Top týdne #47

Účastním se projektu/meme/čehosi s názvem Top týdne. Původním autorem je Luu

Úkolem je sestavit 52 žebříčků o 10 položkách na nejrůznější témata. Je to zamýšleno tak, že po celý rok budete každý týden přidávat jeden žebříček (52 týdnů = 52 žebříčků = jeden rok)

Téma číslo 47 zní

BLOGOVÁNÍ O KNIHÁCH

A kruci, máme tady trochu problém, neboť jsem si svým nedávným článkem tak nějak vykradla odpovědi na toto top týdne. 

1) Četla jsem vždycky

Četla jsem hrozně moc od doby, co si pamatuji, že číst umím. Nemyslím si, že se najde něco jiného o čem mám tolik co říct, jako o knihách. Jednoho krásného dne jsem si tedy řekla, proč se vlastně o svoje myšlenky nepodělit se světem? 

2) Čtu hodně

Čtu hrozně moc a paměť už mi neslouží, tak jako dříve a potřebuji tedy zaznamenat, co přesně jsem si o dané knize myslela v době, kdy jsem ji dočetla. Naštěstí se ukazuje, že existuje spousta lidí, který tyto záznamy zajímají :)

3) Kamarádi nečtou

Moji přátelé nejsou zrovna velcí čtenáři. Buď tvrdí, že na čtení nemají čas ("Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby", že?), nebo v životě přečetli tak maximálně návod k přípravě polévky z pytlíku, nebo čtou nějaké hrozně sofistikované knihy a tím pádem si s nimi o prořízlé puse Charley Davidson, nebo ujetosti Dona Tillmana nepokecám. Ale na internetu jsou naštěstí mraky lidí, kteří mají stejný vkus a těší je, se mnou donekonečna probírat životy fiktivních postav.

4) Baví mě psát

Nemyslela jsem si to, dokud jsem to nezkusila. Ale je to tak. Nemůžu se vždy dočkat okamžiku, kdy zasednu ke klávesnici a sepíšu pro vás článek jakéhokoli ražení. Recenzi, Top týdne, tag, nebo se prostě vypíšu z něčeho, co se mi zrovna honí hlavou. Ne vždy jsou moje proudy myšlenek zcela konzistentní, ale hrozně mi to pomáhá se seberealizací. 

5) Seznamování

Většinu blogerů znám jen podle přezdívek a ikonek, pod kterými vystupují. A přesto mám často pocit, že je znám celý život. Znám jejich názor na spoustu věcí, jejich vkus na knihy, filmy a postoj ke kvantům situací a to vše přesto, že jsem se s nimi nikdy nesetkala. Je krásné, patřit do nějaké komunity nadšenců. Vztahy navázané na internetu, mohou mít stejnou důležitost, jako ty v reálném životě (jo, to zní trochu nebezpečně, jako že jsem ztracená ve virtuální realitě, ale vy mě chápete). Naštěstí se čas od času pořádá i nějaký ten sraz a blogeři se dostanou ven a socializují se, navzdory převládajícímu názoru společnosti, že čtení je osamělá aktivita a knihomolové jsou asociální troubové. 

6) Rozvoj

Když nějakou dobu píšete, nevyhnutelně se zlepšujete. Začnete si všímat chyb, které jste nasekali při hrubém sepsání článku a s každým dalším kontrolováním ho dovádíte k dokonalosti. Chvíli trvá, než člověk nalezne svůj styl, ale jak piluje a snaží se články pěkně učesat, rozvíjí se jeho vyjadřovací schopnosti a to je v životě více než užitečné. Než článek zveřejním, obvykle si ho po sobě několikrát přečtu, aby v něm nezůstala nějaká do očí bijící bota.

7) Viditelné výsledky

Nejen že díky blogu zanechám po sobě, ale i po přečtené knížce nějaký "hmatatelný" důkaz, navíc ten důkaz není jen pro mě, ale poslouží i dalším lidem. No netvrďte, že taky napjatě nesledujete počet zobrazení článku, nebo nejásáte nad každým novým komentářem, speciálně nad těmi, které tvrdí, že díky vaší recenzi si pisatel knihu musí okamžitě přečíst? Váš oblíbený příběh se tak může dostat do povědomí veřejnosti mnohem snáze, než v dobách neblogování.

8) Hamoun

Stejně jako všichni potřebuji místo, kde je to "jenom moje". Místo, kde může být všechno podle mě. Kde můžu psát co chci, o čem chci, jak často chci a v jaké formě se mi to líbí. Místo, kde se nemusím nikomu zodpovídat, kde mě nikdo nekontroluje, nenapomíná a neopravuje. Místo, kde se sny stávají skutečností.

9) Lepší než sejít na scestí

Každý má nějaký koníček. Každý má něco, co ho baví a k čemu se rád vrací, kde se realizuje. Pro někoho je to závodní sportování, někdo má umělecké nadání, kreslí, maluje, hraje, zpívá. Někdo má všechno dohromady. A spousta lidí má koníčky, které se ostatním zdají divné. Vlastně jsem si jistá, že každý má něco, čím se před nezasvěcenými smrtelníky třeba moc nechlubí, protože ví, že oni to nechápou. Pro mě je to blogování. Ve většině lidí zůstala představa o blozích, které byly někdy před deseti lety. Blogísky, na které se zveřejňovaly blíkající glitter obrázky a "grafika" z internetu (netvrdím, že jsem jeden takový taky nevlastnila :D). Proto mají sklony blogy šmahem házet do jednoho pytle a třeba se jim i trochu posmívat. Ale co. Mě to prostě baví a považuji za to neškodný koníček. Člověk by se neměl stydět za to, co dělá a měl by si za tím stát, i když někdy je těžké, vystavovat se neoprávněnému posměchu. 

K podstatě nadpisu tohoto bodu. Když si pomyslím, jak skončilo spousta dětí, které se chytly špatné party, nebo si nenašly smysluplné využití času. Jsem na tom skvěle. 

10) Retrospektiva

Kde jinde mám možnost podívat se zpět, jaká jsem byla, jaké jsem měla názory, jak jsem psala a co jsem dělala. Ohlédnutí se za svým minulým já také není vůbec špatné. Někdy mě to trochu děsí, ale odkud máme čerpat poučení, když ne z minulosti?

Nakonec jsem se tak rozepsala, že bych vymyslela ještě celou fůru důvodů. Musím si je zapsat za uši a někdy zveřejnit další článek na toto téma. 

Co na blogování milujete vy? :)