Esej o tragédii - Elizabeth LaBan

Duncan nastupuje do posledního ročníku Irvingovy školy. To podle tradice znamená, že dostane na koleji nový pokoj, kde mu předchozí obyvatel zanechá poklad. Rok před Duncanem v jeho novém pokoji bydlel Tim. Albín, kterého si všichni moc dobře pamatují. Jako poklad Duncanovi zanechal hromádku cédéček, na kterých je něco jako zpověď o okolnostech, které v předchozím roce vedly k té události. Mohou být tyto materiály Duncanovou inspirací pro Esej o tragédii, výroční práci, kterou musí každý student ve čtvrtém ročníku odevzdat?

Na vypravěčském postu se střídají Tim a Duncan. 
Oba mají světu co říci, hlavně Tim, který je díky své chorobě nepřehlédnutelný a přitom, jako by od něj většina lidí raději odvracela zrak v domnění, že si nevšiml, jaké v nich probudil pocity. Většinou pocity děsu, zhnusení, nebo lítosti. Vždycky si připadal tak trochu odstrčený, minimálně do chvíle, kdy na sebe strhnul pozornost až nechtěnou. I Tim se ale má dočkat svého velkého milostného příběhu. Vanessa, krásná a úspěšná, trochu bláznivá, vždy barevně oblečená, ale hlavně zadaná dívka, kterou potká na letišti při své cestě do nové školy se stává objektem jeho neutuchajícího zájmu. Pociťuje něco, co nikdy necítil a ani nedoufal, že by někdo někdy mohl opětovat. 
Duncan má ale také svou důležitou roli ve vyprávění. Snaží se více porozumět Timovi a jeho prostřednictvím i sám sobě a svému vztahu s Daisy. Timovo vyprávění je pro něj sondou do duše teenagera. Jeho myšlenky se propojují s úvahami ohledně eseje o tragédii. Nastolují otázky o relevanci lidských rozhodnutí, tíži následků činů prováděných s dobrým úmyslem, i těch, které měly být pouhým žertem. 
Už od začátku knihy je nám jasné, že se příběh chýlí k nějakému velkolepému rozuzlení a významnou měrou ovlivní životy našich hrdinů. 
Není to v žádném případě kniha překypující akcí. Je to příběh obyčejných puberťáků na pokraji dospělosti, kteří si začínají uvědomovat tíhu zodpovědnosti za svá konání. 
Esej o tragédii jsem se přes počáteční skepsi rozhodla přečíst. Počkala jsem, až opadne prvotní nadšení z doby, kdy kniha vyšla a četli ji všichni. Počkala jsem na zklidnění situace a snažila se od knihy nic neočekávat. A domnívám se, že se mi to vyplatilo a tento přístup byl přesně to, díky čemu se mi kniha ve výsledku četla tak dobře. Nechala jsem Timovo i Duncanovo vyprávění plynout a užívala si každé slovo napsané touto slibnou autorkou. Esej o tragédii má totiž hlubší myšlenku, která ve vás zakoření a vy sami začnete uvažovat o relevanci rozhodnutí, o tom, co by mohlo být jinak kdyby, a dalších závažných životních otázkách a zvláštní pocit ve vás zůstane i několik dní po dočtení. 
Závěr knihy byl na můj vkus lehce uspěchaný a cynicky řečeno nedostatečně tragický. Gradace byla po celou dobu čtení naprosto dokonalá, ale pak jsem měla pocit, že to trošičku vyšumělo, jako by se autorka lekla udělat něco radikálnějšího. Ale možná jsem jen moc velká sadistka. Vyústění příběhu pro mě vlastně nebylo tolik důležité, jako celá cesta k němu. 
Neslibuji vám, že si některou z postav obzvláště zamilujete. Neříkám, že jde o knihu, na kterou nikdy v životě nezapomenete. Ale můžu vám zaručit příjemné dva tři večery, které nestrávíte s bezduchou slátaninou, ale s velice pěkně promyšlenou a hlubokou knihou, která stojí za přečtení.
Obálka se Hostu také neobyčejně povedla a k pobytu na horách, kde jsem Esej přečetla se parádně hodila.

  
Mým oblíbeným citátem se stává:
"Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň." Heslo Irvingovy školy

P.S.: Esej o tragédii je dokonalým kandidátem na audioknihu. No řekněte, nepřišlo by vám prostě úchvatné, kdybyste mohli, stejně jako Duncan poslouchat Tima a jeho vyprávění? :)

Na stránkách nakladatelství HOST (ZDE) si můžete přečíst krátkou ukázku, do které se nejspíš okamžitě zamilujete a pošupajdíte knihu koupit. Přeji příjemnou zábavu.