Léto na druhý pokus - Morgan Matson

Taylor se po pěti letech vrací do letního domu u jezera, kde na ni už nic nečeká, protože tady kdysi zklamala svou nejlepší kamarádku a taky kluka, na kterém ji fakt záleželo. Jenže tohle má být poslední společné léto, které stráví jako rodina a tak je Taylor nucena se postavit svým bubákům z minulosti. I když je při sebemenší známce potíží, nebo toho, že situace začíná nabírat na vážnosti zvyklá utíkat, tentokrát jí nezbývá, než v sobě sebrat notnou dávku statečnosti a čelit skutečnostem, které rozhodně nezapadají do její definice fajn prázdnin. 

Nevím čím to je, ale ke knize Morgan Matson jsem se už podruhé uchýlila na cestách. Amy & Roger k tomu přímo vybízí, ale Léto na druhý pokus? Může za to samozřejmě načasování. Knížku jsem četla koncem dovolené, kde jsme hodně přesunů uskutečňovali autem a nakonec se samozřejmě vraceli domů taky po čtyřech kolech. A právě při cestování jsem zvládla zdolat valnou většinu a jen doufala, že se nedostanu až na konec, při jehož čtení jsem rozhodně chtěla mít soukromí. 

Jak název tak obálka knížky budí dojem lehkého a prosluněného letního románku. To však není tak úplně stoprocentně pravda. Knížka se zabývá také temnějšími a těžšími tématy, než jsou letní lásky a opalování. Je to knížka o ztrátách a nalézání sebe sama. Zabývá se důležitostí  rodiny, silou přátelství i nezbytností odpuštění. Učí nás o snaze překonávat překážky a o tom, jak těžké někdy může být vyslovit prosté "omlouvám se". 

Mnohdy jsem měla na autorku trochu vztek a říkala jsem si: " Sakra Morgan, prober se. Setkala ses vůbec někdy s dvanáctiletou holčičkou?" Vůbec bych se nezlobila, kdyby hlavní hrdinku o pár let postaršila. Flashbacky do doby před pěti lety se totiž z mého pohledu nezdají dostatečně přesvědčivé, vzhledem k tomu, že Taylor v té době bylo dvanáct. V tom věku se zrada kamarádky, které se tehdy dopustila, může zdát přesně tak drsná, jak byla v příběhu vykreslená, ale zbytek jejích zážitků by se hodil spíš pro tu sedmnáctiletou Taylor. Tohle poslední léto by tedy klidně mohlo být v jejích dvaadvaceti a já bych byla mnohem spokojenější, co víc, nejspíš bych knížce přisoudila i o tu jednu hvězdičku navíc. 

Mezi nejlepší aspekty knížky patří rozhodně způsob, kterým je příběh vyprávěn. Taylor, přesto že bych jí často nejradši propleskla za to, jak se chová, vede skvělé vnitřní monology a její poznámky, hlášky a postřehy o ostatních vždycky uhodí hřebíček na hlavičku. Příběh je letní, svěží, vtipný, ale stahují se nad ním zlověstné mraky příslibu konce léta a budoucnosti "potom". 

Pokud byste ve slibném námětu hledali skutečnou originalitu, tak pohoříte. Stereotypní hlavní hrdinka, která se oproti svým talentovaným a geniálně ctižádostivým sourozencům cítí jako budižkničemu, velká hromada klišé a předvídatelnost. Ta překvapení Morgan Matson prostě moc nezvládá. Kdo už někdy četl nějaký dívčí román, pravděpodobně hned zkraje odhalí všechno tajemno, které má být s velkými fanfárami epicky prozrazováno pěkně po kousíčkách. Autorka sem tam sama sebe taky drobně vykrádá, respektive když se nad tím trochu zamyslíte, jsou v knize dost podobné motivy jako v Amy & Rogerovi. Tohle všechno však nutně nemusí mít negativní dopad. A z mého pohledu rozhodně nemá. 

Do čtení téhle knížky se snad ani ti nejnaivnější nebudou pouštět s očekáváním hlubokého filosofického výkladu existence světa či snad řešení věčné otázky nesmrtelnosti chrousta. Jde prostě jen o odpoutání se od problémů každodenní reality, odpočinek a emocionální kolotoč, který od těchto knížek očekáváme. A v téhle roli kniha obstává přímo na jedničku. 

V rámci svého žánru jsou knihy Morgan Matson jednoznačně výjimečné. Nebudu zastírat, že za to, že jsem si knihu neskutečně užila opět může dokonalé načasování, ale o tom přece čtení je. Možná s odstupem a objektivně knížka není srovnatelná s jinými, kterým se dostalo stejného procentuálního ohodnocení. Ale čistě subjektivně, včetně kouzla okamžiku si svých 85 % zaslouží. A takhle já budu hodnotit vždycky, nehledě na konvence nebo názory jiných. 

Knížku ráda a bez uzardění doporučuji hlavně dívkám a ženám, které si rády občas přečtou nějakou tu miloučkou, ne však přehnaně uslintanou a ulepenou romantiku, nejdou daleko pro pár slz a rády si prostě letně zavzpomínají jaké to bylo, když se poprvé zamilovaly. Taylor není jednou z těch nezapomenutelných vzorových hrdinek, ale já jsem ráda, že jsem s ní ty dva dny strávila a nikdo už mi je nemůže vzít.

85%

"To druhé, čeho jsem si všimla, byl pes. Seděl na verandě hned u dveří. Jak se auto přibližovalo, nezvedl se a neutekl, místo toho začal vrtět ocáskem, jako by na nás celou dobu čekal. 

„Co je tohle?" zeptala se Gelsey, když Warren vypnul motor.

„Co je co?" vyzvídal Warren. Gelsey tam ukázala a on zamžoural skrz přední sklo. „Aha," přikývl okamžik nato a já si všimla, že se najednou netváří, že by se mu nějak zvlášť chtělo vystupovat. Brácha to sice popíral, ale psů se bál už od doby, co ho jedna natvrdlá holka na hlídání nechala v sedmi letech dívat na Cujo.

Otevřela jsem dvířka a vystoupila na příjezdovou cestu, abych se mohla lépe podívat. Nebyl to zrovna největší krasavec na světě. Byl menší, ale ne takový ten miniaturní psík, co se vejde do kabelky nebo co ho můžete omylem zašlápnout. Byl zlatohnědý a srst jako by měl pořád trochu naježenou, takže působil permanentně překvapeným dojmem. Vypadal jako kříženec s napřímenýma ušima na způsob německého ovčáka, krátkým nosem a dlouhým ocasem jako kolie. Měl na sobě obojek se známkou, takže toulavý zjevně nebyl. Gelsey už taky vystoupila, ale Warren zůstával za volantem, a když mě viděl přicházet, malinko stáhl okénko. 

„Já tu, ehm, ještě chvíli zůstanu a pak přinesu tašky," zamumlal a podal mi klíče.
„To jako vážně?" tázavě jsem nadzvedla obočí. Warren zrudl a urychleně vyroloval okénko, jako by se ten pejsek chystal nějakým způsobem vyskočit na přední sedadlo Land Cruiseru.
Vyšla jsem tři schody vedoucí z příjezdové cesty na verandu a k domu. Čekala jsem, že pes odběhne, jakmile se přiblížím, ale místo toho jen usilovněji vrtěl ocáskem, což na dřevěné podlaze vydávalo dusavý zvuk. „Tak padej,“ vybídla jsem ho cestou ke dveřím. „Vyfič.“ Psík však místo odchodu přicupital ke mně, jako by měl v úmyslu následovat nás dovnitř. „Ne,“ prohlásila jsem rozhodným tónem ve snaze napodobit Randolpha George, obrýleného britského moderátora Top Dog.
„Běž." O krok jsem se k němu přiblížila, a pejskovi jako by konečně došlo, o co mi jde, s trhnutím vyskočil na nohy, sešel schody z verandy a překročil příjezdovou cestu s na psa poměrně netypicky velkou dávkou neochoty.
Jakmile nebezpečí té strašlivé psovité šelmy pominulo, Warren otevřel dvířka a opatrně vystoupil. Přitom se rozhlížel po příjezdové cestě, kde kromě toho našeho žádná další auta nestála. 

„Máma s tátou by tu už touhle dobou vážně měli bejt.""