Monument 14 - Cesta pustinou - Emmy Laybourne

Děti to dokázaly. Více či méně dramatickým způsobem se dostaly na mezinárodní letiště v Denveru a odletěly do bezpečného tábora, kde se srocují lidé evakuovaní z oblastí zasažených chemikáliemi a kde si mohou konečně oddechnout.  Niko však nikdy nezapomněl na to, koho za sebou nechali. Josie, která zůstala v oblasti Čtyř rohů je opustila, po tom, co jim zachránila život. Niko si to nikdy nepřestal vyčítat. Jednoho dne však zahlédne v novinách fotku, která mu převrátí celý svět naruby (pokud je tedy ještě něco takového možné). Snaží se přemluvit své přátele, že má šanci uspět v náročné a nebezpečné záchranné misi. Dean ho v tom samozřejmě nemůže nechat samotného, ale jak to udělat, když nemůže opustit Astrid, ani Alexe?

Na počátku knihy naleznete dopis, ve kterém Alex pro novináře sepsal, co se všechno "čtrnáctce z Monumentu" stalo od chvíle, kdy nastalo krupobití. Čtenářům, kteří si tak úplně nepamatují předchozí díly to jistě přijde vhod. 
Cesta pustinou navazuje přesně v momentě, kdy Nebe v plamenech skončilo. Děti si užívají na pikniku dvojčat a Niko k nim přibíhá se skvělou zprávou, že je Josie naživu. Od té chvíle už akce stíhá akci. Návrat k příběhu dětí z Monumentu pro mě byl balzámem na duši. Ne že bych si užívala, že je pronásleduje smůla a prožívají jednu hnusnou věc za druhou, ale zkrátka jsem si styl vyprávění Emmy Laybourne a její dokonale autentické postavy zamilovala. Monument 14 si okamžitě našel cestu do mého srdce a jednoznačně se řadí k mým nejoblíbenějším dystopiím a snad i sériím. Třetí díl pak svou kvalitou nikterak nevybočuje. 
Máme zde dva vypravěče. Díky Deanovi sledujeme osudy zachráněných dětí a Josie nám umožňuje nahlédnout pod pokličku toho, co se s ní dělo od chvíle, kdy opustila své přátele, až do současnosti.
Komu se zahájení série zdálo málo akční, ve třetím díle si určitě přijde na své. Děti jsou neustále v pohybu, rány osudu jsou na denním pořádku, vyplouvají na povrch i city a problémy, které by takto mladí lidé neměli vůbec řešit. Katastrofy však nejen sbližují, jak jsme se přesvědčili u Greenwayské rodinky, ale hlavně dokážou na dětské duši zanechat šrámy, které člověka postarší o mnoho měsíců, či let a žebříček hodnot je tudíž po prožitých hrůzách úplně někde jinde.

 Monument 14 má všechny předpoklady pro to, stát se bestsellerem. Nedostává se mu však tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Ať už jsou čtenáři opatrní z důvodu mládí postav, nebo útlosti knih, rozhodně o dost přicházejí. Tahle trilogie má totiž vše, co taková sága potřebuje. První díl, který Vás dokáže dokonale připoutat k místu, kde se nacházíte a musíte číst, dokud si neuvědomíte, že jste skoro na konci a nemáte k dispozici druhý díl. V tom momentě vyskočíte a běžíte do knihkupectví koupit díl druhý a pak teprve s klidným srdcem přečtete posledních pár stránek prvního. Odhodíte veškeré povinnosti a pouštíte se do Nebe v plamenech. Jste dokonale šťastní, že můžete s dětmi pokračovat v jejich strastiplné cestě. Čtete a čtete. Celou knihu zvládnete sotva za pár hodin. Pak nastává zlom. Musíte čekat. Čeká vás přesně rok utrpení, než vyjde další díl. Jak to má proboha člověk vydržet s tím, co se stalo na konci druhého dílu?
Třetí díl pak přichází jako vysvobození a vy si s úsměvem na rtech připomínáte všechny ty pocity, které vás při čtení Monumentu přepadaly a zamilováváte se zas a znovu.
Kromě perfektně strukturovaných částí trilogie má Monument dokonalé postavy, u kterých si nemůžete pomoc a držíte jim palce od začátku do konce. Máte k nim skoro mateřský vztah a chcete, aby tyto děti byly v bezpečí, dostaly se k rodičům a splnily se jim jejich vysněné plány. 
Emmy Laybourne má nesporný talent. Použitím relativně malého množství slov na krátkém rozsahu, kterým Monument 14 disponuje, dovede vyjádřit ohromné množství informací, citů, charakteristik a daří se jí vybudovat jedno z nejdokonalejších post-apokalyptických prostředí. 

Taky milujete ten pocit, kdy si přestáváte uvědomovat, že čtete, ale prostě žijete ten příběh? Já tedy ano a přesně to se mi stávalo u těchto skvělých knížek. Do příběhu je hrozně snadné se ponořit a úplně se v něm ztratit, v tom dobrém slova smyslu. Autorka to opět dokázala. Ačkoli jsem si chtěla poslední díl vychutnat a šetřit, s tak čtivou knihou nic jako předsevzetí nefunguje. Hodně jsem se snažila, ale přesto mi závěrečný díl vystačil pouze na dva večery. Málem jsem se rozplakala při představě, že už se s postavami nesetkám. Dobrou zprávou je, že se k některým z nich mohu vrátit ve třech doprovodných novelách. Dress Your Marines in White je zpráva o vzniku příšerné chemické zbraně, která napáchala nezměrné škody, Jake and the Other Girl nám ukazuje Jakea jaký byl předtím, než skončil s bandou dětí zavřený v supermarketu a What Mario Scietto Says ukazuje prožitky dobrodince, který pomohl našim milým dětem.
Monument 14 mohu směle doporučit nejen čtenářům, kteří jsou stejně staří, jako postavy. Naopak. Třetí díl se už zabývá poměrně závažnými tématy. Přes nízký věk postav má trilogie potenciál zaujmout všechny věkové kategorie. Sama jsem toho důkazem. Už mi není ani 6, dokonce ani 16, ale stejně mi trvalo sotva tak tři vteřiny, než jsem se do téhle dystopie absolutně zbláznila. 
Má totiž všechno. Skvělý námět, boží postavy, které si snadno oblíbíte, úžasně vystavěné pozadí katastrofy, krásné zpracování a v neposlední řadě hromadu úsměvných dialogů (zejména pokud jsou zainteresována dvojčata, nebo Max) a naopak smutných momentů, kdy budete bolest prožívat spolu s postavami.
To by asi stačilo a teď už upalujte a pokud máte za sebou první dva díly, třetí díl si přečtěte! Teď! Hned! Okamžitě! Pokud ne, tak si proboha přečtěte první! Tak na co ještě čekáte?
No jasně! Na ukázku!

"Když jsme se vrátili, Niko tam už čekal s malými dětmi. Měly radost, že se zajímáme o jejich domeček. Henry seděl Astrid u boku na posteli z větví, ruce měl na jejím břiše. A Chloe seděla z druhé strany. 
Chloe položila Astrid ruku na břicho. "Haló," řekla. 
"Slyšíš mě mimi? KOPNI, JESTLI MĚ SLYŠÍŠ!"
"No tak Chloe," pokárala ji Astrid. "Dej mi pokoj."
"Jo," přidal se Max. "Musíš dát miminku pokoj, jinak z něj bude nalbín.
Max Jakeovým kapesním nožíkem seřezával větev do špičky, aby z ní udělal kopí. 
"Nalbín?" zeptala se Chloe.
"Jo, miminko bez vlasů a s růžovýma očkama."
"Když jsme se narodili, taky jsme neměli vlasy," poznamenala Caroline. "Jsme nalbíni?"
"Děti, říká se romu al-ín," opravila je Astrid.
"Albinismus způsobuje genetická mutace," vložil se do toho Alex. "Nemá to nic společného s tím, že byste těhotnou ženu nějak vyděsili."
Přestože se zlobil, pořád chtěl, aby děti věděly, jak se věci přesně mají.
Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Teprve teď jsem si uvědomil, že opravdu odjíždíme. 
"Má pravdu,"řekla Astrid. "Díky Alexi."
Snažila se mu podívat do očí, on k ní ale pohled nezvedl. 
"Takže no, asi ti dlužím omluvu za ten článek," pronesl ztuhle. 
"Ne, ne," přerušila ho Astrid. "To já dlužím omluvu tobě. Musíš se na mě hodně zlobit-"
"O čem to vy dva mluvíte?" zeptala se Chloe. "O tom dopisu?"
"My opravdu budeme slavní?" zeptala se mě Caroline. Chytila mě maličkou ručkou. "Já ale asi chci být spíš obyčejná."

Moje monumentální šílenství aneb Jak jsem vyšilovala před koupí Monumentu

Máte nějakou oblíbenou sérii, která ještě není kompletně vydaná? Pak jistě znáte ten pocit, kdy vám srdíčko zaplesá při pohledu na konkrétní datum vydání dalšího dílu. Já jsem už několik měsíců předem samozřejmě s napětím očekávala, kdy se dočkám Cesty pustinou. Datum bylo stanoveno na 25.11 (jaká náhoda! To je přece den, kdy mám svátek! Hurá, koupím si ji k svátku). 
Ten slavný den se blížil a jí se rozhodla udělat si re-reading prvních dvou dílů, abych pak mohla plynule navázat dílem třetím. Všechno bylo perfektní. V úterý 25. 11 ráno jsem se cestou do školy vydala do Neoluxoru, cestou dočítala posledních pár kapitol Nebe v plamenech. V momentě, kdy jsem vstupovala do knihkupectví mi chybělo k dočtení posledních pár stránek. Ale...."No, my tu knihu nemáme. Ani ji nemáme v systému, což znamená, že nám ani nepřišla." Spadla mi čelist. Moje dokonale klapající plány selžou, jen kvůli tomu, že ji nemají?!? Z očí mi sršely blesky. Jela jsem tedy ten den pro jistotu ještě do Dobrovského. Taky nic. Ve středu jsem se šla ráno opět zeptat a znovu odpoledne. A zase ve čtvrtek ráno i odpoledne cestou ze školy. Slečna mi řekla. "Máme ji v systému, ale přišla teprve dnes, tak ji ještě nemáme na prodejně." Myslela jsem, že se samou nedočkavostí rozkřičím. Vždyť oni ji mají. Je tak blízko, ale nemůžu ji mít. Ale možná to bylo dobře. V pátek ráno jsem psala písemku a kdybych měla knížku doma, tak by na učení asi nedošlo. V pátek po škole jsem tedy radostně cupitala do Dobrovského. Pán u pultíku mi řekl: "Ale jo, někde tady je. Máte 10 minut? Musím ji najít." Ano, ano, ano!!
O chvíli později jsem už knížku třímala v ruce a s radostným "Právě teď jste můj nejoblíbenější člověk na světě" jsem se s pánem rozloučila a upalovala domů číst. 
Tento týden byl prostě náročný, ale jeho závěr byl dokonalý :) Navíc se musím pochválit. I přesto, že jsem knihkupectví navštívila tolikrát, neodnesla jsem si mimo Monumentu žádnou knížku. Beru to jako takovou terapii, která zabrala :)

A to už je ode mě opravdu vše. Gratuluji všem statečným, kteří dočetli až do konce :)
Plánujete Monument 14 číst? Jak si u vás stojí mezi dystopiemi?