Pekáč buchet - Kateřina Petrusová

Klára je gastrosexuálka. Zbožňuje jídlo. Miluje jeho vaření, pečení i konzumování. Vlastní populární blog s recepty a píše do ženského časopisu sloupky o jídle. Do tělocvičny chodí jen s největším sebezapřením, aby po všech těch recenzních jídlech, makronkách a buchtách nenakynula.
Matouš je horolezec a závislák na adrenalinu. Cvičení je jeho denní chléb. Má zatraceně rychlý metabolismus a miluje sladkosti. Navíc je mladý, pohledný a na jeho břišní svaly je radost pohledět. 

Další jednohubku od Petrusové jsem si jednoznačně nemohla nechat ujít. A Pekáč buchet jsem slupla na dvě posezení. Autorka mě jako vždy dostala svým osobitým a nezaměnitelným stylem. Nevím, jestli české prostředí jejím knihám svědčí, nebo ne, ale v Pekáči buchet se vlastně s nějakými velkými popisy okolí nesetkáme. Děj příjemně plyne a zaměřuje se hlavně na komunikaci mezi postavami a vykreslení charakterů o kterých se rozhodně nedá říct, že by byly nudné.

Petrusová miluje svoje přezdívky, ta nejuhozenější možná jména a taky hrozně přehnané hlavní hrdinky. Oříšková Klára vám místy možná bude lézt na nervy, ale nakonec si možná uvědomíte, že je to proto, jak strašně je reálná a možná má až nepříjemně podobné povahové rysy, jako vy, nebo vaše kamarádka z práce. To že jsou některé úvahy, konfrontace a myšlenky vyhnané do naprostého extrému, až skoro vylezou z knížky a praští vás do nosu je věc jiná. Takové hrdinky Katky Petrusové prostě jsou. Ostatní postavy jsou jako ze života, příběhy už možná občas spíš jak z červené knihovny. To však nevadí, protože to nic nemění na tom, že její příběhy jsou hrozně milé, čtivé, odpočinkové, nemusíte u nich přemýšlet, jak to vlastně je s tou nesmrtelností chrousta a musíte se nad nimi culit jak cvoci. Od knížky samozřejmě nečekejte nějaké velké a originální myšlenky, které vstoupí do dějin. Ale myslím, že do tohohle žánru snad jde každý s tím, že u čtení na chvilku vypne a zapomene na běžné životní starosti a strasti. 

Ačkoli jsem recepty v průběhu čtení přeskakovala, protože jsem se chtěla ponořit do skvělých dialogů a odhalovat další střípky z Klářina a Kopřivova života a prohlédla jsem si je až nakonec, považuji je za geniální dokreslení Klářina charakteru a musím autorku pochválit, za jejich zařazení do knížky.

Pozorný čtenář si všimne, že se setkáme, i když pouze na dálku, i s některými již známými postavami.

Knížku bych s radostí doporučila všem, kteří mají slabost pro dobré jídlo, krásné břišní svaly, hrdinky, které jsou možná přesně takové, jako je vaše sousedka a které jsou jako magnet na trapasy. Pekáč buchet je vhodný pro všechny, kteří hledají něco oddechového na jedno odpoledne a touží se odpoutat od každodenní rutiny a přečíst si příběh, který vám jistě nejednou vyloudí úsměv na rtech. 

„Culíš se jak měsíček na hnoji,“ poznamenala Míša. „Skoro to vypadá, jako bys myslela na sex. Takže myslíš na jídlo, co?“
„Ale no tak!“ zaúpěla jsem. Stačilo jí jen nakrčit ještě trochu opuchlé obočí a rezignovala jsem: „Fajn! Ale nemyslím pořád na jídlo. Myslím i na sex!“
„Jasně. Každý druhý úterý v lichých měsících,“ uchechtla se.


„Bacha, buchty!“ A pak jen sledovala, jak mi pekáč klouže z rukou vinou ne zrovna lehkého spacáku a já se snažím to vybalancovat, udržet, vydržet a přežít. „Do prdele!“ dodala jsem, aby byl ten výsledný efekt ještě lepší. K dokonalému ztrapnění chybělo už jen hození pekáče na zem přímo k nohám těch tří, a nebýt Kopřivy, fakt by se to stalo. Naštěstí se probral a stihl ke mně přiskočit, aby mi pomohl.
„Tak tohle je Klára,“ oznámil vesele, když držel buchty pevně v rukách a na zemi se válel jen spacák a moje hrdost."
"Jen si podrž ty svý tukový polštáře,"pobídl mě."Abys je nevláčela po zemi." 
To přehnal. Neměla jsem tukové polštáře! Maximálně polštářky, ale jen malé a jen pár! Krucinál, prevít jeden!.
"Jdi se bodnout!" zafuněla jsem.

"Nemáte nic proti diktafonu?"
"No, vlastně mám," zaskočil mě. Pro jistotu jsem chvíli zkoumala jeho výraz, ale vypadal naprosto seriózně. 
"Aha," zahučela jsem, zatímco jsem se snažila vymyslet náhradní řešení. Zvládnu si dělat poznámky? A hlavně je potom rozluštit? Neměla bych to nakonec fakt odpískat a nechat to na Míše? Tohle by u Anny mohlo projít ne? Že se dotazovaný odmítl nechat nahrávat diktafonem, protože...
"Proč?" zeptala jsem se nahlas. 
"Krade duši."
Podruhé během několika málo hodin jsem měla chuť se zeptat, jestli člověk, se kterým komunikuju, nepožil nějaké drogy. Naštěstí jsem to neudělala, protože se mi rozsvítilo: neříkal, že mu nemám všechno věřit? 
"Ha, ha," ušklíbla jsem se.