2 Minirecenze: Espressologie - Kristina Springer a Čemu jsem věřila - Huntley Fitzpatrick

Espressologie

Jane pracuje jako baristka v malé kavárně. Jen tak z legrace si začne psát objednávky pravidelných hostů a k jednotlivým nápojům přiřazuje jejich povahy. Postupem času se z toho stane její závislost a zjistí, že stejně jako se k sobě hodí určité druhy kávy, lze nalézt souznění i mezi jejich milovníky. Aby svou teorii vyzkoušela v praxi, pokusí se na základě oblíbených nápojů smluvit rande dvěma mladým lidem. A světe div se, ono to zafunguje. Manažer kavárny je z jejího nápadu nejprve na rozpacích, ale nakonec se takzvaná Espressologie stane specialitou jejich malé pobočky a za Jane si pro milostné rady začnou chodit celé davy lidí. Dokáže Jane najít pro každého tu pravou lásku? A nezapomíná při tom i na sebe?

Jane je mladá holka a víc, než chození do školy ji baví její práce v kavárně. Teď, když má navíc ještě Espressologickou poradnu má práce nad hlavu. Je dobrou pozorovatelkou lidí a nejen, že má paměť na jejich obličeje a u pravidelných zákazníků i na jejich obvyklé objednávky, ona umí odhalit i jací jsou. 


Jelikož jsem cílovou skupinu přestárla minimálně o deset let, těžko mohu autorce vyčítat banalitu příběhu, jednoduchost hlavní hrdinky a průhlednost zápletky. Espressologie mi hodně připomínala staré dobré časy s knížkami Lenky Lanczové. Je to ta pravá knížka pro dospívající holky, které si chtějí odpočinout u milého příběhu. 

Díky tomu, že jsem na podobnou knížku měla chuť jsem autorce odpustila i nepravděpodobně se odvíjející dialogy a formu spisovatelského stylu, která připomínala spíš nějakou školní slohovku. Kristina Springerová se potřebuje ještě trochu vypsat, ale nápady má vynikající, takže jakmile se z nich naučí vytřískat trochu víc, může z ní být vážně skvělá spisovatelka. Espressologie není špatná, jakmile se k ní dostanete v tom správném věku a rozpoložení. Není v ní nic objevného, ale je plná kávy a lásky a řekněte - která holka by této kombinaci odolala. 

70%

Čemu jsem věřila

Gwen bydlí na ostrově, který je oblíbeným letním letoviskem bohatých. Ona a její rodina, podobně jako většina lidí, kteří ostrov obývají celoročně však k vyšší společenské třídě nepatří. Gwen každé léto pracuje u otce v restauraci, její matka bere jakoukoli úklidovou práci pro boháče, ale lékařské účty malého Emoryho, Gwenina brášky trpícího nejednoznačnou nemocí jsou pro ně stále příliš. Letos má být ale všechno jinak, Gwen dostává práci u jisté staré paní Ellingtonové, která po nedávném úrazu vyžaduje neustálý dohled a na ostrov se vrací Cass Sommers, kluk, na kterého by Gwen nejraději zapomněla. 

Huntley Fitzpatrick má ve zvyku psát obyčejné příběhy ze života, ze kterých však svým spisovatelským uměním vždy vytvoří něco kouzelného. Ani v tomto případě tomu není jinak, jen s jedním rozdílem. Čemu jsem věřila je o ničem. To ale v tomto případě vůbec nevadí. Kdybyste se mě za pár měsíců zeptali, co bylo ústředním tématem této knihy, nejspíš vám to neřeknu. Povím vám ale, že vám při jejím čtení bude hezky a i když se tam vlastně nic neděje, tak ji v průběhu pravděpodobně neodložíte ani na minutu. 

Postavy jsou tu sympatické, trochu svéhlavá Gwen, která nemá úplně ideální pověst (konečně je v hlavní roli holka, co není stydlivá panna, jež nemá páru o tom, že kluky přitahuje), její nejlepší kamarádka Viv a bratranec Nic, kteří tvoří ten nejsamozřejmější pár na světě, malý bráška Emory, který trpí nemocí podobnou autismu a je do příběhu nastrčen pro vyvolání těch správných emocí a v neposlední řadě Cass, okouzlující ztělesnění gentlemanství. 

Čemu jsme věřila je takové to typické letní čtení, které nejen svou obálkou připomíná holčičí románky Lenky Lanczové. Není však úplně banální, zabývá se i těžšími rodinnými záležitostmi, nicméně vám prosluněnou prázdninovou náladu určitě nezakalí. Hodí se zejména pro dospívající dívky, dospělé ženy nebo muži jakéhokoli věku v tomto příběhu pravděpodobně nenajdou to, co hledají. Nemůžu říct, že by knížka byla nějak nezapomenutelná, ale rozhodně nelituji, že jsem si ji přečetla. Při čtení jsem se usmívala a citlivější povahy snad i zamáčknou slzy dojetí. Pokud hledáte lehčí čtení, s Huntley Fitzpatrick nešlápnete vedle.

80%