Pořád jsem to já - Lisa Genova

Alice má ve svých padesáti letech perfektní pověst uznávané profesorky kognitivní psychologie a odbornice na psycholingvistiku. Má tři dospělé a neméně úspěšné děti a manžela známého vědce. Kariéra vysokoškolské profesorky je pro ni vším. O to tragičtější je pro ni diagnóza časné formy Alzheimerovy choroby. Celý život se zabývá jazykem a teď začíná zapomínat slova, její umění přednášet se stává minulostí a ztrácí se doslova pár metrů od domova. Najednou musí přehodnotit svůj žebříček priorit a projevuje se, kdo je jí v životě opravdovou oporou.

Alice je velmi inteligentní a úspěšná žena, která vede téměř dokonalý život. I když její manželství už někdy není takové, jaké bývalo dřív, nemůže si stěžovat. Ona i její manžel John vždy stavěli svou kariéru na první místo a jakkoli se navzájem milují a stejně tak své děti, práce pro ně byla vždy největší radostí a naplňovala je, jako nic jiného. Právě proto je pro Alici Alzheimer velikou ránou. Nemůže se smířit s tím, že postupně ztratí to, co je pro ni nejdůležitější. Svou analytickou mysl, svůj dar slova a v neposlední řadě schopnost poznat své nejbližší. Stává se z ní cizinec ve vlastní hlavě. A to nemůže dopustit.
Vedlejšími postavami jsou Alicini rodinní příslušníci. Dcery Anna a Lydia, syn Tom a manžel John. Alzheimer je diagnóza, která zasahuje celou rodinu nejen pro psychicky náročný průběh nemoci, jež se postupem času stává mnohem horší pro lidi, kteří nemocného milují, než samotného člověka s demencí, ale i z hlediska genetiky. Alzheimer je dědičná mutace a Alice se mimo zoufalství z toho, že ji nemoc postupně odebere o vše, co miluje, musí smířit s tím, že s padesáti procentní pravděpodobností tento zhoubný gen předala svým dětem.

Knížky o těžkostech života, to je moje. Nevyžívám se v bolesti druhých, ale zkrátka si myslím, že je dobré vědět, že svět není jen o slunečných dnech plných radosti. Je potřeba si uvědomit, že mohou nastat i situace plné bolesti a utrpení. Že na světě existují i méně šťastní lidé, které je potřeba umět pochopit, když už nic jiného. Pořád jsem to já má své kouzlo v tom, že jde o nepřikrášlený a bolestně autentický příběh ženy, ke které se Alzheimer připlížil nenápadně, ale o to agresivněji. Jelikož celý průběh sledujeme z pohledu Alice, můžeme vidět i ty nejjemnější náznaky, které zvěstují zhoršující se příznaky demence. Zapomenutá slova, snížená schopnost vnímání, ztráty orientace v prostoru i čase a ztráta důstojnosti člověka až fyzicky bolí.

Jakmile jsem začala číst, měla jsem dojem, že je s knížkou něco špatně. Jako by mi někdo ukradl prvních padesát stránek. Jako by mě autorka okradla o možnost se sžít s Alicí před nástupem časné formy Alzheimera. Jak si totiž můžu představit tu hrůzu, kterou Alice prochází, když nevím, jak důležitá pro ni její netknutá mysl byla dříve? Nakonec mi ale Alice bez potíží přirostla k srdci a já jsem věděla, že mi konec zlomí srdce, ať už to dopadne jakkoli, neboť pro někoho s Alzheimerem zkrátka není cesty ven a pro Alici a její rodinu žádná varianta nebude znamenat vysvobození ani štěstí.

V knížce je spousta momentů, kdy je čtenář nenápadně vybízen k tomu, aby se zamyslel, jak by se v dané situaci zachoval on sám. Na první pohled je totiž velmi snadné odsoudit chování jednoho z členů Aliciny rodiny, ale minimálně já jsem pro tohoto člověka hluboko v srdci našla pochopení. Můžeme se tvářit, jak jsme šíleně morální a jak bychom v hrozivém případě, že by se tato diagnóza týkala naší rodiny dokázali stát nohama na zemi, ale přiznejme si, že chvilka slabosti či pragmatický postoj nejsou odsouzeníhodné. Vyžaduje totiž stejnou míru lásky a vcítění, jen z trochu jiného pohledu. Život s člověkem, který trpí Alzheimerem není jednoduchý. I na Alicině vývoji bylo vidět, jak si těžko připouští, že už ztrácí soudnost a jak se chytala každého stébla. I zdálky a skrz stránky bylo psychicky náročné sledovat, jak ztrácí své já a pomalu se odpoutává od původní Alice a těžko si představovat, jak náročné to muselo být pro její nejbližší.


Pořád jsem to já je kniha, která by neměla zůstávat v pozadí. Její smutná a bolestná pravdivost si zaslouží být viděna. I když se dotýká krutých témat, měla by být čtená a neměla by být ignorována tak, jako jsou někdy přehlíženi lidé s Alzheimerem. Jako něco, co je příliš nepříjemné na to, abychom se tím zabývali. Přes svou hrozivost jde totiž o velmi čtivě zpracovaný příběh u něhož strávíte maximálně dva večery. Někdy vám do očí možná vstoupí slzy, ale to prostě k životu patří a je to důkaz, že jde o skvěle napsanou knihu. 

90%