Projekt manželka - Graeme Simsion

Don Tillman, profesor genetiky se celý život striktně řídí podle naplánovaného rozvrhu. Poličky v jeho ledničce jsou naplněny podle Standardizovaného stravovacího systému, který spočívá v tom, že každému dni v týdnu náleží jedno jídlo, čímž dojde k automatizaci procesu vaření a jeho mozková kapacita tím není zatížena. Pravidelně cvičí aikido, chodí běhat, každou minutu svého dne má zasvěcenou nějaké určité činnosti. Chodí spát vždy ve stejnou dobu, nakupuje pořád stejné suroviny a má pouze tři přátele.
Jednoho dne se zamyslí nad tím, že na statistické pravděpodobnosti, že ženatí muži žijí déle, něco bude a rozhodne se najít si manželku. Sestaví šestnácti stránkový dotazník a čeká. Do cesty se mu však připlete Rosie, která vůbec neodpovídá jeho požadavkům, ale nutně potřebuje jeho pomoc.

Don Tillman se od první stránky Projektu manželka stává jednou z mých nejoblíbenějších postav všech dob. Působil na mě trochu jako kříženec Sheldona Coopera z The Big bang theory a Temperance "Kůstky" Brennanové z Bones, což jsou moji dva oblíbenci ze seriálového světa. OCD jako vyšité (Sheldon), jednání a mluva založená na racionalitě, podložené rozsáhlými znalostmi, nikoli na emocích, které jako by ani nedokázal cítit (Kůstka). Don přemýšlí trochu jinak, než jiní lidé. Bavily mě jemné náznaky, jako jeho záliba v číslech, nebo právě lpění na pevném režimu, které nám dávaly vědět, jaký Don ve skutečnosti je i když si toho možná není vědom. 
Velká spousta vtipných situací plynula hlavně z Donovy neschopnosti porozumění jistým sociálním nuancím. Vyjadřování, které používal, znějící skoro počítačově až roboticky, mě neskutečně bavilo a dodávalo knize šmrnc. Vlastně si myslím, že hodně velkou zásluhu na tom, že měla kniha šťávu a že jsem se královsky bavila, může i úchvatný překlad, který má na svědomí perfektní Jana Jašová.   
Rosie je konečně ženská hrdinka, ke které můžeme tak nějak vzhlížet. Není totiž vůbec ničím výjimečná. A to je na tom to geniální. Autor si na nic nehraje a do svého příběhu zasadil postavy, které by klidně mohly žít na druhé straně vaší ulice. Rosie, Gene i Claudia jsou absolutně obyčejní a normální. Možná vám neutkví v paměti zas na tak dlouho, ale krásu, autenticitu a zábavnost příběhu podtrhnou na sto procent. 
Don je postava, kterou by Američani popsali krásným přídavným jménem "quirky". Nevím, jaké hezké české slovo by jeho význam nejlépe vystihlo. Možná výstřední? Každopádně je úžasný, geniálně napsaný a já si ho neskutečně oblíbila. 
Průběh děje je postavený hned na dvou projektech. Jedním je Donovo pátrání po budoucí manželce. Druhý projekt se týká Rosie. O co přesně jde vám neprozradím. Přece vám nezkazím čtenářský zážitek. Každopádně je to neskutečná, přitom uvěřitelná a zábavná jízda. 

Konečně jsem se dočkala nějaké krásné, nepřeslazené romanťárny. Vlastně jsem si během čtení ani moc neuvědomovala, že bych knihu zařadila do takové škatulky, ale rozhodně se tomu jistá dávka romantiky upřít nedá. 

Projekt manželka nasazuje laťku pro nejlepší knihu roku 2015 hodně vysoko a zatraceně brzy. Rozhodně jsem tento příběh nečetla naposledy, už jen proto, že má i druhý díl a já pevně doufám, že se ho nakladatelství Fortuna Libri rozhodne vydat v češtině. V každém případě se k Donovi a Rosie budu ráda vracet v dílu prvním, případně v anglickém, či českém vydání The Rosie effect. 

Knížku doporučuji  všem. Bez legrace. Uznávám, že ne každý se skamarádí s podivíny, jako je Don, ale jako knižní postava je naprosto dokonale geniální, zábavný, inteligentní a v několika desítkách případů vám bez potíží dovede vykouzlit úsměv na rtech ba i vás nahlas rozesmát. Projekt manželka se mi postaral o dva pohodové večery, křeč ve tvářích a bránici a krásné vzpomínky na úžasný příběh. Možná na něm mnoho lidí nespatřuje nic světoborného, ale mě okouzlil. Přečtěte si to. Vážně. Nemám co bych vytkla. 

"Přednáška se měla konat v 19.00 v jedné škole na blízkém předměstí. Spočítal jsem si, že na kole se tam dostanu za dvanáct minut.
Tři minuty jsem si naplánoval na spuštění svého počítače a jeho při-pojení k projektoru.
Dorazil jsem podle rozvrhu v 18.57. Dvacet sedm minut předtím jsem pustil do svého bytu Minisukňovou uklízečku Evu. U dveří a ve třídě se hemžilo asi pětadvacet lidí, ale podle Geneova popisu jsem okamžitě poznal pořadatelku Julii: "blondýna s velkýma kozama". Ve skutečnosti byla její ňadra asi pouze jedenapůlkrát větší než poprsí obvyklé pro takovou výšku postavy, takže to jen těžko mohl být nápadný identifikační rys. Nápadné bylo spíš to, jak je nesla a nakolik je měla odhalené v důsledku zvolených šatů, které ovšem byly na horký lednový večer naprosto vhodné.
Možná jsem se ověřování její totožnosti na základě velikosti poprsí věnoval až moc dlouho, protože se na mě podivně podívala.
"Vy jste určitě Julie," ozval jsem se.
"Přejete si?"
Výborně. Praktická osoba. "Ano, přeju si VGA kabel, prosím."
"Aha. Vy budete profesor Tillman," řekla. "Jsem moc ráda, že jste se toho ujal."
Natáhla ke mně ruku, ale odmítavě jsem se odtáhl. "Ten kabel, prosím. Je 18.58."
"Jen klid," odpověděla. "Nikdy nezačínáme dřív než ve čtvrt na osm. Nedáte si kávu?"
Proč si lidé tak málo váží času druhých? Teď se nevyhneme společenské konverzaci. Mohl jsem zůstat doma o patnáct minut déle a zacvičit si aikido.
Soustředil jsem se na Julii a na obrazovku v přední části místnosti. Teď jsem se rozhlédl a došlo mi, že jsem si vůbec nevšiml dalších devatenácti osob. Byly to děti, převážně mužského pohlaví, a seděly v lavicích. Zřejmě děti s diagnózou Aspergerova syndromu.
Téměř veškerá literatura o tomhle problému se soustředí na děti.
Ty navzdory údajnému postižení využívaly čas lépe než jejich rodiče, kteří mezi sebou prázdně tlachali. Většina dětí měla v rukou přenosné počítače a tablety. Odhadoval jsem, že jim je mezi osmi a třinácti lety. Doufal jsem, že při přírodovědných předmětech dávaly ve škole pozor, protože můj materiál počítal se základními znalostmi organické chemie a struktury DNA.
Došlo mi, že jsem zapomněl odpovědět na otázku ohledně kávy.
"Ne."
Julie už bohužel kvůli časové proluce na svou otázku zapomněla.
"Nedám si kávu," vysvětlil jsem. "Nikdy nepiju kávu později než v 15.48. Narušuje spánkové procesy. Kofein působí v těle tři až čtyři hodiny, takže je nezodpovědné nabízet kávu v devatenáct hodin, pokud dotyční nemají v úmyslu zůstat vzhůru přes půlnoc. Což by jim neumožnilo získat dostatečný počet hodin spánku v případě, že vykonávají konvenční zaměstnání."

Ráda bych touto cestou poděkovala internetovému obchodu knihy.idnes.cz za poskytnutí recenzního e-booku. 

Projekt manželka si můžete objednat na e-shopu knihy.idnes.cz v elektronické podobě v českém a slovenském jazyce a rovněž v papírové podobě v češtině, nebo slovenštině. 

Zároveň bych tímto ráda mnohokrát poděkovala Kristie, bez jejíhož doporučení bych se o Projekt manželka nejspíš nikdy nezačala zajímat!