Losí hovno - Lars Simon

Torsten si žije obyčejným, spíše trochu nudným a zpackaným životem ve Frankfurtu. Jednoho dne mu však zavolá žena, která obrátí jeho budoucnost vzhůru nohama. Podle jejích slov totiž zdědil po své tetě Lillemore, kterou ani pořádně neznal, statek ve Švédsku. Rozhodne se, že se tohoto nečekaného daru chopí jako příležitosti k životní změně. Dá výpověď ve svém dosavadním zaměstnání, které ho vlastně ani nebaví, odjede do Švédska a splní si svůj sen - stane se spisovatelem v holinkách. Představuje si, jak ho švédská příroda inspiruje a nedá se odradit ani svým otcem, který tvrdí, že Gödseltorp, neboli místo, kde se Torstenův nový statek nachází, je zatuchlá díra plná vypatlanejch debilů. Jenže jak známo, rodiče mají vždycky tak trochu pravdu. 

Torsten poslední dobou nebyl právě spokojený. V práci to stojí za starou bačkoru, jeho vztah s Tanjou, která je věčně nabroušená už nějakou dobu stagnuje a ani jeho terapeut si s ním moc neví rady. Když se ale dozví o svém dědictví, žilami se mu rozlije naděje na lepší zítřky a upne se na svůj plán stát se úspěšným spisovatelem, díky své knize o muži ve středním věku. Torsten pije snad všechny druhy kafe, nebojí se dobrodružství, rád zkouší nové věci, nikoho neposlouchá a nepatří k nejbystřejším lidem na této planetě. Vlastně by se dalo říct, že Torsten je totální pako a navrch šílený smolař. 

Nebýt všech těch vulgarit, drog a násilí, kniha by mohla vyvolávat dojem, že je určená pro mnohem mladšího čtenáře. Znáte to, když jsou v knížce náznaky, které čtenáře trknou až zpětně? To není případ Losího hovna. Tady máte náznak, nebo pokud máte mozek větší než rozinku, spíš doslovné vyzrazení pointy a o třicet stránek dál si danou informaci uvědomí i hlavní hrdina. V Losím hovně tedy není nic nepředvídatelného. Ne, že by se o tajemnou a překvapivou atmosféru autor nesnažil, ale ti chápavější se žádného velkého šoku nedočkají. 

Už z názvu knihy samozřejmě plyne, že je třeba Losí hovno brát s velikou nadsázkou. Jakmile se rozhodnete od knihy neočekávat nic, než důvod k pobavení, skutečně si ji budete schopni užít. Celý příběh je groteska, bez špetky seriózně laděné příběhové linky. Ta by se však do bizarního městečka Gödseltorp ani nehodila. Najdete zde totiž například jednookou krávu, benzínku z obsluhou jak ze Stephena Kinga, starého nevrlého odbojáře s karabinou, válečná vozidla a zlaté, dávno ztracené poklady. 

Díky této knize se také možná naučíte základy švédštiny. Zprvu mě trochu vyděsilo, že suverénně používané fráze nemají překlad, ale pokud máte cit pro jazyky, brzy zjistíte, že když se budete opravdu soustředit, pointa švédských vět vám velmi rychle dojde. A pokud budete při čtení trochu přemýšlet, nejspíš vás napadne, že na konci se nachází slovníček (mě to nenapadlo, ale co, aspoň jsem se přesvědčila, že by mi švédština určitě šla!).

Losí hovno je průměrnou knihou, kterou radši během jednoho dne přelousknete až dokonce, než abyste to s ní vzdali. Je na ní přece jen něco okouzlujícího. Snad to, že autor nic nebere vážně, nechybí mu smysl pro humor, ani odvaha k zesměšnění tolika různých věcí a lidí. Bez obalu bagatelizuje menší i větší problémy nejen švédského a německého národa a nebojí se všechno říct takzvaně na plnou hubu. Jako své mluvčí si dokázal sestrojit zábavné a zároveň lidové postavy, od kterých výstraha nevyznívá tak zlověstně. Groteskní příběh, který vám v paměti pravděpodobně neutkví nikterak dlouho, nicméně ani tak nebudete jeho přečtení litovat.

55%