Proč se překladatelům nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužili?

Na tuto myšlenku mě mimoděk přivedla jistá slečna jménem Vendula Vlkodlaková svým komentářem k jedné mojí recenzi a tímto bych jí za to ráda veřejně poděkovala. Určitě nejsem první, ani poslední, kdo se nad tímto tématem zamýšlí, ale přijde mi to zajímavé a myslím si, že k němu mám co říct, tak jsem se opět rozhodla popustit uzdu své fantazii a nechat rozběhnout prsty po klávesnici. A jak víte, když nastane taková situace, jsem většinou k nezastavení.

Překladatele neskutečně obdivuju. Mnozí by si řekli, že je to práce snů. Dostávat se zadarmo ke knihám, číst je, sesmolit překlad a ještě za to dostat zaplaceno. Paráda, že jo. Jenomže za překladem takové knihy stojí neskutečná hromada úsilí a určitě nestačí si danou knížku přečíst jednou, dvakrát. Překládání znamená hodiny, dny a týdny prosezené u počítače, slovníků a bůhvíčeho ještě, nad jednou a tou samou knihou, která by mně osobně po čase, ať by byla sebelepší, začala lézt krkem. Výsledkem je však uspokojivý výstup - něco fyzického, hmatatelného a kouzelného. Pak ale přichází ta ošemetná část. Jak těžce vydřenou práci přijmou čtenáři. Hodnocení zákazníků samozřejmě závisí na spoustě faktorů a jejich často ne právě zdrženlivá slova mohou zabolet. Překlad knihy je pro překladatele něco jako dítě, které si vypiplal a hýčkal i několik měsíců a na které se pak během pár dnů sesype vlna kritiky. A když je práce udělaná dobře, na překladatele si mnohdy čtenáři a recenzenti ani nevzdychnou. Na jméno překladatele se ve většině případů podívají pouze tehdy, je-li práce zmršená, odbytá a nepovedená. Překladatel má totiž tu nevýhodu, že se jeho jméno neobjeví na obálce. Opět jsme u toho, že jejich výtvoru nedostává tolik uznání, kolik by si v mnoha případech zasloužil. 

Zpátky k obdivu překladatelské práce. Sama umím slušně anglicky a ani s češtinou na tom nejsem nejhůř, ale v životě bych si netroufla přeložit knížku. Když si čtu v angličtině, v duchu prostě tak nějak vím, co text znamená. Při čtení prostě příběh vnímám v cizím jazyce, ale zformulovat českou, významově stejnou větu, včetně všech drobných nuancí, které mohou měnit celé vyznění, to chce umění. Překladatelé musí mít proto, úplně stejně jako spisovatelé, dar slova. Samotný nápad a provedení je pořád samozřejmě duševním vlastnictvím autora, ale překladatel může knize vdechnout úplně nový rozměr, nebo ji naopak úplně potopit. A v jistém smyslu má mnohem těžší práci, než spisovatel, neboť musí pracovat s tím, co mu bylo dáno a nemůže to jednoduše změnit tak, aby se mu to více hodilo a líbilo.

Největší nešvary dnešních překladů vidím v tom, že je vyvíjen velký nátlak na to, aby byly udělány rychle. Mnohdy za odbytou práci ani tak nemůže sám překladatel, neboť šibeniční lhůta, která je mu na jeho nelehkou práci dána, na nic lepšího prostě nestačí. Nicméně existuje několik věcí, které se dají ohlídat. 

Jazyk je živý systém. Neustále se vyvíjí a posunuje dál a není možné ustrnout na tom, co se člověk jednou naučil. Překladatelství je o neustálém studiu a zdokonalování se. Nesmí se sice zapomínat na archaismy a krásy spisovného jazyka, ale je potřeba si všímat i posunu významu určitých frází, dokázat se oprostit od slov, která už v moderních textech nemají své místo, naslouchat trendům, které v jazyce určují hlavně mladí lidé, všímat si slangu a vědět, že existuje něco jako idiomy a že tato obrazná pojmenování mají své protějšky i v jiných jazycích, že nutně nemusí být doslovným překladem těch originálních. Překladatelská práce je těžká i v tom, že dobrý překladatel se musí orientovat v překládaném textu, protože omyly, které díky neporozumění mohou nastat jsou často fatální. Pokud si překladatel není vědom odkazu na známý seriál, knihu, postavu, hudební skupinu, místo, počítačovou hru nebo cokoli jiného, je to prostě problém. Dokážu si představit, že taková situace nastane, když má starší člověk přeložit knihu pro puberťáky. Mnohdy už se prostě ani nemůže pohybovat ve stejném prostředí, jako cílová skupina knihy a tudíž dané reálie nezná. Otázkou pak zůstává, zda by takový člověk měl překládat knihy pro mladé. Jasně, je třeba ve svém oboru nejlepší, ale jak to vlastně můžeme vědět, když nikdy nedostal šanci někdo jiný? Neříkám, že by stárnoucí překladatelé měli patřit do starého železa. Jen je prostě třeba trochu přemýšlet o tom, co je ještě pro nejlepší výsledek únosné a co už ne.

Úplně kvetu, když čtu nějakou knížku a v českých větách vidím anglické konstrukce, nepochopené narážky, napůl přeložená jména či podivné fráze či slova, jež se očividně daly přeložit úplně jinak, jen to překladatele prostě nenapadlo. Jasně, ono se to snadno řekne. 
Někdy i nad blbou jednou větou, či když už jsme u toho, názvem knihy, překladatel přemýšlí celé týdny a nakonec vymyslí něco, co je dle jeho názoru naprosto geniální, ale čtenáři za tím zkrátka nevidí ten proces, kterým si prošel, aby mu překlad dával smysl. Vůbec se nezamýšlejí nad tím, že je to třeba vlastně jediné možné řešení. Nedokáží pochopit, že přeložit něco, co se ještě nikdo přeložit nepokusil a nevdechnul tomu ten český význam, je zatraceně komplikované. A  že překládat se zkrátka musí. Protože ne všichni vládnou angličtinou a zpřístupnit cizí prostředí českému čtenáři je důležité.
Neříkám, že bych dokázala jejich práci udělat lépe. Chraň bůh. Někdy je ale vážně smutné vidět, co se dostane do tisku. Je to jen pár věcí, kterých si zkrátka všímám a jediným řešením je asi upozornit nakladatelství na tyto drobné chybky, aby se s tím v dotisku třeba dalo něco udělat. 

Nápad a provedení knihy, to všechno oddře spisovatel. Ale to, jak kniha uspěje v zahraničí si na svá bedra částečně nakládá právě překladatel. Uznání se mu dostane zřídkakdy a jeho jméno si lidi přečtou jen pokud si v hlavě říkají - kdo proboha vytvořil tenhle paskvil. 

Ruku na srdce. Uměli byste vyjmenovat alespoň deset českých překladatelů? Spisovatelů přece znáte stovky. Já sama bez mučení přiznávám, že dám z hlavy dohromady tak maximálně pět. Ani u oblíbených knih a sérií nemám tušení, kdo je překládal. Znám jen překladatele Zeměplochy, Kantůrka - což je u mě největší frajer, spolu s Potterovským Medkem. Pak bych si vzpomněla na Hilského, nejznámějšího překladatele Shakespearea, Zuzanu Ľalíkovou, která se postarala o překlad Monumentu 14 a jistou Janu Jašovou, která stojí za mnoha knihami, které mám doma.

Toto téma by se dalo diskutovat do nekonečna. A já mám rozhodně v plánu pokračování článků podobného ražení. Ráda bych vyzpovídala samotné překladatele, abych se ujistila, jestli tady neblábolím úplně z cesty. Přece jen do této problematiky tak úplně nevidím, proto mě prosím nebičujte, jde pouze o mé názory a postřehy, navíc nejsem ani humanitně vzdělána a ráda se nechám opravit, pokud o zákoutích českého překladatelství víte více. Je to jen pár z věcí, které mi leží v hlavě a potřebovala jsem je tak nějak "hodit na papír" a zjistit, co si vlastně o tomto tématu myslíte vy. Za každou poznámku k tématu či konstruktivní kritiku budu moc ráda.