Marťan - Andy Weir

Mark Watney měl prožít nejlepší dva měsíce svého života. Stal se totiž jedním ze členů šestičlenné posádky programu Ares 3, jehož cílem bylo prozkoumání Marsu. Po šesti dnech však byla mise zrušena z důvodu nebezpečné písečné bouře a Mark při přesunu do lodi, která je měla odnést zpět na loď Hermes, zemřel. Tedy alespoň z pohledu pěti ostatních členů posádky. Ve skutečnosti přežil. A vzhledem k tomu, že ho kolegové nechali na Marsu samotného, neměl tento stav pravděpodobně trvat příliš dlouho. 

Taky jste si v dětství přáli být kosmonautem? Mark poznal na vlastní kůži, že to vždycky nemusí být jen psina. Poté co se probral po nehodě, která se mu přihodila při návratu do modulu, jež ho měl přiblížit k cestě domů, zjistil, že ho kolegové, kteří ho považovali za mrtvého, nechali na povrchu planety na pospas živlům, usoudil, že je totálně v háji. Se zásobami jídla na necelé dva měsíce (ovšem pro šest lidí!) a bez jakékoli možnosti spojit se se Zemí nebyly jeho vyhlídky na přežití čtyř let, které měly uběhnout do přistání Aresu 4, jehož posádka by ho mohla teoreticky vysvobodit, příliš růžově.

Mark to však všechno bere poměrně s klidem a zdravým odstupem a pro jeho sarkastické a pragmatické poznámky si ho zamilujete už od první stránky. Celým příběhem nás provází hlavně on a to pomocí deníku, který se rozhodl nechat budoucím generacím, jež by ho snad mohly na Marsu objevit. Je to zatraceně chytrý a vynalézavý mužský s nikdy neskomírajícím smyslem pro humor, čímž mi po celou dobu čtení neuvěřitelně imponoval. Jeho nehynoucí optimismus a schopnost racionálně uvažovat u přes naprostou bezútěšnost situace ho vystřelily sakra vysoko do mého osobního žebříčku oblíbených literárních postav. Překonávání paradoxů se stalo jeho denním chlebem a on se se svou situací pere s grácií sobě vlastní. NASA by pochopitelně do svého programu nenasadila nikoho hloupého, ale Mark svou přirozenou inteligencí, vynalézavostí, láskou k matematice a hlubokými znalostmi napříč všemi obory překonává i moje nejdivočejší představy o schopnostech lidí, kteří se mají stát astronauty a navíc zábavnými knižními hrdiny.

Marťan je svým osobitým způsobem rozhodně jedním z nejsmutnějších, ale zároveň jednoznačně nejvtipnějším deníkem, jaký jsem kdy měla tu čest číst. Mark je perfektním vypravěčem a dovedně mixuje nadsázku, své dojmy z nekonečné zásoby seriálů ze 70.let, které jsou mu jedinou zábavou a podstatné informace z jeho každodenního boje o přežití na nehostinné planetě, na které se nedá existovat bez četných systémů podpory života. Mark musí být ve střehu 24 a půl hodiny denně (na Marsu se totiž čas počítá na soly a ten je o 39 minut delší než pozemský den) a zdá se, jako by všechny okolnosti bojovaly proti němu.

Tato kniha je trochu jako nikdy nekončící slovní úloha. Mark totiž často zjednodušenou a zábavnou formou prezentuje principy, na kterých hodlá založit své přežití. Proto může být někdy maličko náročnější udržet při čtení pozornost a krok, ale zase se toho člověk spoustu zajímavého dozví.

Marťanovi se dostalo poměrně výrazné pozornosti ve chvíli, kdy kniha vyšla, ale pak nadšení tak nějak vyšumělo. A já absolutně nechápu jak je to možné. Sama jsem její čtení odkládala poměrně dlouho, ale od chvíle, kdy jsem začala číst první stránku, jsem věděla, že jsem objevila něco výjimečného. Něco, co si budu dlouho pamatovat, co budu doporučovat všude, kde budu moci, co budu opěvovat a na co si budu svou vzpomínku hýčkat a oprašovat ji opakovaným čtením. Marťan je zkrátka dokonalý a já mu můžu vytknout snad jen to, že jsem s ním směla prožít příliš málo času. Knížka se totiž čte prakticky sama a vy nemůžete jinak, než hltat další a další stránky. Strachovat se, smát se, držet palce a třeba i nechat ukápnout slzičku. Nemůžu jinak, než dát nejvyšší hodnocení a apelovat na vaše svědomí. Přečtěte si to. Nebudete litovat. Jediná potíž je obrovská knižní kocovina, která se nevyhnutelně dostaví po dočtení nejlepší knihy tohoto roku a snad i kandidáta na jednu z nejlepších knih mého poměrně neskromného knižního života.

100 %

"Taková je tedy situace. Uvíznul jsem na Marsu. Nemůžu komunikovat s Hermesem ani se Zemí. Všichni si myslí, že jsem po smrti. Jsem v Habu, který byl navržen na jednatřicet dní. Jestli se porouchá oxygenátor, udusím se. Pokud se pokazí recyklace vody, umřu žízní. Když Hab přestane těsnit, jen tak vybuchnu. A jestliže se nic z toho nepřihodí, nakonec mi dojdou potraviny a zemřu hladem.

Je to tak. Jsem v hajzlu."

"Moje zadnice se na přežití podílí stejně jako můj mozek."