Kde se touláš, Bernadetto - Maria Sempleová

Génius, nebo cvok? Nekonvenční matka, nebo otřesná sousedka? Bernadetta je možná všechno najednou. Je jako trnem v oku místním drbnám nejen proto, že její ostružiní roste do sousedovic zahrady, ale navíc se vůbec nezapojuje do komunitních aktivit okolo školy své dcery. S nikým se nebaví, z domu vychází pouze aby Bee zavezla do školy a ani v tom případě nevystoupí z auta. Pochůzky za ní vyřizuje virtuální asistentka, která ani není na stejném kontinentě, dům se jí hroutí pod rukama a manželství už taky zažilo lepší časy. Bernadetta má očividně problém, ale nejspíš ani sama netuší, jak hluboké kořeny její potíže mají, natož aby si tím mohl být jistý její manžel, velké zvíře v Microsoftu, který věčně není doma.

Anotace na goodreads naznačuje, že Kde se touláš, Bernadetto je kniha o hledání. S tím bych si však dovolila nesouhlasit. 
Prakticky celá kniha se skládá z oficiálních zpráv FBI, zdravotních záznamů, e-mailů a vzkazů mezi Bernadettou a dalšími osobami z jejího bezprostředního okolí. Tyto útržky se prolínají s vyprávěním z pohledu Bee, Bernadettiny dcery. Dozvídáme se tedy o Bernadettině minulosti a době bezprostředně před jejím zmizením. Samotné hledání probíhá zhruba v poslední čtvrtině knihy a dle mého tvoří nejméně zajímavou část celého příběhu. 

To že jsem se od knížky nedokázala odtrhnout a přes to, že je poměrně baculatá jsem ji zvládla prakticky za noc, svědčí o její neuvěřitelné čtivosti. Za tu může samozřejmě i forma. Dopisy a e-maily se vždycky čtou jedna radost. Když se navíc do tohohle hrnce plného úsměvných epizod přihodí koření v podobě zvednutého ukazováčku nad nešvary američanů, nemůže vzniknout nic jiného, než skvělá zábava na několik příjemně strávených hodin. 

Složení postav je zde opravdu pestré a mimo to, že se všichni chovají jako naprostí pitomci nemají mnoho společného. Máme tady agarofobičku Bernadettu, workoholika Elgieho, kultivovanou Bee, zahořklou Audrey, uplakanou Kennedy a užvaněnou Su-Lin. 
Pravděpodobně si stejně jako já neoblíbíte nikoho jako jednotlivce, ale dost možná si zamilujete celé to pokřivené panoptikum reprezentující nejen měšťanskou smetánku. Nikdo mi tam rozhodně k srdci nepřirostl, neboť jsem u žádné z postav zcela neporozuměla všem pohnutkám, výplodům mysli a rozhodnutím, ale vážně se mi líbilo poselství, které kniha jako celek přináší. Rodina je na prvním místě. Nesuď ostatní na základě jedné chyby. Nenechávej problémy hnít pod povrchem jen proto, že je to tak pohodlnější a že už sis na jejich přítomnost zvykl. Neházej špínu na ostatní a když už to uděláš, odčiň to dobrým skutkem.

Na tuhle knížku jsem se dívala poměrně skepticky a nepovažovala jsem ji za něco, co by se mi mohlo líbit. Ale chyba lávky. Příběh, který se zpočátku rozbíhá poměrně pomalu, se mi nějakým způsobem dostal pod kůži a když jsem si uvědomila, že mě zcela polapil, bylo už pozdě z té sítě utíkat.  
Co zde musím obzvlášť vyzdvihnout je nepředvídatelnost děje. Něco čekáte. Víte, že se něco stane ještě před tím, než k tomu dojde. Jenže absolutně netušíte co, protože v tomhle bláznivém a absolutně nerealistickém příběhu se může stát absolutně cokoli. 

Musím zde vyzdvihnout i povedenou editaci. Díky různým fontům je perfektně na první pohled poznat o jakou formu útržkové informace zrovna jde a přitom tyto rozdíly vůbec neruší tok textu. Nad překladem některých  slov jsem sice trochu kroutila hlavou, ale to už je spíš můj osobní problém. 

Autorka zvolila zajímavé téma, dala mu zábavnou formu, vtiskla mu punc originality a zaobalila ho do omáčky, která ve skutečnosti čtenáři přináší víc, než by se na letmý pohled mohlo zdát. Jednotlivosti příběhu vám třeba nesednou, ale jako celek kniha funguje lépe než dobře promazaný stroj. Za sebe mohu knížku doporučit čtenářům každého věku. Knížka má co nabídnout všem, kteří si již své předsudky vytvořili, i těm, kterým se teprve začínají formovat. Vážně povedené. Tleskám.

85 %

"Can you believe the weather?"..."Actually, I CAN believe the weather. What I can't believe is that I'm actually having a conversation about the weather."

"I'd say I never considered myself a great architect. I'm more of a creative problem solver with good taste and a soft spot for logistical nightmares."

"Here’s something about Mom: she’s bad with annoyances, but great in a crisis. If a waiter doesn’t refill her water after she’s asked three times, or she forgets her dark glasses when the sun comes out, look out! But when it comes to something truly bad happening, Mom plugs into this supreme calm."