mi Nesmrtelná koruna líbila o mnoho méně, než Šachovnice bohů. Tak nějak jsem postrádala akci a švih, který měl první díl.
Kdybych si mohla vybrat nějaké superschopnosti hlavních knižních postav, byla by to rozhodně Maeina velice užitečná schopnost nespat a Justinova skvělá paměť. Tyto aspekty hlavních postav se mi hrozně líbí a jsou do příběhu perfektně zapracované. To nakolik těchto schopností využívají nechám na posouzení Vás čtenářů.
Justin i Mae jsou každý zvlášť úchvatné postavy. Dokonale promyšlené a baví Vás i na dalších čtyřech stovkách stránek. Co už mi trochu vadilo, bylo jejich chování k sobě navzájem. 
Do půlky knihy jsem si říkala, že je příběh celkem ok, ale spíš jsem se přikláněla k tomu, že je to vlastně trochu nuda. Asi jsem knihu neměla začínat číst, když jsem na ni neměla úplně chuť. Moje nespokojenost se však víceméně zlomila někdy za půlkou, kdy začínaly některé události konečně nabírat obrátky a směrem ke konci se má překvapením otevřená čelist už prakticky nezavřela.

Věk X je bezpochyby zajímavá série, která se prvními dvěma knihami slibně rozvíjí. Věřím, že jak je u Richelle zvykem, má vše dobře promyšlené a v dalším pokračování nám naservíruje pecky, které budou dokonale zapadat do všeho, co jsme se dozvěděli dříve. 
To že má smysl ve čtení této "božské série" pokračovat snad nemusím zdůrazňovat. Pravděpodobně se budete řadit k těm, jimž se druhý díl bude líbit víc, než ten první. Mohlo tomu tak být i u mě, kdybych bývala se čtením počkala na pravou chvíli, což jsem bohužel neudělala. 
Autorka směle kráčí vpřed a nebojí se navyšovat počet stránek, který předčí veškeré její předchozí knihy (kromě prvního dílu pochopitelně). Její vypravěčský um je nesporný, dokáže Vás připoutat ke čtení a v tu pravou chvíli do příběhu vpravit něco, co Vás šokuje tak, že i když jste původně už nad knihou málem zlomili hůl, teď nemůžete jinak, než číst dál.
Nesmrtelnou korunu doporučuji těm, jež byli z prvního dílu nadšení, i těm, kterým se třeba až tak nelíbil. Může se totiž stát nepředvídané a druhý díl vás překvapí. Sto lidí, sto chutí a nikde není psáno, že se všem musí líbit to samé.
Já ve čtení série rozhodně budu pokračovat, protože druhé díly mají nad sebou vždy jisté prokletí, které se většinou třetím dílem zlomí. Nehážu flintu do žita doufám v lepší pokračování Věku X.

P.S: Dostala jsem hroznou chuť si zahrát mahjong.


"Když vešla, vyskočil od kuchyňského stolu ."Jaké to bylo? Stalo se něco zajímavého? Seznámila ses s někýmm kdo...,"zarazil se a trochu mu spadla čelist."Tý jo, máš strašně krásné vlasy."

"Dík," řekla a unaveně dosedla na židli. Celý večer byla na nohou, nehledě na mentální energii, kterou musela vynakládat."A nic zajímavého se nestalo."

"Dostalas najíst?" zeptala se Cyntiha. "Něco mi tu zbylo." I ona seděla u stolu, společně s Quentinem a Rufusem. Všichni čtyři byli zabráni do partie mahjongu, který se Tessu všichni snažili už delší dobu naučit, ale ještě se to nikomu nepodařilo."

Číst dále

Marcelo ve skutečném světě - Francisco X. Stork

Marcelo Sandoval slyší hudbu, kterou nikdo jiný neslyší. Jeho zvláštním zájmem je čtení náboženských knih, pamatování si jejich nejrůznějších pasáží a taky modliteb. Trpí poruchou, která se dá nejlépe přirovnat k Aspergerovu syndromu. Celý život navštěvoval Paterson, školu pro žáky se zvláštními potřebami, kde se rád staral o poníky, ale léto, kdy je Marcelovi sedmnáct let jeho otec rozhodne, že by se Marcelo měl dostat do skutečného světa a zaměstná ho ve své právnické firmě.

Marcelo ve skutečném světě jsem začala číst na četná doporučení blogerů (zejména eM. a Myanmar z blogu Book lords). Do čtení jsem se pustila s tím, že jsem o ní tušila jen to, že Marcelo má určitou formu autismu. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Je to jeden z těch příběhů, které si nejlépe užijete, když je čtete absolutně bez předsudků a jen s mlhavou představou o postavách, nebo ději. Proto se o těchto skutečnostech nebudu dlouze šířit. 
Pro příběh vlastně postavy ani nejsou tak moc důležité, tvoří kulisu pro Marcela, který pomalu proniká do "normálního světa", jak to vyjádřil jeho otec (což mi od člověka, jehož potomek má duševní poruchu přišlo jako dost zvláštní zacházení se slovem "normální"). Arturo, Marcelův otec si totiž vnitřně nechce přiznat, jak moc jiný Marcelo je. Aurora, Marcelova matka naopak synovy potřeby plně respektuje a je mu vždy úžasnou oporou. Jasmine, dívka, se kterou je Marcelo nucen spolupracovat v otcově firmě je asi druhou nejdůležitější postavou knihy. 
Ačkoli je příběh vyprávěn v první osobě, Marcelo sám o sobě hovoří v osobě třetí. Je to součástí toho, kým je a čtení to neuvěřitelně ozvláštňuje. Zpočátku se mi to zdálo podivné, ale časem jsem si na to zvykla a považuji to za jeden ze skvělých aspektů vypravěčského umění autora. 
Vzhledem k tomu, že je pro mě koncept náboženství naprosto cizí a Marcelovým zvláštním zájmem, jak on své "obsesivní sklony" nazývá, je právě Bible a jiné náboženské knihy, části, které se zabývaly výklady Bible mě vlastně dost nudily. To je však spíš můj osobní skeptický pohled ateisty. Tyto části jistě obsahovaly hluboké myšlenky, které byly Marcelovi velice nápomocny v chápání a poznávání skutečného světa. 
Pokud od knihy čekáte přemíru děje, pak jste na špatné adrese. Marcelo ve skutečném světě není o ději. Je o myšlenkách, seberozvoji, ochotě bojovat se samotnou podstatou toho, kým jsme, navazování přátelství, těžkostech rozhodnutí, která musíme činit a o v neposlední řadě o důsledcích těchto rozhodnutí. 
Autor dokázal do tří set stran nacpat neskutečné množství úvah, které vás donutí se zamyslet nad životními hodnotami a nenásilným způsobem ovlivní vaše smýšlení o mnoha věcech.
Za sebe mohu Marcela ve skutečném světě jedině doporučit. Kniha se četla skoro sama a já jsem přesvědčená o tom, že na Marcela, jeho poníky, hudbu a Jasmine budu myslet ještě pěkných pár dní. 

Obálka od CooBoo je nesmírně povedená a evokuje ve mě stejné pocity, jaké dokázal vyvolat samotný příběh. 

""Kdo je ještě krásný?" zeptám se."Tady ve firmě je kočka víceméně každá sekretářka. Je to tady jediná světlá stránka. Možná s výjimkou staré Margie. Ale i o ní můžeš říct, že byla krásná, no, před nějakými osmdesáti lety."Ženy jsou Wendellovým zvláštním zájmem, řeknu si v duchu."Existují tři typy ženské krásy," pokračuje Wendell. Teď mluví jako pak Rafferty, můj učitel v kurzu společenského chování v Patersonu. "Zemitá, elegantní a metafyzická."
"Můžeš mi dát nějaký příklad prosím?"Okamžitě téhle otázky zalituji. Už mám deset minut zpoždění a Jasmine čeká, aby mě mohla poslat na soud."

Číst dále

Podezřelý - Kjell Ola Dahl

Frank Frølich je policista, který při policejním zásahu v jednom obchodě zachrání ženu jménem Elizabeth, která se na místě činu ocitla náhodou. Nemůže ji pustit z hlavy a začne se s ní tajně scházet. To však ještě netuší, že její bratr je známá firma a dokonce seděl ve vězení. Elizabethina záhadná minulost nabývá pevných obrysů a Frølich se řítí možná do většího průšvihu, než vůbec tušil.

Moje první setkání se severskou krimi k mému obrovskému zklamání nedopadlo zrovna slavně. Norský autor Kjell Ola Dahl mě totiž ani za mák neoslovil. Dovedu si představit, že mnoho čtenářů jeho tvorbu ocení, ale pro mě Podezřelý selhává jako detektivka i jako thriller.
Netvrdím, že by v těchto žánrech měly být postavy na prvním místě. Že je potřeba do detailů popisovat charaktery a osobní život vyšetřovatelů, ale v Podezřelém se o Frølichovi, kromě toho, že jako policista stojí za starou bačkoru, nedozvídáme vůbec nic. Ani Gunnarstranda a další policisté a podezřelí nejsou nijak přiblíženi. Snad právě proto jsem měla po celou dobu čtení hrozné potíže se v postavách zorientovat. Krkolomná norská jména tomu samozřejmě nepomáhala, ale to že jsem je tak nějak byla líná číst je spíš můj osobní problém. 

V knize se také vyskytovalo nadbytečné množství místních názvů, jako by se autor snažil nedostatečně propracované a charakterizované postavy dohnat detailním popisem prostředí. Kdybych bydlela v Oslu, pravděpodobně tuto skutečnost ocením, nicméně pro Čecha jsou jejich názvy nesmírně obtížné a mě při čtení neuvěřitelně rušily. Dovedu si však docela dobře představit film, nebo epizodu seriálu, která by byla inspirovaná tímto příběhem. Scénáristé a producenti by udělali obrazotvornou práci za mě a myslím, že pak by mě příběh mohl bavit. Není totiž z podstaty špatný, jen jeho zpracování není úplně nejšťastnější.
Můj pocit nedostatečného seznámení s postavami může pramenit i z toho, že Podezřelý je pátý díl série o Franku Frølichovi a možná autora haním zbytečně, nicméně o tom tak trochu pochybuji.
V dobrém thrilleru by čtenáře mělo opanovat napětí, sotva do příběhu trochu pronikne. Měl by být schopen sám dedukovat jisté skutečnosti a bavit se tím, zda na pachatele dokáže přijít dřív, než detektivové a těšit se, jak to nakonec všechno dopadne. Tady však nic takového nehrozí. Nejen, že dostáváme hrozně kusé informace, ale mě dokonce po chvíli i přestalo zajímat, jak to vůbec dopadne. Pro mě autor vůbec nedokázal vybudovat tu pravdou napínavou atmosféru a příslib zajímavého rozuzlení a já se dokázala těšit jen na to, kdy konečně otočím poslední stránku a bude to za mnou.
K absolutní nečtivosti knihy přispívá určitě i překlad, kterému jsem nedokázala přijít na chuť. Konstrukce vět na mě působily nesmírně šroubovaně a vůbec jsem se do knihy nedovedla správně zažrat. Na čtení bylo třeba se strašně moc soustředit a někdy jsem si odstavec musela přečíst i opakovaně, abych vůbec pochopila, o co právě jde.

Bez mučení musím přiznat, že kdyby se nejednalo o recenzní výtisk, tak mě nic nedonutí Podezřelého dočíst. Věřím však, že si tato kniha najde i mnoho příznivců. Někteří čtenáři nemají rádi rozpitvávání citů, osobních problémů a jdou čistě po akci a té správné detektivní práci. Pak jsou s touto novinkou na správné adrese. Pro mě je však hodně důležité se sžít s postavami a nějakým způsobem je trochu poznat a tento pocit se u Podezřelého nedostavil.
Se severskou krimi nemám žádné zkušenosti, proto nemohu Podezřelého dát do kontextu s jinou tvorbou. Nejsem si jistá, zda je to dobře, nebo ne, ale kdybych měla soudit jen na základě téhle jedné knihy, tak si řeknu, že tento žánr není nic pro mě. Má však své čtenáře a své fanoušky a těm bych tuto knihu snad doporučit mohla. Knihu bych jistě neoznačila za brak, jen se mi prostě bohužel netrefila do vkusu. Doufám, že už se nikdy nenechám oklamat krásnou obálkou.

Touto cestou bych moc ráda poděkovala internetovému knihkupectví knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.

Pokud jste fanoušky severské krimi a máte zájem vyvrátit můj názor a navzdory tomu, že mně se nelíbila, což není pořádný důvod, si tuto detektivku přečíst, můžete si Podezřelého zakoupit na tomto odkazu

"V průjezdu postávali dva muži. Nadešel čas si je otestovat. Frank Frølich seskočil ze dvou posledních schodů a průjezdem pokračoval kolem těch dvou chlápků na ulici. Nereagovali. Zarazil se. Měli přece zareagovat. Proč nereagovali? Zastrčil ruce hluboko do kapes kabátu a šel dál po chodníku se sklopeným pohledem. Za výlohou obchodu s rybářskými potřebami se nějaký chlapík pustil do házení ledu do polystyrenového chladícího boxu. Frank se rychle ohlédl přes rameno. Žádný z těch dvou mu nevěnoval pozornost. Neustále si pohrávali s růženci. Jeden z nich něco pronesl a oba se hlasitě rozesmáli."

Číst dále

Monument 14 - Cesta pustinou - Emmy Laybourne

Děti to dokázaly. Více či méně dramatickým způsobem se dostaly na mezinárodní letiště v Denveru a odletěly do bezpečného tábora, kde se srocují lidé evakuovaní z oblastí zasažených chemikáliemi a kde si mohou konečně oddechnout.  Niko však nikdy nezapomněl na to, koho za sebou nechali. Josie, která zůstala v oblasti Čtyř rohů je opustila, po tom, co jim zachránila život. Niko si to nikdy nepřestal vyčítat. Jednoho dne však zahlédne v novinách fotku, která mu převrátí celý svět naruby (pokud je tedy ještě něco takového možné). Snaží se přemluvit své přátele, že má šanci uspět v náročné a nebezpečné záchranné misi. Dean ho v tom samozřejmě nemůže nechat samotného, ale jak to udělat, když nemůže opustit Astrid, ani Alexe?

Na počátku knihy naleznete dopis, ve kterém Alex pro novináře sepsal, co se všechno "čtrnáctce z Monumentu" stalo od chvíle, kdy nastalo krupobití. Čtenářům, kteří si tak úplně nepamatují předchozí díly to jistě přijde vhod. 
Cesta pustinou navazuje přesně v momentě, kdy Nebe v plamenech skončilo. Děti si užívají na pikniku dvojčat a Niko k nim přibíhá se skvělou zprávou, že je Josie naživu. Od té chvíle už akce stíhá akci. Návrat k příběhu dětí z Monumentu pro mě byl balzámem na duši. Ne že bych si užívala, že je pronásleduje smůla a prožívají jednu hnusnou věc za druhou, ale zkrátka jsem si styl vyprávění Emmy Laybourne a její dokonale autentické postavy zamilovala. Monument 14 si okamžitě našel cestu do mého srdce a jednoznačně se řadí k mým nejoblíbenějším dystopiím a snad i sériím. Třetí díl pak svou kvalitou nikterak nevybočuje. 
Máme zde dva vypravěče. Díky Deanovi sledujeme osudy zachráněných dětí a Josie nám umožňuje nahlédnout pod pokličku toho, co se s ní dělo od chvíle, kdy opustila své přátele, až do současnosti.
Komu se zahájení série zdálo málo akční, ve třetím díle si určitě přijde na své. Děti jsou neustále v pohybu, rány osudu jsou na denním pořádku, vyplouvají na povrch i city a problémy, které by takto mladí lidé neměli vůbec řešit. Katastrofy však nejen sbližují, jak jsme se přesvědčili u Greenwayské rodinky, ale hlavně dokážou na dětské duši zanechat šrámy, které člověka postarší o mnoho měsíců, či let a žebříček hodnot je tudíž po prožitých hrůzách úplně někde jinde.

 Monument 14 má všechny předpoklady pro to, stát se bestsellerem. Nedostává se mu však tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Ať už jsou čtenáři opatrní z důvodu mládí postav, nebo útlosti knih, rozhodně o dost přicházejí. Tahle trilogie má totiž vše, co taková sága potřebuje. První díl, který Vás dokáže dokonale připoutat k místu, kde se nacházíte a musíte číst, dokud si neuvědomíte, že jste skoro na konci a nemáte k dispozici druhý díl. V tom momentě vyskočíte a běžíte do knihkupectví koupit díl druhý a pak teprve s klidným srdcem přečtete posledních pár stránek prvního. Odhodíte veškeré povinnosti a pouštíte se do Nebe v plamenech. Jste dokonale šťastní, že můžete s dětmi pokračovat v jejich strastiplné cestě. Čtete a čtete. Celou knihu zvládnete sotva za pár hodin. Pak nastává zlom. Musíte čekat. Čeká vás přesně rok utrpení, než vyjde další díl. Jak to má proboha člověk vydržet s tím, co se stalo na konci druhého dílu?
Třetí díl pak přichází jako vysvobození a vy si s úsměvem na rtech připomínáte všechny ty pocity, které vás při čtení Monumentu přepadaly a zamilováváte se zas a znovu.
Kromě perfektně strukturovaných částí trilogie má Monument dokonalé postavy, u kterých si nemůžete pomoc a držíte jim palce od začátku do konce. Máte k nim skoro mateřský vztah a chcete, aby tyto děti byly v bezpečí, dostaly se k rodičům a splnily se jim jejich vysněné plány. 
Emmy Laybourne má nesporný talent. Použitím relativně malého množství slov na krátkém rozsahu, kterým Monument 14 disponuje, dovede vyjádřit ohromné množství informací, citů, charakteristik a daří se jí vybudovat jedno z nejdokonalejších post-apokalyptických prostředí. 

Taky milujete ten pocit, kdy si přestáváte uvědomovat, že čtete, ale prostě žijete ten příběh? Já tedy ano a přesně to se mi stávalo u těchto skvělých knížek. Do příběhu je hrozně snadné se ponořit a úplně se v něm ztratit, v tom dobrém slova smyslu. Autorka to opět dokázala. Ačkoli jsem si chtěla poslední díl vychutnat a šetřit, s tak čtivou knihou nic jako předsevzetí nefunguje. Hodně jsem se snažila, ale přesto mi závěrečný díl vystačil pouze na dva večery. Málem jsem se rozplakala při představě, že už se s postavami nesetkám. Dobrou zprávou je, že se k některým z nich mohu vrátit ve třech doprovodných novelách. Dress Your Marines in White je zpráva o vzniku příšerné chemické zbraně, která napáchala nezměrné škody, Jake and the Other Girl nám ukazuje Jakea jaký byl předtím, než skončil s bandou dětí zavřený v supermarketu a What Mario Scietto Says ukazuje prožitky dobrodince, který pomohl našim milým dětem.
Monument 14 mohu směle doporučit nejen čtenářům, kteří jsou stejně staří, jako postavy. Naopak. Třetí díl se už zabývá poměrně závažnými tématy. Přes nízký věk postav má trilogie potenciál zaujmout všechny věkové kategorie. Sama jsem toho důkazem. Už mi není ani 6, dokonce ani 16, ale stejně mi trvalo sotva tak tři vteřiny, než jsem se do téhle dystopie absolutně zbláznila. 
Má totiž všechno. Skvělý námět, boží postavy, které si snadno oblíbíte, úžasně vystavěné pozadí katastrofy, krásné zpracování a v neposlední řadě hromadu úsměvných dialogů (zejména pokud jsou zainteresována dvojčata, nebo Max) a naopak smutných momentů, kdy budete bolest prožívat spolu s postavami.
To by asi stačilo a teď už upalujte a pokud máte za sebou první dva díly, třetí díl si přečtěte! Teď! Hned! Okamžitě! Pokud ne, tak si proboha přečtěte první! Tak na co ještě čekáte?
No jasně! Na ukázku!

"Když jsme se vrátili, Niko tam už čekal s malými dětmi. Měly radost, že se zajímáme o jejich domeček. Henry seděl Astrid u boku na posteli z větví, ruce měl na jejím břiše. A Chloe seděla z druhé strany. 
Chloe položila Astrid ruku na břicho. "Haló," řekla. 
"Slyšíš mě mimi? KOPNI, JESTLI MĚ SLYŠÍŠ!"
"No tak Chloe," pokárala ji Astrid. "Dej mi pokoj."
"Jo," přidal se Max. "Musíš dát miminku pokoj, jinak z něj bude nalbín.
Max Jakeovým kapesním nožíkem seřezával větev do špičky, aby z ní udělal kopí. 
"Nalbín?" zeptala se Chloe.
"Jo, miminko bez vlasů a s růžovýma očkama."
"Když jsme se narodili, taky jsme neměli vlasy," poznamenala Caroline. "Jsme nalbíni?"
"Děti, říká se romu al-ín," opravila je Astrid.
"Albinismus způsobuje genetická mutace," vložil se do toho Alex. "Nemá to nic společného s tím, že byste těhotnou ženu nějak vyděsili."
Přestože se zlobil, pořád chtěl, aby děti věděly, jak se věci přesně mají.
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Teprve teď jsem si uvědomil, že opravdu odjíždíme. 
"Má pravdu,"řekla Astrid. "Díky Alexi."
Snažila se mu podívat do očí, on k ní ale pohled nezvedl. 
"Takže no, asi ti dlužím omluvu za ten článek," pronesl ztuhle. 
"Ne, ne," přerušila ho Astrid. "To já dlužím omluvu tobě. Musíš se na mě hodně zlobit-"
"O čem to vy dva mluvíte?" zeptala se Chloe. "O tom dopisu?"
"My opravdu budeme slavní?" zeptala se mě Caroline. Chytila mě maličkou ručkou. "Já ale asi chci být spíš obyčejná."

Moje monumentální šílenství aneb Jak jsem vyšilovala před koupí Monumentu

Máte nějakou oblíbenou sérii, která ještě není kompletně vydaná? Pak jistě znáte ten pocit, kdy vám srdíčko zaplesá při pohledu na konkrétní datum vydání dalšího dílu. Já jsem už několik měsíců předem samozřejmě s napětím očekávala, kdy se dočkám Cesty pustinou. Datum bylo stanoveno na 25.11 (jaká náhoda! To je přece den, kdy mám svátek! Hurá, koupím si ji k svátku). 
Ten slavný den se blížil a jí se rozhodla udělat si re-reading prvních dvou dílů, abych pak mohla plynule navázat dílem třetím. Všechno bylo perfektní. V úterý 25. 11 ráno jsem se cestou do školy vydala do Neoluxoru, cestou dočítala posledních pár kapitol Nebe v plamenech. V momentě, kdy jsem vstupovala do knihkupectví mi chybělo k dočtení posledních pár stránek. Ale...."No, my tu knihu nemáme. Ani ji nemáme v systému, což znamená, že nám ani nepřišla." Spadla mi čelist. Moje dokonale klapající plány selžou, jen kvůli tomu, že ji nemají?!? Z očí mi sršely blesky. Jela jsem tedy ten den pro jistotu ještě do Dobrovského. Taky nic. Ve středu jsem se šla ráno opět zeptat a znovu odpoledne. A zase ve čtvrtek ráno i odpoledne cestou ze školy. Slečna mi řekla. "Máme ji v systému, ale přišla teprve dnes, tak ji ještě nemáme na prodejně." Myslela jsem, že se samou nedočkavostí rozkřičím. Vždyť oni ji mají. Je tak blízko, ale nemůžu ji mít. Ale možná to bylo dobře. V pátek ráno jsem psala písemku a kdybych měla knížku doma, tak by na učení asi nedošlo. V pátek po škole jsem tedy radostně cupitala do Dobrovského. Pán u pultíku mi řekl: "Ale jo, někde tady je. Máte 10 minut? Musím ji najít." Ano, ano, ano!!
O chvíli později jsem už knížku třímala v ruce a s radostným "Právě teď jste můj nejoblíbenější člověk na světě" jsem se s pánem rozloučila a upalovala domů číst. 
Tento týden byl prostě náročný, ale jeho závěr byl dokonalý :) Navíc se musím pochválit. I přesto, že jsem knihkupectví navštívila tolikrát, neodnesla jsem si mimo Monumentu žádnou knížku. Beru to jako takovou terapii, která zabrala :)

A to už je ode mě opravdu vše. Gratuluji všem statečným, kteří dočetli až do konce :)
Plánujete Monument 14 číst? Jak si u vás stojí mezi dystopiemi?

Číst dále

Žádný sex, je úterý - Tracy Bloom

Katy je osmatřicetiletá žena, žijící poměrně spokojený život. Má skvělou práci v reklamní agentuře, o osm let mladšího partnera Bena, který ji vždy dokáže rozesmát a na rozdíl od všech předchozích mužů s ním nemá pocit, že by ji tlačil, do jakýchkoliv závazků, tak je i se svým vrozeným strachem z vážných vztahů šťastná. 
Matthew žije se svou ženou Alison, se kterou se marně už několik let snaží o dítě. 
Jak už tomu tak bývá, Katy a Matthew se setkají po spoustě let na třídním srazu, který zažehne starou jiskru jejich středoškolské romance. 
Katy stojí před velkým životním rozhodnutím a stejně tak Matthew. Je Ben ten pravý? Je Alison ta pravá? Jak by mohli oba opustit své partnery, když jsou ve hře dvě těhotenství?

Kniha žádný sex, je úterý je prvotinou bristké autorky Tracy Bloom. Já sama už jsem měla tu čest s její knihou Jsem single a pomstím se. Autorčin nevtíravě humorný britský styl mě tak zaujal, že jsem nemohla jinak, než sáhnout po další knize, která má opět úchvatný název, který upoutá vaši pozornost ať už chcete, nebo ne.

Čtení o postavách starších, než já přináší do mého čtenářského života nový vítr. Lidé přes třicet už pochopitelně řeší úplně jiné starosti, než středoškoláci a jiní YA hrdinové. Těhotenství, manželství, vzpomínky na staré lásky, návrat do mládí i výchovu dětí. Kathy, Matthew, Ben, Alison, Daniel, Bezmozek a Ian tvoří dynamickou skupinku postaviček, které rozjíždějí slibnou fůru nejrůznějších trampot a situací, z nichž několik může nastat skutečně jenom v knize. Signifikantním rysem knih Tracy Bloom jsou situace dovedené do extrému, které však popisují umírněnější zážitky, které se mohou udát v každodenním životě partnerského vztahu. 
Jediným stereotypem alá Sex ve městě je v knize Daniel, Katyin nejlepší kamarád. Excentrický, jak jen gay může být. Alison je naopak madam studený čumák, která musí mít vše naplánováno do posledního puntíku. Kontrastem k ní je je Ben, nevyzrálý a trochu dětinský. Ten prochází během knihy největším vývojem. 
Matthew je pak prototypem dokonalého muže, který se zmítá mezi jistotou života se svou pečlivou ženou a svým mladým, nevybouřeným já, které bylo probuzeno třídním srazem. 
Ian, Matthewův kamarád, který hraje pouze minoritní roli mi pak připomíná Tobyho z autorčiny druhé knihy. Šašek a pohodář, který neví, kdy je lepší zavřít pusu.

Zdá se vám téma znovuzrození dávné lásky drobet otřepané? Možná je. Nikoli však v podání Tracy Bloom. Tato autorka si pohrává s osudem postav zcela po svém a vy nemůžete nikdy vědět, co bude na další stránce. 

Ačkoli se podle názvu zdá, že ústředním tématem, knihy je sex, touto domněnkou nemůžete být dále od pravdy. Zabýváme se zde mnohem hlubší problematikou partnerského soužití, tíhy zodpovědnosti za více životů než jen ten svůj a v neposlední řadě také vinou.

Kniha Žádný sex, je úterý nesmí chybět v knihovně žádnému milovníkovi romantických a komických románů, britského humoru, jiskrných dialogů a stereotypních klišé. Melancholické dušičky si přijdou na své a jistě nebudou litovat chvil, strávených s touto útlou, vtipnou, čtivou a neskutečně milou knihou.

Ráda bych touto cestou poděkovala internetovému obchodu knihy.idnes.cz za poskytnutí recenzního e-booku. 

Knihu žádný sex, je úterý si za sympatickou cenu můžete objednat přímo na tomto odkazu nebo kliknutím na logo.

"Kathy měla pocit, že je už dva roky obětí učiněného psychického teroru, když se jí v obýváku na poličce až děsivým tempem kupila oznámení v krémové barvě. Kdykoli našla ve schránce další pečlivě vybranou obálku, nepochybně zvolenou tak, aby ladila k podvazku nevěsty, a vytáhla z ní pozvánku vyrobenou vlastníma nevěstinýma rukama, píchlo ji u srdce. Se zoufalstvím v očích četla slova: Slečna Katy Chapmanová s partnerem. Proč, proč jen se musí na svatby chodit v párech? Proč prostě nemůže jít sama? Copak je důvod obávat se, že nezadaní hosté utečou s jedním ze snoubenců? Jde snad o součást svatebního slibu? Zvi pouze přátele zadané, abys nevěře předešel. Katy měla z takzvaných šťastných událostí hrůzu, protože byla nucená si k sobě někoho najít. Jednou s sebou vzala maníka, se kterým se předtím cicmala opilá a který byl za jídlo a alkohol zdarma ochotný vydržet ten plynulý tok dobře míněných slov od příbuzenstva, které se dotazuje: "Takže teď jsi na řadě ty?"
Nakonec se rozhodla, že co je moc, to je příliš, a že by se měla začít chovat, jako všechny silné a nezávislé ženy a přestat podporovat, ten příšerný stereotyp, podle kterého je štěstí spojené s mužem. Při dalším pozvání na svatbu dostala geniální nápad vzít s sebou Daniela z reklamní agentury, pro kterou pracovala. Na výraz ve tváři Lauřiny pratety, jež se během svatební hostiny snažila ze slušnosti o konverzaci, byla radost pohledět. Daniel jí sladce odpověděl, že na řadě by mohl být teď skutečně on, jelikož se svým přítelem Robem jsou spolu už přes půl roku a ani jeden z nich za tu dobu nespal s nikým jiným, když nepočítá noc, kdy se Daniel vyspal se Stanleym, svým ex. Podle něj se to ale stejně nepočítalo, protože byl úplně namol a Stanley byl převlečený za námořního důstojníka, šlo totiž o exkluzivní karnevalovou party, a kdo by odolal chlapovi v uniformě? 
Od té chvíle se Daniel stal Katyiným novým nejlepším svatebním partnerem."

Číst dále

Solitaire - Alice Osemanová

Tori Springová je typická středoškolačka, znuděná životem. Mezi její nejoblíbenější činnosti patří spaní, blogování a koukání na filmy. Naopak nesnáší spoustu věcí, od telefonování, přes hudbu, knihy a autobusy až po Michela Jacksona. Školou proplouvá tak nějak mimoděk. Jednoho dne objeví Solitaire. Záhadný blog, jehož autor provádí ve škole nejrůznější vtípky, ale daří se mu zůstávat v anonymitě. A navíc je tu Michael Holden. Tajemný kluk s velkými brýlemi a nemožným účesem, co se pořád usmívá a projevuje nebývalý zájem o Tori samotnou.

Koupě Solitairu byla záležitost jasná hned ze dvou důvodů. Hlavní hrdinka je blogerka a knížka má přenádhernou obálku. 
Solitaire je příběh o středoškolačce vlastní vinou vyloučené ze společenského života. 
Tori je hrozně zvláštní postava. Je neskutečně cynická, dokonale si libuje v tom, když ostatní lidi uvede do rozpaků, nic ji nebaví, všechno ji štve, nic nemá ráda, snad kromě svých dvou brášků Charlieho a Olivera. Na ty nedá dopustit. Vztah k rodičům už je horší, ale ten je oboustranně naprosto špatný. Nenávidí knihy, ale rozhodla se maturovat z literatury a ví o nich více, než průměrný středoškolák. Dokonce na základě toho, co lidi čtou usuzuje, co si asi myslí. Je to děvče plné protikladů. Je nenapravitelnou pesimistkou, nesnáší klišé a Disneyho. 
Dále je tu upřímně emotivní Michael Holden, Toriin zamlklý a nesmělý kamarád z dětství Lucas Ryan a její nejlepší kámoška Becky. Všichni nádherně dokreslují atmosféru středoškolského života.
Ze stylu psaní a mládí autorky soudím, že podobnost se skutečnými postavami či událostmi nebude čistě náhodná. Je hodně znát, že jde o příhody, které se dost dobře mohou středoškolačce stát a skuteční kamarádi mohou být zrovna takoví (jedná se pouze o moji vlastní dedukci, nikoli výsledek jakéhokoli výzkumu). Hlavní výhodou nízkého věku autorky je to, že dokáže vybudovat velice autentické prostředí s postavami, jako vystřiženými z každodenního života. Středoškoláci tak uvěřitelní, že jim baštíte každé slovo. Vlastně by spousta z nich klidně mohla být vašimi sousedy.
Na své si při čtení jednoznačně přijdou všichni fanoušci Harryho Pottera, Sherlocka, Doctora Who, Starwars a dalších, protože jsou v příběhu několikrát zmíněny. Vložení aktuálních knižních a filmových narážek považuji za velice inovativní přístup a byla to jedna z věcí, která mě na knize bavila nejvíce. Ještě více to hrdiny přibližuje nám čtenářům. Stejně tak posedlost shipováním, která se posledních pár let, s rozvojem fanfiction rozmohla na internetu, přibližuje hrdiny skutečným nerdům, jimiž jsme my všichni za klávesnicemi blogů. Nejednou je zmíněn Drarry, Snily, Klaine a další. 

Zdroj

Závěr knihy měl podle mě obrovský potenciál, který zůstal tak trochu nevyužit. Doufala jsem v úplně jiné vyvrcholení, ale to nevadí. Stejně tak řešení záhady pro mě nebylo zas až tak překvapivé, ale z toho si těžkou hlavu rozhodně nedělám. Důležité je, že jsem si protivnou a nespolečenskou Tori neuvěřitelně oblíbila. V některých jejích rysech jsem se možná i trochu viděla, což mě nestaví do zrovna příznivého světla, když o tom tak přemýšlím. 
Solitaire je skvělý příběh, který, obzvláště díky tomu, že vyšel z pera tak mladé autorky, to může dotáhnout hodně daleko. Rozhodně si zasluhuje čtenářskou pozornost a ačkoli aspekt blogování zůstává neustále tak trochu v pozadí, myslím, že si ho všichni anonymní pisálci mají velkou šanci užít. 
Knížku jsem přečetla takřka jedním dechem, jak moc mě bavila a jak skvěle se mi četla. O spoustě podnětů a zábavných úryvků svědčí i obrovské množství papírků, které jsem do knihy během čtení stihla nalepit.

Myslím, že pokud nehledáte nějaké převratné dílo, ale přece jen něco maličko odlišného a chcete si u čtení trochu odpočinout, Solitaire je rozhodně kniha, po které doporučuji sáhnout. Její zajímavě hebká obálka vás okouzlí stejně jako její zábavný a čtivý obsah. Alice Osemanová rozhodně zůstává v mém hledáčku a já doufám, že se psaním bude pokračovat.

Protože knížka nabízela mnoho podnětů k vyhledávání věcí na internetu, ani já jsem nelenila a rozhodla se sem přidat jednu ze zmíněných písniček :) 

Vybrala jsem citaci, kde musím naprosto souhlasit s Michaelem

"Ona fakt ráda čte," poznamenám a kývnu směrem ke kreslené holce v modrých šatech. "To musí bejt děsně nezdravý."
"Copak ty nebudeš maturovat z literatury?"
"Jo, protože to dokážu okecat, ale nemám ji ráda. Nenávidím knihy."
"Asi jsem měla na literaturu chodit taky. Byl bych v tom dobrej."
"Tak proč jsi nešel?"
Michael se na mě podívá a usměje se. "Já si myslím, že knihy je lepší jen číst, ne je studovat."

Myšlenka dnešního dne: Proč lidé nechávají noviny ve vlacích?

Číst dále

Losing it - Cora Carmac

Bliss studuje herectví. Má ztřeštěnou kamarádku Kelsey a úžasně pozorného kamaráda Cadea. Její život jde poslední čtyři roky přesně podle jejích představ, až na to, že je ve svých dvaadvaceti poslední panna v širém okolí. Její potřeba mít nad vším absolutní kontrolu a vše rozebírat svým analytickým mozkem jí brání v jakémkoli impulzivním jednání. Zato Kelsey je impulzivní až dost a rozhodne, že její kamarádka ten večer přijde o panenství a basta. Bliss si má prožít vztah na jednu noc a konečně se zbavit břemene, které jí vlastně tolik netrápí. Taková rychlovka však může nabrat zcela nečekaný směr.

Už když jsem knížku spatřila ve videích zahraničních booktuberů, okamžitě se zařadila na můj seznam musím-si-přečíst-nejlépe-hned. Jasně, podle anotace si člověk řekne, jak neskutečné klišé to asi bude, ale já tyhle oddechové romantické knížky mám vážně ráda. Bliss je poměrně sympatická hrdinka, o které se ale prakticky vůbec nic nedozvíme, až na to, jak silně dokáže prožívat emoce a také se toho hodně dozvíme o jejím nadechování, vydechování, mravenčení a podobných tělesných pochodech. Její rodina i její vzhled jsou absolutně velkou neznámou, ale to vůbec nevadí. Garrick je pak prototypem romantického hrdiny z pohádek. Chyběl mu snad jen ten bílý kůň. Na mě byl možná až příliš přeslazený, ale to asi záleží na vkusu. Kdo mě však zaujal, byl Cade, kamarád Bliss. Kluk, který vždy přesně ví, co má říct a co Bliss v daný okamžik potřebuje slyšet. I ztřeštěná Kelsey mi padla do noty, i když její chování bych si občas asi nenechala tak snadno líbit. Jsem neskutečně ráda, že další díly volně navazující série budou vyprávět právě o těchto dvou, více než zajímavých vedlejších postavách.
Tato jednohubka je psána typicky vtipným stylem new adult knížek. Hláška víceméně střídá hlášku a vy se jen spokojené culíte a čtete a čtete. Někdy jsou ty vtípky trošku křečovité, ale většinou to autorce rádi odpustíte.  Vypíchnout rozhodně musím slovní zásobu a pestrou škálu přirovnání a vzletných obratů. Za příjemný zážitek ze čtení může pravděpodobně i český překlad, který se dle mého názoru mimořádně povedl. 

Losing it se nejspíš do slavné literární historie nezapíše. Nedovedu si však představit, že by se kniha dala přečíst jinak, než jedním dechem. Děj neskutečně hladce plyne a ačkoli postavy prožijí několik měsíců, vy s nimi strávíte pouze pár hodin a nakonec se vám po nich začne stýskat ještě dříve, než je opustíte. 
Příběh vypráví o zakázané lásce, přátelství, popírání i umění vložit vlastní prožitky do profesního života. 
S touto krátkou oddechovkou rozhodně nešlápnete vedle, pokud ve vás dřímá velká romantická duše a máte chuť na příběh, který přečtete během jednoho příjemného odpoledne, ale přitom vám postavy i jejich osudy zůstanou ležet v hlavě ještě dlouho poté a přirostou vám k srdci. 
Mockrát ohrané téma autorka uchopila a pouze pomocí slov vybudovala něco krásného a milého. Dovolila nám nahlédnout do zákulisí vášnivých příběhů, které již byly napsány před mnoha lety i za oponu těch současných. Prožitky postav jsou tak skutečné (někdy až absurdně přemrštěné, že vás ze sladkosti některých scén možná začnou bolet zuby), protože i takový příběh může napsat sám život (v nějaké umírněnější verzi). 
Kniha je však neuvěřitelně čtivá, nenacházejí se v ní žádná hluchá místa, ani zbytečné a nudné postavy. Sama jsem na její přečtení potřebovala jen několik málo hodin a musím upřímně říct, že těch hodin ani v nejmenším nelituji, protože jsem si je náramně užila.

Za poskytnutí reading copy bych ráda touto cestou mnohokrát poděkovala nakladatelství Jota.

V českém překladu si budete Losing it moci vychutnat i vy už 26.11.

"Co máš zase za problém?" zeptala jsem se.Obrátila oči v sloup a já si připadala jako děcko. Nesnášela jsem to, ale toto se mi stávalo prakticky pokaždé, když se řeč stočila na sex.Kelsey prohlásila: "Zlato, právě teď vypadáš jako něčí roztomilá sestřička. Žádnej kluk nemá chuť někomu přefiknout sestřičku. A u těch kteří mají, není o co stát.Jo, úplné děcko. "Máš recht."

"Jak se má vaše kočka?""Jaká kočka? Á! Moje kočka. Ta kočka...ta je moje. No, ona je..."Říkala jsem, že je to ona, ne?  Nevymýšlela jsem si, že mám kocoura...?"Ona...je jí dobře. Mňouká a přede a dělá všechny ty kočičí věci."

Číst dále

Věk X - Šachovnice bohů - Richelle Mead

Justin March, služebník a odborník na náboženské skupiny byl před čtyřmi lety poslán do exilu do Panamy. Nyní se ale v RUNA děje podezřelá série rituálních vražd, která by mohla mít náboženské motivy a vláda geniálního Justina potřebuje. Proto je mu ochotna částečně prominout selhání, které ho stálo občanství a obrací se na něj s prosbou o pomoc. Justin se má vrátit do RUNA v doprovodu osobní stráže Mae Koskinenové, pretoriánky, jedné z nejlepších bojovnic celé země. 

Kniha balancuje na pomezí sci-fi, dystopie a paranormální detektivky. Richelle Mead se evidentně snaží vymanit z pověsti Young adult autorky píšící pouze o upírech a přesedlává na psaní knih pro dospělé. To však rozhodně není na škodu. Na stylu je vidět, že se posunula ve své spisovatelské kariéře mnohem dál, ale přesto v příběhu zůstává cosi z jejího osobitého stylu. 
Příběh je vyprávěn z pohledu Justina, Mae a Tessy. Tessa je něco jako Justinova chráněnka, kterou kvůli dluhu, který cítil k jejímu otci Justin vysvobodil z Panamy a zařídil jí příslib lepšího života v RUNA. 
Jestli si oblíbíte Mae, trochu odtažitou, ledovou a za všech okolností přísně střežící svoje emoce, nebo Justina, geniálního, impulzivního a tíhnoucího k závislostem, to už je na Vás. Za sebe však můžu říct, že se Richelle Mead opět podařilo nemožné a já jsem musela mít ráda všechny hlavní postavy. 
Příběh je velice rozmanitý a kniha má jen jeden handicap, stejně jako všechny první díly. Seznamujeme se zde se světem, jsou nastolovány pojmy a to pěkně pomalu a postupně. Do půlky knížky o některých věcech vůbec netušíte, co mají znamenat a vše je odhalováno tak, jak poznáváme postavy my čtenáři i v průběhu seznamování mezi hrdiny samotnými. To však není žádný problém, protože se do čtení velice snadno ponoříte. Ani se nenadějete a zjistíte, že už je pěkně pozdě v noci, za chvíli vstáváte, ale zvládli jste přečíst nejméně třetinu 450 stánkové bichle. Rozhodně je dobré, se na knihu pořádně, ale opravdu pořádně soustředit, protože jinak by se mohlo snadno stát, že se v záplavě faktů a jmen snadno ztratíte. Já sama jsem se občas musela o pár stránek vrátit, nebo se na chvíli zamyslet, jak to vlastně všechno bylo a kdo je kdo.  
Novinka Richelle Mead je nabitá akcí, náboženstvím (ale velice nenásilným způsobem podaným!), mytologií a co si budeme povídat, taky alkoholem a sexuálním napětím. 
Po přečtení Vampýrské akademie mi bylo jasné, že mi nová série téhle autorky nesmí uniknout. Nesmíte čekat druhou VA, druhou Rose a Dimitrije. Tohle je jiné. Jiné však neznamená špatné, vlastně je to totiž geniální a já teprve po dočtení pořádně doceňuji skutečnou promyšlenost od prvního do posledního detailu, na což jsme již u Richelle zvyklí.  
Šachovnice bohů jako první díl se slibné série Věk X, mohu doporučit jak Richelliným skalním fanouškům tak těm, jež se s její tvorbou setkávají poprvé, nebo se jim její předchozí díla nelíbila. Kniha je totiž úplně jiná, než Vampýrská akademie a troufám si říct, že by mohla zaujmout mnohem širší okruh čtenářů. Je v ní něco pro každého. Akce, souboje, krev, mytologie, víra, nadpřirozeno, sex, alkohol a technologické vynálezy. 
Šachovnice bohů si mě postupně dokázala dokonale získat a já nestíhala valit oči, jak je to dobré. Zaslouží si proto ode mě 4 hvězdičky. Musím si nechat rezervu na druhý díl, protože tuším, že to teď už bude jenom lepší, když už se ve světě po Úpadku vyznáme. 

"Tohle je skříňka," řekla Melissa hlasitěji, než bylo nutné, i když kolem byl všudypřítomný šum. Taky přehnaně pečlivě a pomalu vyslovovala. "Do té si dáváme věci. Nejprve musíš otevřít dveře. Položíš ruku na zámek a ten načte tvůj čip. To je ta věco, co máš v ruce."

Tessa už od své první návštěvy školy věděla, jak skříňky fungují. I když v Panamě nic srovnatelného neměli, nebylo na tom nic těžkého. I tak se však na Melissu usmála a řekla:"Děkuju."

"Co jsi to řekla?" zeptala se Melissa. 

"Řekla jsem: Děkuju." Melissa po Tesse pořád chtěla, aby všechno opakovala, a tvrdila, že jí kvůli přízvuku nerozumí.

"Prosím," téměř zařvala Melissa. 

"Tady budeš mít angličtinu," řekla Melissa, když dorazily do první místnosti podle rozvrhu. "Tady budeš číst knihy. V knihách jsou slova, která vyprávější příběhy nebo sdělují fakta."

"Děkuju," řekla Tessa.

"Cože?" 

Číst dále

Dokonalá iluze - James Patterson & Michael Ledwidge

Nina Bloomová má skvělý život. Je úspěšná právnička, se svou dcerou si rozumí jako s nejlepší kamarádkou, její šéf je úžasný člověk a má ráda svou práci. K čemu to ale je, když je celá její přítomnost založená na lži o její minulosti? Nina úspěšně skrývá vše, co se stalo předtím, než se ocitla v New Yorku. Když se však objeví případ nevinného muže v cele smrti, kterého může osvobodit pouze tím, že půjde s pravdou ven, musí učinit důležité rozhodnutí. Rozhodnutí, které může změnit vše, co tak pracně budovala posledních 17 let.

James Patterson napsal již stovku knih a nápadů má údajně pořád více, než může stihnout sepsat. Ne nadarmo patří k nejlepším americkým spisovatelům současnosti. Svou Dokonalou iluzí mě přesvědčil, že se rozhodně neminul povoláním.

Tento thriller má kraťoučké kapitoly, což přispívá k jeho neuvěřitelné čtivosti a rychlý čtenář ho pravděpodobně zvládne na jedno posezení. Jednoduše musíte číst dál a dál a nějaké sliby typu "Už jen jednu kapitolu" tady prostě nefungují. Na každé druhé stránce se schovává nějaké překvapení a kniha je neskutečně nepředvídatelná. Nestačila jsem valit oči, co všechno na nás autor dokázal vymyslet. Jak skvělý příběh dovedl vystavět na tak malém rozsahu. Nikdy jsem vývoj událostí nečekala tak, jak se nakonec vyvrbil. Vypravování bylo porcováno přesně tím správným způsobem, aby nejistota čtenáře udržela dostatečně dlouho v napětí, ale zároveň ho nezačala štvát. A když jsem začala mít pocit, že už větší pecka přijít nemůže, tak natruc přišla.
Obrovskou předností této knihy jsou i její postavy. Hlavní hrdinka Nina je totiž chytrá. Dokonce nejprve myslí a až potom mluví, nebo nedej bože jedná. Navíc je velmi sympatická a skvělá průvodkyně příběhem. I ostatní postavy pěkně dokreslují atmosféru knihy a vše je nenásilně rozpracováno pěkně do detailu, až se bez nutnosti velké popisnosti o postavách dozvíte spoustu věcí.
Na Dokonalé iluzi prostě nenacházím jedinou chybičku (pokud nepočítám jednu hrubku na straně 186, ze které jsem měla chuť si vyškrábat oči z důlků). Četla se totiž naprosto sama. Vypravěčské schopnosti autora a jeho talent vtáhnout čtenáře do děje jsou až nadpozemské.
Nenechte se odradit jednou z nejpříšernějších obálek, jakou jsem měla kdy tu čest vidět. Obsah je totiž vážně perfektní.
Knihu můžu směle doporučit všem se zálibou v dobrých detektivních thrillerech, které umí ohromit nejen svou pointou, ale i perfektní zápletkou, napsanou nejnapínavějším možným způsobem. Kam se hrabou severské detektivky. James Patterson svému řemeslu rozumí a přesně ví, co dělá. Mě tedy přesvědčil. Dokonalá iluze není jen iluzí dokonalosti. Ona totiž dokonalá je a já ji směle řadím mezi nejlepší knihy, které jsem letos četla.  

"Rozběhla jsem se, až když jsem byla venku z hotelové haly. Po minutě jsem přešla do trysku. Funěla jsem prostředkem temné ulice a potila se jako maratonský běžec, jako akční hrdina snažící se uprchnout před hrozícím atomovým výbuchem. Byla jsem rychlá. Maureen byla vysoká blonďatá dlouhonohá chytačka, Cathy byla malá houževnatá chytačka a já byla štíhlá. A co se týkalo rychlosti, byla jsem někde mezi těmi dvěma. V tom okamžiku jsem potřebovala každou špetku své rychlosti, abych unikla před tím, co jsem zrovna viděla. Protože to, čeho jsem byla svědkem, nebyl jen konec vztahu s mým přítelem a přátelství s nejlepší kamarádkou. Myslím, že by se to dalo nazvat pověstným posledním stéblem. Můj otec, státní policista v Marylandu, zemřel ve službě, když mi bylo jedenáct. Všichni otcové jsou výjimeční, samozřejmě, ale ten můj byl skutečně mimořádná lidská bytost. Tento neobyčejně laskavý, hluboce morální a nadaný posluchač byl člověkem, na kterého se obraceli pro útěchu a radu všichni, kdo s ním přišli do styku: spolupracovníci, sousedé, pošťák i zcela cizí lidé. A o to byla jeho nečekaná smrt ještě víc zdrcující. Mé matce zasadila krutou ránu. Tato dříve silně věřící abstinentka se dala na pití. Přibrala čtyřicet kilo a přestala o sebe dbát. Vyvrcholilo to na jaře mého druhého ročníku na vysoké, když spáchala sebevraždu v tatínkově starém fordu F-150 za pomoci zahradní hadice. Maureen s Alexem mi byli oporou při zařizování matčina pohřbu. Protože jsem neměla žádné sourozence ani blízké příbuzné, byli pro mě víc než jenom nejlepší přátelé. Stali se jedinou rodinou, která mi zůstala. Cesta sem na jih byl vlastně Maureenin nápad. Věděla, že se blíží výročí matčina skonu, a chtěla mě rozveselit. Tohle bylo příliš. Bolest ze zrady, které jsem právě byla svědkem, mě zasáhla jako demoliční koule. Za běhu jsem se rozplakala. Slzy se mísily s potem a kapaly mi z brady na pískem pokrytý asfalt a nárty bosých nohou. Když jsem doběhla na pláž, padla jsem na kolena do písku. Nikdo tam nebyl, jen já, temný oceán a hvězdná obloha. Ve svých devíti jsem se málem utopila na pláži v Ocean City. Zachytil mě spodní proud, ale tatínek mě zachránil. Dýchala jsem noční vzduch, naslouchala šplíchání vln a cítila se nejosamělejší a nejzoufalejší v celém životě. Teď už mě neměl kdo zachránit."

Touto cestou bych moc ráda poděkovala internetovému knihkupectví knihcentrum.cz, protože pouze díky nim jsem narazila na tuto knihu a objevila svého nového oblíbeného spisovatele.

Pokud Dokonalá iluze zaujala i Vás, můžete si ji zakoupit na tomto odkazu.

Číst dále

Den co den - David Levithan

Den co den se probudí v jiném těle. Den co den žije život někoho jiného. Snaží se nezasahovat do života svých momentálních hostitelů. Jednoho dne se však vše změní. Ocitne se v těle Justina, který si příliš neváží své dívky Rhiannon. Úžasné osoby, která si zaslouží mnohem lepší zacházení. Nemůže na ni přestat myslet, ani když už není Justinem.

Den co den se řadí k nejzvláštnějším knihám, s kterými jsem se kdy setkala. Je to jeden z těch příběhů, jenž si mou pozornost získal postupně a zhruba ve čtvrtině už jsem nechápala, proč se mi zpočátku děj příliš nezamlouval. Je totiž geniální.
Hrdinou není on ani ona, což ale český překlad trochu zastiňuje. Proto si celou dobu představujete spíš jeho, než ji, i když je zrovna v ženském těle. 

Prožíváme 40 dní, 40 příběhů. Kniha je sondou do hotové škály lidských povah a rozpitvává jejich nitro až na dřeň. Důraz je zde kladen na to, že ne každý má to štěstí dospívat v ideální rodině a že skoro každý má nějaké své vnitřní démony, se kterými musí bojovat a to i bez toho, aby někdo hostoval v jejich těle. 
Kniha Vám poprvé zlomí srdce už po prvních pár stránkách. Je zde mnoho úvah o životních těžkostech i radostech a vy pociťujete téměř fyzický smutek pro ty, jimž se zmiňované zlé věci dějí. 
Autor se pouští i do tématu, které je ve většině knih, které jsem četla tabu a autoři se jim vyhýbají jako čert kříži, z mně neznámého důvodu. Najdeme tu mnoho homosexuálních postav a to mi připadá v knize amerického autora velice osvěžující. 

Den co den jsem několik měsíců odkládala. Nebyl k tomu však důvod. Naštěstí jsem z náhlého popudu knihu popadla a přečetla ji během dvou dnů. Příběh velice svižně plyne a zrovna, když máte v plánu knihu odložit a plnit nějaké povinnosti, stane se něco šokujícího a vy musíte chtě nechtě pokračovat ve čtení. Styl Davida Levithana si mě dokázal neskutečně získat. 
Čtivost a hloubka jsou hlavní dominantou této knihy. Nenásilnou formou nám autor vkládá do hlavy myšlenky a úvahy a donutí nás se zamyslet a přehodnotit některé věci ve svém vlastním životě. 
Den co den mohu doporučit všem, kteří hledají trochu jinou Young adultovku, která má neotřelou a originální myšlenku a úchvatné zpracování. 

Určitě jsem Den co den nečetla naposledy, protože věřím, že při každém čtení se dá najít něco nového k zamyšlení. 
Bonusem je i dechberoucí éterická obálka, která se k příběhu krásně hodí.

"Probudím se.
Okamžitě musím zjistit, kdo jsem. Nejde jen o tělo - otevřu oči a hned vidím, jestli je kůže na mé paži světlá, nebo tmavá, jestli mám dlouhé, nebo krátké vlasy, jestli jsem kluk nebo holka, zanedbaný, nebo pěstěná. Když si jednou zvyknete na to, že se každý den probouzíte jako někdo jiný, dá se na samotnou tělesnou schránku docela rychle zvyknout. Zato život, kontext, ve kterém se tělo nachází, ten může být docela těžké pochopit.
Každý den jsem někdo jiný. Teda jsem to samozřejmě pořád já. Vím, že jsem to já - ale zároveň jsem někdo jiný. 
A tak to bylo vždycky."

"Hned jak se další den probudím, cítím, že je něco hodně špatně. Něco chemického. 
Sotva se tomu ještě dá říkat ráno. Tohle tělo prospalo skoro celé dopoledne. Včera totiž šlo pozdě spát - sjíždělo se drogami. A teď by chtělo další dávku. Co nejdřív." 

Číst dále

Červený vrch - Jamie McGuire

Pokročilá věda a technika zapříčinila, že zombie apokalypsa už není jen záležitostí filmového průmyslu. Děsivé zprávy v rádiu upozorňují na zvláštní druh nákazy, který mimo hrozných bolestí, obrovského úbytku váhy a nevyhnutelné smrti způsobí, že mrtví nenacházejí klid a vracejí se v podobě bezduchých zombie toužících jen po jedné věci. Po jídle. Jediné co může uspokojit jejich hlad je lidské maso. Scarlet, rentgenová laborantka, prvním náznakům toho, co má přijít později nevěnuje mnoho pozornosti. Má starosti, zda se její bývalý manžel o víkendu dobře postará o její dcery, které mají ve střídavé péči. Poté co Scarlet do ordinace dorazí tuze nemocná a pokousaná dívka, vypukne peklo.

Příběh je vyprávěn z pohledu tří hlavních postav - Scarlet, Nathana a Mirandy. Tito lidé se spolu nikdy dříve nesetkali. Každý má o někoho starost, každý má jiný způsob jak se zombíky zacházet. A také jak jim říkat. Autorka vymyslela pro tyto děsivé stvůry mnoho originálních pojmenování.
Kniha je akční už asi od třetí stránky a vy si říkáte, proč to takhle kruci není u všech knížek. Máte možnost se do příběhu ponořit téměř okamžitě a také si hned udělat názor, na jednotlivé postavy. Scarlet ukazuje, jak je důležité se nikdy nevzdat naděje, i když tím třeba někoho pěkně otravujete. Nathan je prototypem skvělého a obětavého otce a Miranda je silná žena, která je zvyklá být vždy tou statečnější a vyrovnanější.

S gradujícím dějem je krásně vidět, jak takové globální neštěstí paradoxně sbližuje. Jak málo stačí, aby člověk začal důvěřovat někomu naprosto cizímu, ale na druhou stranu jak moc může uškodit narůstající paranoia.

Děj se odehrává v létě, ale autorka přesto skvěle vystihla mrazivou atmosféru strachu, utrpení, nejistoty a bázně. Neštěstí které dostihlo celý svět se zdá bezútěšné a to hrdiny ani netrápí mrazy a další nešvary počasí. Velice obrazotvorné popisy mi stačily k představě, jak hrdinům asi bylo.

Jediné negativum knihy je, že obsahuje trochu moc náhod. Amerika se v podání Jamie McGuire zdá velká asi tak jako Praha a dodává příběhu na neuvěřitelnosti.
Ke konci knihy jako by autorka ztratila odvahu pokračovat, v tom, co začala a je to škoda. Nebýt posledních dvaceti stránek, asi bych knihu hodnotila ještě o hvězdičku lépe, ale takhle bohužel nemůžu.

Červený vrch byl mou první zkušeností se zombie tématikou a já jsem ráda, že jsem si pro tuto příležitost vybrala právě tuto knihu.
Děj je totiž dost dobrý, akční, napínavý, čtivý a zajímavý. Jasně, zombíci už jsou tisíckrát ohrané téma, ale autorka si s ním poradila dle mého názoru tak trochu po svém a moc se mi její pojetí líbilo. Pokud vás zombíci baví a hledáte pro začátek něco lehčího, pak vám důrazně doporučuji sáhnout po této knize.

"S hrůzou jsem sledovala, jak paní Sisneyová zaútočila na Drewa, skočila na něj, popadla ho za drahý oblek a přitom dokořán otvírala ústa. Drew ji odstrkoval, ale byla to statná žena a nakonec jí tělesná váha pomohla stlačit Drewovy paže dolů natolik, aby se mu mohla zakousnout do krku."

Číst dále

Jsem single a pomstím se - Tracy Bloom

Suzie Millerová píše sloupek v novinách. Ten však není příliš úspěšný a tak přijde se zcela novým a originálním nápadem, že začne psát rubriku, kde bude radit ženám, jak se pomstít mužům, kteří jim zlomili srdce. Dopisy, které Suzie začnou chodit do redakce, jako by dokreslovaly i její vlastní minulost. Ona sama má totiž chuť na pomstu. Naštěstí má po ruce kamaráda Drewa, který je odhodlaný jí v jejím snažení pomoci.

Tahle útlá knížečka se svou originální a moc pěknou obálkou zaujme romantičtější duše už na první pohled. V kombinaci s trefným názvem slibujícím počtení, jaké některé mladé i starší ženy zrovna potřebují je příběh ideálním společníkem na jeden nebo dva chmurné podzimní večery.

Tracy Bloomová se ničeho nebojí a do za každé situace zdvořilé Anglie zasazuje lehce kontroverzní postavu Suzie Millerové, která do svého sloupku píše vše, co jí slina na jazyk přinese, ať už je to košer, nebo ne. Její rady jsou často velice vtipné a radikální, a vy se přistihnete, že si představujete, jak se do něčeho z toho, co Suzie navrhuje, někdo opravdu pustí.
Sarkasmus a vtip téhle knize rozhodně nechybí. Skvělá Suzie hází jednu hlášku za druhou a jak se na novinářku sluší a patří, nechybí jí pohotovost, drzost a výřečnost. Lehký nádech britského humoru je třešničkou na dortu.
Když odhlédnu od některých, zápletek, které bych popsala jako "správné klišé po americku", příběh je velice dobře strukturovaný a vy se královsky bavíte nad vším, co se naší hrdince přihodí.
Myslím si, že chování a celkové ladění knihy by odpovídalo spíš tomu, že jsou postavy o deset let mladší. Na druhou stranu však chápu motivy a důvody autorky, udělat z nich šestatřicátníky.
Humor je skutečně hlavním rysem celé knihy. Zápletka zůstává jakoby v pozadí, jen aby dala příběhu určitou kostru.
Postavy Tracy Bloomové si snadno oblíbíte a skoro doufáte, aby někdo takový vstoupil i do vašeho života. Mluvím teď jak o Suzie, tak o jejích skvělých přátelích Drewovi a Jackie.

Čtení této knihy mě neuvěřitelně bavilo a já jsem moc ráda, že jsem na ni nakonec narazila, což by se možná za normálních okolností jen tak nestalo.

Jsem single a pomstím se je velice příjemná oddechovka, která si klade za cíl bavit a dost dobře se jí to daří. Tracy Bloomová má jedinečný a sympatický styl a já nedočkavě vyhlížím její další díla.
Knihu mohu s čistým svědomím doporučit nejen dívkám, které jsou single a někdy pocítily potřebu pořádně potrápit ty, jež jim ublížili, ale i všem, kdo jsou ve spokojeném vztahu a rády se zasmějí vtipným historkám, někdy jak vystřiženým z poradny v Bravíčku, někdy však jako by je napsal sám život. Nejsem si jistá, jak by si čtení užili muži, ať už svobodní nebo zadaní, ale rovnoprávnosti se samozřejmě meze nekladou.

"Mohu vám nějak pomoci pane?" zeptal se prodavač, který se náhle zjevil vedle Drewa. 

"Jo," vyštěkl Drew. "Potřeboval bych se v nejdůležitější den svýho života oblíknout jako idiot, prosím. Mohl byste mi s tím pomoct?"

"Samozřejmě, pane, " odpověděl bez mrknutí oka prodavač. 

"A jaký přesně typ idiota máte na mysli?"

"Tenhle," řekl Drew a vrazil prodavači do ruky papír, na který Emily pečlivě vypsala, co má mít on i Toby na sobě. 

Muž chvíli studoval seznam, zatímco Drew vyzývavě zíral na Tobyho. 

"Musím konstatovat, že vaše budoucí paní vybrala opravdu dobře. Jsem si jist, že ona bude hvězdou celé ceremonie. Kdybyste laskavě chvíli počkali, přinesl bych vaše obleky,"pronesl muž, povzbudivě se na Drewa usmál a stiskl mu rameno.

"Chtěla bych vám také doporučit, abyste věnovali pozornost našemu oddělení interiérových doplňků. Máme tam několik opravdu kouzelných výrobků, kterými byste mohli podtrhnout osobitý styl vašeho mladého domova. A vzhledem k sezoně nabízíme i neodolatelné doplňky se svátečními motivy. Mnoho párů si zakoupilo naše průvaníky se soby. No uznejte, nebyla by to legrace, oslavit první Vánoce po svatbě ve společnosti sobích průvaníků?"

"Nesnáším Tajného Santu," prohlásila Suzie. "Je to děsný plýtvání. Ty daruješ kravinu, na oplátku dostaneš taky kravinu, která pak miliony a miliony let leží někde na poličce a odmítá vypadnout a někde se tiše rozložit."

Za poskytnutí recenzního výtisku bych ráda touto cestou poděkovala knihkupectví knihcentrum.cz.

Knihu si můžete za sympatickou cenu zakoupit na tomto odkazu.
K dispozici je také jako e-kniha přímo zde.

Číst dále