Pět dní - Julie Lawson Timmer

Mara před pár lety dostala tu nejhrozivější diagnózu. Trpí Huntingtonovou chorobou, degenerativní nemocí, která postupně ovládá její nervový systém, krade jí koordinaci a požírá části její osobnosti. Rozhodla se, že se nikdy nechce stát svojí rodině přítěží a je připravena na své nejbližší narozeniny, ode dne rapidního zhoršení příznaků, ukončit svůj život. Jenže do osudného dne zbývá pouze pět dní. Je to něco, co by její rozhodnutí mohlo zvrátit? Co všechno musí stihnout zařídit, než ulehčí své rodině od koule na noze, kterou se s progresí nemoci nevyhnutelně stává?
Scott si na rok vzal do opatrovnictví malého chlapce, ale po návratu jeho matky z vězení se má Curtis vrátit zpátky domů. Jenže přesto, že Scott věděl, že jde jen o dočasnou situaci, vytvořil si k chlapci nevyhutelné a nesmírně silné pouto. Zbývá mu posledních pět dní v roli Curtisova otce. Mara a Scott se znají pouze pod přezdívkami z internetu, nikdy se nesetkali a neznají svá pravá jména, ani bydliště. Přesto jsou si neskonale blízcí, díky své situaci v rodině.

Dva příběhy, dva osudy tak odlišné a přesto podobné.
Pět dní je kniha o síle a slabosti, o odvaze a zbabělosti, lásce k druhému a nenávisti k sobě samému. Je to kniha plná protikladů. Při čtení si člověk uvědomí složitost a rozsah dopadů lidských rozhodnutí. Díky této knize si mnohem silněji začnete uvědomovat, že nemáte právo, rozhodovat za druhé a nikdo zase nemá právo rozhodovat za vás. Sama jsem po během čtení této knihy přehodnotila svůj postoj k mnoha věcem, hlavně co se týče eutanázie a smrti.

Autorka dokázala neuvěřitelné. Vtiskla příběhu a dokonale psychologicky propracovaným postavám takovou lidskost, jakou už jsem dlouho v knize nezažila. Postavy jednaly dokonale v souladu se svou stávající situací. Veškeré myšlenky honící se jejich hlavami byly naprosto opodstatněné. Nedovedu si představit, jak by se dala lépe vykreslit umírající matka, která nese na svých bedrech takové břímě, jako Mara. Nevím, jak by se dal lépe popsat muž, drcený mezi třemi mlýnskými kameny, představovanými jeho manželkou, smyslem pro to, co je správné a láskou k chlapci, se kterým ho nepojí krevní přízeň, ale něco mnohem důležitějšího.
Julie Lawson Timmer musela vynaložit obrovské úsilí při rešerši nejen o Huntingtonově chorobě, ale i psychologických aspektech nemoci a žalu pěstounského rodiče. Z téhle stránky považuji knihu za nesmírně dobře propracovanou.
Téma se vám může zdát otřepané, ale pokud očekáváte příběh plný klišé, tak jste na omylu. Pět dní rozhodně nepřináší typicky Hollywoodský příběh. Naopak. Je tak neobyčená právě proto, že se v podobné situaci dnes a denně ocitají stovky lidí po celém světě.

Ačkoli kniha nepřekypuje akcí a zaměřuje se především na psychologii postav, napětí čtenář vnímá skoro stejně intenzivně jako by četl akční thriller. Mám dojem, že za to může právě přítomnost dvou vypravěčů. Střídavé náhledy do života Mary i Scotta vás udrží u knihy, protože jakmile začnete číst o Maře, nemůžete se dočkat Scotta a naopak. Z toho, jak jsou Mara i Scott  dokonale skuteční, až mrazí. Také proto na vás kniha nejspíš tak zapůsobí a budete si klást životně důležité otázky i pěkných pár dnů po jejím dočtení. 
Kniha je jedinečná i v tom, že se nesnaží prvoplánově zaútočit na vaše slzné kanálky a nejsou tam předem vytyčené pasáže, kde se máte neutišitelně rozplakat. Přesto nebudu zastírat, že jsem párkrát měla slzy na krajíčku a moje srdce a hrdlo svírala ledová ruka bolesti, která měla co dělat s nespravedlivostí osudu, který dává některým lidem jednu ránu za druhou. Smutek a napětí zdaleka nejsou jedinými emocemi, které ve vás autorka zvládne na pár stech stránkách vyvolat. Skoro jsem až nemohla uvěřit, že se jedná o autorčinu prvotinu.

Nevím jestli je to jen mnou, ale já jsem hodně silně vnímala kontrast mezi výchovou dětí u nás a v USA. 

Jediná věc, co se dá knize z mého pohledu vytknout je pár pravopisných chyb a překlepů a hlavně formátování. Zvýraznit příspěvky z fóra, kde se Mara a Scott seznámili, jiným písmem je dobrý nápad, ale muselo by se to dodržovat v celé knize. Občas to lidem z nakladatelství při kontrole asi maličko ujelo a jen část příspěvku z fóra je napsána jiným písmem a zbytek je najednou zase normálním fontem. To by mohlo pro čtenáře být trochu matoucí. Ale to se holt stane. 

Ráda bych tedy důrazně doporučila všem, kdo stále váhají, zda si knihu přečíst, aby to udělali. Lepší ale bude, pokud po knize sáhnete v nějakém vyrovnanějším období svého života, protože starosti Scotta a Mary vám samy vystačí na pěknou depresi. Je to rozhodně jedna z těch knih, na které nedovedete zapomenout, ani kdybyste chtěli. Skutečnost a podoba s normálním životem je až hmatatelně přítomná a navíc je popsána naprosto perfektním a čtivým stylem, kterým autorka prorazila a snad bude ve spisovatelské dráze pokračovat i nadále, protože tahle žena má, dámy a pánové, obrovský potenciál. 

"Než to datum nastane, bude žít na plné pecky a bude mít své zbývající dny pod kontrolou, jak jen to bude možné. Ukáže Huntingtonovi, zač je toho loket, než nakonec vztyčí prostředníček, dá si svůj koktejl a odejde ze světa tak, jak v něm žila - podle svých pravidel. Rozhodně nedopřeje té kreténské nemoci uspokojení, že jí tohle vzala. 
 Volba data byla jednoduchá. Desátý duben, její narozeniny. Věděla, že Tom a její rodiče ji v ten den budou stejně oplakávat a nepřipadalo jí tedy fér jim dávat druhý den, který by byl stejně smutný. Jenomže kterého desátého dubna, které narozeniny? Ne ty první po diagnóze, rozhodla se - určitě bude mít ještě jeden dobrý, naplněný rok, než se choroba posune do dalšího stadia. Druhé narozeniny jí připadaly stále dobré. Ale o pátých už by mohlo být příliš pozdě. 
 Když pak toho dne první paprsky texaského slunce prosvitly mezi žaluziemi a strop jejich ložnice se změnil ze světle šedivého na bílý, Mara byla rozhodnuta, že nejjistější plán bude zvolit nějaký symptom, který je začátkem konce, varováním, že se nemoc posunula z počátečních stadií do pokročilejších. Jakmile se daný symptom obeví, počká do příštího desátého dubna a pak stáhne oponu."