Projekt manželka patří bez debat mezi mé nejoblíbenější knihy. Proto jsem si nemohla nechat ujít druhý díl, který vyšel teprve nedávno. Jenže méně je někdy více a série by mohly klidně zůstat bez pokračování. Druhý díl se mi moc líbil, ráda jsem se k zajímavým a trochu podivínským postavám vrátila, nicméně kouzlo prvního dílu tak trochu chybělo. Humor je stále stejně skvělý, Don je pořád vtipně mimo a dostává se díky tomu do šílených situací, ale ač tuto sérii miluju, doufám, že autor bude mít dost důstojnosti a další díl už nenapíše.
Dona, kterého jsme si oblíbili v prvním díle, neopouštíme. Pořád je to racionálně založený chlapík, který se upíná k číslům a emoce bere jako výsledek chemické reakce odehrávající se v mozku na povel endokrinní soustavy. Svou racionalitou si však mnohdy příšerně komplikuje život. V kontrastu se svým rozumem činí neuvěřitelně iracionální rozhodnutí. Rosie ho sice miluje právě kvůli jeho odlišnosti, ale všechno má své meze. Dynamika vztahu mezi nimi se změnila a pro mě už ta chemie tolik nefungovala. I když jádro Donovy osobnosti zůstává stejné, je tu samozřejmě vidět jistý posun. Najednou Don dokáže lhát a někdy už ani neumí přesně stanovit BMI člověka na první pohled. Rosie se též změnila a já už ji neměla tak ráda, jako v prvním díle. V její situaci se asi změní každá žena, ale jestli se tak někdy budu chovat, nechci se sebou žít. Vysílala naprosto zmatené signály a ani já, jako žena jsem jí nerozuměla, natož aby Don mohl tušit, co po něm vlastně chce.
Stejně jako Don, který je uvolněnější a volnomyšlenkářštější a není už tak svázaný pevným režimem, který ho vždy uklidňoval, ani dějová linka není tentokrát tak striktně daná. Čtenář se v průběhu děje může jen dohadovat, kam tím vším autor vlastně míří.
S přesunem do New Yorku jako by příběh nabral nových rozměrů. Přibylo absurdnosti a překombinovanosti a ke konci už jsem si připadala, že jsem se v knihovně spletla a sáhla po nějaké telenovele.
Ani ve druhém díle nemůže chybět jeden z nemnoha Donových přátel. Gene, psycholog a odborník na vše, kromě vlastního života skrývá také nejedno překvapení a nabízí v příběhu komický prvek. Je zde více vedlejších postav, které nechávají vyniknout postavám hlavním, ale mají i vlastní problémy, vlastní příběhy a zajímavé peripetie.
Originální obálka od nakladatelství Penguin je asi tou nejkrásnější obálkou, jakou jsem kdy v životě viděla. V jednoduchosti je skutečně síla a tahle čistá a jednoduchá titulní strana je prostě nepřekonatelná.
Přesto, že v recenzi zaznělo mnoho kritiky, nemůžu říct, že jsem si čtení neužila. Rosie Effect se mi líbil. Moc. Vážně miluju spisovatelův zvláštní smysl pro humor, cit pro jazyk, šprťácké postavy a uhozené dialogy. Postava Dona nabízí tolik, že chápu, že autor nemohl jeho potenciál znova nevyužít, ale chci si tuto postavu v mysli uchovat tak, jak ho vystavěl v prvních dvou dílech, protože jeho další růst už by mě asi trochu mrzel. Pokud by tenhle člověk napsal cokoli dalšího, s chutí si to přečtu, protože obě jeho knížky byly podle mého gusta a jeho schopnost mě udržet u stránek knihy je nepopiratelná.
“To the world’s most perfect woman.’ It was lucky my father was not present. Perfect is an absolute that cannot be modified, like unique or pregnant. My love for Rosie was so powerful that it had caused my brain to make a grammatical error.”
“Rain Man! I had seen the film. I did not identify in any way with Rain Man, who was inarticulate, dependent, and unemployable. A society of Rain Men would be dysfunctional. A society of Don Tillmans would be efficient, safe, and pleasant for all of us.”
“Sex was absolutely not allowed to be scheduled, at least not by explicit discussion, but I had become familiar with the sequence of events likely to precipitate it: a blueberry muffin from Blue Sky Bakery, a triple shot of espresso from Otha’s, removal of my shirt, and my impersonation of Gregory Peck in the role of Atticus Finch in To Kill a Mockingbird.”
“It is generally accepted that people enjoy surprises: hence the traditions associated with Christmas, birthdays, and anniversaries. In my experience, most of the pleasure accrues to the giver. The victim is frequently under pressure to feign, at short notice, a positive response to an unwanted object or unscheduled event.”
0 komentářů:
Okomentovat
Děkuji za tvůj příspěvek! Z každé zpětné vazby mám velkou radost a na veškeré komentáře odpovídám :)