Paměti imaginárního kamaráda - Matthew Dicks

Max je trochu jiný, než ostatní děti. Má rád pravidelnost a řád, hnusí se mu barevné jídlo a porcelánové nádobí, nesnáší, když se ho někdo dotýká a když nemá co říct, jednoduše nemluví. Nechápe ironii a nemá žádné kamarády. Až na jednoho.
Budo je Maxův imaginární kamarád. Je jeho rádcem i posluchačem, strážcem i ochráncem. Chrání ho v situacích, které jsou Maxovi nepříjemné a pomáhá mu se bránit před školním grázlem. Má to jeden háček. Nikdo kromě Maxe Buda nevidí ani neslyší a Budo se nemůže ničeho dotýkat, ani ničím hýbat. Což se ukáže jako velký nedostatek v momentě, kdy ho Max nejvíce potřebuje.

Vypravěčem knížky se stává někdo, kdo se ještě nikdy v knihách ke slovu nedostal. Budo je imaginární, to znamená, že existuje díky fantazii svého člověčího kamaráda. Na rozdíl od imaginárních kamarádů jiných dětí je na tom Budo docela dobře. Vypadá jako člověk, může se pohybovat nezávisle na Maxovi a může procházet skrz dveře, což je užitečné, pokud uvízne někde jinde, než Max a potřebuje se za ním dostat. Nemůže se však ničeho dotýkat, ani nemůže mluvit s nikým jiným, než s Maxem a ostatními imaginárními kamarády. Občas si žije vlastním životem, ale většinu času tráví s Maxem, kterého má na celém světě nejradši.
S Maxem je těžké pořízení, ačkoli si to jeho rodiče občas nepřipouští. Ve škole si vede celkem dobře, ale ostatní děti s ním nechtějí mít nic společného. Když už se s ním přece jen pokusí někdo skamarádit, většinou pěkně narazí. Max není ochoten do svého malého světa pouštět vůbec nikoho. Na celém světě má rád jen Buda, mamku s taťkou a paní učitelku Goskovou.

Oficiální anotace dle mého názoru odhaluje zbytečně moc. Po jejím přečtení více méně víte, jak se bude odvíjet první polovina knihy a to je trochu škoda. Proto se už o ději nebudu dále šířit a nechám na vašem uvážení, kolik toho budete chtít o knize vědět, než se pustíte do jejího čtení. Sama bych bývala byla ráda věděla o událostech, které mají nastat, co nejméně.

Budo je dobrým vypravěčem, ačkoli vidí svět trochu černobíle. Existuje pro něj jen dobro a zlo, nic mezi tím. Dospívá a roste však spolu s Maxem a uvědomuje si čím dál tím víc věcí. K uvědomění mu pomáhají i imaginární kamarádi jiných dětí, se kterými se setkává. Na jeho životě je krásně prezentováno, jak moc člověka ovlivní lidé, které kolem sebe má. 

Někteří imaginární kamarádi ostatních dětí jsou dost děsiví a já si dovedu živě představit, že si zfilmování téhle knížky vezme do parády Tim Burton a jaké mám po jeho shlédnutí děsivé sny. Paměti imaginárního kamaráda jsou palčivou exkurzí do dětské fantazie, snění a imaginace. 

Pokud neunesete věci jako celou vážně pojatou kapitolu o kakání, které je pro Maxe zcela zásadní každodenní záležitostí, pravděpodobně to není kniha pro vás. Při čtení musíte třeba i v nejhlubším nitru nalézt pochopení pro človíčka, jež svět vidí trochu jinak, než ostatní a důležité jsou pro něj zdánlivé banality. Budo i Max jsou originálními hlavními hrdiny a ať jsou jakkoli odlišní, tvoří skvělý tým. Max Buda v těžkém období svého života potřebuje a Budo by bez Maxovy víry v jeho existenci ani nebyl. Základ jejich vztahu ale netkví pouze v jejich vzájemné potřebě a závislosti jednoho na druhém. Je v tom mnohem víc.

Kniha je přirovnávána k Haddonovu Podivnému případu se psem, jedné z mých nejoblíbenějších knížek vůbec, ale jak už to u takovýchto připodobnění bývá, příběhy mají společné snad jen to, že je jejich hrdinou dítě mající jistou formu autismu či něčeho podobného a vidí svět tak trochu po svém. Mimo to jsou obě knížky neobyčejně kvalitně napsané a citlivě a vtipně podané a jak Christophera tak Maxe a Buda si zkrátka zamilujete a obě stojí za přečtení.

Paměti imaginárního kamaráda jsou autentickým pohledem do vztahu dítěte k imaginárnímu kamarádovi, kterého někteří nejmenší v určitém věku prostě potřebují. Někoho, kdo jim rozumí jako nikdo jiný na světě, někoho přesně podle jejich představ a někoho, kdo je bude bezmezně milovat zase trochu jinak než maminka a tatínek. Matthew Dicks v dětství také jednoho imaginárního přítele měl, rozhodl se o tom napsat knihu a já jsem mu za to moc vděčná. Kouzelný příběh, který pod jeho taktovkou vznikl si zamilují dospělí i ještě dospělejší. Citlivě popsaný vývoj a růst dítěte a toho, jak moc ho některé události mohou změnit, trocha toho dobrodružství a napětí, spousta úsměvných situací a hlavně velká spousta fantazie a pohádkovosti. 

90%

"Existuju jen potud, dokud ve mě Max věří. Lidi jako Maxova máma a moje kamarádka Graham tvrdí, že proto jsem imaginární. Ale to není pravda. Možná existuju díky Maxově fantazii, ale mám svoje myšlenky a žiju si svým životem nezávisle na Maxovi. Jsem s ním spojený asi tak, jako je astronaut připoutaný nejrůznějšími drátky a hadičkami k vesmírné lodi. Když loď vybuchne a astronaut umře, neznamená to, že byl imaginární. Prostě jen přišel o zdroj živin.
Se mnou a s Maxem je to zrovna tak.
Potřebuju ho k životu, ale jinak jsem svým vlastním pánem. Můžu říkat a dělat, co se mi zachce. Občas se dokonce s Maxem pohádáme, ale nikdy nejde o nic zásadního. Jen se dohadujeme, na co budeme koukat v televizi nebo co si zahrajeme. Ale je záhodno (tohle slovo nás minulý týden naučila paní učitelka Gosková), abych se Maxovi držel co nejvíc nablízku, protože potřebuju, aby na mě myslel. Aby na mě věřil. Nerad bych, aby to se mnou dopadlo podle úsloví sejde z očí, sejde z mysli, což někdy říká Maxova maminka, když tatínek zapomene zavolat, že se zdrží. Kdybych se zdržel moc dlouho já, mohl by na mě Max přestat věřit, a v tom případě fííí, byl bych ten tam."