Třetí hrob přímo před nosem (Charley Davidson #3) - Darynda Jones

Soukromá vyšetřovatelka Charley Davidsonová, která se čirou náhodou narodila jako smrtka, se vrací již ve třetím díle zatím devítidílné série. Lije do sebe hektolitry kafe a bojuje se spánkovým deficitem, protože kdykoli zavře oči, objeví se ďábelsky krásný Satanův syn Reyes Farrow, kterého proti jeho vůli připoutala k pozemskému tělu. Jako by toho nebylo málo, musí se vypořádat s gangem motorkářů, vlastním otcem a egocentrickým doktůrkem, který se při nahlášení nezvěstné manželky tváří jako smutkem stravované boží umučení a nevinnost sama, ale jeho aura prozrazuje něco naprosto jiného.

Po půlroční odmlce jsem se konečně dočkala dalšího dílu série s bezkonkurenční hlavní hrdinkou. Charley Davidson neztrácí šťávu, šarm, výřečnost ani drsný smysl pro humor. Oproti hlavním protagonistkám YA literatury je dokonce vybavena i značnou dávkou inteligence. Rozvaha a opatrnost stále nepatří mezi její silné stránky, ale nějakou záhadou se z většiny malérů dokáže vysekat. Pomáhá jí v tom nejen fakt, že se její zranění léčí jako mávnutím kouzelného proutku, ale taky to, že má po ruce několik duchů informátorů, věrnou kamarádku Cookie a v neposlední řadě samotného zplozence pekel. 

Pokud máte stejně jako já děravou paměť a od přečtení druhého dílu už uběhlo pěkných pár měsíců, nezoufejte. Darynda Jones na vás myslí a knížka je stavěna na čtení s odstupem. Důležitá fakta jsou zopakována, ale ne tak, aby to rušilo. Naopak jsou připomínky nenásilně vpraveny do prvních pár kapitol a sklerotici mohou číst dál bez obav, že jim cokoli unikne.

Vrací se všechny naše milé známé postavy. Kromě Charley se můžete těšit na Cookie, zvědavou, ale nesmírně oddanou přítelkyni a recepční v jedné osobě, která ví, co Charley potřebuje lépe, než ona sama, strýčka Boba, policistu a jednoho z mála mužských, kterým Charley může ještě věřit, Garreta Swoopese, lovce lidí a Charleyina osobního hlídače, jejího otce, sestru a samozřejmě pana Wonga.

Charlottě to obyčejně docela pálí. Když se však na scéně objeví pekelně přitažlivý Reyes s ďábelským sexuálním apetitem, ona jako by s proměnou v Dutchovou veškerý intelekt pustila z hlavy, racionální uvažování opustilo její mozek a vydalo se na dlouhou túru do neznáma. Já osobně bych se bez jeho častých návštěv v jejím životě obešla. Většina čtenářek této série nejspíš Reyese platonicky miluje, já se však k davu jeho obdivovatelek neřadím. Mezi mé nejoblíbenější aspekty této série totiž stále patří jiskrné rozhovory, jež Charlotta vede úplně s kýmkoli, především s Garretem, kterého je tentokrát zoufale málo. Jenže v přítomnosti Rey'aziela se mluvení nedočkáte. Erotické scény zdaleka nejsou dominantou série, ale rozhodně se nedá říct, že by úplně chyběly. Darynda Jones však se s tímto tématem umí vypořádat tak, že nevyzní trapně, naopak je popisuje velice vkusně a přitom žhavě.  

Jak už jsem nastínila, Charleyinou doménou jsou dialogy. U téhle slečny totiž skutečně platí, co slovo to perla. V souvislosti s tím musím vyzdvihnout i názvy kapitol, které opět dodávají knize další plusové body. 

Její prořízlá pusa je nejen vážně k popukání, ale dovede jí dostat z nejednoho průšvihu. Svou vychytralostí a ženskými zbraněmi téměř vždy dostane to co chce, do všeho jde na plno. Její odvaha by se dala snadno zaměnit za lehkomyslnost, ale ona má vše pod kontrolou a někdy se jí možná dostane víc štěstí, než si jedna obyčejná smrtka zaslouží. 

U knih Daryndy Jones se často přistihnu, že jde děj vlastně tak trochu mimo mě. Jde mi jen o přítomnost nejvtipnější hrdinky všech dob a o to, aby mluvila a sypala z rukávu jednu hlášku za druhou. Tentokrát mě však autorka dokázala šokovat. Kromě detektivní zápletky, která se táhne celou knihou předvedla i temnou stránku práce u policie. U zvratu, který si pro nás připravila se mi málem zastavilo srdce.

Stejně jako předchozí díly, ani ten třetí rozhodně není zklamáním. Předchozím dvěma zdatně šlape na paty a přivádí čtenáře do stavu radostné extáze ze čtení o dalších Charleyiných trampotách a napětí, co se asi stane dál. Autorka nechává konec poměrně otevřený a po přečtení posledních kapitol začnete vyšilovat, jak vám tohle mohla udělat a nechat vás v nevědomosti o věcech budoucích. Doufám, že se k dalšímu dílu dostanu brzy, protože jsem si při otevření Třetího hrobu přímo před nosem připomněla, proč tuhle sérii tak zbožňuji a jak moc mi chyběla.

Knížku mohu doporučit všem, kdo četli předchozí dva díly. Série neztrácí na kvalitě a já jsem moc ráda, že pokračuje. Autorka má stále co nabídnout, rozhodně nejde o žádnou nastavovanou kaši, jako u jiných sérií, její humor mi dokonale sedí a čtení příjemně ubíhá, čemuž napomáhají i poměrně krátké kapitoly. I přes to, že má příběh skoro 400 stránek, sfouknete ho jedna dvě a budete si nadávat, že jste si ho trochu víc nešetřili a teď se budete muset oddat mučivému čekání.

Touto cestou bych ráda poděkovala internetovému knihkupectví knihcentrum.cz za poskytnutí recenzního výtisku.

Třetí hrob přímo před nosem koupíte na stránkách internetového knihkupectví knihcentrum. 

V mém obýváku seděl mrtvý klaun. Protože klauny nemám moc v lásce a taky proto, že bylo ještě příliš brzy ráno na to, aby ze mě vypadlo něco inteligentního, jsem prostě předstírala, že ho nevidím. Místo toho jsem si dlouze zazívala a vyrazila do kuchyně, kde mě popadla panika. Nic totiž není tak strašně trapné jako vítat mrtvé v nedbalkách. Podívala jsem se sama na sebe a ujistila se, že moje ženské partie nebyly kompromitovány. Naštěstí jsem na sobě měla kostkované kalhotky a bílé tílko. Moje holky, známé též jako Nebezpečí a Will Robinson, byly v bezpečí. V duchu jsem se pokřižovala a prošla svým skromným příbytkem.
Snažila jsem se na sebe neupoutávat pozornost. Přemýšlela jsem, jestli si mě ten mrtvý klaun, jehož pohled mě na každém kroku sledoval, už všiml. Můj byt byl útulným křížencem skladiště plného polštářů a úklidové komory, takže mi cesta moc dlouho nezabrala. Ale na druhou stranu mi ani moc nepomohla. Vlastně jsem za těch pár vteřin došla k jedinému, poměrně morbidnímu závěru: Radši mít v bytě mrtvého klauna než klauna živého.
Jmenuju se Charlotte Davidsonová. Pro někoho Charley, pro jiné zas dorota Charlotta, ačkoli to od střední školy už neslýchám tak často. Dostala jsem do vínku docela slušné křivky, zdravý respekt k mužské anatomii a poněkud problematickou závislost na poživatinách hnědé barvy. Kromě toho – a kromě toho, že jsem se narodila jako smrtka – jsem byla tak normální, jak jenom protivná holka s licencí soukromého detektiva může být.
S chtíčem v oku jsem přistoupila ke kávovaru, se kterým mě už delší dobu pojil vroucí vztah. Přestože se na mě zrovna teď díval dost chladně, zbylo v něm tak akorát na poslední šálek. Nemělo smysl ho hned po ránu znovu rozpalovat, a tak jsem šálek strčila do mikrovlnky, nastavila ji, aby nemilosrdně usmažila cokoli, co se do ní na příštích třicet sekund dostane, a šla jsem vyplenit ledničku. Snídaně mě udrží vzhůru nejmíň dalších pět minut, a zůstat vzhůru, to byl posledních několik týdnů prakticky jediný smysl mého života. Alternativa byla vyčerpávající.
Po neskutečně dlouhém hledání jsem konečně našla něco, co nebylo ani zelené, ani zasmrádlé. Byla to klobása a já ji pojmenovala Petr – zčásti proto, že prostě ráda dávám věcem jména, a zčásti proto, že se k ní zrovna jméno Petr mimořádně hodilo.
Jakmile se mi ohřálo kafe, strčila jsem Petra do mikrovlnky a doufala jsem, že ho záření uvnitř učiní neplodným. Kdo by stál o to, aby mu po bytě pobíhaly spousty malých Petříků?
Jak jsem tam tak stála a myslela na světový mír, na nehorázné ceny značkového spodního prádla a na to, jaký by život byl bez omáčky guacamole, Petr cinknul. Chytla jsem ho mezi dva plátky okoralého chleba a zakousla se do něj. Do kafe jsem si nasypala tolik umělého sladidla, že by se z toho ministerstvo zdravotnictví otřáslo v základech, a po dlouhém doušku jsem se posadila na pohovku a zadívala se na mrtvého klauna. Seděl v křesle naproti pohovce a trpělivě čekal, až si na něj udělám čas.
"Víte, já klauny moc ráda nemám," řekla jsem po dalším doušku.
Vidět ve vlastním obýváku někoho mrtvého pro mě nebylo ničím novým. Jak jsem pochopila, přitahovala jsem mrtvé nebožtíky, jako zářící lampa přitahuje můry. Ti, kteří po smrti nepřešli rovnou na druhou stranu, mě viděli odkudkoli na světě, a když chtěli, mohli později projít skrze mě. To je asi tak to hlavní, čím se funkce smrtky vyznačuje. Kosu nemám. Dušičky nesbírám. Nikoho nepřevážím na pramici, za což jsem vděčná, protože by to určitě byla děsná otrava.