Maybe someday - Colleen Hoover

Dvaadvacetiletá Sydney studuje svou vysněnou školu, má bezvadného kluka, skvělou práci, bydlí se svou nejlepší kamarádkou a nejpříjemnější relaxací pro ní je jen tak sedět na balkóně a poslouchat talentovaného souseda, jak hraje na kytaru. Jenže jak už to bývá, právě v momentě, kdy se zdá, že má všechno, co si kdy přála, jde všechno do kytek. Jako by nestačilo, že jí její přítel podvádí, ale navrch je to její nejlepší přítelkyně, se kterou se schází za jejími zády. Nezbývá jí tedy než si sbalit kufry a utéct od těch, na kterých jí nejvíc záleželo a kteří jí tak chladnokrevně bodli kudlu do zad. Jenže kam se má vrtnout, takhle najednou? 

Jak už to tak čas od času dělám, tuhle knížku jsem se rozhodla rozečíst bez znalosti anotace. A nemohla jsem udělat lépe. Nevěděla jsem o ní nic, kromě toho, že dvěma mým skvělým přítelkyním blogerkám se strašně moc líbila, což dalo knize jasnou zelenou. 

Říkáte si, že jde nejspíš o další YA  bez špetky fantazie, jenže to by tu nesmělo být TAMTO. Colleen se mi postarala o minimálně jeden infarkt. Dostala mě. Dokonale mě odzbrojila. Takhle se mi u jediné věty v knize srdce nerozbušilo už vážně dlouho. Možná dokonce nikdy. Byl to šok. Uf. Ještě teď se z toho nemůžu vzpamatovat. I přesto, že jsem věděla, že mě čeká něco šokujícího, tohle mě vážně nenapadlo, ani v nejdivočejším snu. A právě v té jediné nezvyklé věci tkví potenciál celé knihy.
Zhruba první polovina je naprosto fantastická. Úplně jsem chápala, proč holky tak zaujala a dokonce ji označují za jednu z nejlepších YA, co kdy četly. Nicméně pak se to zlomí a pokud se vám autorka zrovna netrefí do nálady, nejspíš si po čase začnete frustrací rvát vlasy. 

Jelikož jsem četla Colleeniny další knihy, vím, že její tvorba je hodně o pocitech, vnitřních monolzích a citových prožitcích. Maybe someday je jedna velká sonda do té části lidského mozku, kde se sváří emoce s rozumem. Je to jako kdybyste tuhle část mozku vzali, obrátili ji naruby a nechali všechno, co se tam líhne, vyletět ven. Veškerý zmatek a protikladné myšlenky. Je zde patrná rozervanost mezi hlasem zodpovědnosti a voláním srdce. Jde o lásku a nespravedlnost. Je to kniha, ve které budete fandit dívce, kterou byste jindy nemilosrdně odmítali a přáli si, aby vypadla. Je to kniha, ve které slova "Miluji tě" pomalu, ale jistě ztrácí význam, jelikož jsou na každé třetí stránce. Je to kniha, ve které se hrdinové snaží obelhat sami sebe a ospravedlnit lež a přetvářku. Je to kniha plná poprvé pro čtenáře i pro protagonisty. Ačkoli čtenáře mohou všechny ty výlevy neskutečně rozčilovat, nejspíš je to proto, že podobný vnitřní boj se v hlavě může čas od času odehrát každému. 

Sydney a Ridge hledají výmluvy pro neomluvitelné, ačkoli sami tuší, že je všechno špatně, přesto si nemohou pomoci. Ale takový je prostě život. V některých situacích to prostě není hlava, která přejímá vládu nad tělem. Někdy pocity mohou dokonale mást a přesto, tak nějak vnitřně víte, co je správné a co je skutečné. Můžete být zásadoví jak chcete a přesto jde někdy morálka stranou.

Jak už to tak u příběhu vyprávěném z pohledu dvou vypravěčů bývá, ději nechybí jistá dynamičnost. Díky tomu se sice dobře čte, přemíru akce však rozhodně nečekejte. Prakticky celá kniha se odehrává mezi čtyřmi zdmi jednoho bytu. Mimo Sydney a Ridge tu máme ještě Warrena, Bridgette a Maggie. Vedlejší postavy jsem si v tomto případě oblíbila dalekou více, než ty hlavní, už jen proto, že nebyly tak předramatizované. Warrenovi nechyběl dokonalý smysl pro humor a já jsem vždy napjatě čekala, až se objeví na scéně.

Hlavní dominantou příběhu je, kromě pocitů, hudba. Ridge i Sydney jsou muzikálně založení a vlastně celý jejich vztah je postavený na písničkách. Maybe someday je první knížka s vlastním soundtrackem, kterou jsem četla a osobně jsem si ho naprosto zamilovala. Texty, které spolu skládají nádherně dokreslují atmosféru a podtrhují originalitu příběhu. Pokud budete knížku číst, rozhodně vám doporučuji si písničky pouštět nejen v těch správných místech, kde zaznívají i v knížce.

Většina holek si přeje kluka jako z knížky. Já bych v knížce uvítala kluka, jako ze života. Tihle dokonalí týpci už mi trochu lezou krkem. Nic proti Ridgeovi. Je to slaďouš, ale co takhle pro jednou napsat knížku o někom, kdo holce nevyčte z očí úplně vše, co si myslí? Co takhle psát o někom, kdo by vážně mohl žít na téhle planetě? Maybe someday je z těch knížek, které pokud se vám trefí do nálady, stanou se pravděpodobně vaší nejoblíbenější. Cílová skupina ji bude milovat. I já jsem si až do půlky myslela, že se pominu radostí, že jsem objevila dokonalé YA. Pak na mě ale byla kapánek přeslazená a z té záplavy emocí a zamilovaných řečí se mi popravdě řečeno trochu zvedal žaludek. Jenže to je můj problém. Když nechci romantiku, pravděpodobně bych se měla těmhle knihám vyhýbat. Já jsem však nepoučitelná! 
Ne vážně. Maybe someday je dobré. Dost dobré. Vlastně skvělé! Ale sáhněte po ni jen v extrémně rozněžnělé náladě, nebo pokud budete mít po ruce nějakou uklidňující medicínu, jelikož Colleen vás i tentokrát překvapí. A to fest! Milovníci romantiky až na půdu si samozřejmě přijdou na své v každém případě.
Jedna celá hvězdička za Warrena, který byl nejvtipnější postavou ze všech!

"Sydney: Can I ask you a question? 

Me: As long as you promise never again to start a question off with whether or not you can propose a question. 

Sydney: Okay, asshole. I know I shouldn't be thinking about him at all, but I'm curious. What did he wrote on that paper when we went to get my purse? And what did you write back that made hit you? 

Me: I agree that you shouldn't be thinking about him at all, but I'm honestly shocked it's taken you this long to ask me about it. 

Sydney: Well? 

Ugh. I hate writing it verbatim, but she wants to know, so... 

Me: He wrote "Are you fucking her?" 

Sydney: OMG! What a prick! 

Me: Yep. 

Sydney: So what did you say back to him that made him punch you? 

Me: I write, "Why do you think I'm here for her purse? I gave her a hundred for tonight, and now she owes me change." 

I reread the text, and I'm not so sure it sounds as funny as I thought it did."

"I tilt my head and look at him. He's watching me, but I can't tell what his face is trying to convey. If I had to guess, I'd say he's thinking, Oh, hey, Sydney. Our mouths sure are close together. Let's do them a favor and close this gap.
His eyes drop to my mouth, and I'm incredibly impressed with my telepathic abilities."