Kdo zabil Snížka - Petra Soukupová

Martina si moc přála psa, který by byl jen její. Když si domů donese bílé štěně, ani ji nenapadne, že by s ním mohly být potíže. I když se později ukáže, že Snížek je nezvladatelný a většina lidí se ho bojí, Martina se přesto pořád snaží mu domluvit, i když je jasné, že s ním nic nezmůže, nikdo ho nemá ve skutečnosti rád a je to vzájemné. Když jednoho dne Snížek za záhadných okolností zemře, Martina se rozhodne, že to jen tak nenechá. Vzhledem k tomu, jaký Sníh byl, totiž podle ní určitě neumřel náhodou. Martina začne jeho smrt ve vší vážnosti vyšetřovat a vezme si na pomoc svoje kamarády Faňu, Káju a nakonec i Viktora, kluka co se k nim na vesnici přestěhoval z Prahy. Nikdo z nich zpočátku nemohl tušit, kam až je jejich pátrání zavede, ale pak už nikdy nic nebude jako dřív.

Petra Soukupová se se samozřejmou bravurou, která její vlastní, ujímá pohledu očima dětského vypravěče. Neomylně vystihuje dětské uvažování i mluvu, typické neučesané chrlení informací, aniž by někdy měly hlavu a patu. Věta může začínat a končit v diametrálně odlišném významu a vyprávění zkrátka plyne tak, jak malou Martinu napadne. Nesoustředěně, rozlítaně, s důležitostí kladenou úplně na jiné věci, než které by vypíchl dospělý vypravěč.

Kniha Kdo zabil Snížka krásně ukazuje, že život a čas na vesnici plyne úplně jinak než městským dětem. Všichni mají jiné tempo, jiné starosti a jiné priority. To, jak Soukupová čtenáři zprostředkovává Martinino vnímání má v sobě určité kouzlo. Čtenář totiž díky ní vidí víc, než si sama pozorovatelka uvědomuje. Dospělí čtenáři dokáží číst mezi řádky a děti budou mít ze čtení naprosto odlišný zážitek, než rodiče, pokud se rozhodnou knihu číst společně.

Dětské lumpárny a důležitost pátrání jsou autentické a atmosféra příběhu v tomto ohledu lehce připomíná detektivky Enid Blytonové. Petra Soukupová do knížky vložila něco malého pro všechny. Ukazuje, že za stěnami domů se mohou skrývat naprosto jiní lidé, než jsou ti na jejich dvorcích. Že i na vsi, kde si lidé vidí, až do talíře mohou existovat tajemství a kostlivci ve starožitných skříních. Že některé bolestné a smutné osudy nemusí znát ani ty největší drbny a hlavně, že není dobré někoho soudit na první pohled.

Kdo zabil Snížka má závažnější poselství, než jaké je vidět navenek. Co si z knížky kdo vezme, to už záleží na mnoha faktorech. Jedno je ale jisté. Krásně vyobrazena je například čirost a čistota dětského přátelství. Co se jednou zdá, jako zásadní je vzápětí zapomenuto a hlavní je úmysl, nikoli samotný čin. Vyšetřování samotné není to hlavní, co se v knize odehrává. Respektive může být, to už záleží na samotném čtenáři. A v tom právě tkví unikátnost této knihy.

Kdo zabil Snížka je kniha pro každého a pro každého také může být něčím jiným. Tváří se sice jako dětská, ale stejnou měrou potěší dospělé oko, troufám si tvrdit, že je spíše právě pro ty, kteří občanku už v peněžence nosí nějaký ten pátek. Ilustrace návodně doplňují atmosféru a zaujmou naprosto každého bez rozdílu. Knihu lze číst jako samostatnou, či jako předkapitolu dospělého románu Nejlepší pro všechny. Příběhy se vzájemně doplňují a doporučené pořadí je nejprve dětská a poté dospělá. Ale toho se musíte držet pouze pro případ, že je pro vás prioritní záhada Snížkovy smrti. Pokud si pouze hodláte užít nezaměnitelný styl Petry Soukupové a Nejlepší pro všechny jste už četli, protože přece nebudete jako dospěláci číst knihy pro děti, nezoufejte. Snížek na vás trpělivě čeká, pořád vám má co nabídnout a dokonce vám odpustí, že jste jej podceňovali.

80 %