Dárce - Lois Lowry

Dvanáctiletý Jonas žije v dokonale řízené společnosti, která nezná války, chudobu, odlišnost ani svou vlastním minulost. Existuje jen "tady a teď". Lidé žijí v rodinných jednotkách, vše od dávek jídla, přes děti a povolání až po životního partnera je jim přiděleno radou starších, která jednotlivé obyvatele pozoruje po celé dětství, až jim nakonec ve dvanácti letech přisoudí životní cestu, kterou se budou ubírat. V den obřadu Dvanáctek, na které má Jonas konečně dostat přidělení se však stane něco, co změní Thomasův život, všechny jeho jistoty se otřesou v základech a svět jak ho zná už nebude jako dřív. Jonas se stane novým příjemcem paměti, což je důležitá a vážená funkce.


Dystopický svět. V poslední době nic originálního, ale nenechte se mýlit. Lois Lowry totiž se svou verzí dystopické společnosti přichází již v roce 1993. Dvacetiletá propast mezi "moderními" dystopiemi a Dárcem však vůbec není poznat. Kniha se čte naprosto sama. Jedinou obměnou je snad věk hlavního hrdiny a absence romantiky, což však v žádném případě není na škodu. 

Hlavní myšlenkou knihy je existence příjemce paměti, jakožto člověka, který na svá bedra převezme úlohu někoho, kdo si bude pamatovat věci, které by neměly být zapomenuty. Někoho, kdo společnost uchrání od bolesti s těmito myšlenkami spjaté. 
Se všemi pravidly a celkovým fungováním společnosti se seznamujeme postupně a mě osobně až mrazilo, jak podivná, nepřirozená a děsivá dokonalost může být. Rádi byste žili život bez bolesti, starostí a překvapení? Přečtěte si Dárce a možná svůj pohled na ideální společnost přehodnotíte.
Naprosto geniální je zakončení knihy. Sama jsem chvíli nevěděla, co si o něm mám vlastně myslet a od té doby mi pořád vrtá v hlavě. Čtenářovi je totiž víceméně poskytnuta volná ruka ve výkladu jak to vlastně všechno dopadlo. Celé toto pojetí je mi hrozně sympatické.

Pomyslnou třešničkou na dortu je pak děkovací epilog autorky. Obyčejně tyto části knihy jen zběžně prolétnu, ale tentokrát jsem samotný příběh dočetla a cesta tramvají byla ještě dlouhá, tak jsem se ponořila do kompletního přečtení doslovu a rozhodně jsem ráda, že mě tato shoda náhodu donutila přečíst i tuto část knihy. Troufám si říct, že je skoro nezbytnou součástí celého vyprávění a kdo si ji nepřečte, přijde nejen o objasnění toho jak kniha vznikala, ale také o celou škálu zajímavých myšlenek, která nabízí zajímavé doplnění příběhu. 
Dovolila bych si citovat autorčino díky pro jednoho redaktora, který se zasloužil o to, že kniha spatřila světlo světa. 
"Samozřejmě spolu se mnou riskovali i ostatní. Jedním z nich byl redaktor Walter Lorraine, který se pokud vím, ještě nikdy nelekl výzvy. Walter se víc zajímá o to, co kniha říká, než jestli z ní půjdou udělat plyšová zvířátka, kalendář nebo film." 
Tahle myšlenka se mi vryla do paměti a věřím, že tak by měli uvažovat všichni vydavatelé. Pro mě jakožto čtenáře nemusí mít kniha vždy hlubokou filosofickou myšlenku, ale nesmí se bát vystoupit z davu a musí být něčím jiná, zajímavá a nová.

Nesmírně vystihující český knižní přebal jsem ocenila až po dočtení.

Pokud hledáte nějakou jednohubku, která však nebude tak úplně banální klišé, pak je Dárce jasnou volbou. Neznám moc autorů, kteří by dokázali tak hluboký příběh s nějakou pořádnou myšlenkou vměstnat na necelých 200 stran a přesto, Lois Lowry se to podařilo. Bonusem pak je neskutečná čtivost a originalita celého "nového a lepšího světa". Za sebe mohu Dárce směle doporučit i starším čtenářům. Kniha se sice tváří, že její cílová skupina je přibližně stejně stará jako hlavní hrdina, ale to je podle mě skoro škoda. Spoustu věcí docení spíš starší čtenáři a já doufám, že se knize díky novému filmu dostane více pozornosti. Ona si to totiž jednoznačně zaslouží. V záplavě dnešních dystopií, které jsou všechny tak trochu "na jedno brdo" totiž přináší něco nového a neokoukaného a já jsem ráda, že jsem Dárce měla tu čest číst.